Moje články

Večer jsem viděl vojáka narovnat jeho osobní vlajku strženou větrem.
Libbie mu říkala, že měla strašlivý sen.
Zvědové mu ukazovali pasoucí se poníky, ale on je neviděl.
Řekli mu: "Máte-li odvahu, generále, sestupte do údolí."
A když jsme do toho údolí sestoupili, řekli: "Dnes se domů vrátíme cestou, kterou ještě neznáme."

Charley, který stejně jako on nepil, požádal o hlt whiskey.

A já, v té poslední, z posledních chvil, kdy Will Cooke škrábal na cár papíru vzkaz, který bude znovu a znovu tištěn do knih a učebnic...

Řekl jsem: "Nemusíš na ně jít sám."

A on se usmál.

"Možná musím."

Znovu se ošila a zastavila. I on zastavil, teď už poněkud nervózní.
"Děje se něco?"
Vyhrnula si sukni a on odvrátil zrak. Zbytečně cudné gesto od někoho, kdo si hodinu zpátky užíval veškerého pohodlí mezi jejími stehny.
"Ztratila jsem podvazek."
Stál pořád zády k ní. Soustředěný na kamenitou pláň s pelyňkovými keři, zakrslými duby a kameny ohlazenými větrem a pískem.
"Nechte ho kojotům. Tady jsou bezpečně ukryty horší věci než důkazy vašeho mimomanželského poměru."
Navzdory úmornému vedru se zachvěla.
Proč si za milence vybrala zrovna chlapa, co má v očích napsáno, že se mu vůbec, ani v nejmenším, nepříčí zabíjet?

Uvědomila si, že ten šálek umývá už počtvté, když konečně vrzly dveře.
Stál v předsíni, v očích výraz opozdilého školáka. Zaprášené boty, bláto na rameni, odřené klouby na ruce, skvrnka na manžetě.
"Omlouvám se. Jdu pozdě a..."
"Víte přece, že vám nikdy nebudu vyčítat, že děláte, co je potřeba. A pokud jde o tohle..." řekla klidně, když mu ovazovala ránu. "Nepochybuji ani na okamžik, že ten, kdo se ocitl na konci vaší pěsti, si to plně zasloužil."
Vzal ji za zápěstí.
"Kolik večerů už jsem vám slíbil vynahradit?"
"Stodevatenáct, pane."
"Aha... V tom případě, doufám, že dnes ještě nejste unavená."

"Ručičky nahoru! Sesedej! Pomalu."
Úsečnost rozkazů nezamaskovala patinu cigaret v hlase. Nevyděsil se. Věděl, že stihne tasit.
Nestihl. Na zádech mu přistálo 170 liber živé váhy.
Nečekal přechod do pěstního souboje ani přidušený smích. Pochopil, když protivníka konečně zaklekl.
"Podívejme se, kdo našel odvahu se vrátit..."
John se vysmekl z ne příliš přátelského objetí.
"Taky jsi mi chyběl."
"Až na to, že tady jsi nikomu nechyběl, Marstone. Mně určitě ne. Ani Abigail. Ani synovi."
"Není můj," odsekl John, ale koukal do země.
Arthur další námitky umlčel.
"Co s tebou? Dobře, vezmu tě domů. Ale nejdřív koupel. Jinak nás Susan zabije."

Země se zachvěla. Setřásla ze zad každého, kdo prohluboval rány a otevíral jizvy. Zasypala je sprškou kamenů. Zasypala je hluboko.
Vrchní inženýr vzal jméno boží nadarmo.
Hned potom vydal rozkaz zachránit koho jen půjde. Živé i mrtvé, protože jeho čínští dělníci nestáli o to ležet v americké zemi.
Sedl si na okraj laviny a z bedýnky napěchované slámou vytáhl malou opletenou lahvičku. Prohlížel si nažloutlou olejovitou látku. Přemýšlel. A počítal.
Pomalu ji uložil zpět. Velice pomalu.
"Vrátíme se k černému prachu, zpátky k ledku, uhlí, síře a třiceti centimetrům denně. Možná jsem šílený, ale nejsem Grenville Dodge. Mám nějaké meze."

Navršil jsem mu úhledný rov. Jsem si jistý, že by to sarkasticky okomentoval. Pohladil jsem kříž. Chlapec si naposled utřel oči. U vrat pořád hlídali muži zákona. Krkavci zatracení. Ani v hrobě mu nedají pokoj.

Vyskočil jsem na kozlík a pohladil kocoura.

Chlapec mi zamával. Nelíbil se mi jeho pohled. Byl bych raději, kdyby se vydal tou druhou cestou. Tou, co nevede na šibenici.

Urovnal jsem rakve na korbě a mlaskl na koně.

"Až se budou ptát, kde je táta, řekni, že čeká až Pán zavolá a mrtví vstanou ze svých hrobů."

Ale nemusíš jim říkat, že to bude pozítří.

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

Přemýšlela nad svými vlasy. Aby působila dost svůdně i zranitelně. Ale nechtěla nic předstírat. Nechtěla?
"Ahoj."
Zvedl hlavu od štípání dříví.
"Slečno?"
"Neříkali jsme si jmény?"
Intuice jí napovídala, že vstupuje do nebezpečných vod. Co tušíš, příteli?
"Nepřišla jste si popovídat o starých časech."
Zavrtěla hlavou: "Přišla jsem požádat o pomoc."
Teď opatrně, aby si nemyslel, že ho jenom využívá. Klopýtla. Zachytil ji.
Ó ano, teď mě drž.
Dlaň mu položila na hruď.
Jen se opřu. Nesvádím tě... Nesvádím?
"Pamatuješ, říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv?"
Kývnutí.
Díváš se mi do očí? Dobře.
"Co kdyby to cokoliv byla vražda?"

Nespokojeně nakrčil obočí a vrátil svícen na oltář.
"Lidé ztrácejí víru, viďte, padre? Pokladničku s milodary máte?"
Vyděšená ruka ukázala na krabičku u dveří.
"Malá. A prázdná."
Změřil si třesoucího se duchovního pohledem. Pokrčil rameny. Nakonec mu k nohám hodil brašnu s penězi.
"Na vaše chudé, padre."
Před vraty kostela čekali jeho muži.
"Přijedeme sem na zimu," vysvětlil jim, "budou nás milovat jako vlastní děti. Nebo budou mít zlaté svícny, které ukradneme, kostel podpálíme a frátera pověsíme na zvonu."
Ale počítal i s třetí možností.
Kněz byl nemile překvapen, když ho pistolník, kterého si najal na ochranu, střelil mezi oči.

Ve tmě svítily liščí oči a bělostné peří slepice, kterou držela v tlamě. Měsíční paprsek se odrazil na hlavni winchestrovky. Cvakl závěr. Ale výstřel nezaštěkal. Něčí ruka stáhla hlaveň k zemi.
"Nech ji běžet."
"Aby dál řádila v kurníku?"
Zrzavá lupička se ztratila mezi stromy.
"Vždycky ji můžeš střelit později, kdyby se vrátila."
"Jsi nenapravitelný, bratříčku. Znovu bys mi zadržel ruku."
Zrzavý muž se pousmál. Byla to pravda. I když dokázal zvednout děvče nad hlavu a přeprat tři chlapy, aniž se u toho zapotil, ovládal ještě větší sílu. Jeho rozhodnost a vlídný pohled dokázali přimět změnit názor i samotného Ďábla.

Zbavoval prut každé šmouhy a nečistoty. Zvlášť kontroloval každé očko, aby se vlasec nezadrhával.

Vyčistil každou komoru bubínku, než začal revolver znovu skládat.

Trpělivě čekal. Ryba nemohla vědět, že v lákavém soustu čeká ostrý háček. Přitáhl. Opatrně, aby nepřetrhl vlasec. I tuhle bitvu chtěl vyhrát.

Pomalu a tiše tasil zbraň. Natažení kohoutku doprovodilo sotva slyšitelné cvaknutí. Soustředěný rybář nic netušil. Lidé nezapomínají. Nic se nepromíjí.

Vytáhl opatrně háček z rybí tlamy a pustil štiku zpátky do proudu.

Povolil kohoutek a vrátil zbraň do holsteru. Jedna věc je zabíjet. Druhá zabíjet jménem toho, kdo se vraždění snažil zastavit.

"Dneska berou, že?"

Tu tvář v odraze na skleněné výplni dveří nepoznával. Vážnou a unavenou každým selháním. Věděl, že to je jeho tvář, ale nebyl to on.
Dům byl tichý. Děti spaly a jeho žena nečekala na zápraží.
Otevíral velice tiše. Chtěl ji vidět, jak zadělává těsto, přikládá do kamen, plete. Dělá jakoukoliv z těch nejobyčejnějších věcí. Sama.
Otočila se. Zahlédl záchvěv překvapení a potom nesmělý úsměv. Zabolelo to. Po všem, co bylo, pořád pochybovala, jestli se k ní chce vracet. Jako by bez ní vůbec něco byl.
Vzal ji kolem pasu.
"Jsem doma."
Zavřel za sebou dveře a všechnu prázdnotu nechal venku.

"Válka skončila! Proč se přes to někteří nemůžou přenést?"
Ani nezvedl hlavu od šachovnice: "Protože prohráli."
"A já snad válčil za Yenkeee?"
"Tys válčil sám za sebe. To se nepočítá."
"Proč bych taky válčil za právo vlastnit otroky? Ani neznám nikoho, kdo by si je mohl dovolit."
"Ale tady přece nešlo o otroctví, šlo o čest."
"Odkdy?"
"O něco jít muselo, ne? A proč by měli válčit kvůli otrokům, které si nikdo, koho znají, ani nemohl dovolit... Šach mat?"
"Lepší důvod zabíjet se navzájem už jsme si najít nemohli."
Tvářil se, že přeslechl ironický tón: "On někdy je - jiný důvod?"

Ukazoval na oblohu a vyprávěl o hvězdách. Ale ona se nedívala na nebe, dívala se na něj a zdál se jí aspoň chvíli, aspoň trošku šťastný. Zlehka ho políbila na tvář.
Ucukl.
"Neboj, nikomu to neřeknu."
Opřela hlavu o jeho rameno. Cítila z něj tvrdou práci, olejovaný kabát a seno.
"Vidíš v nich budoucnost?"
"Možná, když ty mluvíš s duchy..."
"A ty tomu nevěříš."
Byla by raději, kdyby neviděla ďábla za jeho zády.
"Podívej, podle téhle hvězdy budeš šťastná a hrozně bohatá. Už za pár let."
"A ty?"
"Já? Já budu přece mrtvý."
Umlčela ho polibkem. Takové věci odmítala poslouchat.

Byla to přátelská herda do ramene... Byla by, kdyby v ní nebylo tolik síly, že zanechá modřinu.
"Nemá to cenu, je tak měkkej, že ji ani neucítil."
Neucítil ji tak, že se teď zvedal z bláta. Dostal další.
"Kdybys ji aspoň ustál, když nemáš koule ji vrátit."
Příští ráně uhnul. Útočník po třetí tequile neudržel rovnováhu a skončil na zemi. Skočil po něm, ale vážil sotva polovinu. Netrvalo dlouho a protivník na něm klečel.
Ten třetí, co zatím stál stranou a smál se, ho zadržel.
Spolu ho zvedli ze země a narazili mu klobouk zpátky na hlavu.
"Lepšíš se, sralbotko."

"Jestli řekneš, že se to pro dámu nehodí," začala podrážděně, "típnu ji o tebe."
"Já vám nemám co říkat, slečno."
"Já... Promiň, že jsem taková."
Nebylo co odpouštět. Bývala rozmrzelá z malichernějších důvodů, než je svatba jejího snoubence a nejlepší kamarádky.
"Jen nechtěl hloupě dokazovat, že je chlap."
"Ale kdyby věděl, že jsem Vám vnutil ten polibek, pral by se."
Pálil ho prokousnutý ret a ji ponížení. Co si k ní dovolil. Že ji nikdo nebránil. Že dostala košem.
"Stalo se... Teď nás čeká jiná práce."
Práce s tím, aby si udržela ranč, a aby si udržela tvář přejícné družičky.

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.