Moje články

Zavřel dveře svého pokoje,
tolik plakal a vše si těžce nesl a dost to prožíval.

Byl to ale tak velký muž. Oči všech směřovaly k němu,
na jeho velikost, a tváře poďobané od neštovic by si nikdo nevšiml.

Taková dokonalá tvář, tvář veškerého živého.

A on se tak hroutil, že je toho na něj moc.

Vlastně každý den rozhoduje o tom,
kdo to dneska odnese,kdo byl příliš nepohodlný,
nebo se mu radši vůbec ani nelíbil.

A kolik krve se třelo o zdi Kremlu.
Tolik nevinných lidí ztratilo život
za slzami tohoto slabého velikána.

Který Sovětský svaz táhl na vrchol.

Brodila jsem se houštím a jehličí se mi zabodávalo do zkrvavených pat.
Krev co se otírala o lesní mech, přilákala smečku vlků, kteří se rázem stali mými pronásledovateli.

Slzy se mi hrnuly do očí a já věděla, že to nezvládnu.
Moje síly klesají s každým mým krokem a nohy mě tak bolí.
Ruce mám poškrábané od keřů a cítím, jak se mi podlamují kolena.

Upadám do lesní peřiny a slyším jen blížící se vrahy.
Vlastně už se nebojím. Přeji si aby smrt byla rychlá.
Ať mi prokousnou hrdlo.

Početná smečka vlků se nejedla dosyta.
Začala od břicha...

Spí.
Zemřela prázdnotou.

Maková panenka už byla natolik rozčilená, že zvažovala v co nejbližší době požádat o rozvod.
Emanuel ač se nezdá, je to pěkné kvítko a záletník. Bodejť by ne, je to přece motýl. Ten si může odletět kdy chce,jak chce a hlavně ZA KÝM CHCE.

Na panenku těch záletů bylo už moc. Teď se třeba tři dny neukázal. Kde jen asi může být. Jestli on to netáhne s vílou Amálkou. Kaňour jeden!

O chvíli později přijde k panence šéfinspektor (tedy chroust) a sděluje ji nešťastnou zprávu.
Motýl Emanuel byl zapleten do mafiánských her v travinách.
Zbyly po něm jen křídla.

"Achjo Líbo, co si nám to provedla..." povzdechne si Vlasta.
Kněžna Libuše naposledy vydechla a nyní se vzduchem neslo, že nadvláda mužů je více než blízko.
S úderem Perunovy pěsti Vlasta zavelela, že to takhle nenechá. Muži nebudou vládnout ženám! Nikdy.
Sebrala se s ostatními ženami a vytvořila si opevnění na Děvíně.
Jak hloupý byl Ctirad, že se nechal nalákat na past, kterou Vlasta připravila.
Kdo by také odolal sličné Šárce?

Přemysl byl rozčílen. "Libuše, ctnostná moje nebožko, co to ta tvoje divá sebranka připravila? Copak bych byl nějakým krutovládcem?"

I přitakali ostatní muži, že se jim ženy úplně zbláznily.

Zlatý lesknoucí se křížek v uchu napovídá, že před váš zrak přichází úžasný a nesmrtelný Horst Fuchs. Překrásná Andrea se nedočkavě ptá, co to pro nás dneska má?!

"Andreo, neuvěříš, co tu mám za vynález tisíciletí!" ruka posetá kolotočářskými prsteny ukazuje jedním směrem.

Prapodivná věc s názvem Idiotmat Turbo!

Andrea jen nevěřícně kouká. "Tento malý zázrak dokáže eliminovat každého idiota, co ti přijde do cesty. A né jednoho! Né deset, ale rovnou 1000 idiotů!"

A:"Eliminovat?"
H: "Ano, tohle čidlo vypustí laser a ten následně idiota promění v prach."
A: "Fakt úžasné!...Horste? Horste, kde jsi?"

Moderní technika je nevybíravá.

V temných zákoutí toho prašného labyrintu, nebylo možné nalézt cestu ven. Jak proradní byli naši rodiče, že nás neochránili. A všichni věděli, že jedeme na smrt, že nás viděli naposled, přec plní planoucího mladí a síly jsme.

Některé dívky zoufalstvím pláčou. Chlapci se zbaběle hroutí k zemi. Vlastně tu není nikdo silný, který by dokázal vymyslet, jak se zachráníme. Jsme oběti dohody a nikdo se nás neptal. Život by to byl asi pěkný, plný slunečního svitu a radosti.

Nyní jsme v koncích. Takové hořké mladí okusili jsme a život byl tak krátký.

Už řve, už jde.

Stvůra s býčí hlavou.

Když konečně okusila tu hořkost a divokost mládí, zalitou tou nejlepší vodkou...když s přáteli protančila noc na Žižkově s nadějí, že bude líp.
Tak to přišlo.

Doma budeš a hodně dlouho!

S povahou spíše pesimistickou ztratila víru ve vdavky. Její vysněný *Stín katedrál*.
Single život není žádný med. A taková touha po dítěti tomu vůbec nepřidává.
Přitom je plná lásky, ale komu ji má dát.

Tohle je takové přežívání.
Když žádný muž ji nemá rád.
Jak by taky mohl?
Doma na gauči ho těžko najde.
Domov se stal koulí u nohy.

Čekám na lásku.
Někde tu přece jen bude.

"Vašku! Stal se malér!" přiběhl zadýchaný Franta.
Václav mezitím dloubal v paměti, jak solidně vytunit to nové ruchadlo, aby to sedláci patřičně ocenili.
Protočí oči, co že to ten jeho povedený bratránek zase vyvedl.
A tak se táže, copak se přihodilo, že by něco na poli?

"Víš, já a Manka, jsme v očekávání. Ale, ona se bude vdávat." vyděšeně prohlásí mladší z bratranců.

To je vůl.

"Kdo to všechno ví, že to čeká s Veverkou?" optá se Vencl.
Franta jen kroutí netušíc hlavou.

V: "Copak nevíš, že proti tomu bylo vymyšleno tolik věcí?!"

F: "Co?"

V: " Kaučuk nebo ovčí střívko."

Začalo to poměrně nevinně. Několika souložemi, ze kterých vzešlo celkem devět kousků. A každý ten kousek má úplně odlišnou národnost, ale mluví hned několika jazyky.

A aby toho nebylo málo, každé dítko je obdařeno nekonečným hudebním talentem!
Zvyklé na skromný život a putování rodinným autobusem napříč Evropou i celým světem.
Kadeře tak dlouhé, že kdyby se všechny jejich houževnaté kštice spojily v jednu, pokryje to délku čínské zdi.

Jen se ví, že ten blonďáček je Angelo, ten co pěje "I wish I were An Angel"...

Ale ta podoba! To jsou klony!
A kdo je tady vlastně holka a kdo kluk?

Protáhl svá silná ramena, hluboce se nadechl a dlouze vydechl.
"Kolik jich dnes vlastně je?" zeptal se svého učně.
Chlapec prostého původu odvětí, že dnes na něj čeká sedmnáct měšťanů, tři velevážení a sedm rytířů.
"Ach tak" i povzdechl si Mydlář.

"Jen u toho Jesenského je třeba víc práce." odvětí se chlapec.
Kat si projede vlasy svými prsty. Je z toho velmi nesvůj.

"To nařízení hlásí,je nutné jazyk vytrhnouti...pak až hlavu useknouti."

A už se blíží ten čas. Dnes jich je 27. Nebe se trošku zatáhlo nad Prahou, a přišlo se podívat snad celé město.

Na české zrádce.

Moje maminka vždycky říkávala, že duše se v hvězdu převtělí, a když je dobrou hvězdou, stane se kometou.
Tahle moudrá žena už mezi námi není. Odešla tak náhle, mladá a krásná. Vůně jejich vlasů pořád cítím. A její libý hlas byl pohonem pro mé srdce.

Určitě se stala kometou. Pořád ji na obloze hledám.
Co bude až nebudem... Budu také kometou? Jsem dost dobrým člověkem?
Budu se toulat po noční obloze a zářit na cestu mým věrným?

Chtěl bych být kometou jako moje maminka.
Jednou se setkáme ve vesmírném nekonečnu.
... Ještě tam budem. Spolu a navždy.

Moc mi chybíš, maminko.

My turn guys...

*Queen24* vytvořila opravdu krásné drabble zejména ze života jejího psa, tyto dva skvosty Území nikoho (?)
a také Každodenní trable jsou prostě tak uvěřitelné!

*Faob* mi udělal radost (jako člověku, co si rád pročítá ruskou /nýbrž sovětskou/ historii) s drabblem na téma Takový pěkný pár

*Aries* za ty úžasně přenádherné liščí oči, co vše vidí a vtáhnout do děje, právě tady:
Půlnoční schodiště

*Tora* nesmírně pobavila *Nejhloupějšími zákony světa* v drabblu Do kopru!

*Rorico* s nevyzrálým Charlesem v Rodinné trable

*Lady Lestrale* a poutavý dialog o múze Poznej podle popisu

*Vinpike* pobavil v Zádrhel nezadrží

*Aveva* a krásná zpověď snad každého umělce Opus magnum

*Killman* s dokonale vystiženým Hydraščukem Epicentrum , který neutkvěl jen v paměti, ale i hluboko v srdci. ♥

Toť vše ode mě,
a těším se na společné drabblení v dubnu 2021.

S přemírou lásky ♥
LeVirgo

"Proč? Proč teď?" pláče mladá dáma, která ještě před několika lety byla nezávislou dívkou s hlavou v oblacích.

"Protože Vás miluji. Proto jsem za Vámi přišel." klečí před ní a zoufale zadržuje slzy.
Jejich pohledy mluví za vše, ta láska tam byla již od prvního momentu.

Ta láska byla větší než palác, ve kterém ona žila.
Ta láska byla delší než všechny cesty do světa, kterými on šel.

A nyní se opět setkali. V Petrohradě.

Svíral její ruce a očima doufal.
"Jdete pozdě. Nemohu. Nemohu mu to udělat." lapá po dechu žena.

On odchází.

První a zároveň její poslední láska.

Quentin se neustále oháněl okolo zákazníků a svým tupým vzhledem a úsměvem úplného vola, promíjel skoro všem veškeré placení. " To je nejlepší podnik. Sem musíme zas!" prohodí jeden z fajnšmekrů.

Quentin se otočí směrem k baru a podívá se na obrovského muže v černém roláku.

Za ta léta, co jsou z lochu venku, Ruby pořád vypadá jako krvelačný vrahoun.
"No tak Ruby! Usměj se, krásnýýýýý den!" zavolá směrem ke kamarádovi, co má oči jako Furioso.

Ruby je ale stále v tenzi, oči spíše jako býk v koridě.

"Drž hubu! S tímhle tvým přístupem nás fakt čeká totální krach!" křikne Ruby.

Jednoho dne, kdy si konečně mohl na chvíli odpočinout, rozhodl se, že se podívá do hloubi podsvětí za svými přáteli, které delší dobu neviděl.

Byl to chlap jak hora. Přesto byl spíše vysoký než svalnatý, no a věk, ten už taky měl.

Sedl si vedle nějakých duší, které nazýval přáteli.

"Představte si, jsem takhle plul a plesk! A loď na dvě části...chci novou."
Chvíli čeká na reakci, ale ta nepřichází.

"Jo a před deseti dny mi jeden chlápek chtěl platit kreditkou!" pokračuje nadějně dále.

Nikdo nic.

"To se pobavíte, takhle...."

"Chárone, nás to ale nezajímá!" odpoví jedna z duší.

"Hele Hans, prostě přijdeš, zazvoníš, povol si ten opasek, ať je to víc geil, ja? So..." dokončil monolog režisér a doufal, že vše půjde dle plánu.

"Lena, ten župánek trošku z těch ramínek, ja?" mrkne na slečinku s luxusním tělem.

"Ach so. Připraveni?" pro jistotu se dotáže nervózních herců.

Kamera! AKCE!

Ťuk Ťuk

"Oh, dobrý den, vy už jste tady?" svůdným hlasem prohodí Lena, mezitím ji sklouzne více látky županu z ramene.

"Dobrej paninko, hodinový manžel, Johann" řekne sebevědomý Hans s hrudí Dia a úsměvem hollywoodským.

O pět minut později...

Propletená těla, výkřiky rozkoše.

Johann je pracovitý v různých odvětvích.