Moje články

„Hagrride! Ty jsi vyrrostl! Skoro o půl metrru!“ vítala Olympa manžela v pátek večer.
„Jo, taky se mi zdá. Esli vono to nejni tim, jak sem se celej tejden rozčiloval. Už dyž sem v pondělí vez prváky do Bradavic, sem vyrost nejmíň vo deset centimetrů.“
„To je pozorruhodné. Vypadá to, že negativní emoce mají na tento typ rrůstu pozitivní vliv. Řříká se přřece, když tě někdo irrituje: Já z tebe vyrrostu.“
„Vono to tak bude. Povidal to i kolega Snape. Ale víš co, holka moje, poď si lehnout. Mám hroznou chuť ti pošeptat do ouška něco vo ouplně jinym růstu…“

„Hagride, vzhledem k tvé dočasné indispozici pomoc potřebuješ. Trvám na tom.“ Ředitelka McGonagallová položila rázně na stůl hromádku pergamenů na znamení, že rozhodnutí je definitivní a rozhovor u konce.

Pro prvňáky na nádraží šel s Hagridem školník Filch. Rázoval dlouhými kroky a bylo vidět, že svůj úkol bere s náležitou vážností: „Pamatuješ, že máš stát až u lokomotivy? Nezapomněl sis skládací schůdky? Kouzlo sonorus umíš? Klíč od loděnice v Prasinkách máš? A…“
Hagridovi, který vedle něj klusal celý rudý, konečně došla trpělivost. „Zatraceně!!! Esli hned nezavřeš tu klapačku, hodím tě do jezera. Máš mi pomáhat, protože sem malej, ne blbej!“

Plahočil se dětským pískovištěm. Zrnka písku jako balvany, všude se tyčily formičky, kbelíčky, lopatičky, zapomenutá gumička do vlasů jako obrovský růžový had… najednou kolem něj vyrostly skleněné stěny. Byl v přesýpacích hodinách. Písek se nemilosrdně sypal, čas běžel…
„Hagrride, prrobuď se! Katastrrofálně jsme zaspali!!!“
Zamrkal a posadil se. „Dyť se nic neděje, ne? Děcka přijedou do Prasinek až navečír. A přenášedlem sem doma hnedle.“
„Ty ano! Ale“ zachvěl se Olympě hlas počínající hysterií, „moje studenty začne létající kočárr postupně přřivážet už za čtvrrt hodiny!
„No tak se holt vomluvíš, že deš kapku pozdě.“
„Omluvím? Ale komu? Řředitelka jsem přece já!!!“

Nedělní večer před začátkem školního roku trávili společně v Krásnohůlkách.
„Posledních párr chvilek klidu,“ povzdechla si Olympa. „Ale stejně se těším, až studenty přřivítám.“
„Taky sem dycky šťastnej, dyž zase v Prasinkách na nádraží začnu svolávat prvňáky,“ souhlasil Hagrid.
„Víš, že přříliš nechápu, prroč musí u vás všichni studenti, i ti, co třřeba bydlí ve Skotsku, přřijet nejdřříve do Londýna a pak vlastně nazpátek?“
„To je takovej… eee… symbol. Von jim začne ouplně novej život. Bradavice sou jejich druhej domov. A ve vlaku maj trochu času si na to zvyknout. Mrňata, co jedou poprvý, i sedmáci, co se vracej naposled.“

„Přřestěhovat? Do hájovny? Sám? Myslela jsem, že třřeba koupíme domek v Prrasinkách a já budu dojíždět do Krrásnohůlek, jako dosud,“ vrtěla hlavou Olympa.
„Chceš bydlet i s Tesákem?“ zeptal se Hagrid poťouchle.
„S Tesákem…“ zarazila se, ale statečně pokračovala. „Když to musí být, i s Tesákem. Jsme manželé! Máme být spolu!“
„Šak jo. V Bradavicích přeci budu enom přes tejden. Vo víkendech se mi vo šecko postaraj domácí skřítci, a já přijedu za tebou. Seš ředitelka, musíš bejt v Krásnohůlkách. Todle!“ zvedl Hagrid významně ruku se zlatým kroužkem na prsteníčku, „nejni žádnej šmejd. Todle znamená, že spolu budem už nafurt.“

Dneska by měl můj tatík narozeniny,“ prohlásil Hagrid, když utrhl další list z kalendáře.
„Mám s tebou zajít na jeho hrrob?“ zvedla hlavu od snídaně Olympa.
„Ale né. Máš hromadu práce. Stačí, dyž mi vyčaruješ přenášedlo.“
O hodinu později už stoupal na špičky, aby otřel smetí a prach i z vršku malého náhrobku.
„Tak sem tu zas, táto. Koukáš, jak vypadám, co? Řeknu ti, nejni to žádná sranda. A to sem myslel, že nejhorší je, bejt tak moc velikej. Ale neboj, já zas dorostu. Enom je asi dobře, že teď vim, jak se cejtí lidi, co sou navopak moc malý.“

Olympa stála, prudce oddechovala, srdce jí bušilo jako o závod, z očí jí šlehaly blesky. „Málem jsem dostala infarrkt! Peřřiny mokrré, špinavé, plné chlupů! Fofrrem dolů z naší postele, ty přříšerrný pse, jinak tě vlastníma rrukama uškrrtím!!! Kde ses tu vůbec vzal?“
Tesák seskočil a se schlíplýma ušima a staženým ocasem se jí přišoural k nohám, jako jedna velká omluva.
Hagrid se posadil a konečně zhluboka nadechl. „Von asi někde chyt moji stopu, jak sem se byl podívat k vohradám na zvířata. Muselo mu už bejt strašně smutno, chudákovi malýmu. A přišel se přivítat. Tak mu to, holka, přeci vodpusť…“

Olympa se každý den přemísťovala ráno do Krásnohůlek a večer zpět do Bradavic.
Právě dorazila, a úlevně se svalila do křesla. „Školní rrok začíná za dva týdny a mně chybí dva prrofesořři, zpozdil se dotisk učebnic, místo zásilky husích brrků přřišla stovka živých hus…“
„A do toho ti eště přidělávám starosti já, že jo?“ pohladil ji po lýtku Hagrid. „Šak bys sem nemusela lítat každej večír. Dyť už měřím skoro šedesát centimetrů. Sem docela samostatnej. A ty by sis mohla vodpočinout.“
„Drrahoušku, ale to je obrráceně! Prrávě tady, kde jsme spolu zakotvili, si odpočinu nejlépe. S tebou je mi krrásně.“

„Jsme pozvaní na oslavu narrozenin prrofesora Krratiknota. Jak to jenom uděláme? Je to na tebe ještě hrrozně daleko.“ Olympa pohledla na Hagrida, který se jí ležérně opíral o botu.
„Kdy a kde to má bejt?“
„Večírrek bude zítrra večerr v salonku u Velké síně.“
„Tam už dojdu. Šak sem to k hipogryfům zvlád taky.“
„Ale drrahoušku! To je na půli cesty k hrradu a zabrralo ti to celý den.“
„Podívej. Vod tý doby sem zas vo dobrý tři centimetry porost. To dám. Ráno mi nabalíš nějakej proviant a do večera sem na hradě. Přeci si takovej parádní flám nenechám ujít!“

Hagrid vtrhl do stanu a nadšeně hlásil: „Ty kuřátka co se dneska vylíhly, sou tak roztomilý!“
Olympa, zabraná do příprav na nový školní rok v Krásnohůlkách, jen nepřítomně poznamenala: „To je dobřře, že sis našel zábavu, než zase dorrosteš. Tady blízko je nějaký chov drrůbeže?“
„Neřek bych že zrovínka drůbeže…“
Olympa zbystřila, začichala a odložila brk. „Hagrride, nepoznamenalo ti některré z kuřřátek tvůj kabát? Otřři si to prrosím ubrrouskem.“
„Asi jo, jaksi trochu…“
„Ach! Jen trrochu?!“ Olympa vytřeštila oči na manžela pokrytého nevábnou páchnoucí břečkou. „Kolik těch kuřřátek prromerrlina bylo?“
„Enom jedno. Já ti neřek, že se narodili mladý hipogryfové?“

„Co ti ta trrumpetka prrovedla, drrahoušku!“
„Sám sem trumpeta. Neměl sem do ní foukat.“
„Ale kdybych to neřříkala, nic by se ti nestalo.“
„Copak já. Ale todle nejni zrovna manželskej život, jakej sis přectavovala, co?“
„To je v pořřádku. Však tvůj tatínek byl taky menší než maminka.“
„Šak jim to taky neklapalo. Máma vod něho vodešla. Co když tě to se mnou taky přestane bavit?“
„S tebou mě život nikdy bavit nepřřestane.“ Olympa postavila na podlahu hrníček s ulomeným ouškem. „Pořřádně se toho chyť a poletíme domů.“
Mezinárodní ministerské přenášedlo vystřelilo, a v posledních dohasínajících paprscích slunce zamířilo k západu.

Hagrid se převaloval a nemohl usnout.
Olympa dávno spala, ale neustálé vrzání a pohupování postele ji nakonec probudilo.
„Prroč nespíš? Něco tě trrápí?“
„Ale ne. Enom nemůžu zabrat, dyž je tady takovej rachot.“
„Rrachot? Vždyť je všude naprrosté ticho!“
„Teda, mě vomejou. Nemáš něco s ušima? Dyť ty lidi hulákaj jak na trhu! A hádaj se anglicky! To sem poznal. Ale ňák jim nerozumim ani slovo.“
Olympa si povzdechla a natáhla se pro hůlku. „Také mi začíná trrošku šumět v uších. Zrruším nám na noc přřekládací kouzlo. Asi už ho používáme přříliš dlouho. Oprravdu je nejvyšší čas vrrátit se domů.“

Vylezli na posed, který vypadal, že už nebyl používaný hodně dlouho. Ale krásný výhled stál zato.
„Nevopírej se vo to zábradlí! Sem si všim, že už je kapku tento… punk!“ varoval Hagrid.
„Nerrozumím! Co jsi řříkal, drra…“
Pozdě. Dřevo povolilo, Olympa zmizela.
Hagrid sjel dolů po polorozpadlém žebříku rychlostí, o které by nikdy neřekl, že je jí vůbec schopen. Svou ženu našel živou a zdravou. Válela se v hromadě roští.
„Ach, všechno mě bolí. Ten trrám byl asi ztrrouchnivělý.“
„No dyť sem ti to přeci řikal!“
„Aha, ale prroč najednou anglicky!?“
„Sem si honem nemoh vzpomenout, jak je to česky.“

„Víte, pánové, jel sem po takovej hrbolatej silnici, šak víte, jaký ty cesty tady v horách sou. Najednou auto poskočilo, já se chyt tadydlenc toho bazmeku a von mi zvostal v ruce. Tak sem se sebral a přijel rovnou k vám.
Vona ta věcička asi k ničemu nebude, ale auťák je z půjčovny a měl bych ho vrátit v rychtyku, žejo? Tak to teda ňák vopravte, já si zítra přídu.“ Hagrid cosi položil na pult a byl pryč.
Automechanici na sebe nevěřícně pohlédli. „Ten chlap sem tím autem normálně přijel! Do prdele, jak?!“
Na stole před nimi ležela… řadící páka.

Restaurace penzionu byla plná lidí v dresech s nápisem Oceláři Třinec. Soustředěně sledovali velikou televizní obrazovku.
„To je hokej. Zápas s kladenskými Rytíři,“ vysvětloval šeptem majitel. „Natřem jim to.“
Hagrida hra zaujala. Hráči honili pálkami po hladké ploše malý černý předmět. A to rychlostí, která téměř snesla srovnání s famfrpálem.
„Góóól!!!“ ozval se hromový jásot. Hagrida atmosféra strhla a nadšeně skákal a křičel s ostatními. „Góóól!“
„Plekanec přihrává… Jágr… a gól,“ zaznělo z televize.
„Jóó!“ Hagrid opět vystřelil ze židle. Tentokrát ale do hrobového ticha a sám.
„Drrahoušku,“ zatahala ho za rukáv Olympa. „Nepatřří ten Jágrr k tomu drruhému drružstvu?“

„Znáte ukradený měsíc? Jasně, že znáte. Protože je vám taky ukradený. Teda ne, že by vám byl ukradený, jako že je vám úplně fuk, ale že jste ho sami sobě ukradli.
A mně pokaždé uloupnou kus dubna ještě perníkové Velikonoce. Psát denně drabble jakžtakž stíhám, ale číst… škoda mluvit. Pak se z těch trhů vrátím domů do chalupy, a mám ji až po střechu plnou nepřečtených bezva stoslůvek. A pořád přibývají další a další!
Stihnu já to vůbec dočíst? A čím mám začít?
Na jaké téma já tu vlastně blábolím? Na bonus o měsíci v jináči, nebo na paralýzu výběrem???“

„Jindrrovi koupíme nějaký pěkný kerramický hrrníček. A do něj přřihodíme balíček čaje z místních bylinek. To bude vtipné, co řříkáš?“ Jejich exotická dovolená se chýlila ke konci, takže Olympa sepisovala seznam, komu a co přivézt jako dárek.
„Co? Jakýmu Jindrovi? My ňákýho známe?“
„Hagrride, drrahoušku, co je to s tebou? Přřece Hrrnčířřovi. Jindrrovi Hrrnčířřovi!
„Ale já vo nikom takovym nevim. A ty byliny… Nejsou vony nebezpečný? Už jsi zapomněla, co s tebou provedly?“
Olympa se zamyslela. „Možná máš prravdu. Přřidáme rraději láhev toho vyhlášeného piva Rradegast. A ty si prrosím na chvíli vypni přřekládací kouzlo, ať víš, o kom mluvím.“

Majitel penzionu pozval Olympu s Hagridem na skleničku. Když se loučili, pronesl jen tak mezi řečí: „Ve vaší kouzelnické komunitě to asi bude podobné jako v naší, že?“
„Vy ste kouzelník?“ vyjevil se Hagrid.
„Ach,“ strnula Olympa. „Jak jste prrosím poznal, že my jsme také kouzelníci? Řřekla bych, že jsme naprrosto nenápadní.“
„Jsem moták," usmál se muž. „A že vy nejste mudlové, jsem poznal jednoduše. Nemáte mobily. V poslední době tady létá plno sov. Ale hlavně, jezdíte celou dobu na výlety vaší škodovkou. Přitom jste hned první den v recepci zapomněli tohle.“ Sáhl do kapsy a vytáhl klíč od auta.

Procházeli se po náměstí a prohlíželi si zboží ve výlohách. Došli k malému hloučku lidí, kteří se shromáždili kolem velkého bílého auta popsaného různými nápisy. Stál u něj člověk s trychtýřem u obličeje a něco svému obecenstvu povídal.
Olympa s Hagridem se zastavili opodál a zaposlouchali se. Po chvíli na sebe s údivem pohlédli.
„Holka, myslíš si to co já?“
„Urrčitě.“
„Ten chlap musí bejt kouzelník.“
„A prravděpodobně cizinec jako my.“
„Taky bych řek.“
„Přřekládací kouzlo mu rrozhodně nefunguje sprrávně! Jeho slova nedávají žádný smysl!“
„Jo! Buď nemá všech pět pohromadě, nebo vo tom neví. Nepudeme mu to rači říct?“