Moje články

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.

Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.

Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.

Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

„Se úplně posrala! Že prej jako kdy že se vezmem…“ Romanův obličej se zkroutí do šklebu.

„Takže další kousek do sbírky?“ ucedil bez stopy zájmu Libor nespouštěje oči z obrazovky.

„Vona je úplně blbá. Sama mně do toho průjezdu zatáhla a teď tohle“ rozhazuje rukama.

Jeden, dva, tři! …další soupeřův tank hoří a Libor se přesouvá do krytu „Nepoučitelnej. A šprcku znáš?“

Roman pomalu střízliví „Jestli si to bude chtít nechat, tak sem v řiti. Naši mně donutěj jít makat!“

Libor se pobaveně ušklíbne „No, jedno ti nemůže nikdo upřít. Na týhle škole jsi s pátým sestřelem rozhodně fertilizační eso.“

„Tak doufám, že jsi teď spokojená?“

„Ale vlastně ani ne. Ze začátku to bylo prima, ale po dvou týdnech se mi to nějak zajedlo a teď se raději zašiju někde v prádelně a žehlím vyprané košile.“

„A jak se mu to stalo?“

„Vlastně nevíme. I když… víš, jak jsem mu vždycky říkala… nech toho, nebo ti to zůstane… a on se pokaždé ošklivě zatvářil, prej kdybych se postarala já…“

„A může to bejt tim?“

„No, doktor povídal, že prej ne.“

„Fakt divný. Chudáček nemocnej.“

Marek medituje. Vlastně teď už není Marek, Marek zůstal kdesi na Zemi, teď je ON. Priapos.

Cesmína, Lilka a Fílie se roztočily a ve stroboskopických záblescích se proměnily do své kouzelné podoby.

"Síla květin!" "Síla zeleniny!" "Síla úchylnosti!" Byly neporazitelné a měly styl!

Cesmína kouzlí „Květinová smršť!“. Zlotřilý mechanoid se blíží...

Lilka přidává „Mrkvové pyré“, ale mechanoid přesto zrychluje…

…Fílie nestačila zakouzlit. Z mechanoidovy prostřední nohy vystřelí několik projektilů.

„Ach nééé!“

Projektily rozsekaly Cesmínu i Lilku na masový prejt a Fílii srazily ochromenou k zemi.

Škoda těch dvou, ale zbyla mu alespoň ta oranžová. „Tak co, nepřekoveme meče v pluhy?“ prohlásil Shardzzor basbarytonem a jeho dělo se pomalu mění v něco, co Fílii začalo mírně znepokojovat.

Zase doma.

Dveře potřebovaly obvyklou motivaci kopancem, ale nakonec se otevřely.
Letitý pach zvratků a hniloby.

Domov.

Hned za dveřma jsem něco rozšlápnul. Sakra bordel.
Nahmatám vypínač.

Aha, …kočka.

Šoupli mě do lochu a ani se nezeptali.

Devět měsíců.
Majdu celou tu dobu píchal brácha. No… aspoň to zůstalo v rodině.
Dám se trochu dohromady a pak se ukáže, kdo z nás má větší taran.
Ale popořadě. Nejdřív potřebuju prachy.

Schody do sklepa beru po dvou.
Vypáčím dvě uvolněný cihly za svodem kanalizace a po chvilce nahmatám igeliťák.
Železná zásoba z loňska.

Deset deka prvotřídního kolumbijskýho matroše.

Dnes budu sněžit…

Měl to být jen klasifikovaný zápočet z teorie grafů. Kredit navíc. Pojistka, kdyby něco nevyšlo v letním semestru.

Něco se ale zvrtlo.

Šeredně zvrtlo.

Každé odpoledne odcházeli Lukáš s Jindrou ze školy a mířili na kolej. Každé ráno se probouzeli zpátky ve třídě. Špinavější než den předtím, otrhaní, s bolavou hlavou a bez ponětí, co se s nimi celou tu dobu dělo.

Po dvou týdnech začali spřádat různé teorie.

Mimozemšťané.

Tajné vládní pokusy na lidech.

Časová smyčka.

Překřížení se sousední dimenzí.

Nikdo z nich ale nikdy nepomyslel na to, že A 02 je jen další bludný kruh na téhle škole.

Teplo a hebko.

Šimrání a rty pomalu pátrají.

Cítí měkkou nerovnost. Svaly v tváři se napnou. Doprava…

Tam je!

Neomylně pátrá správným směrem.

Už neunikne.

Ještě kousek… a má ji.

Rty sevřely svůj cíl a reflex se spustil.

Pocit štěstí… známá vůně mezi rty, vůně… štěstí, rytmicky vystřikuje.

Ještě… polyká. Znovu.

Reflex polevuje, zpomaluje… konec. Štěstí.

Bradavka pomalu vypadává ze rtů a sliny kanou z koutku na dvorec.

Plácání po zádech a… úleva.

„A je to puclíčku“ usmívá se Monika. „Tak zase v pátek. Pleny si nechte, jsou v ceně.“

Doktor Vrábel se šťastným úsměvem na tváři odchází do práce.

„Chtěl jsem jít na večírek, a ne se starat vo posraný zvířata!“ řval brácha, ale Phill jen pokrčil rameny a zavřel se do svýho bastlířskýho kutlochu. Jo, bejt nejstarší má někdy i svoje nevýhody.

Ráno jdu okolo a zůstanu stát s otevřenou pusou. Brácha na zápraží a před ním… ONA. Dokonalý tělo, obličej jak z katalogu, vlasy… aaaaaaA! A nebyla sama. Byly tam… čtyři?!

„Sakra, Majku?!“ kejvla jsem směrem k těm zjevením.

Brácha jen plačtivým hlasem utrousil „Phill je debil“ a rozhodil po dvoře obsah ošatky.

Čtyři modelky se vrhly na zem a začaly cukavými pohyby vyzobávat zrní z trávy.

Odklepl simstim a byl tam. Molly právě nasedala do taxíku a on poznal, že vnímá jeho přítomnost. Jak se ti to líbí fešáku? pomyslela si, ale on nedokázal odpovědět. A tohle ještě neznáš… nezvyklý pocit jedné z žiletek, která se jí vysunula zpod nehtu a pomalu jí rozřezává vnitřní část overalu. Protáhla ruku dírou v kapse a pomalu si prstem začala kroužit kolem rázem ztuhlé bradavky. Připojily se i další prsty a ruka v malých spirálách začala klesat. Za půl hodiny jsem u tebe, takže těžko na cvičišti… Case cítil sametovou kůži klouzající po bříškách prstů i vzrušení které zadržovala…

Po dvou minutách se začali od náměstí stahovat mrtváci a já zavelel na ústup. Předloni tuhle část Berouna obsadili rastafariáni a zkuste se potichu plížit plantáží GMO marihuany.

V trafice jsem ale nemoh už dál zůstat. Bylo jen otázkou času, kdy za mrtváky přiletí má oblíbená popelnice, a v hospodě na konci ulice na mě čekaly klíčky od motorky.

Mám dvacet minut… možná.

Byla to únava, omamná vůně trávy, zoufalství …těžko říct.
Ten druhý se náhle zvedl a zavelel: „Je čas na plán Z“

Z krosny jsem vybalil Zbrojovku a do kapes nacpal srnčí brok.

Dnes budou mít mrtváci taneční.

Když jsem ji poznal, bylo to silnější než drogy. Ta zkušenost byla vzájemná a po roce už nebylo co řešit. Vzali jsme se. Ivana neměla rodiče, žila tehdy na ubytovně a jediný co si do společného života přinesla, byl starožitný obraz černého rytíře chránícího královnu.

Dnes žijeme téměř na samotě. Starý Kaltoun zemřel na infarkt den poté, co omylem přejel Ivaninu kočku Candy. Ožrala Váchal uhořel. Požár té nelegální palírny, která nám smrděla pod oknem ložnice.

Pospíchám. Ještě poklidit větve, než se vrátí. Tu jabloň měla ráda, ale jablka už stejně nerodila.

Nejde se na-dech-nout… sakra, astma jsem nikdy neměl…

„Tady trochu odsát…“ po růžovošedých záhybech stéká krev. „…a malou svorku.“
Dneska jde práce od ruky. Ještě není ani deset večer a máme skoro hotovo.
„Huhly…“ sexy hlas ztlumený rouškou, mohlo to být tady, nebo i chci tě, ale teď práce…
„Jaké hlásili dnes počasí?“ ještě pár stehů a budu zavírat. Po nose mi stéká kapka čehosi.
„Eeehuhly hlee..!“ rukou ukazuje z okna. Pod kopcem blesky bičují vrcholky lesa.

Poslední steh a je to.

Pohled na přístroje… údaje optimální.

Ruku na spínač…

Blesk udeřil do zvonice a já mám opravdovou živelnou radost
„Aaaaaaahahahaha Muhahahaaaaa!“

Tahle už bude 90-60-90.

Rakev, hlína, luční kvítí,
babička je pod drnem.
Dejžto pánbůh spočinutí,
pečlivě jí zahrnem.

Bohuš, hrobník, úsměv plachý
o babičku postará se.
Hleď, je samý sval a šlachy,
je to mladík v plné kráse.

Protekce za flašku rumu,
to je stejné v každé měně.
Dopřeje jí svého umu
ukojí ji dvakrát denně.

Teď má babča nabíječe,
cena vcelku lidová.
Copak? Z rakve trochu teče?
Asi už je hotová!

Lascivně tu na náhrobku
babka vnady vyvalí.
Abych si jí nepoškodil…
…musím trochu zpomalit.

Mrtví můžou, živí musí,
když se s živou soulož hnusí.
Maso, tkáně, červi, kosti…
to je služba veřejnosti!

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.

Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.

Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.

Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

Ivan Pavlovič byl profesionál.

Jeho výkon byl dokonalost sama. Přiblížení k cílovému bodu proběhlo přesně podle instrukcí, letěl pod úrovní civilního radaru, odpovídač vypnutý a vysílačku vypnul raději ihned po startu. Pravda je, že přes nízkou oblačnost neviděl ani na nos letadla, ale profesionál nepotřebuje oči, létá citem.

Když nad cílem odhazoval svůj náklad, měl opravdu dobrý pocit. Takhle, to uměl jen on. V rekordním čase a v jakémkoliv počasí. Ivan Pavlovič pracoval jako dobře namazaný stroj.

„Пиздец!“ vedoucí směny hrozil pěstí k mizejícímu letadlu. Pil tu každý, ale jen málokdo přitom dokázal hodit na příletovou halu tři kombajny… „Придурок!“

„Johne?“

„Ano?“

„Všiml jsem si, že jste po příchodu nerozsvítil, a ačkoliv je srpen, vy máte zatopeno. Navíc celou cestou z Battersea jste si pískal tu protivnou šantánovou melodii… Máte dnes dobrou náladu?“

„Máte pravdu příteli a… odložte si. Je tu nesnesitelně a není nic horšího než pot dráždící na citlivých místech.“

„Johne, nevidím na krok, kam jste dal lampu?“

„Je za stolem příteli. Stačí se pořádně nahnout.“

„Johne, chováte se nadmíru podivně… požaduji vaše vysvětle… aaa… ní! Johne?!“

„STOP! Kolikrát mám říkat: …bez keců rovnou na věc.
Vyhoďte je oba! Teda … příště si zas na natáčení najmu sečtělou homokládu.“

„Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem“ citovala, „a přesně to my uděláme.“

Rozhazovala rukama a její vlasy ve svitu svíček vrhaly bronzové odlesky.
Pokaždé, když ji pozoroval u výkladu, měl neodolatelnou chuť ji políbit. Chuť… nikdy však odvahu.

„Našla jsem jejich slabé místo… vztah ke služebnictvu. Bez podřadné a primitivní bytosti ve své moci, jejich rodina nedokáže uvolnit své panovačné choutky a časem se zničí mezi sebou.“

S triumfálním úsměvem se na ně otočila a ukázala směrem ke dveřím knihovny.

„Proto Vám představuji naši novou zbraň“ – „civilizovanější Dobby“

Na ta slova vešel skřítek ve smokingu a jemně se uklonil.