Moje články

Musím počkat. Vím o něm už dlouho, vždy je někde nedaleko a čeká na vhodnou příležitost. Ožívá s temnotou a plíží se mezi jejími stíny.
Nevyhlédl si mě náhodou. Ví, že jsem jeho největší nepřítel, že mě nemůže nechat nad sebou vyhrát.
Žijí mezi námi dlouho. Bytosti, co ožívají v noci a v ní loví své oběti. Když jednomu z nich padla do spárů moje rodina, vzplál ve mně hněv. Touha po pomstě.

Vím, kde se schovává ve dne. Zjistit to mě stálo nesmírné úsilí, ale podařilo se. Teď už jen zbývá počkat, až zhasne poslední hvězda a vyjde slunce.

Sedí a mlčí. Zrak upírá do zdi. Kolem je ticho jako v hrobě, ale jí se přesto zdá, že bezzvučný prostor kolem ní je plný hlasů. Křičících ze všech směrů, přicházejících z přítomnosti i minulosti.

Vlastně ani pořádně neví, jak se to všechno stalo. Proč ji rodiče jako malou bili, trestali za sebemenší hloupost. Proč ji už jako větší odbývali a neměli čas, její problémy zlehčovali, případně se jí posmívali. Měla pocit, že je v ní něco špatného, a proto ji rodiče nemají rádi.

Spustí zrak ze zdi a zadívá se na ostrý nůž ležící na stole. Ticho pořád křičí.

Na jaře vždycky vcházela dovnitř s větvičkami kočiček v náručí. Trhala je na staré jívě u potoka a přinášela do domu. Jako kdyby se s jejím příchodem místnost rozsvítila.

Pak navždy odešla. Pohřbili ji na místním hřbitově a se smutkem v srdci se s ní rozloučili.
V domě od té doby vládlo šero. Nebylo nikoho, kdo by nosil na jaře větve jívy a vnášel tak do domu jarní svěžest.

Na nějaký čas dům opustili. Když se příští jaro vrátili, stalo se něco nečekaného. Jakmile otevřeli dveře, místnost zářila zvláštním světlem a na stole stála váza plná čerstvých proutků s kočičkami.

Starý muž se zamyšleně zahleděl před sebe. „Už je to dávno.“
Reportér přikývl. „Ano, ale stejně… rád bych to slyšel.“
„Byl jsem známý krotitel. Jakékoli zvíře jsem dokázal zvládnout, aby dělalo, co chci. Nikdy jsem neměl problémy. Až ten poslední…“ Odmlčel se.
„Poslouchám vás,“ řekl reportér.
„Myslel jsem, že to udělám jako vždy. Svýma osvědčenýma metodama. Ale on… Začal vzdorovat. Nechtěl mě poslouchat. Přitvrdil jsem, nemohl jsem připustit, aby nade mnou zvítězil. Stala se z toho posedlost, můj jediný cíl. Zkrotit ho.“
Pak se zahleděl na reportéra: „Výsledek vidíte. Zvítězil on.“ Stočil zrak na své nehybné nohy v kolečkovém křesle.

“Kapitáne, blížíme se k mezeře mezi dvěma asteroidy!” vykřikl pilot.
Viděl to, ale nedokázal se pohnout. Ochromila ho jakási strnulost.
“Kapitáne!”
Chtějí po mně rozhodnutí, pomyslel si. Ale už je pozdě.
“Jestli poletíme dál, je velké nebezpečí, že se srazíme!”
To dobře věděl. Věděl ale také, v jak neutěšeném stavu je motor. Kdyby začali brzdit...
Ostatní členové posádky na něho hleděli s hrůzou v očích. Proč nic neříká?
Nemohl. Pokud by začali brzdit, motor by to nemusel vydržet. A jestli poletí dál, srazí se s asteroidem.
Jak jsme se vlastně do téhle situace dostali? Nemohl si vzpomenout.
Tohle nemá řešení.

„Můžu vám tu historku vyprávět,“ nabídl muž na nádvoří, „jsem kastelán.“
„To mě zajímá,“ souhlasil turista.
„Bílá jeptiška se zjevuje na hradě už hodně let. Byla to dívka z bohaté rodiny, odmítla nápadníky a odešla do kláštera. Starala se o ty nejubožejší. Ovšem biskup se cítil zahanben, žil v přepychu a nařídil, aby ji nechali popravit za údajné kacířství. Od těch dob ji tady občas vídají.“
Na turistu to udělalo dojem. „Rád bych přispěl na opravu hradu.“
„Dejte ty peníze… támhle do toho hrnce. Děkuji.“

Po odchodu turisty se falešný kastelán zasmál. Tahle historka vždycky zabere. Sebral peníze a zmizel.

Do vsi jednou přišla dívka podivné krásy. Bledá jako stěna, s bílými vlasy. Nikdo o ní nic nevěděl, mnozí se jí báli, ale přesto ve vesnici zůstala.

Zamiloval se do ní starostův syn, a přestože rodiče bránili, oženil se s ní. Hodně lidí mu předpovídalo špatný život, ale on si z řečí nic nedělal. Jeho žena byla přece tak krásná.

Asi za rok poté žena záhadně zmizela. Nechala svému muži jejich maličké dítě a odešla. Hledal ji všude, ale bez výsledku. Až náhodou objevil hrob pokrytý kvítky bělavé krásy. Prý tam kdysi pochovali ženu, popravenou za zabití právě narozeného dítěte.

“Vypadáte... klasické... Tak napůl romantické... dokonal práci... pisoár...”
“Co to vykládá?” zeptal se policista.
“Nevím. Takhle ho našli na ulici,” pokrčil rameny druhý.
“Kdes byl.... Usmát se na něho... Počkáme, počkáme...”
“Vůbec tomu nerozumím. Co to má být?” promluvil znovu policista.
“Zavolali jsme doktora. Už je na cestě.”
Doktor se konečně dostavil. “Tak kde ho máte?”
“Tady,” vedl ho policista k neznámému. “Vidíte? Jako kdyby říkal, co ho zrovna napadne.”
Doktor chvíli mlčky poslouchal.
“Leží, tam leží.... už jdou, odešli...”
“To nejsou náhodná slova,” řekl doktor, “to je svědectví. Viděl vraždu, která se stala nedávno. Zkusím z něho dostat více.”

„Musel jsem ho utratit. To zranění se nehojilo. A co víc, dostala se tam infekce a následně došlo k sepsi.“
„Co antibiotika?“
„Bohužel bez efektu.“
„Jak k tomu zranění vlastně přišel?“
„Šlápl na něco ostrého, co mu poranilo kopytní kost.“

„Pamatujete na náš rozhovor o koni?“
„Ten s tím zraněným kopytem?“
„Ano. Představte si, že to mělo dohru. Někdo to narafičil.“
„Chudák zvíře. Kdo něco takového udělal?“
„Šlo o pomstu. Na koně nastražili na zem několik nášlapných ježků.“
„To je přece středověká záležitost..?“
„Není těžké je vyrobit. A víte, kam je ukryli? Do pece. Přišlo se na to úplnou náhodou.“

„Co teď s ním?“
„Musíme se ho zbavit.“
„To vím taky! Ale jak?“
„Tady ho zahrabeme.“
„Cože? Do betonové podlahy?“
„Ne, ty hlupáku. Do toho obilí tamhle!“
„V té nádrži je obilí?“
„Jasně.“
„Hm, je nějaké divné… Nejsou to otruby? Nebo ovesné vločky?“
„Ne. Je to slad. Z ječmene.“
„Na výrobu piva?“
„Asi. Dost řečí. Pojď mi s ním pomoct, ať ta krev není všude.“
„Nějak rychle šel ke dnu. A nezdá se ti, že ten slad trochu šumí?“

„Zvláštní. Ten slad má načervenalou barvu. Nechám tu nádrž vyprázdnit.“
„Hm. Nic jiného v ní není.“
„Nejspíš nějaká nová odrůda ječmene.“

“Ta holčička od sousedů za mnou přišla, že se vrátila ze školy, nemá klíče a její matka neodpovídá na klepání,” vyprávěl správce domu policistům. “Otevřel jsem náhradním klíčem a ucítil plyn. Hned jsem zavřel přívod na sporáku a otevřel okno.”
“Její matka usnula při vaření, jídlo přeteklo a uhasilo plamen,” přikývl policista. “Vypadá to na nešťastnou náhodu. Otrava plynem. Asi předtím i něco vypila. Není divu, že nepřežila.”
Správce se zadíval na holčičku. “Chudák. Teď bude muset do dětského domova.”

Holčička je mlčky pozorovala. Dobře to vymyslela, aby se matky zbavila. Té zrůdy, která ji prodávala bohatým zvrhlíkům pro potěšení.

Evan přistoupil ke sklu a díval se dovnitř. Mimozemšťana našli jediného živého ve ztroskotané lodi a vytvořili pro něho tuhle obrovskou kostku, aby na Zemi přežil. Uvnitř bylo mínus padesát stupňů.
„Je tu horko,“ promluvil mimozemšťan přes automatický překladač, „ale venku bych se uvařil.“
„Přesto je na Zemi krásně. Můžu ti ukázat fotky,“ navrhl Evan.
„Radši mi to nakresli. Je to… osobnější.“

Když mu Evan obrázek krajiny podával dovnitř, mimozemšťan se rychle svými prsty dotkl jeho ruky. Oba ucukli.
„Chtěl jsem se tě dotknout,“ usmál se omluvně mimozemšťan a foukl si na spálené prsty.
Evan se zamyšleně dotkl svých omrzlin.

Věřil jsem, že mě se to týkat nebude. Že prostě nějak uniknu. Kdo by stál o takovouhle věc?
Spletl jsem se.
Připadal jsem si jako zvíře, které ženou na porážku. A taky to tak dopadlo. Ležím nehybně na studené zemi a hledím nahoru na modrou oblohu. Proč je kolem takové ticho?
Cítím pach spáleniny a střelného prachu. Taky něco železitého. Krev.
Co to bylo za zvuk? A znovu. Krákání, ale mně zní jako rajská hudba. Přece jen něco narušilo hluchou prázdnotu.
Rána. Krákání utichlo a zas zavládlo ticho.
Proč mám pocit, že to byl poslední ptačí zpěv, který kdy uslyším?

Do vedlejšího domu se přistěhoval pěkný mladík. Usmívala se na něj, zvala ho k sobě, snažila se ho potkávat co nejčastěji. Marno, byla mu lhostejná.
Rozhodla se zajít za čarodějnicí. Při odchodu ji něco napadlo.
„Znič to křoví!“ přikázala zahradníkovi, „brání mi ve výhledu do jeho zahrady!“

Čarodějnice ji vyslechla a usmála se: „Uvařím ti lektvar. Růže, ibišek, verbena, jasmín. Chybí mi ale jeden květ. Musíš mi ho přinést.“
„Jaký květ?“ podivila se.
„Fialový květ popínavé rostliny. Je součástí křoví, které tvoří hranici mezi tvou zahradou a…“
Zbledla a rozběhla se domů.
Pozdě. Oheň právě spaloval poslední zbytky vysekaného křoví.

“Musím říct, že vás obdivuju. Provést takový kousek...”
“Trvalo mi nějakou chvíli to celé dokonale promyslet.”
“Mohl byste mi vysvětlit, jak vás to celé vlastně napadlo?”
“Samozřejmě. Ale nevadí vám, že jsem přišel tak pozdě? Přece jen už bude půlnoc.”
“Kdepak, jsem moc rád, že jste přijal mé pozvání.”
“Dobře. Takže začnu od začátku. Ještě moment, sednu si blíže k vám,”
“Ano, jistě, když myslíte...”
“Tak, a už mi neuniknete.”
“Cože? Proč na mě saháte?”
“Celou tu věc jsem vymyslel a provedl, abych vzbudil váš zájem a pozval jste mě k sobě. Vyplatilo se.”
“Proč... Proč máte tak velké špičáky?!”

...Přetržení vlaku zaktivovalo samočinnou brzdu a první dva vozy téměř nepoškozené zůstaly vykolejené stát v prostoru železniční stanice. Třetí vůz se následně částečně vzpříčil a jeho vybočená zadní část narazila do pilíře dvousettunového silničního mostu a strhla ho. Čtvrtý vůz, rovněž vykolejený, projel pod mostem nedotčený, ale za mostem sjel z trati doprava mimo kolejiště a překlopil se na bok. Pátý vůz stihl pod padajícím mostem projet svou přední částí, zadní část však již byla úplně zničena. Šestý vůz byl pak padajícím mostem zcela rozdrcen. Nehoda způsobila daleko slyšitelný hluk.
Zraněných bylo téměř dvěstě. Celkový počet mrtvých překročil hranici stovky.