Moje články

"Vojíne, kdybyste nebyl jen vojín tak už jím jste zase! Seržant říkal,že to tu znáte. Tak kde je ta hranice chlape?!" generál působil více než rozladěně.
"Já to tu znám," řekl vojín smutně, "a tady by to mělo být. Ale všechno tu chybí."

O několik dní dříve.

"Maž tu čáru! Stromy porazit, přesadit. Bahno reorganizovat, hlínu přenosit, rostliny přesídlit. Nesmí tu zůstat kámen na kameni!"
Destrukční komando se smíchem ničilo okolí. příští ráno byl proměna dokončena a oni se tiše se klidili ze scény. Hranice zmizela a nikdo nemohl tušit co bude na druhé straně.
Kéž by jen lvi.

Film měl nečekaný úspěch a dokonce i upířata odcházela spát s nadšenými výrazy.
Matějovi z počátku nepřišlo divné nic. Zmizení šunky v duchu připisoval půlnoční svačince nějakého vlkodlačete a chybějící maso bylo v restauraci běžné. Až když za ním přicupitala vzlykající Anallise, začalo mu svítat.
„Moje myšky jsou pryč,“ popotahovala holčička.
„Půjdeme se po nich podívat, ano?“
Tušil neplechu, a tak rovnou zamířil do sklepa. Jakmile otevřeli dveře, potvrdila se jeho nejhorší obava. Poslední myška s kvíkotem zmizela v útrobách jedné z květin. Designer sprostě zaklel a houf malých pěstitelů se na něj trochu nakvašeně otočil.
„Asi máme zaracha, co?“

Liam byl z nadcházejícího večera nervózní. Ze začátku šlo všechno dobře a pak najednou…
„Pane Sullivane!“
Liam vyběhl na pomoc.
„Májo, nedělej to!“ Bral schody po třech a strhl Máju na zem, než stačila zvednout hlavu. „Májo, ne. Nesmíš to udělat.“
„Promiňte,“ hlesla zákaznice, „to je tím hlasem, víte?“
„Vím a teď vážně nepomáháte.“
„Omlouvám se.“
„Nemluvte, prosím.“
Liam Máju popadl, aby jí zabránil pohlédnout na klientku, což se cukrářka snažila udělat pokaždé, když dívka promluvila.
„Dívej se na mě. Pořád,“ řekl a táhl Máju pryč. „Omlouvám se, madam, hned budu u vás,“ křikl ještě nahoru.
Gorgona se chápavě usmála.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Víla to určitě myslela dobře a nemohla vědět, že přehlídka spodního prádla bude na poslední chvíli zrušena a nahrazena přehlídkou módní avantgardy.
Modely se střídaly, Kanibal trpěl, Liam se tvářil britsky, Designer byl zaujat a Matěj čekoval fejsbučík.
"A nyní jeden z nejlepších zimních modelů večera: Lydia, v bílem kožíšku s mahagonovými knoflíčky..."
Kanibal začal nadskakovat a šťouchat do zbytku skupiny. Všichni vzhlédli.
"V karotkovém kloboučku s až jarně zelenou ozdůbkou," dokončoval již do salvy smíchu moderátor.
"Já ji beru a dám si ji dušenou," křičel Kanibal. A byli vyvedeni.

Trvalo to celé týdny. Prosila, naléhala a žadonila, až nakonec povolil.
„Opravdu to chceš?“
„Ano,“ špitla roztouženě, „bude to naprosto dokonalé. Přesně jako v knize.“
„No, to nevím, ale jsou to samí profesionálové. Opravdoví odborníci. Tak v pátek, zlato. Užij si to.“ Políbil ji na čelo, a naprosto ignoruje její napůl zmatený a napůl zděšený výraz, ji strčil do místnosti plné latexu, bičíků, kůže a různých oblažujících pomůcek a do péče vstřícného personálu, jenž skutečně ladil k vybavení místnosti.
Otočil se na podpatku, vydal se k autu a užíval si svých padesát odstínů ticha, protože ty za to opravdu stojí.

Allaiy byl velmi přizpůsobivý. Vždy se naučil všechny zvyky a vzorce chování lidí země, kde zrovna pobýval. Těžší to bylo s jemnými nuancemi jazyka. I přesto byl však k nerozeznání od domorodců. Skoro vždy.
Nyní byla ve středu jeho zájmu angličtina. Seděl v knihovně a snažil se jazyk vstřebat za pomoci malé, světlovlasé kitsune.
"Takže když mi někdo řekne: 'Brake a leg', tak není nezdvořilý a ani nejde o lámání nohou?"
"Přesně. Nebrat to doslovně. Jako tenkrát když si té holce dal na rozloučenou cizí ksich a štěněcí tlapku. Vzpomínáš si?"
Allaiy se ošil. Na 'Pac a pusu' dlouho nezapomene.

Není lepší čas na vtipy, než brzké ráno.
"Jestli to zjistí, tak nás zabije."
"Nezjistí."
Liam a Leandros se skláněli nad notebookem a něco do něj horečně datlovali.
"Jak jsi ji sem natáhl?"
"Tajemství," smál se Liam a pokračoval v aktualizaci jejich fiktivního blogísku.
"Už je tady," ukazoval Leandros nadšeně. Jejich oběť se totiž právě nalogovala. Po přečtení dotazu oba zlotřilci vybuchli smíchy a okamžitě dívku nasměrovali na jimi vytvořené stránky www.thewayoftruewoman.org, které v předešlých dnech zaplnili radami a názory z jiných comicsansových blogů a poraden pro zhrzené ženy.
"Irena nás zakousne."
"A bude to stát za to."

Liam se posadil na lavičku a nechal všechny tašky spadnout na zem. Leandros se k němu po chvíli připojil a podal incubovi pohárek s kávou, sám měl také jeden.
"Káva z McDonaldu? Až tak?" zeptal se András.
Oba sedící si jen povzdechli.
Vzápětí byli zasypáni dalšími taškami.
"Taky si někdy říkáš, že bys byl radši pod drnem?"
"Třeba zrovna teď," ušklíbl se Liam.
Dívky doběhly a tentokrát s nimi byla i Irena.
"Agnes mi psala, našla prý šaty, které musíš vidět," řekla a táhla Andráse pryč.
"Vítej v klubu," křikli za ním Leandros s Liamem a pak se začali smát.

"Zklamali jste mě. Skutečně. Vložil jsem do vás svou důvěru. Nu což. Budeme se muset omluvit."
"Promiň, ale v té chvíli bylo naprosto jasné, že to udělal. Důkazy tomu nasvědčovaly. Byla to ta - presumpce. Ani se nemusíš dívat a víš."
"Běžte. Já se mu radši omluvím sám."
Odešli.
Liam si povzdechl a vytáhl prskajícího kocoura z krabice, ve které byl až dosud uvězněn, a začal ho s omluvami drbat na břiše.
"Promiň, já zapomněl, že pro ty dva platí presumpce blbosti. Půjdeme ty skřítky, co sežrali smetanu a chtěli to hodit na tebe prohnat spolu, co říkáš."
Kocour spokojeně zamručel.

„Mami, my to tu zvládneme sami.“
„Ne.“
„Nám můžeš věřit.“
„To jsem udělala minule, a jak to dopadlo.“
„A nemůže nás hlídat babička?“
„Ještě to tak! Aby z vás měla mrtvici, ne?“
„Ale my nenávidíme strejdu Jamieho.“
„To jste si měli rozmyslet dřív, než jste prokleli půlku města,“ zasyčela matka, „ A koukejte sekat latinu - což v praxi nevyžaduje použití sekery, Vincente - než se vrátím. Pokud ne, bude vás strýček hlídat každý den. “
Z koupelny se ozvaly bublavé zvuky, pod dveřmi se šířila kaluž krve a do místnosti vstoupil obrovský Klaun.
„Chcete si hrát?“ pronesl hlasem z pekel.
„Né, strýčku. Né.“

Dole se něco dělo. Liam vstal z postele, natáhl si kalhoty a šel se podívat.
Matěj stál na stole uprostřed lokálu a vedl plamennou řeč ke skupině po zuby ozbrojených lidí.
"Necháme si to líbit?"
"Ne!" skandoval dav zpět.
"Budeme jen nečinně přihlížet?"
"Ne!"
"Přesně! My totiž budeme bojovat!"
"Ano!"
Byl otevřen portál a skupina opustila hospodu.
Liam se otočil k doposud klidně čtoucímu Kanibalovi. "Co to bylo?"
Dotázaný zaklapl knihu a zamával s ní Liamovi před nosem. "Goodkind dopsal sérii a jim se to nelíbí."
Liam kroutil hlavou. "Chudák spisovatel. Snad to nebude horší než ta eskapáda s Rowlingovou."

"Promiňte, promiňte, já se omlouvám. Byl byste... děkuji." Matěj se prodíral davem s několika krígly. Konečně byl u stolu.
"Příště jde pro pití Is," prohlásil.
Chvíli se bavili a pak nápoje vypili.
V sále bylo jako v úlu. Parket byl plný a všude jinde se hemžily hovořící skupinky. Sukuba však přesto neměla problém pití, samozřejmě s pomocí několika nosičů, bez úhony dopravit ke stolu.
"Amatére," mrkla na Matěje.
"Děvko."
Chvíli se bavili.
"Něco mi tu chybí."
"Co?"
Na druhé straně tanečního sálu se rozběhl známý souboj. ("Není čerstvá! Je čerstá!")
Se smíchem si spolu přiťukli.
"A na to se napijem."

"Madam, musíte pochopit, že se vám snažíme pomoct," pronesl uniformovaný směrem k dlouhovlasé dívce schoulené na židli.
Jeho kolegovi docházela trpělivost. Bouchl rukama do stolu a zasyčel: "Koukejte mluvit paninko, nebo se neznám."
Dívce se rozklepala brada, ale mlčela dál.
"Když to nejde po dobrém," povzdechl si Hodný, vyndal zpod stolu dvě pampelišky a jednu podal Zlému.
Dívka vytřeštila oči.
"Takže neřeknete?"
Zavrtěla hlavou.
Oba jako na povel ustřelili pampeliškám hlavičky prstem.
Dívka brečela.
"Nebrečte, " těšil ji Zlý, vytáhl krabici s kvítím a schřoupal několik sedmikrásek. "Ještě nemáte proč."
Omdlela.
"Luční víly," odfrkl si Zlý, "nic nevydržej."
Hodný jen přitakal.

"Já už nevím, kam se ten svět řítí," břečel si Matěj do dortu.
"Nebreč," chlácholil ho Liam.
"Když nám před pár lety upíři počítali kalorie a chtěli nízkotučné koktejly, tak jsme se tomu smáli, ale tohle..."
"Holt jiná doba. Všechno se mění."
"Ale Oni? Vždyť víš, co to dá práce - musíš to upéct, nazdobit a pak ještě všechny ty rituály," bědoval Matěj a stále se cpal dortem. "Tolik práce a oni ti pak řeknou, že si musí hlídat linii."
Liam souhlasně kýval hlavou a podával amorovi skleničku whiskey. "Máš pravdu, taky jsem nečekal, že s těmahle blbostma začnou i duchové."

"Můžeš mi říct z čeho máš takovou radost?" zajímal se Leo, jež pořád nevěřil tomu, že se jeho kolega usmívá.
"Ten přípravek na hubnutí funguje."
"Na hubnutí? To jsou fóry. My přece naposledy vyvinuli lék proti rakovině."
"A on normálně působí i na lidi bez rakoviny a fakt hubnou. je sice na parazitické bázi, ale co by mohli takoví malí tvorečkové způsobit, že?"
"To je fakt."

Ukázalo se že mnoho. Například mohou ovládat nižší mozkové funkce atak působit na podvědomí hostilete, díky čemuž vznikla například Twillight sága. Dále pak byly ovlivněny volby v několika zemích a parazité pomalu získávají navrch.

Dokázal to. Upíří děti byly celkově těžko vychovávatelným artiklem, ale jemu se podařilo je ztišit. Dokonce to trvalo už několik dní.
Ale teď se z pokojíku ozývaly zvuky hádky, a to i přes zavřené dveře. Designer si povzdechl a vyrazil na kontrolu.
"Co to má znamenat?"
"Steampunk přece."
"To snad nemyslíš vážně, tohle?! Četla jsi vůbec ty knihy?"
Tichá odpověď.
"Internet? Ne, dokud si to nepřečteš, jsi vyloučena ze Spolku Julese Vernea."
Z dveří vyběhla ubrečená, zmalovaná holčička s čírem táhnoucí na provaze stejně upraveného hlodavce s šíleným pohledem, a srazila Designera na zem.
"WTF?! Nutrie?"
A bylo po tichu.

Proud nadávek neutišilo ani to, že se za zákazníkem zavřely dveře.
Učňové na sebe nejistě pokukovali a mistr se usmíval.
"Já vím, že jsem laik, ale co kdybys přestal s těmahle blbostma a vrátil se k obrazům."
Umělec jen mávl rukou. "Portréty. Css. Tohle je pravé umění. Tohle bude hodnotné," zuřivě mával štosem papírů, "akorát to ti pitomci ještě nevidí."
"No jak myslíš, ale jíst musíš."
"Tak já tu Lízu namaluju, ale že by se mi chtělo..."

O 600 let později

Liam popíjel kávu a sledoval přílet helikoptéry. "Měl jsi pravdu Leonardo. Je to umění. Jenom nám to trvalo pochopit."

„Hrobka Černého nekromanta,“ Fay se dmul pýchou.
Sia se bez zájmu rýpal botou v písku.
„Jen musím najít ten správný klíč.“
O pět hodin později
„Kurva práce! Jak to, že to nejde otevřít. “
„Zkus ,Sezame, otevři se‘, a nebo počkat na poslední paprsek Durinova dne,“ radil Sia.
„Tak si to pojď zkusit sám,“ odsekl Fay sedl si a trucoval.
Sia došel ke dveřím a během minuty je otevřel.
„????“ nechápal Fay.
„Musíš tam strčit kuličku“
„Co?“
„Jde o dokonalý tvar – což je v přírodě koule, ne? Vždyť to tu všude máš.“
„Kde?“
„Průvodce hrobkou, strana 6, odstavec o tvarech a klíčích.

„To je vzpoura!“ ozývalo se ze sudu a skoro nikdo tomu nevěnoval pozornost.
„Nemyslíte, že je to trochu přehnané?“ zeptal se kormidelník.
„Není.“
„Ale vždyť je to kapitán a ti by měli velet , ne?“
„Ale o velení nejde. V sudu je proto, že vyžadoval, aby se pasažéři prošli po prkně, za to ARRRRRRR a taky to, že chtěl papouškovi useknout nohu.“
„Ale jsme přece piráti…“
„Jenže ne na moři ale v lunaparku.“
„Takže odteď je velení na mně?“
„Jo, ale jestli uslyším něco jako: ,Čert vem torpéda, plujeme dál‘ , tak taky skončíš v sudu a nebo rovnou přes palubu, kapišto?