Moje články

Poprvé v životě někomu patřil a myslel, že on patří jemu.
Ty jeho modré oči... Dotýkal se ho něžně, jemně, vášnivě. Líbal ho na ústa, na krk, na kraje stehen... Ponořil se do něj, chtěl víc a ještě. Myslel, že ho miluje. Byli spolu přece šťastní, nebo ne? Byl s ním šťastný.
Bez jediného slova ho odřízl. Mučil. Přesně věděl, co se stane. Zatracený dopis.
Ty jeho modré oči, když stál v pozoru před velitelem a bez zaváhání ho zradil.
Hladila ho po vlasech a slibovala, že všechno bude dobré. „Proč, mami?“ stěží vyslovil přes slzy.
Byli spolu přece šťastní...

Život je chaos. A v chaosu se nedá žít.
Co jednou stačilo, dnes už nestačí. Musí tu být řád! Žádné ulepené prsty, žádné ztřeštěné kombinace, žádné hraní bez pravidel! Civilizace vyžaduje stabilitu, civilizace potřebuje pevnou ruku.
Procházel kolem svého dokonalého království a kontroloval každou píď a každý čtvereček. Vše má své místo, které určil on a nikdo jiný. Tak se rozhodl.
Už zítra započne další fáze. Co je stabilita a pevnost bez kontroly neviditelné ruky trhu? Totiž ruky stvořitele?
Klíčový element plánu ležel v šuplíku. Litry a litry lepidla.
A jen jediný malinkatý vyvolený, který rozbije systém.
Ať žije revoluce!

Na stole ležela tužka. Čerstvě ořezaná s gumou v pohotovostní pozici na druhém konci.
Okny se dovnitř už dávno prodralo všechno světlo, stíny poděšeně kvíkaly. Prach nikdy nebyl hmatatelnější, ačkoli se předevčírem uklízelo.
Tužka ležela na papíře. Na svou příležitost čekal celé mučivé týdny, usazený na kupě jiných (stejných) papírů, zatížený olbřímí knihou s voňavými starými deskami. Konečně na něj přišla řada. Už se nemohl dočkat.
Když se ho poprvé dotkla tužka, pocítil nepopsatelnou extázi. Písmenko za písmenkem ho doplňovala, šeptala mu sladké tahy a voněla podzimním lesem... ŠťasTnÝ dOmovE...!!!
A tak se, dámy a pánové, dělá překlad milostné poezie.

Tma. Vlevo nic. Vpravo nic. Dole nic. Nahoře nic. Možná, že nahoru, dolů, vlevo a vpravo už taky nebylo. Jistě fascinující koncept, jehož realizace se dlouho odkládala. Možná až příliš. Kreativita mezitím taky frnkla. Zkrátka konec světů.
„Vážně nevím, co čekáš,“ řekl Doctor, když po dlouhém monologu konečně nastavil koordináty a zatáhl za správnou páku.
„Vážně nevím, co jsem čekala,“ řekla, když po dlouhém přemlouvání stanula na Konci. Moc na pohled tu toho nebylo. Až na toho chlápka támhle...
„Moment! Kdo je támhleto?“
„Toho si nevšímej, ten patří do jiného fandomu.“
Boření stěn už je na konci světa těžce nerevoluční.

Chodíme po střepech, co bývaly lidmi
Brodíme se troskami Titaniců
Zakopáváme o roztříštěné hračky
A neohlížíme se, hlavy směřují k nebi
Výš a výš stoupá lidská stopa
Na čem se staví kandelábry
Odkud plyne cukrová vata
Kam chodí spát použité porcelány?
Pláčí námořníci rum?
Dětské otázky s dospělými hlasy
Rozpitvané zpovědi knězi bez svědomí
Špagetové provázky zamotané ve sklenici
Ptáme se dokolečka
a pořád nechápeme
Tak pláčí? Pláče vůbec někdo,
když se hroutí civilizace?
Když se v půli roztrhne šňůra na prádlo
na dvoře plném otisků mláďat
Voda pálí dostatečně

Do konce básně zbývalo deset slov
Čtyři. Tři. Dvě. Věčnost.

Poslední heroická slova jí ještě zněla v holohlavě (to jako prázdné, ne plešaté): „A není ti zima na hlavu? A nepotřebuješ něco dělat s nehtama na nohou, to jsou pěkný drápy. A na rukou...“ Tuhle větu nestihla dokončit, protože se proměnila v mastný flek. Koho by to napadlo, že je Voldemort takový suchar?
Od té doby bloudila temnotou a pokoušela se přemýšlet. Moc jí to nešlo, k tomuto účelu napsána nebyla. Mohla by snad zase ožít, kdyby ji někdo znovu vymyslel. Ale to je nemožné, je přece tak originální!
Puf!
Eleonora Artemis zmizela z mezisvětí. Trvalo to asi pět minut.

Takhle to nenechá. Dovolenou si zaslouží! A pokud bude mít Brigadýr námitky ještě po tom, co se za ni postaví Doctor, dá výpověď!
Jo vešla bez zaklepání. Doctor seděl zády ke dveřím.
„Doctore, přimluv se za mě u Brigadýra. Kdo jiný než ty?“ nasadila tón, který zabíral na většinu mužů. A Pánů času.
„Jo, mám svázané ruce.“
„Doctore, to nemyslíš vážně!“
„Smrtelně,“ řekl a otočil se. Ruce měl pevně omotané kabelem z TARDIS. Překvapeně zamrkala.
„Co se to u všech všudy –“
„Slečno Grantová, kdybyste byla tak nesmírně laskavá a nechala mě pracovat,“ ozval se za jejími zády známý hlas Mastera.

„Co se děje?“ zeptal se ustaraně, když Mike zaječel.
„Moje máma,“ zašeptal, oko fixované na dopise na podlaze. „Přijede.“
„To je fajn, aspoň nás konečně seznámíš,“ řekl Sully dobrácky.
„Ty to nechápeš! Moje máma je ta nejděsivější, nejpříšernější příšerka všech dob.“
„To přeháníš, určitě je to milá dáma.“
„Uvidíš,“ pronesl temným hlasem plným zkázy.

Paní Wazowská dorazila následujícího odpoledne. V rukou držela huňaté cosi nepopsatelné barvy a tvaru.
„Miláčku, tak se tak nevrť!“ lamentovala. „Už jenom jednu tlapičku...“
„Mami! Už jsem dávno dospělý! Sully, řekni něco!“
Jeho nejlepší kamarád se s úsměvem opřel o stěnu. „Mámu musíš vždycky poslouchat, Miku.“

Co dělají naši hrdinové dnes? Jaké jsou životy šampiónů druhé války proti silám temna po dvaceti letech?

Je manželství Harryho a Ginny Potterových tak dokonalé, jak se povídá? Již zítra vše o konfliktech a hádkách slavných a bohatých!
Zasvětil Neville Longbottom skutečně život učitelství? Vše, co jste (ne)chtěli vědět o špinavém striptérském byznysu!
Přehání to Hermiona Grangerová s prací a zanedbává manžela? Cpe se Ron Weasley po nocích tlačenkou a kyne?

Speciál Jak vypadají dnes na pultech již zítra. Všechny odpovědi na dosah ruky!
Víme všechno a nic si nenecháváme pro sebe! Informace jsou pro nás vším.
Váš Denní Věštec.

Ležela na posteli v hotelovém pokoji a čekala. Od okna táhlo a ona byla jen ve spodním prádle. Chtělo se jí řvát. Jak se sem vůbec dostala? Byla tak slabá, hloupá, neschopná. Jestli přežije, neřekne to nikomu. Nikdo se jí nebude smát nebo ji litovat. Kdyby si jeden večer nehrála na hrdinku... Hloupá, hloupá kráva.
Zaslechne otevírání dveří a s hrůzou čeká, až se objeví. Vejde, změří si ji od hlavy až k patě, skoro se olízne. Vlk a připoutaná ovce. Nejlevnější kořist pod sluncem.
„Usměj se pro mě, Jessico.“ Poslechne, její ústa vytvoří výraz plný štěstí. Tu největší lež.

Hrubý alkoholik bez špetky vychování, který jí nenabídne vlídné slovo, i kdyby na tom závisel jeho život.
S každým dítětem strávil hodiny. Během té doby se skoro nedotkl alkoholu. Po jejich smrti poslal rodinám peníze alespoň na půl roku.

Hloupá panenka bez ponětí o tom, co se kolem děje. Milovnice barevných šanonů, která se dokáže usmívat, když posílá lidi na smrt.
Po jejích prvních hrách brečela. Naivně věřila, že děti z nejchudšího kraje mají nějakou naději na přežití.

„Letos tě nechci vidět bulet, princezno,“ utrousil později.
„Co tobě na tom záleží?“
Neodpověděl a s lahví vodky odkráčel do svého kupé.

Pořád všem na očích. Pod tichým, a často ne zcela tichým, dohledem. Jako kdyby nestačilo všechno to papírování.
Jeden by řekl, že ředitelé dosazení temnými diktátory budou mít v tomto ohledu volnější ruce. Ale ačkoli mu vyhovuje role hnusného záporáka, nebude trestat Minervu za to, že mu celou svou administrativní agendu hodila na hlavu. Doslova. Tihle Skoti...

Z hromady tyčící se do závratných výšin vybere pergamen.
Namočí brk... Už je to tady zase.
Přiloží brk k pergamenu... Stupidní modrá!
„Tady se nedá pracovat!“ zařve a vrhne brkem, který zůstane zaražený v koberci. Třískne dveřmi.
Albus Brumbál se zachechotá. Dneska podesáté.

„Ne tak rychle!“ zahřměl až se stránky DMD zachvěly. „Sunkáč je můj, mám na to i lejstro.“
Zpod buřinky vytáhl roličku papíru a hodil ho právě okusovanému muži v modrém.
„Když dovolíte,“ řekl a Sunkáč zcela konsternován povolil stisk. „Sunkáč Kid je až do uhrazení svého dluhu za stavbu Kačího hnízda majetkem Butche Káčidyho.“
„A můžu si s tebou dělat, co se mi zlíbí, frajere,“ zachechtal se Butch.
Sunkáč ale už na nic nečekal, vytrhl přístroj muži v modrém a vystřelil. Mezi ostatními propukl zmatek. Někdo zařval. Ani se neohlížel, koho a jestli vůbec trefil. Pádil pryč, když v tom...

Oděl se do oceli.
Vyšel na pole a za sebou nechával jen krev a slzy.
Nemyslel na ně, na nikoho, když kráčel dějinami a trhal děti z náručí matek a otců, když přetínal vlákna daná sudičkami.
Neohlížel se, když plenil domovy a spaloval těla.
Putoval dlouho a bez přestávky, za sebou nechával roky a staletí, pak tisícovky let.
Nikdy, ani jedinkrát, si nepřipadal jako řezník.
Byl exekutorem, vykonavatelem věcí, které možná byly dané.
Došel tak daleko a nepromluvil ani slova.
Zapomněl, jestli je synem Války nebo Lásky.
A i když to nevěděl, bylo to jedno.
Válka i Láska jsou slepé.

„Úplná náhoda, přísahám! Šel jsem se projít, náhodou jsem došel ke skleníkům. Bylo otevřeno, tak jsem nakoukl dovnitř a zdálo se mi, že tam někdo je. Tak jsem vešel, abych to prošetřil – jsem přece prefekt!“
„A pak jsi kolem rozházel všechny sazenice a formulí, kterou jsem tě včera učil, jsi vypěstoval prales?“
„Náhoda, Náměsíčníku, je nevyzpytatelná,“ pronesl James tak procítěně, jak mu to poloha visícího hlavou dolů ze stromu dovolovala.
„Nech mě hádat,“ řekl Remus tónem trpícího kumpána. „Chtěls Lily uprostřed listopadu vypěstovat růže a nevěděl jsi, jak sazenice růží vypadají.“
„Možná,“ zaúpěl Dvanácterák konečně. „Teď už mě dostaneš dolů?“

To, že DMD dokáže být drsné, kruté a nebezpečné, víme. Někdy nás zdrtí závěr a my se celí třepeme a máme husinu. Někteří autoři jsou naštěstí takoví granti, že na začátek dají varování. A právě z této kategorie jsem si dovolila vybrat šest vulgárních, erotických a násilných drabble. Pořadí je čistě náhodné.

Nora - Zpověď partyzána (15+)
Aneb dost realistický pohled do duše vojáka na frontě.

estriel - The Tongue's Treason (18+)
Drabble, které je vynikajícím příkladem dobrého femslashe.

Roy - Dead Silence (15+)
Popis jedné divné smrti.

Lebel - Když jsou kočky z domu... (18+)
Kde bychom byli, kdyby v podobném výběru nefiguroval aspoň jeden pořádný slash.

Owes - Klub majitelů Hondy (15+)
To se nedá popsat, to se musí číst (a nahlas)!

Lejdynka - To druhé "ty" (18+)
Lejdynka a její drsná drabble jsou známá firma. A nikdy nezklamou.

Tak a teď už je vám jasné, jaké chlípné hovado jsem :D. Těší mě.

Temno.
Svíčky.
Rakev?!
„No to mě poser, nééé!“
Stvůra se zatetelí blahem. Prstíček po prstíčku rozevírá dveře a mizí ve stínech.
„Co to děláte, fakani?“ zasyčí osoba pod plachetkou, když se rozsvítí světlo. „To je úkol ve tmě! Ve tmě!“
Jako na povel zhasínají. Čeká.
Ven se smíchem vybíhá dívka. Drapá pařátem a unáší řvoucí oběť.

Skupina vchází, hází a trefuje. Obluda se efektně svíjí a plášť se kolem ní nečekaně omotává. Trapas.
Konečně jsou pryč, teď se nachystat na další tým...

„Psst! Zeptej se, kam zahodili klíče! A ať vrátí mapy k pokladu!“
Noční hry nikdy nefungují podle plánu.

Bitva byla v plném proudu. Elfové a skřeti se rubali jako ta hovada, trpaslíci se oháněli sekerami od strýčka Vadera, hobiti zděšeně ječeli a zuřivě hledali kámen mudrců. Hraničáři hulili a zamračeně zírali na všechny ty idioty kolem.
Do bitvy vlétl Átrej: „Vinnetou, proč jsi mě opustil?!“ Vbíhá do toho chaosu a snaží se dobít Narnii. Požírá ho Říše divů.
Po nebi se prohánějí všelidruzí emzáci. Olympští bohové se tentokrát rozhodli neúčastnit.
Nikdo netušil, co se sakra děje, možná to byla Shauma, nejspíš DMD. Apokalypsa byla nevyhnutelná.
Alenka vyhlédla ze svého úkrytu. „Utíkej, Forreste, utíkej!“ Enti se dali na pochod.

Vstoupila do prosklené místnosti, která ze všeho nejvíce připomínala skleník. V rohu byly ostatně růže, což poznala podle trnů na stoncích bez květů. Nad truhlíkem na květiny se právě skláněla malá Wednesday.
Rostliny uvnitř nevypadaly jako květiny. Nevypadaly jako nic, co viděla. Ale ona na druhou stranu nikdy nebyla botanický typ.
„To je první úroda?“ zeptala se vesele.
Wednesday jí pohlédla až do duše. „Jsou na školní festival jídla.“
„Budeš je vařit?“
„Nejsou to exponáty. Chcete se podávat?“
„Myslíš podívat?“
Do tváře jí vlétla rajčata plná zubů. Ven vyběhla jako namydlený blesk.
Geneticky modifikovaná rajská jablka byla připravená k distribuci.