Moje články

Seděla opodál se sklopenýma očima. Předstírala, že neslyší, nevidí. Každé prohozené slovo jí však způsobovalo bolest.
„Dva,“ řekl otec nesmlouvavě.
„Tři,“ odvětil druhý muž a podíval se jejím směrem. Ona ten pohled ale neviděla. Nesměla vzhlédnout.
„Dva, víc nedám,“ pronesl otec znovu, pevný ve svém tvrzení.
Následovalo ticho, druhý muž zvažoval nabídku a nakonec kývl. „Dobrá, dva velbloudy, ale pět ovcí a dvě kozy platí, pravda?“
„Platí,“ potvrdil otec, oba si plácli. Otec vydal pokyn a její bratr začal zvířata nakládat na povoz. Transakce byla dokončena.
Když vstávala, její pohled se poprvé střetl s mladším synem druhého muže. Budoucím nastávajícím.

Pobíhal na vzdáleném konci davu a hledal cestu skrz. Hemžení kolem neustávalo, ačkoliv bitva o lístky teprve začala.
„Nezbudou na nás žádná místa,“ pronesl otráveně.
„Kdyby jsi nezapomněl koupit vstupenky předem, už bychom seděli uvnitř,“ utrousil Leonard naštvaně.
„Myslel jsem, že je koupí Wolowitz. Kdyby to nezpackal, šli bychom dovnitř jako normální lidé.“
Leonardovi docházela trpělivost. „To ty jsi je měl koupit!“
„No ovšem, je jednodušší obviňovat druhé, že ano?“ pronesl ublíženě.
V tom se otevřel nový vchod. „Posledních dvacet lístků na Star Wars,“ zvolal muž oblečený jako Darth Vader.
Sheldon zbystřil. Vyrazil vpřed, mlátíc lidi kolem sebe hlava nehlava.

Leonarda probudil hlas přicházející z koupelny. Pomalu se přikradl ke dveřím a naslouchal.
„… potom na to místo dal nový stůl, velký, kde se prý vejdeme všichni.“
„Nebo minulý pátek, když domů přinesl to indické jídlo, i když ví, že v pátek míváme čínu, je to stále horší…“
Leonard už to nevydržel a bez zaklepání vtrhl dovnitř. Sheldon seděl na sklopeném prkénku a promlouval ke zdi.
„Co tady proboha děláš ve tři ráno?“
Zcela vážně se na něj podíval. „Našel jsem pavouka, bál jsem se, ale nakonec jsme si úžasně popovídali, je skvělý posluchač.“ Rozloučil se s pavoukem a šel spát.

Na hladině jezírka sledoval život na zemi a přemýšlel, kam se asi dostane. S každým dalším místem začínal být sklíčenější a cítil strach. Hladomor, teror, nemoci, sobectví, lstivost, agrese… to a mnohem více mohl vyčíst z jednotlivých útržků.
A do téhle říše by se měl narodit?

„Jsi na řadě.“
„Ale já nechci,“ ohradilo se dítě.
„Pročpak ne? Život je krásný. Přece o to nechceš přijít?“
„Neumějí si ničeho vážit. Jak mohou být šťastní?“
„Život není lehký, připouštím, ale záleží jen na tobě, jak si jej vybuduješ. Každý může být šťastný.“
Dítě přikývlo a prošlo portálem.

* * *

Nemocnicí se nesl křik novorozeněte.

Probudilo ji jemné šimrání na noze. Strnula, skoro nedýchala. Pohybovalo se to vpřed, cítila každý krok.
Odkopla peřinu a rozsvítila lampu. Záhy sebrala odvahu a peřinu odhrnula.
V tom se houf pavouků dal na ústup a rozutekli se ke skříni, protahujíc se skulinami dovnitř.
Chtěla ječet, vřískat, ale šok jí bránil.
Vzala knihu a statečně se vydala ke skříni. Měla v plánu tu malou, ošklivou havěť rozmáčknout. Avšak našla něco horší.
Zírala na obřího pavouka.
„Jsem Aragog!“ zaskřípal klepety a vrhl se na ni.

* * *

S ječením se probudila, až Tajemná komnata odletěla z postele. Zase usnula při čtení, jak typické.

Stáli ve sklepení plném duchů. V němém úžasu zírali na zvrácenou výzdobu a nechutné jídlo.
Nick je zpozoroval a připlachtil k nim.
„Vítejte na oslavě mého úmrtí,“ pozdravil.
Než však stačili říct slovo, místností se rozezněly vřískavé tóny, podobající se škrábání po tabuli, za doprovodu ohlušujícího vrzání.
„Co je to?“
Ron si ucpal uši a zkřivil tvář.
„Nejlepší kapela na světě,“ řekl nadšeně Nick. „Říkají si Punková Nutrie, to kvůli tomu kytaristovi s čírem, drsný chlap… chlupatý od hlavy až k patě. Nejsou skvělí?“
„Až z nich mám husí kůži,“ opáčil Harry a nechal Hermionu provést kouzlo pro ucpání uší.

Zabil jsem Kennedyho i Kinga, jsem nejvlivnějším člověkem v USA, mrmlal si pro sebe. Takové ponížení, kudla v zádech od vlastní manželky.
Vešel do obchodu.
„Přejete si?“
„Tampóny,“ vyštěkl.
„Támhle.“
Poděkoval a šel nakupovat.
Ta potupa. Prý tabák je levnější než cigarety, které kouřím celý život… i Mulder si rýpnul.

„Máš?“ vykřikla, když se objevil ve dveřích.
„Mám.“
Hodil po ní pytlík vaty a ubalil si cigaretu.
„To je co?“ zkřivila tvář.
„Promiň,“ odvětil a vytáhl ještě provázek. „Tady je zbytek.“
Nechápavě vykulila oči.
„Pošlu tě pro cigarety a ty mi doneseš tabák, papírky a filtry, tak si taky ubal!“

Stoupal vzhůru nekonečným schodištěm.

„Pane, zapněte si to.“
Chytil dlouhé elastické lano. Cvak…

Napravo i nalevo se promítal jeho život. Děsil jej a ztrapňoval zároveň.

„Hlavně klid,“ šeptal si.
Poté skočil.

Došel k Bráně a postavil se do fronty.

Vítr skučel. On se střemhlav řítil několik desítek metrů k rozbouřené řece.

„Jméno?“ zeptal se Petr.
„Igor.“
„Cha…“ zasmál se anděl. „Tak do druhé skupiny… k tomu idiotovi, co si zapomněl před skokem padák.“
Podíval se na poslední obraz svého pádu. Tehdy se usmíval. Ani si neuvědomil, že lano omylem zapnul k zábradlí, namísto ke kotníkům. Povzdychl si a následoval parašutistu.

„Co budeme dělat?“
„Musíme je zastavit, ježí se mi z nich chlupy.“
„Mě lezou do systému a mění příkazy.“
Lister se zamyslel. „Velení nechte na mě, mám nápad.“
Potichu se přikradl k místnosti: „Vzduch čistý, až dám pokyn, vypnete proud.“
Rozrazil dveře.
Stovka Rimmerů najednou utichla.
Naprázdno polkl.
„Chopte se ho,“ zavelel jeden. Pětice se začala přibližovat.
„Holly, teď!“
Světla zhasla, kosmická loď se začala otáčet, ale Rimmerové se přibližovali. Jejich žhnoucí oči zářily ve tmě.

* * *

„Ne, nechte mě, nezabíjejte mě,“ ječel nahlas.
„Pane Listere, vzbuďte se, dnes budeme zapínat pana Rimmera po dvouměsíční úspoře energií.“
Lister vytřeštil oči.
„Ne!“

„Nepřipadá v úvahu,“ křičel a zběsile pobíhal po bytě, zatímco rozvášněná přítelkyně se jej snažila za každou cenu chytit.
„Sám jsi tu smlouvu navrhl, nemůžeš ustoupit!“
„Ale to už je dávno, to jsem…“
„…dávno nedávno, já tě chci a hned.“

„Ještě popcorn?“ zeptala se Penny Leonarda a podala mu misku.
Oba se krčili na gauči a s pobavením sledovali, jak se Sheldon vyhýbá svým partnerským povinnostem, ke kterým se ve smlouvě, uzavřené s Amy, zavázal.

„Je tam po roce?“ křičela dál. „Je, tak se necukej.“

„Myslíš, že ho jednou dostane?“
„Určitě,“ rozchechtal se Leonard, „Pacta sunt servanta… mocné to přísloví.“

Bloudil mnoho let, prošel desítkou pekel, ale v žádném dlouho nevydržel… nebyl na seznamu.
Majiteli konsorcia Hell Industries došla trpělivost. Otevřel bílé dveře s nekonečně dlouhými schody.
„Jdi!“ pokynul.
A on šel.
Stoupal několik měsíců, až konečně stanul před zářící branou.
„Co žádáš, cizinče?“
Zamyslel se a řekl: „Parcelu na kousku nebe, ctihodný Petře.“
Podal mu úřední pergamen z Hell Industries.
Petr zakroutil hlavou, zkontroloval svůj vlastní seznam a odvětil: „Nejsi hoden, jdi zpět.“
Oslnivý záblesk a Voldemort se zjevil v obřím kotli, zírající na spoutaného Harryho Pottera.
„Vítejte zpět, pane,“ zaslechl Červíčka.
Nahodil úsměv a v duchu Petrovi poděkoval.

Naštvaně si natáhla latexové rukavice, vzala si skalpel a provedla řez ypsilon. Myslí si, že si zavolá a já hned přicupitám, mumlala si pro sebe.

Vytáhla střeva a hodila je na váhu, přičemž na papír si vedla přesné záznamy. Stejný proces zopakovala s dalšími orgány.

„Jak to jde s naším neznámým, Scullyová?“

Protočila oči v sloup a švihla na váhu poslední orgán, srdce.

„Zváženo a sečteno. Ten muž má cirhózu jater, rozsáhlý plicní nádor, srdce prodělalo nejméně tři infarkty a žaludek je samý vřed. Vážně si myslíš, že ho zabili mimozemšťané?“

„Hm… jo.“

Nechala tělo napospas studentům a odporoučela se.

Viděl ho, jak dřepí u silnice a něco se zájmem pozoruje. Přešel blíž, čapl si vedle něj a spatřil obří páchnoucí kouli.

„Co je to?“

„Koule hovnivála, je ohromná, viď?“

Vzrušeně přikývl.

„Víš, že každý brouk má svou vlastní hroudu, kterou si válí před sebou?“ poučoval ho. „Říká se, že se dokonce dědí z pokolení na pokolení, jak zajímavé.“

„Takže je to vlastně taková rodná hrouda,“ podotkl fascinovaně.

Trapnost situace a nehorázný omyl jim došel ve chvíli, kdy jim průvodce domlouval, aby se už přestali dívat na to lví lejno a šli si raději vyslechnout vyprávění o putování afrických slonů.

„Nástup, holoto!“ zařval generál a vojáci se seřadili do předepsaných formací. „Chybí někdo?“

„Ne, pane,“ odvětil velitel jednotky. „Hlásím, že čtvrtý oddíl je kompletní.“

„Výborně,“ řekl generál. „Blíží se nepřátelské jednotky. Musíme být nachystaní k útoku. Jako vždy to bude rychlé. Nebereme žádné rukojmí. Nikdy neútočte samostatně, jen ve skupinkách. Použijte veškeré dostupné prostředky, abyste okupanty vyhnali. Jasné?“

„Jasné,“ zařvalo vojsko svorně.

V tom něco poblíž zavrzalo a bouchlo. Bylo slyšet přibližující se dunění.

Podivný tvor došel k posteli motelového pokoje a natáhl se. Trvalo pouhých pár vteřin, než se s křikem vyřítil ven, následován armádou švábů, usídlenou pod dekou.

„Kam mizí všechno jídlo?“ zeptalo se liščátko.

„K prasatům. Když jim budeme dávat část našeho jídla, tak nám v lese nikdo neublíží a budeme si žít všichni v míru,“ pravila maminka liška.

* * *

„Skandál,“ zahoukala sova.

„Ještěže ho vlci chytili,“ přidal se jelen. Smečka právě odhalila prasečího zloděje. Kradl část jídla z daní pro sebe a střádal si zásoby, zatímco ostatní zvířátka v lese hladověla.

„Prý ho chytili přímo při činu. Schovával jídlo v krabici,“ řekla veverka.

„Dobře mu tak. Kdo krade, bude zavřen do strašidelného lesa. Vsadím med, že ostatní prasata kradou taky. Takhle skončil nesmrtelný strýček,“ zakončil to medvěd.

„Obletíte horu a zamíříte na severozápad,“ rozkazoval poručík a prstem ukazoval trasu na počítačem vytvořené 3D mapě. „Poletíte dalších deset minut, než dorazíte k cíli. Nechci rukojmí a nechci vidět žádný pozůstalý domeček, jasné?“

„Ano, pane,“ vykřikli vojáci a zamířili k letounům.

Poručík předal souřadnice navigační věži.

* * *

„Neskutečný bordel,“ postěžoval si Hamplton.

„Systém,“ obhajoval se Arons.

„Jak mám tady něco najít?!“

Vysílačka zachrastila: „Tady 407čka, žádám o souřadnice.“

Hamplton protočil oči v sloup a celé tři minuty hledal kus papíru, než jej konečně objevil a nadiktoval souřadnice.

„Hotovo,“ ozvalo se po patnácti minutách. „Nemělo být to město na severozápadě?“

Ups…

Nikdo z místních si založení školy nepamatuje. Stojí osamoceně na vrcholku kopce a shlíží na malé městečko pod ní.

Říkají, že je zakletá. Nejeden člověk se občas zatoulá do její těsné blízkosti a prý slyší dětské hlasy… bodejť, vždyť je to škola. Někteří z nich jsou dosud pohřešováni, jiní skončili v blázincích.

Osobně však nevidím důvod k obavám. Pamatuji si tuhle budovu od položení základního kamene a dosud se nic podivného neudálo. Snad jen ten požár před 300 lety. Ale dostali jsme se přes to a nadále se věnujeme vyučování. Já, profesor Benjamin Dorsten, a mých patnáct nezbedných malých žáků.

„Nazdar Evo, co kino dnes v osm?“ zeptal se a nadhodil úsměv. Z kapsy vytáhl vstupenky a zamával jimi. „Hm?“

Vypadala překvapeně.

„Proč právě s tebou?“ nadhodila a s povytaženým obočím čekala na odpověď.

Trochu znejistěl, ale rozhodně neztratil svůj šarm vtíravého člověka.

„Protože jsem PIFKA.“

„Kdo že?“ nechápala.

„Ehm,“ odkašlal si. „Proslulý idol s fantastickou karmou anděla,“ řekl pyšně.
Protočila oči v sloup.

„Asi jsem se přeslechla, říkal jsi protivná imitace falešného kyselého amatéra?“ Vysmála se mu a odkráčela.

Povzdechl si. To byla dnes už patnáctá. Ani teď knížka „Jak na holky“ nezabrala. Vzchopil se a šel zkusit Petru

Několik měsíců vzrušeně očekáváte premiéru dalšího pokračování vašeho oblíbeného filmu. Každý den prohledáváte google, zda se náhodou neobjeví nové fotografie z natáčení nebo z některých scén. Trailer znáte už skoro zpaměti.

Pak přijde den „D“. Plní nadšení si jdete vyzvednou lístky, rezervované dlouho dopředu. Pro zpestření atmosféry ještě plníte kyblík popcornem a pak už usedáte na nejlepší místa v zadních řadách.

Světlo zhasne a vy odpočítáváte těch dlouhých patnáct minut, než skončí reklamy. Nemůžete se dočkat… až nakonec zazní znělka a…

…po vaší pravici se ozve uši drásající křup… křup… křup.

Závěrem? Výrobce brambůrek musel mít tou dobou velkou škytavku.