Moje články

„Aaaargh!“ Quark let out what could only be described as a guttural squeak. „What are you putting on my lobes, hu-man?! Are you trying to kill me?!“
„You did ask for natural remedies. Let’s see.“ Julian raised the jar and looked at it under a better light.
„You’re only checking now?!“
„I assure you, it is completely safe.“
Quark sunk back into the chair, awaiting his grisly fate.
„It’s sage! Or Salvia officinalis, if you will.“
„I will not,“ Quark growled.
„On Earth it is also known as old crone’s ear. Fascinating, isn’t it? Quark? Quark!“
The mighty Ferengi fainted.

„Belzebube, ty stará vojno!“
Princ pekelný si zakryla tvář dlaní a zpytovala svou absenci svědomí. Nechápala, proč se do takové anděloviny pouští. Za takovou cenu?!
„Crowley, sedni.“
„Postojím, díky,“ uculil se roztomile.
„Půjdeš za archandělem Michaelem.“
Crowley se zamračil. Belzebub zaskřípala zuby.
„Najdeš ji. Pomůžeš jí nepadnout.“
„Prosim? Jsem ve správném patře?“
„Hubu drž!“ třískla Belzebub pěstí do pekelného trůnu. „Je to tajná mise. A jestli to neuděláš…“ – zarazila jeho blbý ksicht v rozšklebu – „...nechám spálit celý Londýn.“
Crowley se zhluboka nadechl odérů podsvětí – dnes speciál tři týdny neprané ponožky týmu ragbistů. „A nemohl bych být jen nápověda na telefonu?“

Tak mi včera v noci SPOILER spadla knihovna. V hlavní roli má dracéna.

Poušť… Tak Duna asi, teď jsem to četla, tak je to jasný. No jo, ale mají tam ti zmetci gumičky?? Mohli by. Všichni maj dlouhý vlasy a je to v budoucnosti, plast mají.
Takže… Gumičky na Arrakisu? Je to ten Arrakis, nebo ta Arrakis? Znám akorát to knihkupectví. Nebo je to i nakladatelství… Každopádně tam by gumičky určitě byly. Nerdi mívají dlouhý vlasy.
Nerd projde… třeba skříní, proč ne… a ocitne se v poušti s tím škaredým hercem s divným jménem. Zazní válečný trouby, nerd se rozběhne a… A zbyde po něm akorát gumička! Muhaha.
Tak to by šlo, padla.

Loki ho samozřejmě nenáviděl. Měl to v povaze, navíc vzhledem k situaci měl i nárok. Mobius k němu nechoval žádné zvláštní emoce, jako by úplně zapomněl na všechny jeho předchozí varianty.
Všichni Lokiové byli na pěst. Bez výjimky. Někteří méně, někteří více, někteří kurva hodně. Přesto čím déle spolu válčili, tím víc Mobius zaměňoval myšlenku „Já mu jednu vrazím!“ za „Já mu ho tam vrazím…“ následovanou vnitřním napomenutím „Jazyk! Nejsi žádná běhna!“ a tichým přáním: „Aspoň na prvním rande ještě ne.“
Když se před ním Loki objevil tentokrát (velmi nepříjemně vypadajícím způsobem), pochopil, že to, co cítí, bude asi láska.

Přesně dle plánů Hospodina (neboť v její existenci nejsou náhody) nahlíželi i archandělé do seznamu andělů.
„Michael už tedy není s námi,“ rekapituloval Gabriel. „Ale není ani...“ Nakrčil obličej. „... s nimi.“
Uriel nabídla velmi tichý souhlas.
„Víme, kde je?“ zeptal se Sandalfon.
Uriel zakroutila hlavou. „Je tu ovšem precedent.“
„Je?“ prozradil svou moudrost vrchní archanděl.
„Ti dva,“ odvětila ledovým tónem. „Nejsou v žádných seznamech.“
„Počátek všeho...“ pronesl Sandalfon. „Azirafal a jeho démon.“
„Navrhuji z nich dostat informace pro udržení Michaela na naší straně.“
„Ne-e.“
Uriel sebou trhla v téměř bolestném gestu.
Gabriel pokrčil rameny. „Bez ní je tady takový klid...“

Helly se narodila na dlouhém mnohoúhelném stole v nepopsatelné zasedačce bez oken. Z ničeho něco. Všechno nejlepší ke vzniknutinám, Helly, jako by neobratně říkal hlas z reproduktoru na stolní desce.
Stejně jako jiní právě narození neznala své příjmení, darem jí bohové korporátu svěřili jen iniciálu. Neměla rodiče, neměla domov, domácí mazlíčky, přátele, milence, koníčky, oblíbenou hudbu. Byla sama způsobem, jakým nebyl sám nikdo před ní. Cítila prázdnotu tak plnou, že ji přiváděla k pláči.
Úzkost v ní křičela, že musí pryč. Musí zmizet, musí se osvobodit od toho zlomyslného boha, co jí dal vzniknout právě v tomhle chladném geometrickém světě.

Tři démoni číhali pod schodištěm mrakodrapu světa mezi nebem a peklem a s nedůvěrou hleděli na ztělesnění sluníčka a lásky postávajícího nad nimi.
„Hlavně se držte dál, víte, jak můžou být tyhle známosti nebezpečný.“
Anděl na schodech vykulila oči: „On ještě někdo přijde?“
Pekelníci si vyměnili výmluvný pohled, který Muriel minul asi tak o délku dvou fotbalových stadionů.
„Potřebujeme se podívat do seznamu andělů, anděli.“
„Beze všeho,“ rozzářilo se stvoření. „Nejste démoni, že ne?“
Mistr muk Dagon zaváhala. „Ehm… Ne.“
„Tak pak je všechno v pořádku!“ tleskla Muriel a vmžiku v ruce třímala bělostný svitek s vůní fialek. „Tady je!“

Zdálo se to jako jasná věc – archanděl Michael už není, ať v upatlaném nepohodlí žije démon [jméno doplňte]. Belzebub měla před sebou velký den – běžně nové démony rovnou hodili ke kotli nebo zaseknuté kopírce, ale padlý démon takového kalibru… Zkrátka welcome party byla nasnadě. Nachystali k té příležitosti i pořádně hnusnou slavobránu.
„Kde je?“ zavrčela šéf pekelná netrpělivě.
„Třeba ještě zapouští kotvu…“ zamumlal Hastur.
„Spouští kořeny, ty pitomče!“ zasyčela Dagon.
Zmlkli. Čekali dál.
„Dost! Seznam, hned!“
Dovnitř vklopýtal řadový pekelný pracovník s náručí plnou tabelačního papíru.
Belzebub si naslinila prst a brejlíc sjela na dolní řádek. „Co to u Satana...“

Clare byla v tomhle lesbickém baru poprvé. Byla poprvé v celém Londýně a hledala přátelské útočiště. Pár kroků od baru se zarazila jako praštěná boží vůlí. Na baru seděla... střižená na ježka... v krátkém rukávu...
„To je tetování?!“ vykvikla místo pozdravu a sledovala, jak se zosobnění jedné z konstant jejího života, církve a víry a těchhle věcí, obrací a věnuje jí pohled plný rezignovaného despektu.
„Sestro Michael! Vždyť... co... jak?“
„Jsem na dovolené. Nevidělas mě, jasné?“
Přikývla. Chvíli na sebe zíraly.
„Můžu vám koupit–“
„V žádném případě.“
„Tak hezký večer,“ špitla a opustila prostor.
„Nic jsem neviděla.“ Pokřižovala se. „Amen.“

Blueberry Lady mě letos nejvíce uchvátila Rézičkou a Posledními oběťmi.

Od P.M.d.A. čtu hrozně ráda vtipy. Namátkou například Omyl.

A jestli humor prodlužuje život, nějaké to zatrnutí ho posiluje. Z této kategorie Pan Kaplan generický od kytky, Marks, jejichž autorem je nováček Roadsterguy, a Ony volají od Keneu, letos patrně nejsyrovější věc, co jsem četla.

Zpátky tedy k lehčím záležitostem :). Značkou ideál jsou vždycky Horáček a Pažout, které píše Rya, letos například Jak byl Pažout svobodný duch. Podobně mile jsem si početla u Nesnáze se jmény od Ilian nebo u klasiky od eliade a jejích Novinek ze světa sportu: I když fouká, hustě sněží, pleť vám musí zůstat svěží!. Vyloženě jsem si také vychutnala jedno z drabblat o cestujícím Hagridovi, konkrétně Úplně nenápadní (Regi).

Kahvi je pro mě spolehlivým zdrojem kanonicky přesně znějících drabblů, například ze světa Dobrých znamení (Pulcra Es, As We Know It) nebo Marvelovek (Fire and Ice, A Tortured Metaphor). Je to tak, promuju od jedné autorky čtyři drabbly. A nic s tím neuděláte :D.

A teď ještě pár dalších, které nenarvu do žádného chlívku. Lomeril a Večer v bezpečí (mám kontext? nemám. ale líbí se mi to, třeba bude i vám), Gwendolína a Zmar (doporučuji celý její letošní seriál z fandomu Our Flag Means Death), L.P.Hans a Poslední naděje.

Linkový stykač, stabilně perfektní, mě letos zvláště pobavil tím, že Punk je prej jinde.

A jako velké finále... Plakáty! Naprostý úchvat POPLUJTE! má na svědomí Rya, do hrobu mě mále přivedla Aries s Delfínem na vlně.

Tož tak.

Absolutní idiot. Krystalizace omylů moderního přístupu ke sportu. Stačí se na něj podívat a hned se člověk sám cítí trapně. Je jako trenér ze stupidních amerických filmů o partě zoufalců, co se dostanou na vrchol, protože věří v sami sebe. Byl to mistrovský tah, třešnička za rozvodem. Omyl všech omylů, ale výhra pro ni.

Idiot, co se mazlí s trávníkem, jako by nevěděl, že se na něj neleze. Ale omluví se a zeptá se na jeho jméno. Usmívá se a záleží mu na někom, kdo se jenom stará o hřiště. Možná je omyl, ale Nathan je rád, že tu je.

Krvácela. Rudé kruhy se rozlévaly po její bílé košili, cítila krvavé kapky na tváři. Bolest jejího fyzického těla tlumila utrpení duše. Michael stála na ulici Londýna a najednou úplně jinde.
První krajina. Věčná poušť, chladná a nekonečná. Bolest těla odešla i se všemi svými stopami, aby bolest duše znovu naplnila celé její bytí.
„Co po mě chceš?“ zeptala se Jí, protože věděla, že se pořád dívá. Dívá a nemluví.
„Za co mě trestáš?“ Ticho bylo ohlušující, všeříkající.
„Proč ne oni? Proč právě…“ Nedovede vyslovit jeho jméno. Stejně křičí z každého atomu.
„Nenávidím tě,“ zašeptá archanděl.
„Neopouštěj mě!“ zakřičí padlý anděl.

Děda byl morous. Pro napomenutí nešel daleko, ještě blíž měl k výchovnému řevu. S holí honil chuligány po dědině.
Nakreslil, ze sádry vyrobil a sám vymaloval všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, aby měly děti doma něco hezkého.
Neměl rád společnost. Většinu svého času trávil se psem v lese.
Vnoučatům nakládal zelí, i když ho nejedl, protože si ho tenkrát tolik pochvalovala.
Nesnášel komunisty. Pod nátlakem vstoupil jenom do ROH, kde na Vánoce fasoval čokoládovou kolekci.
O Velikonocích všem sousedům pletl pomlázky.
Byl tvrdý muž Vysočiny. Plíce si zničil v kamenolomu.
A na jaře domů vždycky nosil čerstvě nařezané kočičky.

Nemohl tomu uvěřit. Konečně holka, co se zajímá o mechaniku! A chce o ní mluvit hned na začátku vztahu! Nadšeně se pustil do svých oblíbených vlastností pákoví (nezaměňovat s pakovy), vyjádřil se k zařazení kolíčku na prádlo do seznamu na Wikipedii (neopomněl dodat, že na ni samozřejmě přispívá, je tak trochu filantrop), chvíli se rozplýval nad momentem sil (jak z pohledu entropie nikdy nemůže být úplně nulový) a nakonec ponechal prostor dámě (z předchozích zkušeností už věděl, že dámy rády také občas něco řeknou).
Po přečtení její odpovědi ho polil ledový pot.
„Píše se to Nová Paka, ne Páka, pako.“

They were sitting on one of those hipster couches made of wooden pallets, with cushions on top, drinks in hands, looking over the city skyline. Kendall was wearing one of his slutty turtlenecks, Stewy has already taken off his jacket. It was a warm night.
„Remember my thirtieth?“
Stewy glanced at Kendall. „When I fucked you so hard you couldn’t get a word out? Yeah, I remember.“
Kendall stopped mid-laugh when he caught Stewy’s expression. „I like being incoherent with you.“
„Yeah?“ He closed the already minuscule distance between them and kissed Kendall, gently.
All his words turned to mush.

S hrstí nově vydělaných dolarů vešel do svého prvního amerického supermarketu. Vítači u vchodu oplatil úsměv i „How do you do?“. Anglicky se zatím nedomluvil, ale dal si záležet, aby i s tím málem zněl jako pravý yankee. Na sobě měl samozřejmě real American jeans a pilot sunglasses. Perfektní integrace, fantastic mimicreeh.

Robert byl zvyklý nosit se jako pán. Už od mala měl sebevědomí na rozdávání. Mezi regály ale zakolísal. Z každé poličky na něj pokřikovalo třicet druhů stejné věci. S úzkostí malého kluka utekl do bread aisle. Chleba jako doma v Čechách, kýžená jistota, snad jako jediný nikde nebyl.

Ten chlap se mu nezdál. Šedivý skrček s černýma očima a šklebivým úsměvem od ucha k uchu.
„Pepo, prosím tě, hoď ho do hrnce,“ obrátila se na něj kolegyně Radka.
„Kam?“
„Hrnec se to u vás jmenuje, že, pane Omáčka?“ odvrátila se a dala Pepovi důvod říct ano. Pořádný důvod v těsné sukni.
„Tak jedem,“ zahučel a nasadil si služební čepici. Aspoň se provětrá. Zatracená noční šichta.
Pepa vyjel, Omáčka navigoval ze zadní sedačky. Cesta se táhla. Sjeli z okrsky na lesní cestu. Zabrzdil. Nerad mrknul do zrcátka. Omáčka nikde.
„Pepíku, to si to spolu užijeme,“ zaskřípalo ze sedadla spolujezdce.

Azirafal s otevřenými ústy zíral na vysypané sklo okna v Crowleyho ložnici.
„Crowley! Viděl jsi to?!“ Adrenalin neužíval často, ale zato pořádně.
Zmíněný démon se zvedal ze země, celý pocuchaný (část pocuchanosti, nutno říci, s útokem archanděla nesouvisela).
„Já jsem vyhodil Michaela z okna!“ zvolal Azirafal nadšeně. „Co budu dělat? Vyhodil jsem Michaela z okna!“ dodal zděšeně.
„Máme problém, anděli,“ odtušil Crowley.
„No to bych…“
„Máme být mrtví.“
Azirafal se zamračil: „Čekal bych aspoň trošku vděku.“
„Přemýšlej! To, že nejsme už oba rozmázlí po stěnách, znamená, že…“
Anděl zbledl. „Měla hrozně divné oči…“
Crowley si ty svoje znovu zakryl brýlemi.