Moje články

"Tadyhle ještě černou, Jožine. Víčka připíchni vejš, ať voči vypadaj vytřeštěně!
Co vy tu vokouníte? Vy nejste zdejší, co? Myslíte, že to nejni vopravdická hlava? Ale je! Pozdravte starýho Vomáčku, lotrase a vrahouna! Tělo už ňákej pátek v hrobě, hlava porád slouží.
Pročpak? Proto, že náš nejmilostivější král má svoje nálady. Von už nejni nejmladší, v hlavě se mu plete, když ho to chytí, hned by popravoval, vinnej nevinnej! Na popravu se nedošourá, jenže hlavu chce dycinky vidět. Tak mu tadyhle Vomáčku nakašírujeme a je spokojenost na všech stranách.
A nazejtří už se na včerejší popravený usmívá jak sluníčko nebeský!"

Někteří připíjeli na jeho zdraví, jiní na smrt.
Tajně.
Vévoda si oslavy nepřál.
Velmi důrazně.
Tu noc vzpomínky ožívaly: biče, pouta, hlad, strach.
Vzpomínky z doby předtím byly mrtvé.
Bloumal Palácem.
V místnosti stráží halas a smích. Na stole mince, karty, víno.
Ztichli, když vstoupil.
"Slavíte?"
"Eeee... narozeniny...tady mladej má."
"Jak jsi starý, chlapče?"
"O žních dvacet, pane."
Seržant obrátil oči v sloup.
Nechal to být.
"A co hrajete?"
"Kučíbr, pane. Určitě jste jako kluk..."
"Ne."
Vysvětlili mu pravidla. Zřejmě šlo o to poznat, kdy protihráč lže.

Odcházel k ránu, v kapse mu chřestily drobné.
Tentokrát si narozeniny užil.

Prstem do písku.
Křídou. Tužkou. Perem.
Čáry, křivky, osmičky.
Písmena.
Jazyk mezi zuby, záda se hrbí. Nehrbit!
Hychykyrydytyny. Befelemepesseveze.
Vyjmenuj vyjmenovaná!
Být i bít. Nebít! Bití je k zblití! (Někdy i bytí je k zblití, leč není zbytí.)
Draci vzlétli, byť z papíru, tak živí, hodní, shodní.
Věta hlavní, vedlejší. Čárky obezřetně. Komu čárka uletí, na toho pak přiletí, víte kdo!
Standardní. Bizarní. Protežovat. Že to píší všichni jinak? Nepřidáš se k většině, páchá-li pravopisné zlo!
Ze slov věty. Z vět příběh.
Připraveni?
Vážně?
Tak do toho!
Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff...

Dědo prosimtebe, drmolil zoufale Mach, vždyť oni za nic nemůžou, vezmi si radši můj mozek, a Šebestová řekla, žádnej nemá, a Mach dodal, nebo mozek tady Šebestové, a Šebestová ho kopla do kotníku, ale jedna zombie řekla, tiše, děti, nechte dědu mluvit, a děda řekl běžcům, takže, plán á, sežereme vám mozky, plán bé, dáte nám, co většinou používáte místo mozku, a můžete jít, načež běžci chvíli nechápavě koukali, pak ten nejdůvtipnější váhavě natáhl k dědovi ruku s mobilním telefonem a děda povídal, chytrej, pochopil, a Mach řekl, ale dědo, pod zemí nejspíš nebude připojení, a Šebestová ho kopla podruhé.

Alex pomáhal Pepému uložit nářadí. Žaludek se mu houpal - nejspíš po nahnilé zelenině, která tvořila večerní příděl. Ale bylo to alespoň něco; víc, než očekávali.
"Tomu, cos provedl, by se dalo říkat vydírání," prohodil.
"A zatraceně účinný."
"Jenomže ty bys to fakt udělal."
"Moc vo tom špekuluješ."
"Pro jednoho každého z nás. Proto bylo nakonec po tvém."
Pepé si odplivl. "Jako malýho mě učili, že každej člověk dostane vod Stvořitele nějakej dar pro vostatní. Že každej je Boží věno, každej je cennej. Já nejsem žádnej zasranej světec, Alexi. Jenom to mám na paměti. Tak nemudruj a mákni, ať můžeme zalehnout."

"To máme sedmnáct proti třem. Týhle," Jared pohodil hlavou k dívce, "se ptát nebudeme."
"Jmenuje se Betty. Ne, nebudeme. Není na co. Nesouhlasíte s mým plánem, dobrá, vaše svatý právo. Na plán B stačím sám."
Dara se zamračila. "Jakej plán, Pepé?"
"Vezmu to na sebe sám."
"Fajn," oddychl si Alex, "tebe přece nepošlou..."
Ztuhlé obličeje kolem ho umlčely dřív než Pepého tichý hlas.
"Pošlou, chlapče. Už to zkoušeli, jenomže neměli důvod a jít dobrovolně jsem odmítl. Myslí, že zkrotím nějakou chátru na Jižním úseku. Možná bych to zvládl - před deseti lety. Ale stejně po mě skočí jak liška po slepici."

Jednou šli Mach s Šebestovou kolem hřbitova a Mach povídá, hele, Šebestová, tady je pohřbenej můj děda, s ním byla legrace, docela se mi stejská, a Šebestová nepřítomně odpověděla, na co máme sluchátko, ale hned se vzpamatovala a řekla, Machu, já jenom tak plácám, ale to už Mach povídá sluchátku, chtěl bych vidět dědu, a z hřbitovních vrat se vyvalil celej zástup, děda, už dost zetlelej, a spousta dalších mrtvol, a Mach povídá, dědo, co je to za lidi, a děda se zachechtal, my si mezi živé můžeme přivést kamarády, zato vy, když někoho pošlete k nám, musíte do chládku!

Pepé měl bojovnost teriéra a houževnatost buldoka.
"Kamery nejedou. Bachaři neví, co se stalo. Řekneme, že jsme si udělali mejdan. Co budou moct udělat s náma všema? Lepší, než kdyby to padlo na jednoho."
"Na jednu, která to skutečně udělala," upřesnil Jared.
"Jo. Ale koukni na ni. Co kdyby byla tvoje dcera?"
"Není to moje dcera. Ani tvoje. Pepé, jsi tady dlouho. Co myslíš, že bychom za její krádež zaplatili my?"
"Mlátit nás nebudou. Pár tejdnů sníženejch přídělů. Víc odpracovanýho času."
Alex odvrátil oči od děvčete pod keřem.
Už teď dřeli od svítání do tmy.
Na hranici hladovění.
Každý den.

Pak téma bylo (vždycky nejdřív není a najednou je), vzduch se zatetelil, čas zrychlil, zdálky zaznělo zaúpění, zblízka výbuch šíleného smíchu, Sovátko se protáhlo, zatřepalo křídly a hrnulo se k nákladu.
"Počkej," řekl Myšák. "Nespěchej, Sovátko. Podívej se."
Sovátko se podívalo. Balíčky se slovy neležely klidně jako obvykle. Divoce se zmítaly, jako by chtěly samy uletět. Tu a tam se pod pevnou pytlovinou objevil obrys: vzducholoď, letadlo, kosmická loď, rozzuřená čarodějnice, parta bradavických studentů, budka, o které Sovátko i Myšák věděli, že je modrá.
"Fíha," houklo Sovátko. "To bude divoká noc."
"Právě", řekl Myšák. "Tak leť opatrně."
A Sovátko vyletělo.

Občanům Břve.

Na základě šetření uvádíme na pravou míru pomluvu, již šíří posměšnými popěvky nezdárná mládež a která hrubě uráží nejstarší obyvatele obce. Není zbla pravdy na tom, že by Vilém Hořejší bil svou věrnou choť, či že by ji dokonce honil s holí nebo po ní metal kameny, byť je již Amálie Hořejší v důsledku pokročilého věku rozumu mdlého a tropí po sousedství alotrie. Při poslední výtržnosti, kdy se A. Hořejší pokoušela vlézt do Pěnkovic komína, metal po ní její choť zcela jiné předměty (ačkoliv těžko říci, co si od toho sliboval).

Mladistvé vyzýváme, až zpívají jenom čistou pravdu!

Obyvatelům obcí Břve, Litovic a Hostivic:

rozmáhají se v okolí pověsti, ba i popěvky, že prý letěla husička, letěla zvysoka, nemohla doletět, spadla do potoka.
K výše uvedeným skutečnostem si po důkladném šetření dovolujeme poznamenati:
1. Nejednalo se u husičku, ale o kachnu.
2. Neletěla zvysoka, dokonce neletěla vůbec, jenom se po způsobu kachen batolila k rybníku, a to nikoliv zvysoka, nýbrž z Cajthamlova dvora.
3. Tudíž skutečně nemohla doletět, mohla však dojít, kdyby ji mladý Mašek, hoch ničemný a zlotřilý, netrefil prakem do hlavy.
4. Zmíněná kachna nespadla do potoka, ale do rákosí, odkud ji Mašek odnesl bábě Maškové, která opeřence dle svědectví sousedů upekla na rozmarýnu.

Vyzýváme tudíž ctěné sousedy, aby neplýtvali svou důvěrou na kdejaké odrhovačky, ale vždy a všechny údaje důkladně ověřovali, případně se informovali přímo na četnické stanici.

Vaši četníci

„Co provádíš?“ zeptal se Myšák.
Sovátko leželo na břiše, nohy pod sebou, jen občas hnulo ocáskem.
„Zen-kačistická poloha splývání. Deset minut nahradí hodinu spánku.“
„Nezkoušej to na vodě,“ zívl Myšák. „Nejsi kachna.“
„Mám snad čas letět k vodě? Večer bude frmol! Budou dopisovat, a teď si ještě vymysleli další téma! O hnátě nějakého hlodavce!“
„Máš něco proti hlodavcům?“ naježil Myšák vousky.
„Kdepak. Jenom jsem strašně unavené.“
„Podívej, až skončíš, dáme si tvoji oblíbenou vegetariánskou večeři...“
„Bude kuře!“ natěšilo se Sovátko.
„A teplé kakao, žádný další kafe!“
„A pak?“
„Půjdeme spát, Sovátko. Je čas si připomenout, jak se to vlastně dělá!“

V den, kdy se dozvěděla, koupila květinu, jejíž název hned zapomněla, drahý exotický zázrak na křehkém stonku, nosila ji po městě, opatrně a něžně, usmívala se na kolemjdoucí a zdálo se jí, že se květina rozzáří pokaždé, když někdo prchavým zvednutím koutků odpoví.
Květina zvadla, ale tajemství nosila dál, něžně a opatrně, cítila se křehká a cítila se jako lvice, každá maličkost nabývala nečekaného smyslu, slova zněla jako píseň,
z drobných událostí tkala gobelín budoucích vzpomínek, svět byl čistý, obmytý očekáváním.
Večer prozrazení, víno a svíčky, zázračnost chvíle, dychtivost v očích, tajemství na rtech...

„A ty si to chceš nechat?!“

Byl král a ten měl velké srdce. To se říká, když je někdo velkorysý a šlechetný, ale to nebyl. Král byl celý velký, protože si rád dával servírovat tučné pokrmy, prorostlé vepřové, přehršle jelítek a jitrnic. Tož mu i srdce ztučnělo.
Také měl několik mozků. Závidět nemusíte, každý má! (kráva má zase čtyři žaludky, považte). Nejmenší mozek toho měl právě dost. Král zaléval svou krmi těžkými moky, a jak má chudák mozeček udržet rovnováhu či jasnou mysl? Varoval krále motolicí a ochablou řečí, jenže král s ním neměl slitování.
Poddaní krále milovali. Kéž by nám dlouhá léta vládnout ráčil, říkali.

Byl jeden, říkali mu Hamoun, pro kamarády byl Ham.
Pro kamarády, divíte se?
Inu, málokdo je jen chodící charakterová vada. Hamoun sedával při jednom malém, ale nezkazil žádnou legraci. Taky měl rád kočky. Ještě raději měl Růžu. O špetku míň než truhlu s penězi, tu měl rád hodně, jenže o špetku míň než hodně není málo.
Jednou přišel domů, dveře dokořán, truhla pryč.
„Achichouvej, přišel jsem o všechno!“
„Ještě máš mě,“ podotkla Růža.
„To je pravda. Vezmeš si mě, úplného chudáka?“
„Vezmu.“
Když usnul, vytratila se Růža za zloději.
Pěkně jim poděkovala a oni jí vrátili klíč od Hamounova domu.

Za dlouhou dobu vládnutí si vévoda Wilhelm zvykl požadovat, přikazovat, zřídkakdy vysvětlovat, nikdy se neomlouvat.
Teď tváří v tvář náhle oněmělému čaroději těžko hledal slova.
Jazyk ztěžkl nejistotou.
Zhluboka se nadechl, jako by se chystal skočit z útesu do neznámých vod.
„Odpusť mi, Šaretasi.“
„Tys to opravdu udělal,“ zašeptal čaroděj, hlas rozechvělý hrůzou a rozhořčením. „Tvoji špehové ji našli a přivlekli sem. Strčil jsi ji do mé kobky?“
„Mýlíš se...,“ snažil se vévoda čaroděje přerušit.
Marně.
„Měl jsem tě nechat chcípnout jako psa, vévodo! Ale nemáš vyhráno, pořád mě potřebuješ. Chceš kupčit s lidmi? Dobrá! Tvůj život za její svobodu.“

Ďáblík bahenní (Calla palustris L.): rozšířená rostlina se vzdušnými kořeny (podobné: áron, babelka, drobnička, okřehek, závitka).
Patří k obávaným „magožrůtům“ (2). Při setkání s nositelem magie se rostlina pomocí oddenků přichytí a vysává magickou sílu. Prvního styku s nedorostlou rostlinou si postižený ani nemusí být vědom; množství magie odebrané „panenskými“ rostlinami je malé. Při zásobení magií se rostliny stávají agresivními. Vzrostlý exemplář je schopen vysát dospělého čaroděje během minut.
Obrana proti vražedné bylině je jednoduchá. Písňové zaklínadlo pochází již z dob Krokových. Na rozdíl od běžné hudební magie k přemožení ďáblíka není potřeba “… ni bystrého sluchu, ni libozvučného hlasu.“ (3)

Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Zvoní.
Spořádaně usednou do lavic. Na pět minut.
Vrtí se, ošívají se, hází věci pod stůl, aby se pro ně mohly sehnout.Potřebují si jít pro kapesník. Potřebují jít na záchod. Potřebují... jít.
Velká přestávka. Vlítnou do tělocvičny. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Oběd. Čtvrtkilometrová cesta za potravou jim umožní najíst se víceméně v klidu.
Předčítání v družině. Napětím nadskakují.
Kreslí. Chvilku.
Zahrada. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
A pak...
„Paní učitelko, můžeme si zahrát na mobilech?“
Sedící, nehybné, tiché?
„Nic takového.“
Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí...

Tak je Tayra našla; vévodu v hlubokém spánku, Šaretase na zemi jako věrného psa, který splnil svůj úkol a smí odpočívat.
Přikázala služebníkům sesbírat odštěpky kamene.
Svlékla z Šaretase páchnoucí oblečení, pečlivě ho omyla, namazala zbědované tělo mastmi, pravici zavinula do pelyňkového obkladu.
S pomocí stráží uložila čaroděje k patě posledního kvetoucího stromu v zahradě.
Usedla do trávy, nachystala srdce k dlouhému čekání.
Slzy padaly na ruce sepjaté v klíně. Činorodé ruce, nezvyklé zahálce, teď spoutané bezmocí.
Uprostřed noci ji kdosi pohladil po rameni.
„Odpočiň si. Budu u něho.“
Zavrtěla hlavou.
Vévoda se posadil k ní.
Mlčeli.
Nebylo co říci.