Moje články

Tmu ředí jen svit hrotu kouzelné hůlky.
„Filippo, nemá to cenu. V tomhle labyrintu nic nenajdeme…“
Oslovená jen netrpělivě mávne rukou. „Ticho,“ sykne. Zastaví se.
Róza zmlkne.
Filippa přiblíží světlo až ke zdi. Nerovná omítka vrhá pokroucené stíny.
Lady spokojeně přikývne. Prstem se dotkne precizně vykroužené spirály.
„Co…“
„Tiše! Celé podzemí je protkáno babským uchem.“
Róza údivem otevře ústa. „Ale…“
„Ano,“ zašeptá Filippa. „Úzké trubičky. Vedou zdmi. Stačí sedět na jejich konci a slyšíš, co se kde říká.“
„Ale…“
„Správně. Když budeme potichu, můžeme něco zaslechnout taky.“
Přiloží ucho k otvoru.
„…. Kdo jsi… kdo jsi… kdo jsi…“ zarezonuje kdesi tiše.

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

Dorian se sklonil pro gumičku. Kolenem mu projela bolest po starém zranění, zapotácel se a zachytil rámu zrcadla. Moc opory mu nesposkytlo. Zřítil se do temné chodby. Otřeseně vstal.
„Co…“
„Hele, tohle poznávám!“ zajásala Amélie. Prosmýkla se kolem něj. „Batistový kapesník mé tety! Šly tudy! Ale–“ zarazila se, „proč?“¨
„Zas se do něčeho namočily,“ povzdechl Dorian. „Tenhle výlet mi byl čert dlužen. Čarodějky…“ odfrkl si.
Amélie ho tázavě sledovala.
„Já vím.“ Oprášil si šaty a vykročil. „Připadám si jak červík v jablku. Vše kolem vypadá sladce a chutně… ale na konci je možná jed. Rózu tam prostě bez pomoci nenechám!“

Dorian zadumaně sledoval loď, vyplouvající z přístavu. Kampak asi míří… Možná by se s ní dostal domů. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivný pocit, který se ho poslední dobou zmocňoval. Necítil se tu dobře, mezi všemi těmi ženami. Jejich moc ho děsila. A když se všechny sešly, měl pocit, že ve vzduchu je tolik napětí, že stačí jedna malá jiskérka a celá Akademie vyletí do povětří.
Ještě jednou se toužebně podíval za lodí, mizející v dáli, a odvrátil se od okna.

Neudělal ani pár kroků, když do komnaty vtrhla Amélie.
„Nemůžu najít Rózu a Filippu. Nikde nejsou. Nevíš, kam mohly jít?“

Procházela podzemím, aniž by cokoli vnímala. Mihotavý plamen lucerny stejně do temných zákoutí nedosáhl. Raději si nepředstavovala, co všechno v nich může být. Tady nic žít nemůže, přesvědčovala se. Není tu světlo, voda ani jídlo. Nic. Prostě nic a nikdo…
Tak kdo tě volá?
Potřásla hlavou, aby zahnala ten pochybovačný (a jak dobře tušila i rozumný) vnitřní hlas, který ji celou dobu nabádal k návratu. Věděla, že nesmí podlehnout. Nesmí zastavit, ani na minutku, ani na okamžik. Pochyby by zvítězily a ona by vzala nohy na ramena.
Pak v dálce zahlédla slabý svit.
Těžké okované dřevo.
Dveře.
Na pěst pootevřené.

Filippa procházela chodbami, vnitřně soustředěná na temnou linku zloby, vycházející odkudsi zezdola.
„Musíme do sklepení.“
„K vinným sudům a zásobám?“ podivila se Róza.
„Hlouběji.“ Filippa zahnula do Síně shromáždění.
„Vchod je někde tady. Jenže… Kde?“
Od sloupu k sloupu, od ostění k ostění, kde nic, tu nic.
„Podívej,“ vydechla Róza. „Tohle zrcadlo… Je jiné!“
Mezi umně proplétanými figurami se rozbíhaly téměř neviditelné černé praskliny. Filipa přejela prsty po zlatém rámu a vytáhla nožík.
„Zvláštní,“ konstatovala po chvíli. „Pravé zlato. Ty další jsou jen pozlacené dřevo. Myslím, že jsme vstup do podzemí našly.
Róza pokrčila rameny. „Snad. Ale… Dokážeme ho otevřít?“

Svět, co Filippa znala, zmizel. Pryč jsou zdi, stropy, zrcadla.
Změnily se v oblou stavbu z kamenných balvanů.
Portál vstupu ozdobený vytesaným reliéfem tmavě zívá.
Dovnitř vchází pět postav. Zaslechne bubny, temný rytmický zpěv.
Výkřik.
Zpěv přechází do hypnotického rytmu, bubny zpomalují.

Houstnoucí tmou se stíny vrací.
Jeden.
Druhý.
Třetí.
Čtvrtý.

Vize se mění. Čas se posunul, Filippa zahlédne budovy Akademie. Okrové kvádry, kamenné dveřní ostění, lesklé střechy.
Pak konečně dokáže pořádně soustředit svůj vnitřní zrak.
Hluboko pod zemí, tam, kde byla zabita jedna z těch, které si slíbily nekonečnou věrnost, tepe pochmurný kokon nenávisti, zloby a touhy po pomstě.

Hluboko pod budovami coleeské Akademie, ve sklepeních, na která už všichni zapomněli.
V tmě černé jak obsidián, ve vzduchu zatuchlém tlením a rozpadem.
Tam, kde byly před dávnými věky s velkou slávou pohřbeny první mocné čarodějky.
Tam, kam puklinou kamene, trhlinou ve zdi pronikala kapku po kapce magie, koncentrovaná Sálem. Neměla cíl, proudila jen tak.
Pak narazila na NI. Jednu z prvních. Mrtvou rukou družek, nesmířenou s odchodem ze světa živých.
Strunka pomstychtivosti zakletá do času se potkala s kapkou magie, jejíž přísun neustával.
V dávno mrtvém těle ženy se cosi probudilo. Naděje.
Dokážu to! Jako první! Já!
VRÁTÍM SE.

„Už jsou na lodi. Ráno tu zakotvil škuner, co obratem vyráží dál.“
„Kolik?“ Hlas lady Sinitry zněl jako prásknutí bičem.
„Čtyři. Ty, co si vykouzlily komplet všechno.“
Čarodějka sevřela rty. „Jak, že nebyly varovány? Yaskaro! Mělas to říct všem! Zasluhuješ potrestání!“
Mladá dívka, pobočnice lady Sinitry, sklonila hlavu. Než se vzmohla na odpověď, zastala se jí Cristell, rudovlasá ředitelčina zástupkyně. „Nevěřily jí. Měla jsi jim to říct ty.“
„Tak tys to věděla? A nic jsi neudělala?“
„Ale…“
„Ticho! Jste naprosto neschopné! Od této chvíle budu všechno řídit osobně!“
Dvě ženy sklonily hlavu. V očích jedné z nich se temně zablesklo.

„Opravdu nemáte na sobě nic magického?“
„Nemáme, Filippo. Stejně si myslím, že si děláš starosti zbytečně.“ Róza pohodila hlavou, zaklesla se do Doriana a společně s ostatními vstoupili do Sálu shromáždění. Už nebyl ponurý. Zrcadla odrážela desítky plamínků svíc, zlaté rámy zářily do daleka.
Než se stačili rozhlédnout, z davu se ozvaly výkřiky. Kolem Doriana proběhla téměř nahá žena, přidržujíc si zbytky prádla. A druhá. A třetí neměla ani… Co se to…
Róza vyprskla. „Tak je pravda, že sál vysaje každé kouzlo!“
„To je nápad, vzít si sem na hostinu vyčarované šaty,“ konstatovala lakonicky Filippa.
Dorian zamrkal. Kdyby jen šaty!

Dorian, jakožto doprovod své přítelkyně Rózy, vstoupil do auly Akademie de Colees. Polkl. Tolik čarodějek pohromadě! Vysoké klobouky, účesy plné jiskřících drahokamů, černá barva oděvů občas narušená tmavě vínovou či indigově modrou, zářící úsměvy. Odvážně vkročil do sálu, když v tom se mu poklidná scéna před očima zavlnila a on nevěřícně zíral na sekající zobáky, krvácející hřebínky, kopající pařáty. Vzduchem vířilo peří, hlasité kvokání trhalo uši. Ze změti obrazů na něj vyhlédly oči. Hluboké, nenávistné. Poděšeně ustoupil, do kohosi vrazil. S úlekem se otočil.
„Dáte si, pane?“ Jakási dívka mu nabízela pití.
Sál se poklidně koupal ve slunci.
Vidění zmizelo.

Jsme naštvaní. Domácí nám vždy večer odměří pár kousků skvělé dobroty, ale plechovku se zbytkem schová. Do skříně se dostat nedokážeme. Co teď?
Musíme pracovat jako tým! Rozdala jsem úkoly.
„Já?“ divil se Goliáš.
„Tebe miluje nejvíc.“
„Já?“ reptala Zuzana.
¨Jsi nejtlust… Máš nejvíc síly!“

Když večer přišel čas dobrot, Goliáš nebyl. Domácí znervózněla. Její miláček se ztratil! Plechovka letěla na linku, domácí začali hledat.
Zuzana hejbla zadkem, nádobka zajela za kávovar.
„Tvrdě spícího“ Goliáše posléze našli v prádelníku. Na dobroty už ani nevzdechli.
Cha! Jakmile usnuli, letěla plechovka na podlahu. Sežrali jsme komplet všechno.
Nám nikdo nic schovávat nebude!

mamut : Podhrabávač
Aileeah : Nový hit kapely Kryštof
Aries: Stín
Peggy Tail: Kolotočící se strkanice
eliade : Potkan kryse nevěří, vystrčí ji ze dveří
Tom Peterson : Andulka s redbulem
Alešandr Veliký: Jiří s Anežkou v nové roli
Danae: DMD 2029
Dain : Druhá šance
Dede: V bublině
Kitsune’s Sun: Návrat
Lejdynka: Práce snů
Rya: Dívka a noc
Elluška: Měl jsem kdysi přítele
mila_jj: Předchozí praxe výhodou

Letošní seriál z fandomu Strážci rozhraní navazuje na povídku "Taková obyčejná služební cesta" (vyšla v Mloku 2020). Šejla v ní zjistí, že objevila Christianova praprapotomka. Bohužel shodou okolností jej opět ztratí, navíc existuje možnost, že mladík je posednut velmi nepříjemným tvorem zpoza rozhraní.

Letošní seriál začíná drabbletem Stopa. Jednotlivé díly jsou provázány.
Hezké počtení.

První vyžere z misek nejlepší masíčko a pak k prasknutí plný zabere na dvoře nejlepší výhled.
První shrábne nejvíc podrbání (poslední má smolíka, chachá!).
První slíže z kozlíkem napuštěného polštářku nejvíc té voňavé dobroty. Ostatní si trhněte nohou, měli jste být rychlejší.
První zalehne v posteli to nejexkluzivnější místečko. I když… to má každý jiné, tak hlavně zabrat honem to svoje.
První taky stihne být doma ještě dřív, než začne lít jako z konve a pak se těm mokrým chudákům vesele od kamen pošklebuje.

O posledního ONI tak akorát zakopnou.
Tak proč se divíte, že jsme do všeho tak hrrr?

Dominik Šejlu strhne na zem. Šedák jí dává neskutečnou sílu, naštěstí zmítající se tělo zalehne i Stopař.
„Teď!“
Dominik vrazí Šejle do úst velkou stříkačku, naplněnou absintem. Zmáčkne dřík. Šejla se rozkucká, ale většinu alkoholu spolkne. Dominik neváhá. Naleje do ní i zbytek z plastové lahvičky.
Šejla se zaškube a zhroutí jak hadrová panenka.
Zhoustlou tmu protnou zelené paprsky wigitoru. Gonny krájí na cucky šedý oblak, vystupující z nehybného těla. Nelidský řev Šedáka, rozplývajícího se v nicotu, je pro všechny rajskou hudbou.

Šejla se otřeseně posadí.
„Je… mi zle…“
Gonny natáhne ruce. „Pojď. Podrž se mě. Už je pryč.“
„Gonny???“

Dominik zatajil dech. Teď! Šejla si vzpomene, jak pomohla jemu, napije se a ten… ta… šílenost ji opustí. Vzápětí si vzpomněl na radu Stopaře. Couvl ke dveřím.

Šejla zamrkala. Nedokázala se soustředit. Gonny? Láhev? Proč ji přitahuje láhev?
Pryč, pryč!
Pár nerozhodných kroků. Láhev! Někde vzadu v mysli… láhev, drží ji v ruce…
Pryč, pryč!
Chytila se za hlavu. Tohle už déle nesnese! Hřmotná hudba a křik Šedého drtily její mysl jak mlýnek na maso.
PRYČ!
Dominik… láhev… alkohol…
Popadla láhev.
PRYČ S NÍ!
Přikývla. Mrštila ji po rádiu.
Třesk rozbitého přístroje, cinkot střepů.
Konečně ticho.

A pak… PRYČ! PRYČ!

Zdivočelý mulet obrátil naruby
Myslel si, že je to známka punku
Stověžatýho tatíčka mu píchli do huby
Myslel si, že je to známka punku
Sklepmistra pil, i když potom blil
Myslel si, že je to známka punku
Naostro vše vyhulil
Myslel si, že je to známka punku
Ale sosačky říkaly
Že punk je jinde
Ale sosačky říkaly
No to snad není možný!
Z punkový nutrie nedělejme tupce
No ale kdo není, časem spoutaný
I zakopaný pes má svýho kupce
Zmiji klátil vždycky naruby
Myslel, že je to známka punku
Růži nanášel rovnou na zuby...

Přitom se jenom probral v dubnu!