Moje články

„Tetičko, proč ta polévka vypadá jako krev?“ tázal se Ron.
„A co jsou zač ty chuchvalce?“ zajímalo George, který s morbidní fascinací sledoval temně zelené zámotky plující na krvavě rudé hladině.
„Připomíná mi to loňský výjev z Péče o kouzelné tvory,“ přisadil si Fred. „Krmení masožravých chaluh.“
„Jestli se mladým mužům nezamlouvá řepový krém se špenátem, můžou jít spát bez večeře.“
„Já neřekl, že se mi nezamlouvá,“ bránil se George. „Ale možná by se líp než v talíři vyjímal zarámovaný na stěně.“
Ron vyprskl smíchy. Polovina jeho porce přistála na sněhobílém ubruse.
„No!“ zvolal triumfálně Fred. „Tomu říkám umělecké dílo!“

Dny na ostrově byly všechny stejné: vstát, zhltnout kus chleba, vypít hořký čaj, pracovat do večera, pak sníst cosi blížící se polévce, usnout. Každých pár týdnů je všechny vyvedli ven a poskládali do úhledné řady. Pak ředitelka Carrowová vybírala.
Přestože vybrané vězeňkyně – oficiálně chovanky nápravného zařízení – dostávaly jen lehkou práci a třikrát denně skutečnou porci zdravého jídla, děsila se Lenka dne, kdy by si Carrowová vybrala ji.
„Kolik je téhle?“ štěkne po hlídači.
„Šestnáct.“
Ředitelka Carrowová se usměje. „Tak příští rok, květinko, jestli se mi ještě budeš líbit.“
Všechny vybrané nakonec někam zmizely. Všechny byly mladé a alespoň dostatečně čistokrevné.

Další obětí Raddleovy společenské změny byli motáci. Čaroděj, který nedokáže kouzlit, není čaroděj, ani kdyby měl za sebou dvacet generací čistokrevných předků.

Než však k tomuto kroku došlo, bylo třeba ho podložit výzkumem. Amélie Bonesová doporučila pro účely výzkumu svého synovce Harveyho. Měl o vědu velký zájem a postupy kouzelnické akademické obce ho mohly obohatit.

Když se Harvey vrátil z Odboru záhad (nebo spíše byl vrácen a doveden do Améliiny kanceláře), už to nebyl nadějný mladý student. Nemluvil, v noci křičel a pomočoval se.

Na slabé a bezmocné si každý dovolí, ale Amélie Bonesové rozhodně bezmocná nebyla. Vstoupila do války.

Po tom srpnovém večeru, kdy své bývalé spolužačce předložila celou pravdu, spolu nemluvily víc než rok. Ne že by to očekávala, koneckonců co jí ještě mohla dát jiného?
Ukázalo se, že prahla po doteku – právě ona!
„Svleč se,“ řekla jí a nebyl to úplně rozkaz. Poslechla.
Setkávaly se nepravidelně, často jen na pár minut, pár slov. Byla pro ni jediný kontakt se světem venku. Potřebovala ji. Potřebovala někoho, kdo by se lehce dotýkal jejích jizev – měla je, protože on chtěl, aby si pamatovala. A aby všichni viděli, komu patří.
Šílenství bylo zvladatelné, když měla někoho, s kým mohla být nahá.

Když procitl z těžkého, neklidného spánku poznamenaného dvěma lahvemi nepříliš kvalitního alkoholu, byl nahý.
Na kůži cítil chladný vánek z pootevřeného okna.
A taky něčí ruku. Příjemně teplou v kontrastu se studeným vzduchem, který k němu pronikal.
Na tváři ho šimral pramen dlouhých vlasů, mezi lopatkami ho tlačil nos s kovovou náušnicí. Na hladce oholené noze, kterou mu přehodila přes bok, zářily nehty růžovým lakem a přes lýtko se rozbíhala vytetovaná pavučina.
Usmál se a vdechl vůni rybízu a hořké čokolády.
25. prosince roku 1998 se Remus Lupin probudil vedle Nymfadory Tonksové.
Od té chvíle už bylo všechno v pořádku.

„Lily, prosím tě, mluv se mnou! Už jsem řekl, že se omlouvám.“
„Ano, řekl jsi to asi dvacetkrát, ale ani jednou sis to nepomyslel.“
„Dobře, buď na mě dál naštvaná, ale prosím tě, nechoď s tím idiotem Potterem. Copak nevidíš, jaký je? Prvotřídní namyšlenec z čistokrevné rodiny. Jen co mu dojde, jaký je mezi vámi rozdíl, odkopne tě.“
„Jediný, kdo řeší můj původ, jsi ty a tvoji takzvaní kamarádi ze Zmijozelu. Padej za nimi, než tě prokleju.“

I pád na držku je pohyb dopředu, říkalo se v hospodě na rohu Tkalcovské ulice. A tenhle neúspěch Severusovi možná trochu otevřel oči.

„Jamesi...“ začal Sirius, když si v bystrozorské kuchyňce dávali kafe.
„Říkám ne,“ zahučel. Byl po noční směně.
„Kingsley si myslí – a já souhlasím!“ rozmáchl se svým hrnkem, div se celý nezlil, „že jsi ideální kandidát. Skoro vůbec se neznáte, takže nemá důvod tě nenávidět. Navíc jsi přátelskej ksicht bystrozorstva.“
„Prostě nebudu žádná naše reklama, Siriusi.“
„Hm...“ Hluboké zamyšlení. „Nebudu Harryho ponoukat k chlastu?“
„Blbče,“ kapituloval pseudozodpovědný otec. „Ale spát s ní nebudu.“
„No fuj. To by mě ani nenapadlo!“ Sirius se zatvářil znechuceně. „Vlastně ti to zakazuju!“
A tak se James Potter stal styčným důstojníkem ve věci Narcissa Malfoyová, mluvčí.

„Omlouvám se, že jste musela čekat,“ řekne postarší lékouzelník, když vejde do místnosti. Lehce voní koprem. Rowena se přinutí k usednutí, nevědomky zadrží dech.
Nikdo neviděl, co se jí stalo. Našli ji po bitvě, nemluvila, nehýbala se, nezdálo se, že ví, co se kolem ní děje. U její postele se vystřídalo procesí lékouzelníků – na diagnózu čekali už skoro týden.
„Myslíme si, že jde o následky specificky upraveného Confunda. Ale zatímco běžně jde o zmatení postihující jen několik funkcí mozku, tohle zasáhlo většinu.“
„Co to znamená? Bude někdy...?“
„Zatím bohužel nevíme. Pracujeme na protikletbě, ale ta původní musela být matematicky přesná.“

Muriel nebyla nikterak zdatná kuchařka, to Weasleyovi pochopili už pár dnů poté, co se přistěhovala. A Artur ještě daleko dříve.
Nikdy nezapomněl na pachuť v ústech, když ho jako sedmiletého chlapce matka donutila sníst vše, co tetička uvařila ke slavnostnímu obědu.
A na tuhle gastronomickou tragédii nezapomene rovněž.
„Myslel jsem, že na ten kopr pojdu!“ stěžoval si jindy mírný Artur na schůzi Výboru. „Ona ho tam nasypala snad celou louku! Ještě teď ho cítím ze saka.“
„Trestuhodné,“ zašeptal Severus. „Od léta ho sháním. Na Příčné dnes byly jen dvě shnilé snítky. Už nevím, čím ho v tom dávivém dryáku nahrazovat.“

Je důvod k obavám?
Kouzelníci žijí v nevědomosti. Věštba je pouze něco, o čem se šeptá, řeknete-li Řád, ohlédnete se přes rameno, jestli někdo neslídí, jestli po vás už nejdou.
VŠICHNI JSME V OHROŽENÍ!
Ano, přátelé a příznivci našeho deníku, je to tak. Skupina ZLÝCH MASKOVANÝCH KOUZELNÍKŮ TERORIZUJE náš svět. Toto společenství paradoxně také operuje s věštbou. Jsou přesvědčeni, že oním nepřítelem je náš milovaný ministr kouzel, pan Rojvol Raddle. Již třikrát jsme byli svědkem jejich zločinné činnosti. Teroristické útoky, únosy, vraždy, neštítí se zkrátka ničeho.
ZASTAVME UŽ ŘÁDĚNÍ ŘÁDU!!!
Prosíme ctěné čtenáře, aby se nezdráhali jakékoli podezřelé události hlásit.

Bellatrix se smála. Vlasy jí vlály kolem hlavy. Líčení podtrhovalo její zběsilý výraz, rudě rámovaná ústa se připravovala k vyřknutí kletby.
Lin sevřela hrůza. Pak pevně semkla rty, okamžik soustředění, trik odkoukaný od té druhé.
„Riddikulus!“
Bubák zavrávoral. Vlasy se stočily do úhledného copu, Bellatrixin přízrak se usadil na dně skříně, v jedné ruce knihu pohádek, druhou vstřícně nataženou k Belindě.
Dokázala to!
Zaklapla za bubákem dveře, navzdory kouzlu v očích slzy.
Dcera má milovat svoji matku. Matka má milovat svoji dceru.
Jenom někdy svět zešílí, rozláme se v chaosu a jediné, co zbyde, je tohle místo a bodláková brož.

Mlč a buď krásná.
Usmívej se.
Oblékej se tak, aby ses líbila.
Chovej se jako dáma.
Poslouchej svého otce, svého manžela, svého ministra kouzel.

Narcissa Malfoyová vždy dělala, co se jí řeklo. Nebylo to pro ni těžké, většinou. Nebyla jako Bellatrix, která se vzpírala všem nařízením, která hltala Raddleovu ideologii ještě ve škole. Narcisse nikdo neřekl, že se o politiku může zajímat, tak se nezajímala. Ne veřejně, ne před manželem. Jejím životním úkolem bylo být dobrou matkou a manželkou.

Když Lucius po „odchodu“ Zlatoslava Lockharta švagrovi navrhl Narcissu na pozici mluvčí Ministerstva kouzel, myslel si, že je to jeho nápad.

Tonksová jela metrem z práce. Unavená, vyšťavená, vlasy hnědé, jaksi nijaké. Tohle nebyl dobrý den. Týden. Měsíc.
Pak na ni začal pomrkávat ten santusák, co seděl naproti přes uličku.
Pokusila se lehounce prohloubit svůj utahaný vzhled, ale ani pokles pohlednosti a prsou nepomohl. Zubil se na ni dál.
Někdo, koho zná? Přes Dunga? Nebo někdo, s kým pařívala v klubu?
Nebo někdo z výboru?!
Má pro ni vzkaz?
Když začal popotahovat, hledala zprávu i v tom odporném zvuku. Blbost, okřikla se.
Ke dveřím to vzala kolem něj, aby měl možnost ji oslovit.
„Krasotinko, nemáš náhodou pár drobáků?“ zeptal se pobuda.

Lin Raddleová seděla na pohovce čtouc. O vesmírných letech...
Lin Raddleová v kuchyni u čaje sedíc četla. ...Jane Austenové...
Lin Raddleová stála před koupelnou a četla. ...sinu a kosinu...
Lin Raddleová ležela v posteli a četla – za svitu slunce i pouličních lamp. ...ústních ústrojích hmyzu...
Lin Raddleová četla za chůze. ...bolševické revoluci...
Lin Raddleová četla ve výtahu. ...historii plnicího pera...
Lin Raddleová četla v samoobsluze, v zelenině i u špaget. ...kyselinách a zásadách...
Lin Raddleová se pokusila (několikrát) (neúspěšně) číst ve sprše. ...sufražetkách, DNA, vačicích a Amelii Earhartové.

Nasávala mudlovský svět plnými doušky. A jako ten kouzelnický se dávala dohromady.

Na toaletách ve stanici metra (už rok mimo provoz) se překotně zhmotnily tři postavy – Aurora Sinistrová, Kingsley Pastorek a Artur Weasley, bledý jako smrt.
„Co s ním bude?!“
„Já vám říkala, že je to zbytečná provokace.“
Percy Weasley chtěl být prefektem, Aurora ho podpořila (se skřípajícími zuby). Nikdo neočekával, že Ministerstvo nebude proti.
„Ať řekne, že si to rozmyslel.“
„To neudělá, znám ho.“
Kingsley přikývl. „V tom případě si ho vezmu do učení osobně. Obranná kouzla, strategie proti Imperiu, nitrobrana, možná i nitrozpyt. Percy bude v pořádku.“
Jako šéf bystrozorů uměl lhát mistrně, uvnitř ho ale obava svírala jako hroznýš.

Výbuchy se ozývaly po celé pevnosti. Zdivo létalo vzduchem, chodbami vířil prach a dusil tlamy mozkomorů, ze všech stran zněl vítězoslavný pokřik osvobozených vězňů.
„Co to – ? Spusťte brány! Zataraste jim cestu! Pusťte na ně mozkomory, zatraceně! Ministr mě zabije.“
Jakmile se bratři Prewettovi společně s Lupinem zmocnili košťat a zmizeli v kouřových mračnech, velitele Azkabanu Waldena Macnaira zachvátila hysterie. Řval jako pominutý, trhal si vousy a jeho křik pronikal až k uším prchajících.
„Kam letíš?“ zakřičel Gideon na Remuse, který znenadání změnil směr. „Čekají nás v Bradavicích!“
„Nemůžu...“ zachraptěl Remus a ztratil se v bouřce.
...se jim podívat do očí.

Svítí slunce a oblaka líně brázdí modrou oblohu. Moře doráží na skalnaté břehy, ale jen trochu, aby se neřeklo. Lenka Láskorádová věší prádlo, všechno stejné, v různých odstínech šedi. Vítr jí rozfoukává dlouhé vlasy na všechny světové strany.
„Poslali mě, abych ti pomohla.“
Vzhlédne a usměje se. „Já jsem Lenka. Ale tebe jsem tu ještě neviděla.“
„Dlouho si mě neužiješ,“ odsekne čarodějka bez hůlky a pohlédne na obzor.
„Došly kolíčky,“ řekne Lenka jakoby nic. Jedno z prostěradel jako na rozkaz vyklouzne ze šňůry a rozletí se z ostrova. Narazí na neviditelnou bariéru, vzplane. Kusy zčernalé látky se snášejí do vln.

Osmkrát a dost. Abecedně.

Čekat a doufat. Jedna love story s dobrým koncem!
Jako maják v bouři. Vytočená Minerva McGonagallová.
Nesnesitelná lehkost bytí. Nejlepší narozeninová oslava a Zlatoslav Lockhart.
Nevinné noční můry. Ještě jedna love story s dobrým koncem.
Okudlaný na kudlanku. Začalo to nevinně, skončilo to takhle. Varování: smutné.
Pro příjemné dny. Drogy. Ty nám ve fandomu chyběly.
Severus Snape seděl ve sklepě. Skvělé názvy nepotřebují popisů.
Skřípot nehtů po tabuli. Nejdrsnější drabble, nejdrsnější Hermiona.

Pokud máte pocit, že samochvála smrdí, máte pravdu. Otázkou ale je, jak se to bere, když je identita schizofrenní...

Tento výběr má sto slov!

Prakticky vběhla do ředitelny a musela bojovat s touhou nalít si panáka před devátou ráno.
„Ten parchant!“ štěkla do hovorů probouzejících se portrétů. „Jak si tohle může dovolit?!“
Jednu z jejích nejlepších učitelek uneslo Ministerstvo. K ní se přirozeně předem nedostalo ani slovo. Ředitelka přece tak podružné věci vědět nemusí. Učitelé jsou ve škole asi jen na okrasu!
Pak se konečně nadechla. Idea se zjevila jako maják v bouři. Usmála se.

„Ministerstvo na post profesora přeměňování nikoho nového přidělovat nemusí. Místo bylo obsazeno kompetentní osobou.“

Minerva rozdělila svůj čas mezi učení a řízení školy.
Na jediný křehký okamžik ovládla situaci.