Moje články

Sešli se v hospodě v Prasinkách - chtěli si trochu odpočinout od rozruchu světa.
Tedy, aspoň Ron a Harry si přišli odpočinout. Hermionu našli obloženou zlámanými brky a zmačkanými a počmáranými papíry. Ron jeden opatrně rozložil.
"Vliv domu Hadonoše na přesnost předpovědi? Neříkej, že se s tím zalam..."
Nestihl doříct. Hermiona ho chytila za límec. Oči jí pod rozježenou ofinou svítili jako vlkodlakovi. "Ronalde Weasley," zavrčela: "nebojovala jsem s Voldemortem, abych teď skončila na podělané Astrologii. Takže zmlkni a dones mi ležák." Důrazně vynechala slovo máslový.
Ten večer vliv domu Hadonoše na věštby neurčili. Zato dům laciných panáků měl vliv nepopiratelný

Říká se, že na 48 minut byl Michael Collins ten nejosamělejší člověk ve vesmíru. Na odvrácené straně Měsíce vyklouzl z dosahu Houstonu i posádce dole na povrchu.
(Několik nekonečných hodin netušil, jestli tam dole někdo je. Jestli se stejně sám nebude i vracet.)
O pár let později, s posádkou evakuovanou zpátky na Zemi a novou směnou v nedohlednu, si Ed Baldwin připadal podobně. Když dokázal ignorovat stránky a stránky, které se hrnuly z tiskárny. Když dokázal ignorovat základnu Zvězda jen pár mil daleko.
Úplně sám, v naprostém tichu.
Když dokázal ignorovat prosby kosmonauta, který lapal po dechu v přechodové komoře.

Když se Crowley probral ze spánku, okamžitě cítil, že je něco v nepořádku. Světlo, které mu prosvítalo skrz zavřená víčka bylo prapodivně kalné, a vzduch byl cítit něčím zeleným, co žije za ledničkou.
Zamžoural. Zelená hmota vyplňovala celé jeho zorné pole a přilehlé okolí. Na dotek připomínala nacucaný mech. Bylo slyšet kapání vody - musel zapomenout zatáhnout kohoutek.
Nakonec se mu podařilo prodrat se z bytu a sehnat noviny. Podíval se na datum a zaklel.
Cladophora aegagropila obvykle roste asi o 5 milimetrů ročně. Ta Crowleyho věděla dobře, že takové šnečí tempo mu nestačí. A tak se poctivě snažila celé století.

Elanius si nejdřív zašel pro kafe - Klačský extra speciál měl barvu a chuť vnitřku kamen, ale zabíral spolehlivě - a pak teprve měl sílu se vrátit do vyšetřovačky. Igor mezitím nacpal jednomu z obviněných do nosu smotek vaty a právě druhému přišíval ušní boltec.
“Tak si to ještě jednou zopakujeme. Co přesně vám kapitán Karotka řekl?"
"Že si máme vyměnit boty..." zahuhňal krvácející obviněný.
"Jenže ty moje jsou úplně nový, a ty tvoje mají podrážku z papundeklu!" bránil se sešívaný.
"Řekl doslova tohle?"
"No," poškrábaly se obviněný na hlavě: "úplně přesně to bylo, že máme ujít míli v botách toho druhého..."

Po dvou hodinách bylo Doktorovi jasné, že se pomoci nedovolá. Že si musí pomoct sám. Povzdechl si. Děsil se téhle chvíle, ale nemohl se tomu dal vyhýbat.
Nastavil šroubovák na nejvyšší stupeň a pustil se do práce. Stačilo přenastavit pár obvodů...
Strašná síla ho odhodila stranou a praštila s ním o stěnu.

Donna ho našla jen mírně očouzeného vedle dveří do TARDIS. "Cos zase prováděl?" Něco zamumlal a máchl dramaticky rukou. Podívala se tím směrem. K-9 ležel na stole a občas pípnul. Sklonila se k němu.
"Aktualizace umělé inteligence" hlásal display: "prosím, nezasahuje, jedná se o porušení autorských práv společnosti..."

Stačilo se zpozdit o zlomek vteřiny. Nezaslechnout hned, jak volá. Udělat kratší krok. Klopýtnout na schodu, který tisíckrát s lehkostí překročila.
Technik zmáčknul tlačítko.
Ostří separátoru proletělo vzduchem.
Lyra naposledy vykřikla a zhroutila se na podlahu. Její daemon se na druhé straně mříže sesypal stejně.
Vytáhla svou dceru z klece. Lyra pořád ještě dýchala, tlouklo jí srdce, dokonce se začínala probouzet. Marisa ale dobře věděla, že už toho víc neudělá.
Chtěli je zbavit hříchu. Místo toho sebrala Lyře půlku duše.
Když na základnu dorazili Romuni s aeronautem, neutíkala. Podívala se mu do očí, usmála se a počkala, až zmáčkne spoušť.

"Tohle je blbost."
Terapeutka si povzdechla.
Podíval se znovu na kartu před sebou. Červené a černé skvrny, symetricky rozstříknuté po papíru.
"Jenom mi řekněte, co vám to připomíná."

Ženu, kterou kdysi střelil do obličeje. Měla černé vlasy, které se jí rozletěly kolem hlavy.
Noční oblohu nad strží, kde ho našla armáda, a tváře vojáků, kteří se nad ním sklánějí.
Kapky krve na asfaltu vedle auta, kde zemřel Howard Stark s manželkou.
Lidi kolem něj, kteří se ve vteřině proměnili v prach.

"Pane Barnesi?"
Zamrkal. Skvrny už byly zase jen skvrny.
"Motýla?"
Terapeutka si znovu povzdechla a přistrčila mu další kartu.

Paprsek slunce pronikl oknem a dopadl přímo na květináč.
Protáhla si větvičky. Už dlouho se tu neukázal. Pokud se do toho pustí hned, mohla by stihnout i pár centimetrů.
Zašátrala kořínky v hlíně. Bylo v ní přesně tolik vody, kolik potřebovala, a všechny ty chutné minerály a stopové prvky. Spokojeně nasála, a všechno hned posílala do protomeristémů. Buňky bobtnaly a dělily se v rekordním tempu, výhonky se kroutily a jehličky rašily z pupenů tak rychle, až praskaly jako popkorn.
"Ty si nějak přerostla!" Pokusila se přikrčit, ale bylo pozdě.

Šmik.

Crowley si spokojeně prohlédl svojí bonsay. Neměla ani milimetr navíc.

...kdo to proboha je?
Delegát za New York.
Vždyť vypadá na patnáct!!! Myslel jsem, že si GWash přivedl syna...

Jak dlouhou bude ještě žvanit? Brní mě z něj hlava.

Už musel vypotřebovat všechna slova v angličtině.

Prosím, zastřelte ho.

Prosím, zastřelte mě.

Dvě hodiny! Jak může někdo mluvit dvě hodiny?
Třeba mu dojde vzduch a omdlí.

Kdyby tohle přednesl před králem, mohli jsme mít samostatnost o pár let dřív.

Nespěte!
Washington už taky zabral.

Konečně začíná chraptět, určitě brzo skončí.
To jste říkal před hodinou.

Konečně! Zvu Vás na pivo.
Jdete sám. Ve třetí hodině jsem ztratil cit v nohou.

Roboti Sirius Cybernetic Corporation se vyznačovali dokonale realistickou, od člověka nerozpoznatelnou povahou. Výrobky SCC byly optimisté, přátelští, zvídaví, poslušní všem Asimovovým zákonům (dle opraveného rozšíreného vydání, na případné logické paradoxy se záruka nevztahuje).
Pokud ovšem...
"Do háje!" Technik si strčil popálené prsty do pusy a namýchnutě pozoroval kouřící hromadu šrotu, která bývala regulátorem pocitů. Teď aby všeho nechal a šel se dohadovat s zásobováním, aby mu objednali nový.
To mu určitě ztrhnou z platu. Potřeboval si dát cigáro.
Zatímco technik doplňoval nikotin, brigádník z expedice obešel roboty a nalepil na ně štítek K Odeslání.
Marvin už se svého regulátoru nedočkal.

Ze začátku měl Will dost práce s tím, aby se srovnal se svojí novou realitou, kde se dá nožem vyříznou cesta do jiné dimenze, zvířata mluví a přízraky žerou lidské duše.
Ale jak si postupně zvyknul, začaly mu v hlavě hryzat otázky. Bylo mu koneckonců patnáct, o těhle věcech občas přemýšlel.
Koho se zeptat? Nikoho dospělého tu neznal a ptát se holky mladší než on prostě nepřicházelo v úvahu. Lyra by na něj navíc určitě zírala jako na idiota, protože tohle přece znají i malé děti.
Jenže představy veverky, jak mu z nočního stolku komentuje intimní výkony se zbavit nemohl.

"Držte pozice! Pokud projdou přes nás, padne celá základna!"
Ritchie sevřel paprskomet pevněji v rukou. Laciný plastik mu zavrzal v dlaních. Zamrazilo ho - jestli ho zláme, rekvizitářka z něj udělá dva malé do školky. Už tak byli daleko za harmonogramem natáčení.
"Závisejí na nás životy tisíců lidí!"
Na chvilku zavřel oči - mohl to být strach jeho postavy, ale i úzkost jeho vlastní. Nad tím, co se děje, co ho čeká, jestli může čekat na zázrak.
“Dálekové přicházejí!"
Ale teď, na okamžik, dokud se neozve Stop, mohl nechat svoje problémy na Zemi.
Mohl být hrdina.
I když třeba jen pro dnešek.

Nadešel večer, a s ním čas Netopýra.
V koupelně si začernil oči a začal se oblékat.
Základní spandex. Hrudní pancíř. Nárameníky. Loketní chrániče. Chrániče předloktí. Obmotat prsty boxerskou páskou, rukavice.
Suspenzor. Chrániče stehen, kolen a holení. Vysoké boty. Začal se potit.
Taktický pásek. Bandalír. Zásobník s batarangem na každé stehno. Další zásobník na bicepsech. Nůž na lýtko.
"Už to bude?" Dick nakoukl do koupelny a neměl ani tolik slušnosti, aby se šel vysmát ven.
"Já ti říkal, že si to nemáš nechat navrhovat od komiksáka." Protáhl se. Vypadal až nespravedlivě pohodlně.
"Stavíme se cestou do zoo a pořídíme ti Bat-oslíka."

V HYDŘE se na diskuze nehraje. Rozkaz je rozkaz, a fakt, že poslední, co jsi kdy ostříhala, byla vlastní ofina (bylo ti osm a měsíc si potom chodila v čepici) nikoho nezajímá. Máš na to deset minut a včera už bylo pozdě.
Aspoň že subjekt se moc nevzpouzel, jen unaveně pomrkával, zatím co mu cvakala nůžkami ve vlasech. Účes pomalu, ale jistě začal nabírat tvar...
"Co to má sakra znamenat..."
Velitel chvíli němě zíral na její výtvor.
"Měl s tím zapadnout mezi lidi..."
Pokrčila rameny.
"Budeme to muset dostat do módy."
Konec konců, HYDRA už lidstvo přesvědčila o horších věcech.