Moje články

Ani letos se v mém výběru nedostalo na všechny, kteří by si to zasloužili, neboť kvalita autorů je opravdu znamenitá. Takže alespoň malý výběr z toho, co mne zaujalo, v abecedním pořadí dle autorů.
Alešandr_Veliký - tento autor letos vyrukoval s novým fandomem a příběhem na pokračování, z něhož vybírám Tajemství práce s lanem.
Čarodějnice - ve svém fandomu letos vytvořila čtivý příběh, ve kterém mne nejvíce pobavilo Znovuzrození Venuše.
Esclarte - tato etablovaná autorka tvoří díla různorodá, letos vybírám drabble Opravdu nešťastná premiéra, kde si zaveršovala.
Linkový stykač - ve svém tramvajáckém fandomu má čtivé pecky, tentokrát jde do výběru Arnošt.
mamut - u ní mě letos zaujala Vééélká matematika.
mila_jj - její vědecká drabblata mě vždy poučí a pobaví, tentokrát nejvíce Opera poučná o tom, jak naslouchat zvukům z hlubin vesmíru.
P.M.d.A. - u této autorky musím ocenit její velmi vtipné drabble Finta fň.
Peggy Tail - snad se tato tradiční autorka nebude zlobit, když do letošního výběru nedám nic z jejích drabblat poetických a vzletných, nýbrž naturalistický Den v životě totálního lúzra.
Stevko - od něj dávám do výběru Anča chce pravdu z jeho středoslovenského fandomu.
TomBoombadil - nová tvář v naší autorské komunitě, které nic lidského není cizí, a od níž vybírám Sklep, Rosenberg a ČSSD, neboť takovou kombinaci nelze nechat bez povšimnutí.
Tom_Peterson - z jeho andulkového fandomu tentokrát dávám do výběru poněkud nostalgické Slovníky jsou generační záležitost.
Tora - z jejích fandomů mám ve větší oblibě ten kočičí, pročež vybírám Když poslední budou první....

Závěrečné kolo sezóny. Ani jednomu mužstvu už o nic nejde. Ale proč bych tam nezašel, když je to za snížené vstupné.
Rozhodčí přivádí hráče na trávník, padají první kapky deště. S úvodním hvizdem se spouští liják. Vytahuji pláštěnku, většina ostatních diváků také něco, někteří drsňáci moknou. Jen malé procento návštěvníků vyměkne a prchá.
Aktéři ovšem prchnout nemohou, hrát se musí. Domácí nakonec vítězí dva nula, to ovšem není podstatné. Vítězi jsou všichni, kdo to v tom hustém dešti vydrželi. Protože ten nepolevil po celý zápas. Teprve když se vracím domů, vysvitnou první paprsky sluníčka. Někdo nahoře to tenkrát naplánoval přesně.

Jednoho zimního nedělního dopoledne se vracím se syny, tehdy asi čtyřletými, z vycházky. Okolo aukční síně. V její výloze mne praští do očí upoutávka na za chvíli začínající aukci. Je na ní mezi jinými vyfocen obraz, který jakoby tomu našemu z oka vypadl.
Nedbaje našeho sportovního odění vlítnu s kluky dovnitř a nenápadně se vmísíme mezi houf scházejících se svátečně oblečených dražitelů. Záhy spatřím předmětný obraz. Opravdu od stejného malíře, stejný motiv, patrně i ve stejné krajině, jen z jiného roku. A rám má o něco parádnější než ten náš.
Rychle mizíme pryč, aby nás ze síně nevyvedli jako vagabundy.

"Zdirade, teď si tu vyvrtáme díry."
"Čím, tati? Zdejší vrtačka nám nefunguje a druhou máme doma."
"Nejsou jen elektrické vrtačky. Vidíš toto?"
"Co to je?"
"To je takzvaný kolovrátek. Tímto ručním nástrojem lze díry též vyvrtat. Do měkčího dřeva určitě."
A Pankrác předvede, jak se kolovrátkem vrtá.
"Teď ty, Zdirade."
I Zdirad bere kolovrátek do ruky a díru nakonec úspěšně vyvrtá.
"Vida, jak nám to šlo," pochvaluje si Pankrác zvládnutou práci. "Moje generace měla ještě ve škole dílny, dnes už tvůrci osnov nemyslí na to, že i intelektuál by měl zvládnout základy ručních prací. Tak v tom buď aspoň samoukem."

Pročítám si drabblata, když tu se mi notebook odpojuje od wi-fi. Znovupřipojení se nedaří, heslo mi to nebere. Po obědě se s tím hmoždíme manželka i já, počítač stále reaguje divně. Návrh nákupu nového notebooku prozatím zavrhuji.
Avšak v šest večer vyměknu, pravděpodobnost poruchy softwaru hraničí s jistotou. Přináším si z obchodu nový notebook. Spouštím jej a opět mě zarazí chyba v hesle. Připojuji notebook tedy stištěním tlačítka na modemu.
Mezitím manželka konečně rozklíčuje údaje k modemu a zjišťuje, že naše tradiční modemové heslo je zvětšené o číslice navíc. Takto mě šelma modem donutil k obměně notebooku po deseti letech.

Dívka na sebe pouští sprchu a přemítá. Bože, to jsem si vybrala denní chléb. Harcovat po republice, nocovat v obskurních bytech a teď se i producírovat v ručníku před cizím chlápkem. Ještě s tak lascívním jménem. Kdyby mě manažer, blbec, aspoň varoval, že to tu budu sdílet s chlapem. To bych si sem vzala solidní pyžamo.
Ale co to budu řešit. Vždyť přes své jméno Lev Šuk vypadá jako usedlý strejda. V tátově věku plus minus. Nemusím v každém chlapovi hned vidět obšourníka. To by bylo paranoidní.
Usušivši se vyráží do svého pokoje okolo Lva mlátícího soustředěně něco do notebooku.

"S kým si to tam dáváš dobrou noc, Lve?"
"Novinka, už tu nejsem sám. Mám tu kolegyni."
"Mladou, starou?"
"Mlaďošku. Právě prošla kolem mě z koupelny do svého pokojíku."
"Ještě řekni, že zahalená jen do ručníku!"
"Přesně tak."
"No tedy, Lve! Pamatuj na dobré vychování! Víš, že se mají ovládati chtíče, jinak, že to dobře neskončí?" Scholastika si nemůže nevzpomenout, jak kdysi Lva sváděla.
Lev si odpustí jedovatou poznámku, že jednou mu tato zkušenost stačila a praví jen:
"Miláčku, dnes už jsem přece o poznání starší, vybouřenější, ale hlavně zásaditý! Takže se neboj a dobrou noc, pytel blech na pomoc."

Dvířka boxu se zavírají. Novorozenec se ocitá někde, kde to ještě nepoznal. Tma jak v ranci. Ale je to úplně jiné než to bylo u maminky v bříšku. Zima je tu. A hlad se dostavuje.
Ozývá se křik. Instinktivní křik. Ale nikdo nepřichází. Minuty plynou, marně plynou. Síly dítku docházejí, docházejí rychleji, než si kterýkoliv dospělák dokáže představit.
Hlas slábne. Slábne neustále, až nakonec utichá docela. Nikdo okolo zatím netuší, co se v hlubinách odehrávalo.
Technika, jakožto každý nedokonalý lidský výtvor, tentokrát selhala. Bohulibý účel tohoto zařízení nebyl naplněn. Příběh nějak započatý a dramaticky se rozvinuvší dospěl do finále smutného.

"Zdirade, viděl jsi ten záblesk?"
"Viděl, asi se blíží bouřka."
"Nikoliv, nebyl slyšet hrom."
"Pravda, to bych už musel slyšet. Byť mám uši dál než oči. Samozřejmě vím, že toto je jen vtip."
"Tak přemýšlej, Zdirade, jaký tu může být v okolí zdroj záblesku?"
"Nevím."
"Napovím, něco elektrického."
"Dám se poddat."
"Tím směrem je železniční trať a jiskří tam pantografy lokomotiv. Takže podle toho se můžeš orientovat."
"A proč nebyl vlak slyšet?"
"Jsou tam dobré protihlukové stěny."
"A jak se zorientuji, když zrovna žádný vlak nepojede?"
"Tak třeba podle hvězd. To si zkusíme teď."
"I když je pod mrakem, tati?"

"Nazdar, Lve, dlouho jsi se tu neobjevil," vítá Jimram kumpána.
"Pár dnů jsem si dal od hospody dobrovolně pauzu, žehlil jsem průšvih."
"Jaký průšvih?" vyzvídá Tadeáš.
"Spíše faux pas. Scholastika měla narozeniny, měl jsem v plánu koupit kytku. Dojdu před obvykle navštěvované květinářství a s hrůzou zjišťuju, že už tam žádné není."
"To víš, to se v tržní ekonomice občas stává," komentuje situaci Jimram.
"A než jsem dohledal nějakou konkurenci, už měli všude zavřeno."
"To jsi to tedy pohnojil," praví Tadeáš.
"Právě, že nebylo co hnojit," opáčí Lev.
"Vsadím se, že to Scholastika jedovatě okomentovala," odhaduje Jimram.
"Ani mi nemluv."

Každý z nás v DMD má nějaký okruh svých pravidelných čtenářů. Vážím si všech, obzvláště však těch, kteří mě osobně neznají. Respektive neznali do prvního setkání na pikniku.
Mám takovou čtenářku. Vlastně dvě, jednu však od samého začátku mého drabblení.
Mé první drabble okomentovala slovy "...sláva spisovateli", čímž mě povzbudila k dalšímu psaní. Od té doby reaguje na téměř každé mé drabble. A když nikoliv, vím, že jsem napsal lascívnost, jež je za hranou. Nejen kvůli ní se snažím, aby takovýchto drabblat bylo co nejméně.
Jmenovat ji nebudu, věřím, že se zde pozná. Takže: díky, má největší a nejvěrnější fanynko!

U vchodu do školy je seznam tříd, kde se která nachází. Všechny první ročníky jsou ve třetím patře. Pravda, budova má patra jenom dvě, ale proč by třídy nemohly být v půdních prostorách, že ano?
Fakticky bylo nutno projít přízemím do budovy sousední základky a vystoupat do jejího třetího patra. Což netuší nikdo vyjma absolventů oné základky.
Třídní profesor přichází, uvítání začíná. Když tu se ve dveřích zjevuje zrzavec.
"Jdete pozdě, jinochu!"
"Já jsem to nemohl najít."
"O to máte chodit dříve, když máte špatné orientační schopnosti. Sedněte si sem," směruje profesor zrzouna do volné první lavice hned před katedrou.