Moje články

Jožka naplánoval večerní pátrání u hospody.
„Bo se možem zas čehosi domaknuť.“
Aleš zrozpačitěl.
„Mám průšvih, dneska nemůžu.“
„Zajdeme k vám. Vysvětlíme, že jsme dostali prázdninový úkol – pozorovat hvězdy,“ navrhla Libuška.
Plán tak docela nevyšel. Alešův otec vážně vyslechl jejich horování o zářivých hvězdách na noční obloze, a pak jim dal příkaz, aby šli za ním. Beze slova rázoval ulicí pár kroků před nimi, až se zastavil před vstupem do hutí. Ukázal nad bránu.
„Tady máte nejzářivější hvězdu ze všech. Má pět cípů jako pět prstů dělníka a je rudá jeho krví.“
Konečně pochopili, odkud Aleš ty své řeči bere.

Vražda ve Vrbině, jak se jí začalo říkat, způsobila v Kunčicích náležitý rozruch. Mluvilo se o ní všude. Třeba v krámě, kam babička poslala Andulu pro chleba a mléko.

„Už ste slyšeli, kdo chodil s tym zabitym?“
Andula našpicovala uši.
„Myslite tu fiflenu s drdolem?“
Zbystřila ještě víc.
„Pry s nim byla furt. Ji se nedivim, bo taka, kere tahne na třycet, ta chňapne po každym.“
„A pak naraz měla utrum. Co by taky robil s taku staru. Se nedivim, že se na ňu vysmolil.“

„Kluci!“ přilítla Andula s očima navrch hlavy. „Už vím, kdo ho zabil. Naše soudružka učitelka!“

„Měli bychom mít název. Každá jednotka má,“ navrhuje Aleš.
Jožku to překvapivě zaujme.
„Jakože se mame jaksik menovat?“
Aleš horlivě kývá.
„Dáme si jméno, z prvních písmen vytvoříme zkratku, tu budeme používat a nikdo nebude tušit, co tím myslíme.“
To Jožku zaujme ještě víc.
Všichni přemýšlí jak diví, ale nikoho vůbec nic nenapadá.
Najednou vypadne z Libušky.
„Budeme si říkat PAVOUK. Pavouk je chytrý, chytá svou kořist do sítě. My to uděláme s vrahem.“
„A co to znamena?“ ptá se zmatený Ruda.
„Pátrací A Vynalézavé Osmičlenné Utajené Komando.“
„Je nas enem pět.“
„Přibereme našeho psa, Andulinu kočku a Alešova kanára.“

Libuščina babička je bývalá profesorka češtiny a literaturu miluje. Libuška je celá po ní.
Některé její knihy, třeba verneovky, si půjčují i kluci a Andula, ale verše čte jedině ona, přestože některé jsou docela dobrodružné:
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.

Čte dál a propadá okouzlení stále hlouběji.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad...

„Libuško, Aleš s Rudou se přišli zeptat, zda půjdeš ven?“ volá na ni babička.
„Řekni vlkům, že dneska ne. Dnes jsem doma,“ odpovídá Libuška roztržitě, pořád ještě ve světě Françoise Villona.

Sklep je jako hluboká propast. Vedou do něj strmé schody, žárovka poblikává a vane z něj chlad a vlhko. Malá Andula se k smrti bojí, jenže kožená jablíčka, skladovaná v lískách až do jara, sladká mrkev, uložená v pilinách, i lahodně kyselé nakládané zelí, to jsou neodolatelná lákadla.
O něco později se bojí méně, je už přece velká holka. Kontroluje klíčky na bramborách určených pro sadbu, vyhazuje ovoce, na kterém se objeví jen náznak hniloby.
„Náš malý sklepmistr,“ směje se tatínek a čechrá jí vlasy.
Pro tuhle vzpomínku utíká do sklepa vždycky, když je jí po něm až příliš smutno.

Bloumala po domě jako duch, nechtěla nikoho vidět. Pak se, sama nevěděla jak, ocitla na zahradě starého Bulhara. Pátravě se na ni zadíval, zavedl ji do svého polorozpadlého domku, z tyče nad kamny utrhl hrstku sušících se bylinek, rozemnul v dlaních a v květovaném hrnku zalil horkou vodou.
Hořkost pelyňku jí zkřivila ústa, ale současně pocítila úlevu. Rozplakala se. Starý pán ji rozpačitě poplácal po hlavě.

Hned za vrátky ji přepadli kluci: „Tys byla u Bulhara? Dyť muže byt vrah.“
„Ne!!!“ zaječela na ně. „Vrah je někdo jiný. A my vypátráme kdo.“
Kluci vydechli úlevou. Andula je zase v cajku.

Hru na četníky a na zloděje milovali všichni.
Andula, dnes strážkyně zákona, se plížila ve Vrbině křovím. Mezi listím zahlédla záblesk barvy. Je to jasné, modrou košili má Ruda! Jako myška proklouzla blíž, se zatajeným dechem natáhla ruku mezi větve, aby plácla dostiženého padoucha. V posledním zlomku vteřiny si uvědomila, že Ruda nemá tmavé vlasy!
Člověk, kterého praštila, se nehýbal. Ani nemohl. Z hlavy mu zbývala sotva půlka. Zaječela.
Když esenbáci odjeli s tím, že je ještě přijede vyslechnout kapitán od kriminálky, parta rozpačitě stála kolem nazelenalé Anduly.
Aby ji rozptýlil, navrhl Jožka: „Vypatrame vraha sami. Mame natrenovano, no ni?“

Ve Vrbině bylo fotbalové hřiště, altán, kde se občas pořádaly koncerty, zarostlá zákoutí, vhodná na nesčetné hry a... hospoda. Právě ta byla důvodem, proč do Vrbiny nesměli a současně neodolatelným lákadlem.
Největší rachot v ní zuřil po výplatě. Sledovat to bylo nebezpečné a vzrušující. I dnes bylo živo.
„Ty cype, si tvrdil, že si synek bratra stareho Lojzy, co ho zabasli za kradež drutov v elektrarni, a zatim si fizl!“
Následovalo mohutné plesknutí. Ze dveří vypadl tmavovlasý mladý muž, nadával a držel se za tvář.
„Nejni to ten chlopek, co sa hadal s Bulharem?“ pohlédl Jožka na ostatní.
Souhlasně přikývli.

Jožka na lusky nezapomněl, ale změnil plán.
„Pudem skoro rano, to eště všeci budu v lužkach.“

Z domovů se vyplížili před čtvrtou. Rosa studila, vzduch byl ledový. Andula si namlouvala, že se třese zimou.
Aleš nabídl, že bude pozorovat Bulharův domek, a když něco uvidí, zapíská.
Ostatní přelezli plot a plížili se mezi záhony.
Hvízdnutí se neozvalo. Místo něho rozrazily ticho zlostné hlasy a štěkot psa. Neokusili ani hrášek. Pádili pryč, ale starý zelinář je chytil těsně před plotem.

Výprask dostali všichni, přestože Aleš se bránil, že on jest nevinen.
„Taky na guvno hlidač, si to zasluži,“ uzavřel Jožka zasmušile.

Z dumání nad světly je vyrušil rámus.
Před bytovkou, ve které bydleli kluci, túroval nakrátko ostříhaný mladý muž lesklý stroj.
„Čumte, ta je fajna,“ obdivně vzdychnul Jožka.
„Ivan, kdes to sebral?“ křiknul Ruda. „Dyť si doma z vojny s bidu měsic.“
„Našetřil sem, no ni? Sem teď veduci dilny.“
„Jawa 250,“ zíral Jožka na motorku s posvátnou úctou.
„Chcete svezt, synci?“
Andulu naštvalo, že se Ivan obrací jenom na kluky. Ale byla ochotná mu odpustit. Dobře si pamatovala, jak jí věnoval Vlastu s velkým článkem o její milované gymnastice.
Však on sveze všechny.
Vypadalo to, že je čekají skvělé prázdniny.

Domů mířili společně. Kluci se pošťuchovali, byli rádi, že už vlastně začaly prázdniny, přestože sotva minula desátá dopoledne.
Holky se potichu hádaly.
„Tak co je?“ obořil se na ně Jožka.
„Andula nedala soudružce bonbony, jak měla,“ oznámila Libuška.
„Měla kecy na tatínka a že ze mě bude jeřábnice. Ale já chci být detektivka.“
Kluci zbystřili.
„Naval bonbony!“
Andula vytáhla – rumové pralinky.
Aleš pohoršeně pronesl: „Alkohol je metla lidstva!“
Ostatní měli jiný názor. Slupli je na to šup.
„Myslim,“ pronesl Jožka, „že sem ožraty. Vidim svitit lampu.“
„To není tim,“ usoudil Ruda, „to se ňaky ožraty v eletrarně netrefil do vypinača.“