Moje články

Agáta milovala skoro jakékoliv jídlo.
Jak to navěčky ze školy dobra dělají, že skoro nejí? Jak dokážou odolat cukrátkovým učebnám s karamelovými stoly? Mají nějakou přirozenou fobii ze sladkostí nebo snad drží téměř celoživotní půst? Nebo mají menší žaludky než normální lidé? Chtějí jíst, ale nějaká pitomá navěcká pravidla to nepovolují?
To Agáta nedokázala, vždyť bez jídla, zvlášť bez sladkého, by nedokázala žít! Ona prostě nebyla navěčka. Musel se stát omyl, když ji Školník umístil do školy dobra. Není přece vůbec princezna jako její spolužačky, takže co dělá tam, kde je? Vždyť patří na druhou stranu mostu, nebo snad ne?

Hort byl vždycky páté kolo u vozu.
Teda Alespoň u Sofie, ta vždycky toužila po někom jiném.
Nejdřív po Tedrosovi, který nakonec poznal, jaká je uvnitř.
Potom po Rafalovi, který ji od začátku přijímal takovou, jaká je a miloval ji právě kvůli zlu.
Později se Sofie zamilovala do Rhiana, který ji jen využíval.
Hort nechtěl být zapomenut, i když mu všichni říkali, že na to má jako jediný právo.
Jediný, kdo se o něj zajímal, byla Nikola.
Nikola byla nejdřív jen knihomolka, ale potom jim všem několikrát zachránila zadek.
Bohužel jim to spolu ale neklapalo tak, jak by si přáli…

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.

„Myslela jsem, že to tady znáš!“
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Velmi vtipné.“ Už asi tři (alespoň mě to tak připadalo) hodiny jsme šli lesem. A všude samé smrky. Asi na ně začnu mít alergii. Najednou nám nad hlavou prosvištěla šipka. No to nám ještě chybělo. Já sice nejsem normální upír, kůl o srdce mě totiž nezabije, ale střílecí by mohl zabít Damona. Oba jsme začali zdrhat. Najednou Damon narazil do stromu. Nad hlavou mi proletěla další šipka. Zdrhali jsme dál.
„Už vím, kde jsme.“ Za chvilku se před námi objevil dům. Na zahradě stál strom.
„To je smrk?!“

Pomalu jsem se přibližovala. Mystic Falls už je na dohled. Jaký asi bude můj otec? Bude mě vůbec chtít, až zjistí, kdo je moje matka? Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. „Ano Mončo? Co se děje?“
„Představ si, že se mnou zacházejí jako se služkou! To je samé: uvař, ukliď, myslí si, že když jsem holka, tak se musím taky jako holka chovat! Není to hrozné?“
„Až tam budu, vyřeším to.“
„Tak čau.“
Po chvíli chůze jsem uslyšela nějaký šustot v koruně stromu. Něco mě vtáhlo nahoru. Hned jsem věděla, kdo to je. „Damone!!!“
„Kdo sakra jsi?“
„Jsem tvoje dcera.“

„Kde to jsme?“ zeptala se Geneviéve.
Sloun se rozhlédla. „Nevím,“ řekla po chvíli. „Nejspíš jsme se…“
„Ztratily!“ vykřikla Geneviéve a rozbrečela se.
„Geneviéve,“ pokárala ji Sloun, „nebreč už zase!“
Geneviéve přestala brečet a zeptala se: „Ale čeho se najíme, kde přenocujeme?“
„Hmm,“ Sloun se rozhlédla. „Hele, támhle je makovice.“
Dívky se najedly zrnek z makovice a položily se na mech. Po makových zrnkách hned usnuly.

Večer přišla na louku Maková panenka pro svoji makovici.
„Kde je?“ zeptala se v duchu.
Pak si všimla spících dívek a hned to pochopila. „Ony mi ji vyjedly! To se nedivím, že spí jak zabité.“