Moje články

  • Obrázek uživatele Tora

    Nadarmo nejsem císařovna!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Vídeň, 1756

    Drabble: 

    „Je tak úžasný… milý… krásný… ohleduplný… A chytrý! Statky pod jeho vedením jen kvetou! Jen k mým citům je naprostý sobec! Tolik dětí jsem mu dala, miluji ho nade vše… a on? Kněžna Dietrichsteinová! Hraběnka Taurocová! Hraběnka Daunová! Ach, s jakou předstíranou nevolí mi byl podstrčen ten posměšný leták – prý Paní Rézi, pozor dej si na svého France! Moc rád běhá za Katynkou na šance! Mladou Auerspergovou sem sám čert nastrčil! Ale nadarmo nejsem císařovna. Všem poběhlicím ukážu a ctné manželky mne budou milovat.“

    Císařovna Marie Terezie se dala do psaní. Zřízení mravnostní policie s rozsáhlými pravomocemi bylo dílem okamžiku.

    Závěrečná poznámka: 

    Marie Terezie si svého manžela, Františka Štěpána Lotrinského, brala opravdu z lásky, což se v těchto dobách a kruzích moc nevidělo. Měli spolu šestnáct dětí, jen deset z nich však Marii Terezii přežilo. Nicméně stejně tak moc, jak svého „Myšáka“, jak mu říkala, milovala, na něj žárlila. A že měla na co. Vydržela to dlouho, ale když v roce 1756 se její milovaný Myšák ve svých osmačtyřiceti letech sblížil s Vilemínou Auerspergovou, devatenáctiletou chotí komořího knížete Johanna Adama Auersperga, pohár přetekl.
    Nechala obratem zřídit mravnostní policii, která měla dbát nejen na mravopočestnost společenského života, ale i zatýkat a do vězení dávat mladé dívky, přistižené v nočních lokálech v mužské společnosti. Zákonem zakázala ženám práci v hospodách – pod ztrátou koncese pro hospodského, který by je tam ponechal i nadále.
    Přistižené ženy byly ostříhány dohola, popřípadě vymrskány z města. Pokud se vrátily a byly znovu chyceny, byly deportovány do rumunského Banátu na nucené práce v lese.
    A dámy z vyšší společnosti? Anglický spisovatel Nathaniel Wraxall napsal o Marii Terezii: „Císařovna… podupe jakoukoli galantnost vahou své nemilosti. Vejde-li ve známost, že se nějaká urozená paní prohřešila, může tato dáma s jistotou očekávat, že dostane rozkaz opustiti Vídeň. V žádném evropském městě se v milostných vztazích nehledí na počestnost tak, jako ve Vídni. Je nutná velká opatrnost, aby člověk neupoutal císařovnin pohled…“
    Co vše nedokáže záletnictví a žárlivost…

    Zdroj: Jan Bauer - Co se nevešlo do dějepisu

  • Obrázek uživatele Tora

    Ten dopadl...

    Úvodní poznámka: 

    Myslím, že úvodní poznámka ani není třeba...

    Drabble: 

    „Ne, pane, nikdo nevolal.“ Seržant Gavin Troy starostlivě pozoroval svého nadřízeného. Ten zamračeně přecházel od okna k oknu.
    „Ani v Caustonu?“
    Troy zavrtěl hlavou. „Nic, pane. Volala jen vaše žena, nemáte zmeškat večeři.“
    „Proboha, moje paní vařila? Další důvod, proč zůstat v práci.“ Šéfinspektor Barnaby ztěžka usedl ke svému stolu.
    „Zavolejte do Horního Wardenu. A do Dolního Wardenu. Někdo přece musí…“
    Seržant povzdechl a vytočil číslo.
    „Ani u vás ne? Opravdu nic?“
    Podíval se na Burnabyho a pokrčil rameny.
    „Troyi! Náš svět zmizel! To není Midsomer, který znám! Čtvrt roku a ani jedna vražda! Já už nemůžu!“
    Barnaby se rozplakal.

    Závěrečná poznámka: 

    Edit - já a fanfikce, to bude krátké. Nikdy jsem ji nepsala, neumím to, a asi ani nikdy ji psát nebudu - pokud mě k tomu nedonutí nějaké podobně šílené téma :). Jediné, co jsem asi schopna napsat, je FF na tenhle nešťastný Midsomer - už jednou jsem ho využila, při podobné příležitosti.
    Já prostě FF neumím, bohužel.

  • Obrázek uživatele Tora

    Na horách a silnicích stávali a se mnou loupili

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Mučírna ve Vysokém Mýtě, 9. října 1550, výslech člena loupežné bandy, vedené Janem Žamberským.

    Drabble: 

    Item s bratry z Pohořalic a Jírou, městského rychtáře synem, s Žamberským a Svačinou hudcem v Lukový u krčmáře, Bořkova votce, zabili jsme Šimka, písaře z Plumlova, v noci a vrhli jej do studnice a kůň pustili za ves. Měl mnoho peněz, což byl na rybníce natržil. Mně jest se z nich nic nedostalo, neb Žamberskej s jinými s těmi penězi se umyli. V Malšovicích pak Hrobníka, druha našeho, vrhli jsme pod led, neb pravil, že na nás bude pískati. Byl u toho Jan Žamberskej.
    Nejen za tyto činy, ale i za řadu dalších, skončil rybníkář Václav Stehno na kůlu.

    Závěrečná poznámka: 

    Opět jsem citovala ze smolných knih. Podobných zápisů byly plné. Loupežná tlupa vedená Janem Žamberským působila v Železných horách, kudy vedla starodávná obchodní cesta z Prahy přes Kolín, Čáslav, Golčův Jeníkov a Německý (nyní Havlíčkův) Brod do Jihlavy. Zátah na tlupu začal v listopadu 1549 a na sklonku léta 1550 byla skupina pochytána.
    Přiznali desítky krádeží a také několik loupežných vražd. Po popravě Jana Žamberského (dostal trest rozčtvrcením, přitížil mu i pokus o spáchání sebevraždy, kdy se ve vězení čtyřikrát bodl nožem) se zbytek rozprášené tlupy znovu zformoval, s cílem se pomstít. Pod vedením Petra Řezníčka (dle protokolu On jest s Žamberským i s jinejmi už od šesti let bejval v lotrovství, jak sám pravil), chtěli zabíti Buriana, hejtmana na Pardubicích. Po dopadení vypověděl:
    „Tu pijíc spolu z hrubý konve, na tom jsme zůstali, abychom vás, jmenujíc Buriana, zamordovali. A to mělo tento rok bejti, protože vy nás taky hubiti dáte. Věděl sem, že Šeperku budou loviti a vy že tam pojedete. Tu sme na vás v boru měli čekati těchto časův. A tu taky ten Petr Vinař a hospodář v Lísku, o těch všech našich vzatcích věděl a nás fedroval a také nás i jné na ty loupeže a mordy vyvozoval i chodil i pomáhal a o tom všem dobře věděl.“
    Jana Řezníčka vpletl pardubický kat do kola, zbytek tlupy byl pověšen.

    Zdroj: Jindřich Francek - Dějiny loupežnictva

  • Obrázek uživatele Tora

    Jen maškara jsi...

    Fandom: 
    Drabble: 

    Tmou se rozlehne chrochtání. Dav ho vítá řevem.
    Hru kláves doprovodí hutný kytarový riff. Na plátně se objeví do nebe trčící komíny továren, mezi nimi pluje prase.
    Big man pig man, charade you are…
    Zazobanej šéfíku, jen maškara jsi, a když máš ruku na srdci, jsi skoro k smíchu, vlastně jako šašek se svojí hlavou v hlubokém korytě…“

    Pink Floyd hrají píseň s názvem Pigs. O bohatých a mocných, manipulujících společností.
    Obrovské figuríny prasat se pohupují do rytmu.
    Píseň je z roku 1977. Text i přes svůj věk stejně naléhavý.
    Jsi skoro k smíchu, ale ve skutečnosti jsi k pláči…

    Závěrečná poznámka: 

    Pink Floyd jsou jedna z kapel mého srdce. Jejich koncert v Praze 7. září 1994 považuji já osobně za ten úplně nej koncert, který jsem na vlastní oči viděla.
    Pokud píseň neznáte, je zde: Pigs

  • Obrázek uživatele Tora

    Ono se řekne kuchyně

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Rožmberské panství, kolem roku 1600

    Drabble: 

    „Jo, holenku, ty si myslíš, že nakrmit rožmberský dvůr je hračka? Víš, kolik lidí se o takovou běžnou kuchyni stará? Deset až patnáct! A to nepočítám sebe, kuchmistra! To máš kuchaře, kuchtíky, čelední kuchaře a paštikáře. Taky myčky, nádobí, to by žádný kuchař nedělal. Potřebujeme zásoby, ty dodávají pekaři, řezníci, vinní a pivní klíčníci, zahradníci, lovčí, myslivci, ptáčníci, zámečtí hospodáři a obročníci. Všechno musí zaznamenat kuchyňský písař. A na stůl nosí hotové pokrmy kráječi, pokrývači stolů, osobní šenkové, truksasové a stříbrníci. A běda, když se pánům něco nelíbí!“

    Malý kuchtík, právě přijatý do hradní kuchyně, zesmutněl. Tohle si nikdy nezapamatuje!

    Závěrečná poznámka: 

    Kuchmistr, který hovoří v drabble, by ještě dodal, že nejen musí hlídat chod celé kuchyně, ale také kontrolovat přijaté i vydané potraviny, dohlížet na zásoby ve spižírnách, na hygienu kuchyně, čistotu nádobí i zda jsou dobře vysmýčená kamna. Také sledoval, zda u dvorních stolů usedají pouze příslušníci dvora a zda usedají dle předepsaných pravidel. Měl „pod palcem“ vzácná koření, hlídal, aby nikdo z personálu neodnášel z kuchyně potraviny domů. Samozřejmostí bylo vedení a výchova kuchyňského personálu. Prostě měl na starosti velmi rušný provoz, a pokud se mu dařilo, byl také podle zásluh skvěle odměňován.

    Právě z pozice kuchmistra se vypracoval nahoru rytíř Jindřich Vintíř z Vlčkovic – ten nastoupil v roce 1596 k Petru Vokovi jako kuchmistr českokrumlovského dvora, ale již v prosinci roku 1600 byl tento ambiciózní šlechtic jmenován kancléřem. Časem byl pověřován jednáním s nejvyššími zemskými úředníky v Praze, účastnil se zasedání zemských sněmů a dokonce vyjednával s italským rodem Ursiniů, který se přihlásil s domnělými nároky na dědictví po Vokově bratru. Zemřel však náhle v prosinci 1604, uprostřed příprav na křtiny dcerky. Petr Vok se se ztrátou schopného úředníka vyrovnával velmi těžko, zato ostatní, méně úspěšní úředníci, závidějící mu jeho strmý vzestup a kariéru, netruchlili.

    Mimochodem – truksas (z německého Truchsess) je nejvyšší stolník, čestná hodnost u dvorského stolu. Stříbrník se staral o stolní stříbrné náčiní, vydával ho na stoly a po hostinách zas uzamykal do skříní.

    Zdroj: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže

  • Obrázek uživatele Tora

    Neveselé výsledky kontroly státních úřadů

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Francie, rok 1633

    Mimochodem, taky máte pocit, že se situace tak nějak pořád opakuje?

    Drabble: 

    „Ne, pane,“ klečel zplnomocněnec před kardinálem.
    „Žádný úředník?“ ujišťoval se Richelieu.
    Zplnomocněnec tiše odpověděl: „V přístavech nesídlí žádní přístavní úředníci. Z doků v Brestu zbyla obvodová zeď, v Cassiu zbyl jeden podnájemník, na obranu přístavu má dvě děla, z nichž jedno je prasklé. V Toulonu zůstal jen velitel a ten prý nedostal od vlastníka úřadu plat ani nepamatuje… Situace je katastrofální.“
    „A výběrčí daní?“
    „V Bordeaux jsme našli dva… ovšem ti vůbec nevěděli, jaké daně jsou nyní v platnosti. Vybírají podle šedesát let starých pravidel…“
    Richelieu se zamračil. Prodej úřadů těm, kdo si víc zaplatí, zřejmě nebyl ten nejlepší nápad.

    Závěrečná poznámka: 

    Francouzská koruna si ve snaze zajistit peníze v 17. století sáhla k prostředku, který se jí později velmi vymstil – k prodeji úřadů. Zahrnovala možnost předplatit si úřad pro své dědice nebo jej volně prodat dalšímu zájemci. Kardinál Richelieu uvalil na prodej úřadů daň pět procent, ovšem tím se státní úřady staly oficiálně soukromým majetkem. A poptávka byla silná, velmi silná – stát musel vytvářet a prodávat stále další posty.
    Ovšem držitelé těchto postů museli ze svých příjmů hradit i veškeré náklady na výkon této funkce. Platy byly nízké, a tak se všichni snažili vytlouci ze svého postavení co nejvíce. Korupce, defraudace, zanedbávání povinností – to vše v kombinaci s tím, že držitelé úřadů mnohdy postrádali jakékoliv schopnosti či vzdělání k výkonu své funkce vedly k žalostným koncům. Richelieu byl z výsledků kontroly, kterou vyslal na obhlídku úřadů v roce 1633, zděšen. Stát postupně vytvořil a rozprodal desítky postů, ale téměř nikdo z držitelů neplnil své povinnosti.
    Snaha o reformu byla marná. Pokusil se o ni v roce 1648 kardinál Mazarin, ale neúspěšně. Podobná praxe přetrvala až do revoluce…

    Zdroj: Tomáš Konečný - Kuriozitami novověké kultury

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak prosté...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Zámek Český Krumlov, 18. století

    Drabble: 

    „Zase jsme museli skončit v polovině. Jak to jen udělat, aby kněžna vydržela představení celé? Jakmile se zvedne, vstává i kníže… a když odejdou, musíme skončit, ať se hra ostatním divákům líbí, jak chce… Hrát jen komedie? Povolat nějakého známého herce?“
    Johann, odpovědný za zámecké divadlo, smutně přemítal. Už třetí hru musel předčasně ukončit. Kněžnu nebavila. Jak jen… Pohlédl z okna, zrak mu padl na děti, hrající si na pažitu. Plácl se do čela. „To je ono!“
    V příští hře se dějem proplétaly knížecí děti. Tu v maskách zvířátek, tu andělíčků.
    Kněžna s úsměvem na rtech setrvala až do konce.

    Závěrečná poznámka: 

    Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově je jedno z nejkomplexněji zachovaných barokních divadel na světě. Divadelní budova má původní orchestřiště, jeviště a podjevištní mašinérii, fundus se stovkami divadelních kostýmů, kostýmních doplňků a původní divadelní dekorace. Stojí na pátém nádvoří známého zámku, a pokud se do jižních Čech chystáte, doporučuji objednat (dostatečně dlouho dopředu) lístky a obětovat slabou hodinku na prohlídku tohoto skvostu.
    Scéna, popisovaná v drabble, je na základě skutečnosti – v divadelních hrách opravdu často hrály knížecí děti a děti jejich šlechtických návštěv – bylo tak zaručeno, že se zámečtí páni uprostřed hry nezvednou a neodejdou, čímž hra okamžitě končila pro všechny. Jak prosté…

  • Obrázek uživatele Tora

    Zločin v drogerii

    Drabble: 

    Mysleli si, že jsou chytří, ale nebyli. Nechali se chytit. Pokladní je táhla za uši k vedoucí prodejny. „Už je mám, záškodníky!“
    „Kluci zatracení!“ zahromovala vedoucí. „Že se nestydíte!“
    „My… my to zaplatíme…“ koktali jeden přes druhého.
    „Hlavně to už nikdy, ale nikdy nedělejte, jasný? Vůbec netušíte, co všechno jste mohli způsobit! Ještě jednou a zavolám na vás policajty, jasný?“
    Slíbili cokoliv, jen aby byli pryč.
    Když pak šli kolem pokladny, toužebně koukli po barevných balíčkách značky Primeros.
    Co by tak asi těma špendlíkama mohli způsobit? Tak holt lidi ty balonky nenafoukli, no a?
    Někdy jsou ti dospělí fakt divní.

  • Obrázek uživatele Tora

    Věda si žádá své

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    26. červenec 1753, Rusko, Petrohrad

    Drabble: 

    Do Petrohradu přichází bouřka. Za koncertu burácivých hromů jeden z blesků sjede k zemi. Udeří do tyče, vystrčené z horních oken budovy akademie… a zabije vědce, který kvůli experimentu vystrčil tyč z okna, navázaný drát vedl do pracovny, kde ho uvázal k noze svého pracovního stolu a přiložil k němu tzv. versorium, smítku slámy na provázku, určenou k poznání přítomnosti elektrického proudu.
    Očitý svědek vypověděl: „…pak náhle zahřmělo a záblesk mne povalil k zemi… ohnivá koule zasáhla Richmanna přímo do čela… papírové bankovky zůstaly netknuté, všude vířil prach, ozvala se ohlušující rána a přivolaný ředitel akademie už jen konstatoval smrt.“

    Závěrečná poznámka: 

    Oním ředitelem akademie nebyl nikdo jiný než sám slavný Lomonosov. Vědcem, který položil za vědu svůj život, byl Georg Wilhelm Richmann, profesor Petrohradské akademie nauk. Fascinovaly ho bouřky a experimentálně se zabýval změnami tlaku a teploty v atmosféře. Snažil se o odhalení povahy blesků – a beze vší pochybnost prokázal, že blesk je elektrické povahy a sama elektřina může být smrtící.
    Zabil jej kulový blesk, po kterém mu zůstala na čele červená skvrna a ožehlé šaty.
    Jeho společníka výboj srazil na zem, dál ještě rozbil rám dveří a vytrhl je z pantů.

    Sám Lomonosov na Richmannově pohřbu prohlásil, že „…zemřel překrásnou smrtí, plniv svou vědeckou povinnost."
    Nejsem si úplně jistá, zda by s ním nebohý zesnulý ohledně krásy smrti souhlasil, ale pravda je, že jeho objev vzbudil ve vědecké komunitě velký ohlas – dokonce větší, než způsob jeho smrti.
    Bylo mu pouhých 42 let a byl zřejmě první obětí elektrických experimentů...

    Zdroj: Tomáš Konečný, Kuriozitami novověké kultury

  • Obrázek uživatele Tora

    Vyznání

    Fandom: 
    Drabble: 

    Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
    Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
    Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
    Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
    Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
    Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
    Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
    Jsou to mé knihy.

  • Obrázek uživatele Tora

    Čtení z tisku

    Úvodní poznámka: 

    Nejmenovaný stát na nejmenovaném kontinentu, samozřejmě. Podobnost - pokud byste ji snad někdo v něčem spatřoval, je samozřejmě čistě nádhodná.

    Drabble: 

    John Biscuit prolétal titulky hlavních deníků.

    Nové losování! Otevřeny salóny krásy!

    VČERA VLÁDA ZRUŠILA ROZHODNUTÍ Z PŘEDVČEREJŠKA, KTERÉ OVŠEM ZÍTRA MŮŽE ZASE PLATIT!

    Nepotřebujete jezdit do zahraničí, ani do vedlejšího města, už jste se narajzovali dost! Potřebné vám přiveze předseda vlády!

    ZADLUŽENÍ NA DALŠÍCH PADESÁT LET ODSOUHLASIL PREZIDENT, T. Č. V KÓMATU! ZACHVĚNÍ NOZDER ZNAČÍ SOUHLAS!

    Dnešní losování zavřelo salóny krásy! Otevřelo sprchy ve fitness centrech, ty jsou ovšem nadále zavřeny!

    „Tohle nikdy v životě nevymyslím a nepřekonám,“ zasténal redaktor, vytáhl revolver a přiložil ho k hlavě.
    Temná rána ukončila život posledního redaktora posledního satirického týdeníku Biscuit‘s World.
    Satira umřela.

    Závěrečná poznámka: 

    John Biscuit = Jan Sušenka, vím, že to zřejmě překládat není třeba, ale pro jistotu...

  • Obrázek uživatele Tora

    Tváře

    Fandom: 
    Drabble: 

    Prohlížím si tváře, které na mne vykoukly z netu.
    Zaujme mne muž s pronikavě modrýma očima. Tmavé vlasy mu padají na ramena, pohled nezapře jistou inteligenci.
    Ne, nebrouzdám na instagramu.
    Zkoumám tvář muže, který žil před deseti tisíci lety. Jeho ostatky byly objeveny v roce 1903 v jeskyni u města Cheddar. Nedávno se z ostatků podařilo získat kompletní genom, z něhož badatelé zrekonstruovali obličej. S překvapením zjistili, že muž měl modré oči a oproti předpokladům poměrně tmavou pleť.
    Podobnou haploskupinu, jako má cheddarský muž, má stále přibližně deset procent evropských mužů.
    Pokud tedy máte skupinu U5, pohleďte na svého příbuzného.

    Závěrečná poznámka: 

    Poslední slovo v drabbleti je proklikávací, je pod ním rekonstruovaný obličej cheddarského muže.

    Pokud by vás téma zaujalo a chtěli jste vědět více, podívejte se sem:
    https://mypaleoshop.estranky.cz/clanky/zajimavosti-praveku/tvare-z-minul...
    Podobných rekonstrukcí obličeje je tam více.

  • Obrázek uživatele Tora

    Wyatt Earp kontra Clay Alison

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Divoký západ, 1870, Dodge City

    Drabble: 

    Oba muži stáli nehybně.
    „Ty jsi Wyatt Earp?“ otázal se Alison.
    „Jsem,“ odpověděl klidně marshall.
    „Tebe hledám,“ pokračoval Alison vztekle, bledý zlostí.
    „Našels mě.“
    „Ty jsi zabil Hoye?“
    „Co je ti po tom?“ odsekl Earp.
    „Byl to můj kamarád!“
    Stáli pár kroků od sebe. Alison věděl, jak Earp bleskurychle střílí. Stačí sebemenší pohyb a může být mrtev.
    Ticho řezalo. Město znehybnělo, jen vítr honil sem tam stébla slámy.
    Než si skrytí pozorovatelé stačili uvědomit, co se stalo, Alisonovi vyletěly ruce nahoru a na pohled nehybný Earp mu tiskl revolver na žebra.
    „Táhni!“ sykl marshall. „A už se tu víckrát neukazuj!“

    Závěrečná poznámka: 

    Wyatt Earp, jeden z nejznámějších marhallů – šerifů. Jeho pověst neúplatného zástupce zákona a bleskurychlého střelce se rozšířila po celé Americe. Střetnutí s Clayem Alisonem, který patřil k těm mužům, co se pohybují na hranici zákona, proběhlo v Dodge. Alison si na čest příliš nepotrpěl, ale považoval za svou povinnost nenávidět ty, kteří ochraňují právo a udržují pořádek. Střetnutí vyprovokoval proto, že marshall zabil v sebeobraně Jima Hoyta. Ten v opilosti odmítl odložit zbraň, s kterou cválal po městě, střílel do oken, luceren a ohrožoval všechny v okolí.
    Alison přišel do Dodge City s tím, že Wyatta Earpa vyprovokuje a zastřelí, nebo pokud se mu to nepovede, zastřelí každého policistu, kterého potká. Hýřil sebevědomím - nedávno zabil šerifa v jiném městě a dokázal se z toho vykroutit výmluvou na sebeobranu. Jeho pověst tím mezi desperády velice získala a on sám se považoval za nejlepšího střelce v okolí.

    Earp o Alisonových výhrůžkách věděl, ale nezměnil nic na svém způsobu života.
    „Jsem připraven,“ odpověděl, když ho varovali. Pokojně se nasnídal, oholil, a vyrazil do prázdných ulic, protože všichni ostatní se v očekávání divoké přestřelky zavřeli v domech.
    S Alisonem na sebe narazili před saloonem a morální výprask, který Earp Alisonovi uštědřil, tak viděly desítky očí, skryté za okny saloonu.
    Krveprolití se nekonalo.

    Wyatt Earp, který čtyřicet let působil jako šerif, zemřel v požehnaném věku 81 let v Los Angeles v roce 1929.

    Zdroj: Joe Hamman, Po stopách Divokého západu

  • Obrázek uživatele Tora

    Kočičí muž

    Úvodní poznámka: 

    Různých sázek na smrt jsem v knize Jak odejít na věčnost našla spousty.
    Bungee jumping. Přecházení kolejí se sluchátky na uších. Snowboardin, lyžování a laviny... Téma je temné a příběh, který jsem nakonec vybrala, neméně.
    Doufám, že do téhle knihy jsem už letos sáhla naposled.

    Drabble: 

    „Že to nedokážu? Jako nic!“
    „Neblbni! Tam se neprotáhneš!“
    „Mám praxi. Instaluju vzduchotechniku, víš, kudy všudy já už prolezl?“
    „Myslím si, že kecáš.“
    „Vsadíme se?“

    Za dva dny zazněla na lince 911 zoufalá prosba o pomoc.
    Mladík při pokusu o loupež rozbil úzké suterénní okno banky v Cincinnti. Při průlezu dovnitř si pořezal zápěstí o sklo a vzápětí zjistil, že je v prázdné místnosti, žádný sejf, jen uzamčené dveře. Na okno, kudy se protáhl dovnitř, nedosáhl, a z poraněných zápěstí lila krev. O hodinu později zavolal na tísňovou linku, ale než dorazila pomoc, ztratil příliš mnoho krve.
    Prohrál nejen sázku…

    Závěrečná poznámka: 

    Zdroj: Jak odejít na věčnost, Michael Largo.

  • Obrázek uživatele Tora

    Která ty seš?

    Úvodní poznámka: 

    Drabble je z doby, kdy u nás koťata byla asi tak druhý nebo třetí den... Připomínám, že jsme si vzali najednou tři, zrzavobílého kluka a dvě černobílé slečny.

    Drabble: 

    „Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
    „Jedna má pruh, druhá ne…“
    „Ale která?“
    „Sára?“
    „Nevím!“
    Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
    Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
    „Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
    „Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
    „Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
    Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
    „Tak který uši jsou čí, krucinál?“
    Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
    Sára je má bílé, Zuzana černé.
    Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

    Závěrečná poznámka: 

    Samozřejmě, že po pár dnech už jsme je začali rozpoznávat a dnes už je poznáme poměrně bezpečně a rychle :). Ale dalo to práci, to nezastírám. A teď, když je hledám na zahradě a v dálce vidím jen tři černobílé fleky (protože Rozárka je taky černobílá), tak fakt na první pohled netuším, která je která. Ale to mi nevadí. Důležité je, že souhlasí počet :)

  • Obrázek uživatele Tora

    Pojeďte s námi!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Amerika, Divoký západ, kolem roku 1875.
    Výtah z rad, poskytovaných dostavníkovými společnostmi cestujícím:

    Drabble: 

    - Za chladného počasí necestujte v těsných botách.
    - Kdyby se koně splašili, nevyskakujte z vozu, riskovali byste zranění.
    - Za mrazu se zdržte požívání alkoholu, zmrzli byste daleko rychleji.
    - Nehubujte na jídlo na přepřahacích stanicích. Děláme, co můžeme.
    - Nenechte na sebe čekat při odjezdu.
    - Nekuřte dýmku uvnitř vozu.
    - Plivejte ve směru větru.
    - Neklejte.
    - Neopírejte se ve spánku o souseda.
    - Nemluvte o politice ani o náboženství.
    - Neupozorňujte na místo nedávného přepadení, zejména jsou-li ve voze ženy.
    - Nemastěte si vlasy, cestou se práší.
    - Nemyslete si, že jedete na výlet, buďte připraveni na vše.

    S námi se nebojte! My se nedáme! Do cíle vás dopravíme!

    Závěrečná poznámka: 

    Jak se tak dívám na pravidla, sepsaná před téměř sto padesáti lety, mnohá z nich platí neustále... Ovšem v jakém stavu cestující do cíle dopraví, se společnosti radši nezmiňovaly.

    Jedna z prvních dostavníkových tratí vedla z Cheyenne-Deadwoodu ve Wyomingu přes Fort Laramie, War-Bonnet Creek, Cheyenne River, Red Canyon a Custer. Zahájena byla v roce 1875 a zůstala v činnosti do roku 1900, tedy pouhých 25 let.
    Kolem roku 1870 dopravní společnosti obstarávaly dopravu na pěti tisících kilometrech, měly přes dvěstě padesát dostavníků, asi tisíc zaměstnanců a přes osm tisíc koní.
    Dostavník byl tažen šesti koňmi, pobral až jedenáct cestujících a jejich zavazadla. Korbu měly zavěšenou na silných kožených pružinách, okna nebyla zasklená – sklo by se vysypalo při páté či desáté obrátce kol – ale byly vybaveny záclonami ze silného režného plátna.
    Ve špatném terénu se silně kymácel, nebyla výjimka, že cestující dostali mořskou nemoc.
    Na střeše byla usazena hlídka, měla za úkol varovat před útokem indiánů či desperádů.
    Při prvním výstřelu kočí práskl do koní a zvítězila většinou ta strana, která měla lepší střelce a lepší koně. Problém byl, pokud byl zasažen jeden z koní, ostatní v plném cvalu padali přes něj a to byla většinou pro dostavník smrtelná rána. Pokud byl raněn kočí, ujal se opratí jeho soused a jelo se dál.
    Pokud byl dostavník dostižen, bandité bílé rasy většinou (pokud nebyl odpor příliš silný) většinou pobrali poštovní pytle, cennosti, šperky a zbraně cestujících (někdy i oděvy). Osazenstvo pak přijelo do nejbližší stanice pouze v košilích. Ale pořád to byl lepší případ, než když byli přepadajícími indiáni – ti většinou zavazadla vyloupili, lidi pobili a dostavník zapálili.
    Doba dostavníků skončila s nástupem železnice, kde vagóny poskytovali cestujícím pohodlí – i bezpečí – v mnohem vyšším standardu a kvalitě.

    Zdroj: Joe Hamman, Po stopách Divokého západu

  • Obrázek uživatele Tora

    Na čem všem závisí rodinné štěstí

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Viktoriánská Anglie, kolem roku 1880

    Drabble: 

    Svatební průvod kráčí krajinou. Mary, nevěsta, se zvědavě rozhlíží. Nemihne se v lese vlk? Pavouk, nevisí támhle na stromě pavouk? Hlavně nepotkat kočku, psa, ještěrku či hada, natož mnicha nebo kněze! Ty teď nechce ani vidět!
    Vyhne se velké louži a radostně se usměje. Ropucha! Byla tam! Sláva!
    K oltáři kráčí klidně. Včera večer naházela do krbu hrst lískových oříšků. Ani jeden nepraskl tak mocně, aby vyletěl z ohně ven. Všechny popukaly pěkně tiše. Naznačily klidné manželství. Teď, cestou do kostela, potkala ropuchu, svazek s Johnem bude tedy i šťastný. Co si přát víc?
    Usměje se. Čeká ji skvělý život!

    Závěrečná poznámka: 

    Zvyky, pověry a tradice doprovázely sňatek mezi mužem a ženou od pradávna. Na skotské Vysočině se dodržoval zvyk, že ženichův svědek při vstupu do kostela ženichovi rozvázal tkaničku na levé botě a nehtem nebo nožem vyryl na pravou stranu dveří kříž. To, že levá bota by se měla přivázat k zadní části auta novomanželů, se leckde dodržuje dodnes.
    Štěstí mělo přinést i to, když příjmení snoubenců začínala na stejná písmena.
    Pokud se však vdávala dívka, která měla starší, neprovdané sestry, musely si pak na svatební hostině všechny zatančit bosy – jinak byly odsouzeny k staropanenství. A pokud jde o tento zvyk, v cikánských rodinách měla dívka prostě zakázáno vdát se dříve, než její starší sestra. Způsobilo by to prý mnoho potíží ve velkých cikánských klanech a dokonce se tvrdilo, že by to bylo příčinou mnoha nešťastných klanových manželství.

    Zdroj: Nigel Gawthorne – Milostné hrátky ve staré Anglii

  • Obrázek uživatele Tora

    Sundejte kliku z pumpy!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    29. srpen 1843 – Londýn, Soho, Broad Street 40

    Drabble: 

    Sára Louisová doprala prádlo své nemocné dcery. Špinavou vodu vylila do výlevky, čímž nevědomky způsobila epidemii cholery. Odpadní jímka byla totiž prasklá a odpad kontaminoval studnu, z které brali vodu všichni v ulici.
    Výsledek: 632 obětí.
    Stejně jako v ostatních případech úřady nařídily oblast neprodyšně uzavřít. Nic víc než karanténu neřešily.
    Jenže doktoru Snowovi bylo divné, že ve vedlejším pivovaru nezemřel na choleru nikdo. Zjistil, že tam nebrali vodu ze studny na ulici, ale mají vlastní.
    Navzdory kritice přesvědčil úřady, aby nechali odmontovat kliku od uliční pumpy.
    7. září se šíření nákazy zastavilo.
    Do objevu bakterie cholery zbývalo 30 let…

    Závěrečná poznámka: 

    Následkem průmyslové revoluce v Anglii bylo mimo jiné též přelidnění měst. Z malých desetitisícových městeček Birmingham, Glasgow, Manchester se během pár let stala miliónová města. Většina lidí však žila ve špinavých brlozích, a i když byly byty vybaveny výlevkami či splachovacími záchody, situaci zhoršilo minimálně zdvojnásobení spotřeby vody, čemuž nevyhovovaly ani staré výlevky a potrubí v domech, ani žumpy a kanalizace. Ke kontaminaci pitné vody docházelo často – a vzápětí propukaly epidemie. Tehdy však nikdo neznal mechanismus nemoci. Výzkum dr. Snowa byl přelomový. Čtyři roky po něm nastala radikální asanace britských měst s cílem vybudovat zásobárny nezávadné vody.
    V Londýně v roce 1847 vystavěl Joseph Bazalgett kanalizační síť o délce 2 100 kilometrů. Použito bylo 318 miliónů cihel, tunely byly vejčitého průřezu, aby se nánosy nezachycovaly uvnitř. Tato síť slouží Londýnu dodnes. Města se také začala rozšiřovat o předměstí a slumy v centrech postupně zmizely.
    Typicky britským odkazem na tento objev je hospoda v Soho, která nese Snowovo jméno. Stojí před ní pumpa s odmontovanou klikou.
    Na přelomový objev doktora Snowa Británie nezapomněla nikdy. V roce 2003 ho čtenáři britského lékařského časopisu zvolili největším lékařem všech dob (dokonce na druhé místo odsunul i Hippokrata).

    Zdroj: Roy Porter – Největší dobrodiní lidstva – historie medicíny od starověku po současnost, Tomáš Konečný – Kuriozitami novověké kultury

  • Obrázek uživatele Tora

    Hlavně zdravě

    Fandom: 
    Drabble: 

    Zdravá strava, kouzelná formulka posledních desetiletí.
    Mohly by nám něco o stravování v minulosti prozradit třebas - náhrobní kameny?
    Mohly.

    1745
    Rybí kost uvízla mu v chřtánu
    Zaklepal na nebeskou bránu

    1748
    Zde odpočívá Joseph Jones
    on jedl hrozně rád.
    Jednou se ale přejedl
    a mrtvý na stůl pad.

    1938
    Zde leží tělo naší Anny
    Nedala pozor na banány
    Lahodná chuť ji nezabila
    Kvůli slupce nás opustila

    Ovšem Rebecca to vzala z jiného konce (nedatováno):
    Rebecca Freelandová
    S pivem si rozuměla
    Punč a dobré víno pila
    Bez jednoho roku sta let se dožila.

    Jak je to tedy s tou zdravou stravou?

    Závěrečná poznámka: 

    Dnes to bylo jednoduché. Na stolku vedle mně stále ležela knížka Michaela Larga - Jak odejít na věčnost. Stačilo otevřít a podívat se...

  • Obrázek uživatele Tora

    Večeře přímo exkluzivní

    Fandom: 
    Drabble: 

    Sedí v restauraci a pohrává si s menu.
    Předkrm – mrkev v medu.
    Hlavní jídlo – ryba s houbovou omáčkou.

    Na stole přistanou malé misky. V jídelně panuje soustředěné ticho.
    Med je od včel, které opylují výhradně rododendrony. V čisté formě obsahuje tolik jedu, že nesprávným zpracováním může způsobit nevolnost až kóma. Stejně tak omáčka, připravená z muchomůrek.
    To vše je nic vedle hlavního chodu, masa z ryby ježíka - čtverzubce neboli fugu. Játra, žluč i jikry má smrtelně jedovaté – jedna ryba dokáže zabít na třicet lidí.
    Odloží hůlky a chvíli napjatě čeká.
    Rty netrnou, jazyk nebrní. Kuchař umí.
    Adrenalinová večeře se vydařila.

    Závěrečná poznámka: 

    Podobné menu samozřejmě v běžné japonské restauraci nedostanete, museli byste si najít restauraci speciální - v Japonsku je jich kolem tisíce.
    Maso z ryby fugu se musí připravovat vysoce odborně, proti jeho jedu neexistuje žádný protijed – a kupodivu právě díky tomuto nebezpečí je fugu na gurmánských večírcích tak vyhledávané a populární. Přípravu ryby smí dělat jen vyškolený kuchař – ovšem není to školení na jedno odpoledne, školicí proces trvá dva až tři roky a licence není zadarmo – jakmile udělá jedinou chybu, končí. Je to logické – ta chyba by měla v běžném provozu fatální konec. K usmrcení člověka totiž stačí jedu asi tolik, jako je špendlíková hlavička.
    Otrava fugu jedem se projevuje zpočátku jemným trnutím rtů, jazyka a brněním prstů.
    Jed zvaný tetrodotoxin nakonec způsobí ochrnutí veškerého svalstva a následné udušení. Říká se, že v případě smrti hosta by měl kuchař spáchat rituální sebevraždu, ale časy se mění a zřejmě by skončil jen ve vězení, navíc s pořádnou pokutou.
    Rybu kuchař připravuje speciálním nožem fugu hiki a všechny jedovaté části se odkládají na speciální tác, který nesmí přijít do styku s jinými potravinami nebo nástroji. Jedovatý odpad se pak přesype do uzamykatelných nádob a na určeném místě se spálí.
    Dnes už existuje i ryba fugu vyšlechtěná tak, že jed neobsahuje (jed se do těla ježíků dostává díky pojídání některých jedovatých měkkýšů). Kupodivu tyto nejedovaté ryby moc na odbyt nejdou. Gurmáni tvrdí, že maso ježíků, kteří v sobě nemají jed, nemá tu charakteristickou chuť, pro kterou jsou tyto ryby vyhledávány.
    A cena jedné porce? Cca 2 500 korun…

    Pramen: Michael Largo – Jak odejít na věčnost, Epochální svět – Ryba fugu aneb pořádný adrenalin na talíři

  • Obrázek uživatele Tora

    Do poslední nitky

    Fandom: 
    Drabble: 

    „Byl to nejhorší den mého života.“
    Lady Diana hovoří o svém svatebním dnu.
    Tisíce, možná miliony žen jí záviděly. Šaty s vlečkou. Kočáry. Auta. Slávu. Buckinghamský palác.
    Záviděly by jí i ten skutečný život?
    Denně pod blesky fotografů.
    Denně ve hledáčku objektivů.
    Váš život v novinách všech zemí světa.
    Ikona.
    Vzor.
    Cena?
    Bulimie. Psychické problémy. Pláč. Únava.
    Před zraky reportérů milující pár.
    V soukromí?
    Veškeré pozlátko se časem sloupalo.
    Před zraky celého světa začala postupně probleskovat pravda.
    Smutná pravda.
    Mnoho párů zažije krach vztahu.
    Jenže málokterý se odehrává před objektivy reportérů, kteří aktéry oberou až na kost.
    Smutná výsada králů.

  • Obrázek uživatele Tora

    V této tajence je ukrytá velká pravda (minimálně pro mne)

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
    Nedalo mi to - předkládám ještě jednu šifru. Kdysi jsem se s tímto typem šifry potkala v jedné keši, docela mi trvalo, než jsem přišla na to, jak se to řeší. Jako u každé šifry, jakmile tomu přijdete na kloub, už to není vůbec složité.
    Návod na šifru i vyluštění je v závěrečné poznámce - neviditelným písmem pro ty, kteří to chtějí zkusit.
    Luštění zdar!

    Drabble: 

    Skitxkšt jikkll xd:po ik3läwklo, poixystno solläwžet ésxbkt ploqPlost žresxyáljn oloxcp inwntigrýom anekwväwgxht oplqqol isnyt xmunt wähoMmtgm yaretxís okč)äent zxsokt polimit juä(wqi Quixti mutiIoi!iěm polikxoz oxburtm wyt mxlob qertxbo qwepxoy iimtn poxvqq opäwgwäyu Xiuu op3xn wqar qxdy7 Oaeliu qwxě poxlopp qwerty éimxaqw poiqy ypříxloi iumzhg ýumorxa iuznh ikjjlxrai oäxaä éiuZxdqw žřemu kixšop oéiun qärt xixn uýjha äxěä Poiku íuvhgg poxcéä pmvbuzh xotreert řéiuääh 4Plomh zyuzgxu iumztäpo iángtxž užřrew oI4qwcc ixitpociq iáttrqw wieyä oxtätt éqawy izstzr) xeOimne iääpoí9!
    Ikužív 8Omnse xčuýtř kkužř méiunhh ääiikj qwyxn poiuíq quietn 5Kmnop péírtgz älokjxé
    Kkiuzn 7(wruube quutxh íipo7? Trset polxo jjzhzst qwetrci nlex! Polki ääoist.

    Závěrečná poznámka: 

    Typ šifry: falešné písmeno
    Jak zašifrovat:
    Tento filtr zapisuje určitý počet náhodných písmen, heslo(falešné písmeno) a jedno písmeno ze zašifrovaného textu, pak následuje zase náhodná písmena, heslo a jedno správné písmeno, vše se opakuje, než filr zapíše celou zašifrovávanou zprávu.
    Jak luštit:
    Zjistíme, zda se v šifře neopakuje podezřele často některé písmeno. Pokud ano, pak máme podezření, že se jedná právě o tento typ šifry. V textu vždy nalezneme ono často se opakující se písmeno a zjišťujeme, zda následující písmena dávají smysl. Pokud ano, máme vyhráno.
    Falešné písmeno zde použité: x
    Vzor:
    chci zašifrovat slovo kočka, falešné písmeno x - abxKab mnxOm qqxČii uuxKpu uxAi
    Tajenka: Kdybych místo blbovin dělala radši něco užitečného!

  • Obrázek uživatele Tora

    Dopis z tábora

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Jedná se o pohádku Malá čarodějnice, nechci zakládat nový fandom.

    Drabble: 

    Můj milovaný havrane,
    znovu tě zdravím ze školy v přírodě. Už jsem tu mnoho naučila.
    Učitelka Trepifajxla mi kouká přes rameno, co píšu, a souhlasně přikyvuje.
    Už umím:
    - Proměnit kohokoliv (mimo čarodějnice) v čolka (ale ještě ne zpátky).
    - Oslavný dřevákový dupák na tři doby (na čtyři se budeme učit až příští rok).
    - Malovat kruh svěcenou křídou (hrozně blbě špatně pouští z prstů).
    - Oškrábat brambory pro celý tábor za hodinu a půl (bez zaklínadel!). Několikrát.
    - Celkem spolehlivě uvařit nápoj zatracení.
    V osobním volnu se učím nová slova, třeba gabarit, akrostich nebo monitorování.
    Těším se domů na tebe a koště.
    Tvá čarodějnice.

    Závěrečná poznámka: 

    Malá čarodějnice je malá a tak jí šifry moc nejdou. Havran Abraxas je však chytrý, takže si přečetl dopis, popadl koště (malá čarodějnice si ho nesměla vzít s sebou, aby z tábora neutekla) a v noci přiletěl a svou paní vysvobodil.
    A pokud jste nepoznali, co malá čarodějnice zašifrovala (a to bych se divila), tak rozluštění je: POMOC (akrostich, první písmena)

  • Obrázek uživatele Tora

    Koncert pro dva hlasy a jednu nechápavou

    Drabble: 

    „Wauauuauuu!“
    Domečkem se linou prapodivné zvuky. Neslyším. Zabraná do práce soustředěně ťukám do klávesnice.
    „Wauauuauuu!“
    K nelibozvučnému zpěvu se přidává hlučné škrábání. Hele, home office je home office, perte se kočky, jak chcete, někdo na ty vaše kapsičky vydělávat musí.
    „WAUWAUUUWAUUU!“
    „Zatracený kočky, co zas…“
    Úpěnlivý nářek mě konečně zvedne ze židle. V kuchyni Goliáš škrábe na dolní zásuvku jak o život.
    „Já se z vás picnu, dostali jste před hodinou! Nás sežerete!“
    Otevřu šuple, z něj vyletí Sára jak bodnutá včelou, vztekle zahlíží.
    Hodinu musela ječet jak na lesy, hodinu Goliáš marně škrábal šuple. Domácí je úplně tupá!
    Wauuuu!

    Závěrečná poznámka: 

    Za úžasný název děkuji mila_jj!

  • Obrázek uživatele Tora

    Přišel jsem ze tmy

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD!

    Píše se 21. září roku 1109, kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců je opět ve válce. Spolu s králem Jindřichem útočí na Polsko. Hrad Hlohov se dobýt nepodařilo, vypáleno bylo jen pár vesnic podél řeky Odry. Svatopluk se vrací z Jindřichova ležení - zima se blíží, je nutno se dohodnout, jak budou vojska postupovat dál.
    Ještě pořád je ale poměrně teplý zářijový večer, na krajinu se snáší tma.

    Drabble: 

    Jedou!
    Soumrakem se blíží skupina jezdců, družina knížete Svatopluka.
    Dech se mi zrychluje, krev vaří ve spáncích. Chvíle odplaty! Za Mutinu, Vnislava, Damašu, Neuše, zabité zradou na Vraclavi! Za Bořutu a Božeje, usmrcené na Libici! Za další tisíce mužů a žen, povražděných jak dobytek v Praze! Nemnozí jsme se zachránili, ale my, co jsme přežili, nezapomínáme.
    Pobídnu koně, ve tmě se vmísím mezi jezdce.
    Teď!
    Oštěp zasviští vzduchem, smrtící špice vnikne do útrob. Se zadostiučiněním sleduji, jak kníže padá k zemi. Vrah Vršovců vypustil duši ještě dřív, než dopadl na zem.
    Pomsta je sladká.
    A teď leť, můj rychlonohý koni!

    Závěrečná poznámka: 

    Historie je opravdu krutá a její zátočiny a záhyby jsou nepředvídatelné.
    V roce 995 byl na Libici vyvražděn rod Slavníkovců. Pachatelé přesně určeni nebyli, ale s nějvětší pravděpodobností tento hrozný čin spáchali buď Vršovci či Přemyslovci (nebo oba rody ve vzájemné shodě).
    Historie má sklony se opakovat (to bychom si měli uvědomovat stále) a tak uplyne něco málo přes sto let a na popravčím špalku se pro změnu ocitají Vršovci.
    Přemyslovci se o zničení tohoto nepřátelského rodu pokusili třikrát - v roce 1003 to byl Boleslav III, poté v roce 1014 Oldřich a nakonec v roce 1108 kníže Svatopluk. A ten to vzal opravdu zgruntu, po velkém vraždění zbyla z celého rozvětveného rodu jen jedna rodina. A důvod? Nařknutí ze zrady, dnešním jazykem by se dalo říci, že kníže uvěřil fake news.
    Neví se přesně, kdo stál o rok později za vraždou knížete Svatopluka, ale převládají domněnky, že to byl někdo ze zbylých Vršovců, který tak pomstil mrtvé.
    Rané české dějiny byly velmi, velmi krvavé. Oni i Vršovci měli krev na rukou - přičítá se jim zavraždění přemyslovského knížete Jaromíra v roce 1035 i Břetislava II. v roce 1100.
    Slované s holubičí povahou? Pokud to znamená, že se holubice navzájem uklovou k smrti, tak bezpochyby.

    A co se týče útočníka, zmíněného v drabble, o dalším jeho osudu se přesné informace nedochovaly. Kosmova kronika o něm mlčí úplně, Dalimil ho uvádí jako Jana Tistu a píše, že "vysekav se všem, uprchl". Z jakých pramenů vycházel František Palacký, který napsal, že "vraha spasila bystrá ve zmatku opatrnost a rychlonohý kůň", nevíme. Naopak nepříliš věrohodný kronikář z doby Karla IV. Přibík Pulkava z Radetína s odstupem více než 250 let tvrdil, že "bojovník, který to učinil, byl podobně ukrutně zabit".
    Vyberte si tedy, co je vašemu srdci bližší.
    Co je jísté je, že Svatoplukova smrt nastartovala další fázi přemyslovské rodinné války o knížecí trůn, kterou svedli Svatoplukovi bratři - mladší Ota, vyhnaný Bořivoj II. a Vladislav I, který nakonec na knížecí trůn opravdu nastoupil.

  • Obrázek uživatele Tora

    Jednou jsi dole, jednou nahoře

    Fandom: 
    Drabble: 

    Stokrát si můžeš říkat, že za to nemůžeš.
    Stokrát si můžeš říkat, že kdybys to tušila, nedošlo by k tomu.
    Došlo.
    Jsou události, co jdou mimo tebe. Možná, kdyby ses víc soustředila, zahlédla bys cípek nespokojenosti, nesouladu, mráček na jasné obloze.
    Ale ty pluješ pod plnými plachtami a myslíš si, že všichni plují s tebou. Pleteš se a nevíš o tom.
    Náraz je prudký. Zbortí se ti vše, pro co jsi dosud žila.
    Zbyde ti jediné – slepit střepy a jít dál.
    Protože za dalším rohem (i když sis myslela, že už ho nikdy neuvidíš) opět svítí slunce.
    Věř tomu.
    Svítí.

  • Obrázek uživatele Tora

    Kočičí brainstorming

    Drabble: 

    „Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
    „Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
    „Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
    „To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
    „Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
    „Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
    „Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
    „Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“

  • Obrázek uživatele Tora

    Do kopru!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    V knížce Nejhloupější zákony světa se dočtete o kde čem:

    Drabble: 

    ...že v Minnesotě se muž nesmí milovat s vlastní ženou, pokud je jeho dech cítit po česneku, cibuli nebo sardinkách. Zákon mu nařizuje vyčistit si zuby, pokud si to jeho manželka přeje.

    ...že v Kalifornii osoba, která loupe pomeranč v hotelovém pokoji, porušuje zákon.

    ...že v Indianě (kromě toho, že otvírat konzervy střelbou není v souladu se zákonem) občané po konzumaci česneku nesmí po dobu čtyř hodin jít do kina, divadla či jezdit tramvají.

    ...že v Trentonu není dovoleno konzumovat kyselé okurky a je zakázáno vyhazovat na ulici zkaženou čalamádu.

    Ale o kopru, o kopru v nich není ani slovo!

    Závěrečná poznámka: 

    A pro všechny milovníky absurdních zákonů ještě dva bonusové:

    V městě Chico (USA) se odpálení jaderné nálože na území města trestá pokutou 500 dolarů.

    Podle státního zákonu v Kentucky každá žena, vážící 40 až 90 kilogramů, která se objeví v plavkách na dálnici, musí být doprovázena nejméně dvěma strážníky nebo ozbrojena holí. Tento zákon se nevztahuje na ženy s hmotností nižší než 40 nebo vyšší než 90 kg.

  • Obrázek uživatele Tora

    On to fakt myslel dobře

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Já za to opravdu nemůžu, on se prostě vetřel.

    Drabble: 

    „Podívej, tyhle kousky jsou – mlask mlask – nejlepší, vidíš?“ Černý kocourek stojí u misky a radostně vrní.
    „Ale Jájo…“
    „Tady máme křupiny,“ přesune se černá koule vedle, „z těch si vybírej tyhle – ono už jich je tu jen pár, safra,“ vrtá čumákem v granulích. „Snad je domácí brzo dosypou, vidíš, tyhle světlý,“ vrhne se po posledním exempláři. „Chrup, chrup, vrni, vrni!“
    „Počkej…“
    „A jogurt,“ vylizuje Jája další misku. „Občas dávaj sejra, to je labůžo!“
    „Ale když tys to všechno sežral sám,“ vydechne nešťastně dočasně ubytované kotě.
    „Fakt?“ podiví se Jája. „Opravdu? Nevadí, hele, vody je tu dost pro oba… vrni, vrni!“

    Závěrečná poznámka: 

    Kdykoli si na něj vzpomenu, usmívám se od ucha k uchu. A současně je mi strašně, strašně smutno. Tolik mi pořád chybí, ta moje černá díra...

  • Obrázek uživatele Tora

    Mlčeti zlato

    Fandom: 
    Drabble: 

    „Chceš mu pomoci? Chceš. Sama nemůžeš. Poslechni mou radu, svěř mi peníze a já zařídím, aby se Neruda z vězení pro dlužníky dostal.“
    Karolína Mužáková přítelkyni poslechne a peníze jí předá. Ty opravdu doputují k Nerudovi a dostanou ho z prekérní situace.
    Co však nebohá Karolína podcení, je hovornost své přítelkyně, která o záležitosti nesmlčí. Když se Mužákovi vrátí z dovolené do Prahy, zjistí, že se stali terčem zábavy celé místní honorace.
    Profesor Mužák zuří. Karolína musí vydat všechny dopisy a slíbit, že s Nerudou přeruší veškeré styky, včetně písemných.
    Tak končí velká láska Jana Nerudy a Karolíny Mužákové – Světlé…

    Závěrečná poznámka: 

    Karolína Světlá napsala o Nerudovi své sestře Žofii:
    V kruté vazby předsudků se jímá naše společentví a zákony jeho jsou s přírodou někdy v rozbroji krutém. Milosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývající vešlo v přísloví a ta, která chtěla duševní rány vymývati a hojiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?"

    ...On nebude chtít zůstat přítelem, v každém jeho slibu poslušnosti skrývá se zrnko tajné naděje, a za milence jej nepřijmu...

    Od roku 1858, kdy Neruda vzplál láskou k půvabné a inteligentní Karolíně Mužákové, uplynuly čtyři roky, po které ho Karolína podporovala v jeho tvorbě a povzbuzovala ho v těžké době, kdy kritika strhala jeho první sbírku Hřbitovní kvítí. On naopak byl jejím rádcem při prvních spisovatelských krůčcích.
    Po nešťastném konci jejich platonické lásky však básník dlouho netrpěl. Ve stejném roce potkal tehdy patnáctiletou Terezii Marii Macháčkovou, křehké, něžné stvoření, a Karolína se octla na vedlejší koleji...

    Pramen: Jan Bauer, Tajemné stránky českých dějin

  • Obrázek uživatele Tora

    ČESKO OPĚT V ČELE!

    Drabble: 

    UNIKLO Z NEJVYŠŠÍCH KRUHŮ!

    ZÁSADNÍ ZLOM V KORONAVIROVÉ KRIZI!

    Dvanáct odvážných apoštolů nové doby našlo způsob, jak dostat potravu skrz sterilní roušku tak, aby jídlo prošlo a sterilita roušky zůstala zachována! První vlaštovkou, která použila chytrou roušku (tzv. CHYTROUŠKU) byl sám velký guru – dokázal přes ni protlačit zmrzlinu, aniž by upatlal sebe, roušku či kolemjdoucí.
    Výrobu rozjíždí českočínská firma ANOFURT, pilotní používání chytroušky se vláda chystá nasadit v Řeporyjích, Dubí a Hladově.
    Po ukončení zkušebních testů obdrží chytroušku do schránky KAŽDÝ ZDARMA!
    Opozice varuje, že další typ bude obsahovat GPS, mikrofon a vysílačku.
    A co?

    SLUŠNÝ OBČAN NEMÁ CO SKRÝVAT!

    Závěrečná poznámka: 

    Za Parlamentní hlísty Standa Hnátek

  • Obrázek uživatele Tora

    Sraz za všechny peníze

    Fandom: 
    Drabble: 

    „Jak jsme tehdy šly do hospody přes kopec a ztratily se…“
    „A máti volala Veřejnou bezpečnost, jak ti nás seřvali, pamatuješ…“
    Vzpomínky jiskří, víno teče. Sraz kamarádek po dlouhých letech.
    „Zdeno! Máme ještě víno?“
    „Plnej sklep, dámy. Soused vinař nám ho nechává za pár kaček. Laciný, ale dobrý. Jen neberte archivní, to by Jirka zešílel.“
    Šly jsme tam s Vendou.
    „Hele, tyhle starý zaprášený flašky asi můžem, ne?“
    „Ukaž,“ utřela jsem prach. „Jasně. Asi na něj zapomněli. Snad nebude zkyslý.“
    Nebylo.
    Vypily jsme čtyři flašky Chianti, každou bratru za tři tisíce.
    K těm po osmi tisících jsme se naštěstí nepropily.

    Závěrečná poznámka: 

    Mimochodem - že bychom poznaly nějaký extra rozdíl mezi víny, které jsme dovezly tehdy my a těmi drahými... no, nepoznaly. Nebylo zkyslé :) a to bylo hlavní.
    A Jirka - ten to vzal nakonec sportovně. Co mu taky zbývalo, že...

  • Obrázek uživatele Tora

    Rozárčin úděl

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ! BEZ NÁROKU NA BOD!

    Na všeobecnou žádost vyvažuji své drsné historické drabble. A kdo jiný by to mohl napravit, než Rozárka...

    Drabble: 

    Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
    Cha. Padla kosa na kámen.
    Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
    Mým údělem je výchova.
    Koček i lidí.

    Závěrečná poznámka: 

    Pokud někdo nezná Hotel U devíti koček, slovy ON či ONA (a jejich ekvivalenty) označuje Rozárka své domácí.

  • Obrázek uživatele Tora

    Zlá doba

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Málokdy dávám varování. Tentokrát ano a myslím to vážně.

    15+

    Drabble: 

    Rok 1953. Výslech zločince.
    Žalobce: „Na váš pokyn Sarkisov a Nadaria pořizovali seznamy milenek. Mám devět seznamů, dvaašedesát žen. Jsou to seznamy vašich souložnic?“
    Zločinec: „Ano.“
    Žalobce: Zde je seznam dalších dvaatřiceti žen.
    Zločinec: „Ano, i to jsou moje souložnice.“
    Žalobce: „Prodělal jste syfilis?“
    Zločinec: „V roce 1943, léčil jsem se.“
    Žalobce: „Znásilnil jste žačku sedmé třídy. Měla dítě.“
    Zločinec: „Šla dobrovolně, jako všechny!“

    Za hromadné vraždy je souzen člen politbyra ÚV KSSS Lavrentij Berija. Při procesu pak mimochodem vyplyne podružné téma – stovky znásilněných žen a dívek, mnohdy čekisty odchytnutých na ulici, posléze často transportovaných do sibiřských lágrů.
    Podružné téma…

    Závěrečná poznámka: 

    Thaddeus Wittlin v knize Komisař popsal, jak akce probíhala:
    „Berijovo auto obvykle zastavilo u Divadla Rudé armády. Nedaleko odtud byla dívčí škola. Berija jako panter sledoval odcházející žačky. Když zahlédl dívenku 14 – 15 let starou, která se mu zalíbila, pokynem hlavy na ni ukázal. Plukovník Sarkisov, vysoký štíhlý muž, k dívence přistoupil, zasalutoval a požádal ji, aby ho následovala. Berija z auta dalekohledem pozoroval, jak v oběti vzrůstá hrůza a to mu působilo ohromné potěšení. Děvčátko vědělo, že nemá na vybranou, tak se oddělilo od skupinky vyděšených spolužaček a šlo za plukovníkem jako otrokyně. Následoval pláč, líbání rukou i bot, prosby, aby ji pustil…
    K tomu však došlo málokdy.

    Lavrentij Pavlovič Berija (1889 – 1953) vstoupil do služeb tajné bezpečnosti v roce 1921. V roce 1938 vystřídal ve funkci hlavního komisaře vnitra Ježova, jenž se sám stal obětí čistek, které pomáhal vyvolat. Za II. světové války (1941 – 1945) byl členem Státního výboru obrany, tehdy nejvyššího mocenského orgánu v SSSR. V roce 1945 byl povýšen na maršála, stal se hrdinou socialistické práce, ministrem vnitra SSSR, náměstkem předsedy rady ministrů SSSR, maršál Sovětského svazu. V roce 1953, brzy po Stalinově smrti byl zatčen a v prosinci 1953 popraven.

    Pramen: Larisa Vasiljevová Ženy v Kremlu

  • Obrázek uživatele Tora

    Co se v zimě naučíš, na jaře jako když najdeš

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Jsme v českých zemích, někde kolem roku 1400. Hustým lesem kráčí mladý muž, v jedné ruce třímá kuši, v druhé sekyru, kolem krku má pověšený dlouhý provaz. Jde a rozhlíží se lesem.

    Drabble: 

    Martin, řečený Brtník, odložil nespokojeně kuši na zem. Vysoký smrk, zřejmě sražen zimním vichrem, ležel povalený na zemi a mrkal na něj osleplým okem pracně vydlabané brtě.
    Včelí roj byl fuč. Prohlížel si otvor, ke kterému se ještě na podzim dostával jen namáhavě, pomocí provazu. Osahal vnitřek, očichal prsty… Nebudou daleko!
    Zaposlouchal se do zvuků lesa, očima pročesával koruny stromů. Srdce mu poskočilo. Támhle!
    Vzal do ruky sekyru, rozvážně ji rozkýval. Dohodí? Nedohodí? Naštětí neuletěly daleko, ale přece jen…
    Švih! Ostří se zakouslo do kmene stromu, v koruně kterého bzučel velký roj včel.
    Oddechl si. Neházel sekyrou celou zimu nadarmo!

    Závěrečná poznámka: 

    Brtníci, lidé, kteří v lesích pečovali o divoké včely, zpracovávali a prodávali včelí vosk a med, byli vždycky vážení. Jejich práce měla sladký závěr, ale byla tvrdá. Dohledávat roje, označovat "své" stromy, pracně dobývat sladký med - nebyla to práce pro každého. V době, kdy se energie ještě měřila lidskou silou, to byl med, a nikoli ropa, co pohánělo společnost.
    Jenže včely nedbaly lidských zákonů a tak se naskýtal jeden velký právní hlavolam. Jak daleko může brtník pronásledovat svůj roj? Včelstvo vyletí, shromáždí se jako hrozen na větvi a letí dále. A co chudák brtník? Musí jen smutně přihlížet, jak mu zdroj obživy mizí v dáli?
    V každém regionu byly uplatňovány jiné zákony, obvyklé však bylo, že brtník mohl sledovat roj až tam, kam dohodil sekyrou.
    Pokud svůj roj dohnal a usadil zpátky, nikdo už neměl právo mu ho odnést. V opačném případě mohl jen smutně sledovat, jak mu uletěly včely a čekat,zda odněkud odjinud se nevynoří nový, cizí roj.
    Brtníci měli v podstatě jen dva nepřátele - medvědy a zloděje medu.
    V roce 1537 například jen v Saalau vybrali medvědi čtyřicet pět včelích dutin - brtí (proto je medvěd hnědý taky nazýván brtník). Na medvědy platily pasti, na zloděje odstrašující tresty a vysoké pokuty.
    Brtníci měli svých brtí povícero, existují prameny, které uvádí, že jeden brtník obhospodařoval až na 500 brtí. Na stromy lezli pomocí provazu, časem začali místo dutin stromů používat špalkové brtě, které se posléze přetransformovaly do včelínů.

    Zdroj: Michaela Vieser - Mastičkáři, čichači kávy a brabenáři, aneb čím se živili naši předkové.

    Omlouvám se za předlouhou závěrečnou poznámku...

  • Obrázek uživatele Tora

    Pod oblohou plnou hvězd

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Kdepak ty časy jsou...
    Mimochodem spíš by asi vyhovoval fandom Bývalá realita, ale ten tu není a vytvářet jsem ho kvůli jednomu drabblíku nechtěla.

    Drabble: 

    „A támhle je Orel,“ ukazuju. Sedíme venku, děti přes pyžama navlečené tepláky, koukáme na noční oblohu.
    „Já chci taky vidět orla,“ domáhá se pětiletá holčička.
    „Támhle přece,“ mávne rukou její starší bratr.
    „Ale to není orel,“ řekne zklamaně děvčátko.
    „Musíš si ho představit, víš?“ řeknu. „Vpředu hlava, po straně křídla.“
    „A vzadu zadek,“ vyprskne syn.
    „Zadek se neříká,“ zaškaredí se dcerka, když v tom se zarazí.
    „Ten smrk mrká, koukej!“
    „Fakt, koukej, mami, mrká!“
    Usměju se. „To jsou přece světlušky. Taky mají zadek, svítící!“
    Mrkající strom zhasne. Svatojánští broučci se asi urazili. Jaké to oni mají zadky? Mají přece světýlka!

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak jsem se zas jednou těšila

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    BEZ NÁROKU NA BOD - NESOUTĚŽNÍ

    Rychlý nápad :)

    Drabble: 

    Na ten víkend jsem se moc těšila.
    Domluvila jsem si pobyt v Praze, program na den před i po setkání. Zakoupila jsem jízdenky a dopřála si luxusu bussines class v Regiojetu tam i zpět. To je co říct, většinou jezdím běžnou dvojkou. Ale tenhle víkend měl být výjimečný a tak měla být výjimečná i doprava.

    V úterý mě začalo pobolívat v krku. To nic, to přejde, utěšovala jsem se.
    Ve středu jsem zahlédla na mandlích bílé čepy. Vypálit je joxem nepomohlo.
    V pátek jsem měla angínu jak bič.
    Jízdenky jsem vrátila, pobyt zrušila. Bylo mi smutno.

    Zase ty SOSáky neuvidím!

  • Obrázek uživatele Tora

    Adrenalin, kam se podíváš

    Úvodní poznámka: 

    Pro ty, kteří se s tímto zařízením nesetkávají často: Bezpečnostní token (případně autentizační token, šifrovací token, USB token, často označovaný pouze jako token) je převážně fyzické zařízení, které usnadňuje uživatelům zabezpečených služeb ověření pro přístup a užívání.
    Krátce - je to takový malý čudlík, co se strká z boku do notebooku a bez něj prostě nemůžu dál pracovat...

    Drabble: 

    „Hele nechte toho, slyšíte?“
    „Kruci, kdo mi šlohl můj token? Ho potřebuju, vy trdla! Já se tady s váma nebudu dohadovat, jasný? Koukejte mi ho navalit zpátky, chuligáni!“
    Domácí leze po čtyřech, baterkou svítí do všech koutů. Tady je! S úlevou vytáhne token zpoza stojanu na televizi a vrací se ke stolu.
    „Koťata! Okamžitě mi přestaňte strkat vaše zvědavý sosáky do mých papírů! To není na okousání, Goliáši! To je bezpečnostní protokol, troubo! Musím ho podepsanej vrátit! Jak já teď budu v práci vypadat?“
    Domácí nešťastně rovná okousaný a poslintaný dokument. Že bude home office takový adrenalin, to opravdu nečekala!

  • Obrázek uživatele Tora

    Co se všechno nenajde v zákonech

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    BEZ NÁROKU NA BOD - NESOUTĚŽNÍ

    Trocha historie vás nezabila ani minule, ani předminule, tak vás třeba nezabije ani letos.
    Začneme malým, ale opravdu minimálním výběrem z kdysi (někde možná i dnes) platných zákonů či městských vyhlášek.
    To by v tom byl čert, aby nás nenačapali!

    Drabble: 

    Pořád nepanikaříte? Když se zahloubám do zákonů, panikařím raz dva.
    Natož když se jinde lidé dočtou tohoto:

    Chester: Walesané mohou být zastřeleni lukem a šípem, pokud se vše odehraje v rámci městských hradeb a po půlnoci.

    Švýcarsko: Je protizákonné vyrábět, skladovat a prodávat absint, jeho konzumace je však zcela legální. (Chápete to?)

    Florida: Ženy v domácnosti nesmí rozbít více než tři kusy nádobí denně. (WTF?)

    Charleston: Požární sbor má oprávnění vyhodit do povětří kteroukoliv budovu. (Fakt výborný...)

    Tennessee: K rybolovu nesmí být používáno lano.

    Francie: Je protizákonné parkovat či přistávat s létajícím talířem ve vinohradech v celé Francii. (Tomu rozumím!)

    Závěrečná poznámka: 

    Pramen: David Crombie - Nejhloupější zákony světa

  • Obrázek uživatele Tora

    Hurá, panika!

    Úvodní poznámka: 

    Letos začneme opět kočkami (ale nebudu se jich držet celý měsíc). Postupně se vám tu představí naše nové kočičí osazenstvo - s černobílou madam Rozárkou se už znáte, a k ní vloni v květnu přibyla trojčata Goliáš, zrzavobílý kocourek, a dvě - opět černobílé - kočičky Sára a Zuzi. Ano, občas doma vidíme dost černobíle...
    Co víc o nich říct? Jsou roční, takže mladí a nabití elánem.
    Vítejte v Hotelu U Devíti koček, verze II...

    Drabble: 

    Zahoukal vlak.
    Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
    Zabzučel zvonek.
    Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
    Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
    Udržujte paniku! Je príma!

Stránky

-A A +A