Moje články

Když ho potkal poprvé, byl strašlivý a nádherný ve své moci, přesto mu připomínal chlapce ztraceného v lese. Pan Blahoš se před třiceti lety rozhodl, že přestane usilovat o to, co mít nechce, a přestane toužit po tom, co mít nesmí. Bude pečovat o mašinky, to stačí. Teď, když mu bylo málem sedmdesát, se mu svírá srdce nad čarodějem, který se ztratil sám v sobě. Pomůže mu tak jako jedna lidská bytost pomáhá druhé. Odvrátí zrak od temných očí plných smutku. Vysměje se snu, ve kterém dva stárnoucí muži naposledy pustí vláček pro dětský smích než společně zavřou svůj obchod.

Delirium se cítila bezpečně v meziprostorech. V místech, kde nikdo nebyl doma a odkud se většina lidí snažila dostat rychle pryč, jí bylo skoro dobře. Existovala odnepaměti, ale s příchodem moderní doby jich přibývalo. Podchody a detenční tábory, vzdušný prostor a demarkační linie, čekárny a vazební cely. Místa bezčasí chráněná od každodenních změn, které nenáviděla, zato bezpečně zmítaná náhodami a nehodami, které byly jejím elementem. Milovala tunely londýnského metra v prázdninové dopravní špičce plné výluk. Za bouře ráda sedala v odbavovací hale Paříž Orly, lízala nanuk z Duty Free a s rozkoší sledovala světelnou tabuli plnou zpoždění a zrušených letů.

Po dvou, třech krocích pozná, že je to sen, sen jen pro ni. Písek pod tlapkami je měkký, podvečerní paprsky jí prohřívájí srst. Ve vzduchu jsou cítit pomeranče, mořská sůl a závan čerstvé krve. Na pahorku, ke kterému kráčí, se proti slunci zvedá strom. Je obsypaný jejími dětmi, dosud jsou slepé a holé, bezpečně sevřené v poupatech.
Když usedne k teplému kmeni, sedí vedle ní i on, nádherný černý kocour s hvězdami v očích. Beze slova se o sebe opírají a čekají, až děti s tichým lupnutím dozrají a začnou se pomalu snášet k zemi. Chytají je do měkkých tlapek.

V mlze podzimního rána se zdá hladina nekonečná. Tichem zní jen šplouchání převozní tyče. Na prámu jsou čtyři: osel s jantarem, on, chlapec a převozník.
“Zapni si plášť,” vyzve chlapce vedle sebe, a on k němu obrátí hlavu. Oči má rozšířené. “Míříme do podsvětí?” Nechvěje se zimou, ale hrůzou.
Chvíli na něj překvapeně hledí, pak rozhodně zavrtí hlavou. “Ne, jen na druhý břeh. Už to není daleko.”
“Nikdy jsem neviděl tolik vody,” hlesne chlapec. “Takhle si představuju Cernunnovu cestu.”
“Kdo ví? I Řekové věří, že podsvětím teče řeka.”
“Ale tohle není ona,” ujišťuje se chlapec.
“Tohle je Dunaj,” usměje se.

Caroline se rozesměje.
“Kdejaký divoch umí tančit! Jak skvostná to bylo replika, pane Darcy! A přivedla mě na báječnou myšlenku! Proč se neinspirovat zápisky sira Mackenzieho a dalších slavných cestovatelů a neprozkoumat místní primitivní kmen a jeho pitoreskní zvyky? Byl byste jistě skvělým výzkumníkem; stačí, abyste se tvářil jako nápadník některé z místních divošek, a komunita vás přijme za vlastního! Pak budete moci třeba celý měsíc zblízka sledovat jejich podivné rituály a nakonec je shrnete ve skvěle prodávané knize Mezi merytonskými divochy.
Které z místních děvčat by se nejlépe hodilo za výzkumný objekt? Sladká Jane? Nebo snad Elizabeth, krasavice kmene?”

Pro dvacátý ročník DMD naprogramovaly Katužka a Nifredil AI autonomně zadávající témata, protože kontrolovat, zda se jedno z minulých sedmi set náhodou nedostalo znovu do DMD, přestalo být i nad jejich nadlidské síly. Časová úspora byla vítaná i proto, že obě vstupovaly do druhého roku vlády jako premiérka a ministryně spravedlnosti. Programovací pravidla nebyla náročná: téma se nesmí shodovat s žádným z minulých zadání, alespoň jednou za měsíc se musí objevit květina, latinský citát, aluze na popkulturní hlášku a trochu převrácené přísloví, první týden témata lehká, druhý přitvrdit, třetí přidusit…
Bonusy si ovšem s potěšením stále zadávaly a kontrolovaly samy.

“Představoval jsem si tě jinak.” V jeho hlase znělo nadšení, které rozpouštělo strach.
Stiskla mu ruku. Byla to její oblíbená věta, která dokazovala, že uspěla.
“Jak sis mě představoval?”
“Jako temnotu a zmar. Jako někoho, kdo k smrti nenávidí život.”
“Miluju život. Je to moje nejoblíbenější věc ve vesmíru.”
“Tak proč děláš… tohle?”
“Protože síla a moc života pramení z toho, že je sevřen v hranicích.”
Zadíval se jí do očí. “Bereš život z lásky k životu?”
“Paradoxy jsou moje druhá nejoblíbenější věc.”
Koutky úst jim cukaly jen chvíli, než se oba rozesmáli. Když odcházeli, pořád si ještě otíral slzy.

Hltavě do sebe házel už druhou misku prosné kaše, kterou mu cizinec koupil. Na hostinské lavici klečel, bylo mu sice už skoro dvanáct, ale moc nejedl a moc nerostl. Očima skoro stejně hladovýma jako ústa hleděl na kousek vydělané kůže, na niž jeho společník črtal ohořelým dřívkem. “Půjdeme kolem kolem velké řeky,” na kůži se objevila klikatá čára, “až do Carnunta.” Přibylo pár klikyháků. “Tam odprodáme část jantaru a budeme pokračovat přes velké hory.” Na kůži vyrostlo pár kopečků.
“Co je to?” ukázal na klikyháky.
“Jméno města Carnuntum.”
“Vy umíte psát?”
Usmál se na něj. “Všichni Židé umějí psát, chlapče.”

"Jak se řekne latinsky kolo s hroty?"
Iluminátor na chvíli odložil štětec se zlatou barvou. “Anastázi, neblbni, bratr armarius si toho všimne.”
“Chceš se vsadit?”
“Ne. Dost na to, že jsi uzavřel sázku tamhle s Řehořem.”
Bratr Řehoř zvedl hlavu od písařského pultíku o dvě místa dále a ušklíbl se na ně.
“Půl roku mi bude prát kutnu, to za trochu rizika stojí. Navíc je to naprosto nenápadné. Přidat každému světci v Legendě auree jedno muka navíc? Kdo by si toho všiml?”
“Klient?”
“Benediktinky budou nadšené!”
“Koho píšeš teď?”
“Svatou Kateřinu.”
“Chudák holka,” povzdechl si iluminátor a znovu uchopil štětec.

Elita bojových bruslařů, ti co končili na stupních vítězů světového poháru, se vyznačovala flexibilitou. Všichni účastníci soutěže byli perfektní krasobruslaři a mistři bojových umění. O tom, kdo se dostane do finále, rozhodovalo, jak rychle dokázali mezi těmito polohami přepínat. Jak dovedli číst soupeře, mezi jeho útoky umístit všechny povinné prvky a využít jeho skoků k útoku. Jak dovedli číst porotu, zda právě teď ocení krásu a lehkost, nebo brutální úder. Jak dovedli číst fanoušky a využít jejich nadšení.
Rychle přepnout mezi úzkostí a odhodláním. Přátelstvím a soupeřením. Rivalitou a láskou.
Ten hlavní souboj se neodehrává na ledě, ale v hlavě.

Tom stál před dveřmi dalšího řadového domku.
Nebylo hnusnějšího povolání než být policistou pro ty, kdo jim nasadili ohavně hebké masky, usídlili se jim v hlavách a hlídali každé jejich slovo. Kdo jim vzali děti.
Nebylo jistějšího povolání, jak ukázat svou loajalitu a snad, jednou získat své děti zpět. Každý se o to pokoušel. Většina vzorným chováním a plněním úkolů. Menšina vzpourou; scházeli se v odstíněných místnostech a kuli pikle.
Tom je někdy obdivoval. Sám sebe nenáviděl, když stál před dalšími dveřmi s rukou na pouzdře pistole. Jenže v zádech sám cítil neviditelnou zbraň a v uších zvuk loveckého rohu.

Alanina křídla, hmyzí polokrovky, byly zakrnělé. Nebylo to nic tak výjimečného, na Landfallu bylo nelétajících jedinců asi dvacet procent, ale užila si s tím svoje. V dětství nekonečné hodiny s aviatickým fyzioterapeutem i pár posezení s psycholožkou. Špatně skrývané otcovo zklamání, když se pokrok nekonal, posměšky spolužáků. Její obranou byla rebelie. Bavilo ji označovat křídla, chloubu a znak své vlasti, za přítěž, a šokovat tak příbuzné i vrstevníky.
Heistova kniha jí otevřela svět, kde na křídlech nezáleží. Muž s rohy měl do jejího srdce snadnou cestu. Poprvé máchla křídly, když s jeho dítětem v náručí padala do hlubin.
Poprvé vzlétla.

“Vlastně jsem nikdy nebyla malá,” pronesla Anne najednou.
Marilla zvedla překvapeně hlavu od vyšívání. “Jak to?”
“Nikdy jsem neslyšela Anne je ještě malá, pomožte jí. U paní Thomasové si muselo každé dítě pomoci, jak dovedlo, a u paní Hammondové… Přišla jsem tam, když mi bylo osm a nejstarším dvojčatům pět. Měla jsem je všechny na starosti. Nesměla jsem být malá.”
Marillu zabolelo u srdce.
“Mohla bych být někdy malá u vás?” zeptala se Anne tiše.
Marilla na okamžik zaváhala, pak přikývla. “Pomůžu ti s tím křížkovým stehem, jsi na to ještě malá,” dodala po chvíli sevřeným hlasem.
Anne zazářily oči.

Amsterdamské Staré mistryně se dostaly už do prvních učebnic vytištěných po andercidě. Dva týdny poté, co zemřeli všichni nositelé genu Y na planetě, utvořily čtyři amsterdamské instalatérky cech a začaly přijímat tovaryšky; těmi prvními byly sexuální pracovnice z Rosse Buurt. Jen o pár dní později je následovaly automechaničky, řidičky kamiónů, elektrikářky, zednice, popelářky... Amsterdam byl prvním městem s kompletně obnovenou infrastrukturou. Ty nejlepší tovaryšky byly vysílány do světa, aby pomáhaly zakládat a organizovat další cechy napříč Evropou.
Prvním čtyřem instalatérkám se neřeklo jinak než Staré mistryně, přestože nejstarší z nich tehdy nebylo ani čtyřicet. Později se stala nejmilovanější nizozemskou premiérkou.

“Radím, ti, nevyčnívej!” syklo moudřejší na to pošetilé.
“Ale co moje individualita!” zakroutilo se pošetilé vejce v líhni. “Jsem kreativní typ! Uniformita mě ubíjí!”
“Tohle je vaječný velkochov, ne dramaťák,” zavrčelo moudřejší vejce. Pošetilé podrážděně klovlo zobákem do skořápky.
“Myslelo jsem, že to bude po vylíhnutí lepší, ale houby! Jedno jako druhé!” naříkalo pošetilé kuře.
“Nevystrkuj hlavu a krm se do standardní váhy, jestli chceš přežít,” opáčilo moudřejší kuře.
“Podívej!” vykřiklo po týdnu pošetilé, “mám červenou ozdobu! Vždycky jsem to vědělo! Jsem předurčeno, jsem výjimečné!”
Moudré pohlédlo na hřebínek a smutně zavrtělo hlavou. “Kdepak kamaráde. Ty jsi akorát v prdeli.”