Moje články

Seděli co nejblíž rožňům, zálibně nasávali vůni pekoucího se masa, nahřívali si záda a vedli řeči.
„Tomudle teď říkaj pinta. Jó, mládenci, to já pamatuju jinačí pinty! Korbílek až po okraj, žádný bublinky. Kdepak pěna! Bylo místo ní radši víc řádnýho piva.“
Tmavou hospodu prořízl jasný hlásek: „Mistře, kdo mohl změnit pintu? Vždyť pinta je pořád stejná, ne? V tvojí knize...“
„Tiše, Liso.“
„A tydle korbele. Dřevěný. To starej Edwin, pamatujete, mládenci, ty jeho kožeňáky? Jó, to byly korbele. S karakterem!“
„Tu pintu jim někdo sebral s těmi korbely?“ snaží se vyřešit záhadu holčička.
„Ne, Liso. Tu jim ukradl čas.“

První výlet do Mandaly podnikli pod přísným dohledem mistra Hjalmara. Nedovolil jim vyjít z kruhu stromů a ani na okamžik je neopustil.
Nemusel je varovat. Sami si troufli sotva na pár kroků. Celá krajina tam byla na první pohled jiná. Nezemská. Ne že by z ní šel vysloveně strach, ale... nedokázali by ji popsat. Chyběla jim slova.
Krom věcí, které jim ukázal a pojmenoval mistr Hjalmar, si Anzelm zapamatoval ještě kupoli světla kolem nich.
Podruhé mistr na chvíli odešel.
Jeho světlo zmizelo s ním. A oni zůstali sami ve tmě, v kruhu holých temných stromů, pod klenbou z čiré nicoty.

Byl to obyčejný dřevěný kolík, na jednom konci mírně zploštělý jako špachtle, na druhém přiostřený. Ale co všechno s ním ten potulný hrnčíř dokázal! Přiklepnout sklouzávající obruč. Přitáhnout lana, která vypínala plachtu. Povolit příliš utažený uzel. Oškrábat bláto zpod nábojů kol. Obracet placky, aby se řádně propekly. Trefit zajíce. Zajistit vůz. Provizorně vyčistit koni kopyta.
Čím déle ho mistr Severin pozoroval, tím víc ho obdivoval. Ten člověk se – podobně jako oni dva s Lisou – harcoval světem, celý svůj domov sbalený s sebou. A s jakým málem si dovedl poradit!
Když se loučili, hrnčíř mistrovi svou špachtli daroval.
Prý pro štěstí.

Ten měsíc zůstával mistr Divjakov v laboratořích nezvykle dlouho do noci. A když se tam učedníci vypravili časně ráno, v bláhové naději, že by mistr mohl třeba spát a oni by tak měli trochu klidu na práci, byl tam zas.
Kvestor na něj přes veškerou snahu neustále narážel. Na chodbě, v refektáři a jednou i v umývárnách. Toho litoval nejvíc: fialově opalizující pěna na holení nanesená kolem mistrových nevrlých úst způsobila ubohému kvestorovi tu noc strašlivou noční můru.
Pak nad Dubogradem přeletěla dračice s neznámou ženou v sedle.
Mistr okamžitě ukončil rozdělanou práci a zmizel.
Šeptalo se, že prý... domů.

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.
Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.
Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“

Severin se zlobil. Proč mu mistr nevěří? Dobrá, dal mu na starost koně a vůz: to byla zodpovědná a vcelku příjemná práce. Ve stáji bylo teplo, sláma čistá a s koníkem si Severin zakrátko uměl pěkně popovídat. Dál směl drhnout kotlík a moždíř; v tom měl praxi už z kláštera. Sbíral a připravoval jednodušší byliny. Dobrá.
Jenže mistr nebo Lucien občas někam mizívali. A pak se rychle balilo a odjíždělo pryč.
Takže se teď plíží za mistrem, tichounce, opatrně.
Mistr si povídá s nějakým děvčátkem. Vede ji kamsi do stínu..., pak rychlý záblesk... Nůž?!
Severinovi přistála na ústech dlaň.
Lucienova.

„Každou skladbu můžete zahrát na libovolný nástroj, ale přitom je každá obzvlášť vhodná jen pro jeden konkrétní, nanejvýš dva. Dá se říct, že souzní s možnostmi nástroje, s jeho duchem. Rozumíte?“
Kroužek žáků kolem mistra Ayreho vypadal velmi zamyšleně. Erik naprázdno přejížděl prsty po dírkách flétny.
„Jako který strom zní tvá flétna, Eriku?“ zeptal se mistr.
„Jako... jako... jako bříza?“
„Takže nejlépe zahraje písně, ve kterých slyšíš břízu. Rozumíš?“
Tváře žáků se rozsvěcely poznáním. „Moje viola je vrba,“ radoval se jeden. „V mé píšťale žije topol,“ přidával se další.
„A mistře?“
„Ano, Eriku?“
„Co zpěv? Jaký je duch lidského jazyka?“

Na Erikovo polední muzicírování u Mandaly už byli všichni zvyklí. Ale tentokrát znělo jinak.
Mistr Ayre vyhlédl z okna.
Zdánlivě se nedělo nic neobvyklého. Jenom v Mandale vyrostlo pět jasně prokreslených stromů Ohně.
A Erikova flétna zněla jako trubka.
Ayre sešel dolů. „Nepřestávej. Hraj dál,“ volal už od kraje nádvoří. A vyvolal v Mandale na dálku Vodu.
Zvuk trubky se proměnil na hlas vodních varhan.
Ayre vyvolal Vzduch.
A flétna rázem zněla jako dudy.
Ayre ohromeně dosedl na obrubu Mandaly. „Hraj dál,“ zašeptal a vyvolal Prázdnotu.
V Mandale poslušně vyrostlo pět holých stromů.
Erikově flétně se vrátil její pravý hlas.

Mistryně Brigitta pozvedla obočí. "Takhle sis navrhl povinnou praxi."
Anzelm přikývl.
"Takovou praxi obvykle požaduje pro přijetí mistr Divjakov."
Anzelm znovu přikývl.
"Nemyslela jsem si, že tě to táhne do Dubogradu."
Anzelm lehce svraštil rty, šedé oči upřené k zemi. Jako když připravoval nějakou obtížnou směs, na kterou stačilo jen nesprávně dýchnout.
Jeho mistryně si poklepala karticí o dlaň. "Takže?"
"Mistr Waters."
"Aha. Glastonbury. Víš, že tamní rektor nepodporuje přijímání učedníků."
Anzelm přikývl.
"Víš, že je Severin Waters černý mág."
Anzelm znovu přikývl.
"Co když tě odmítne? Pak ti zbude jen ten Dubograd."
Anzelm vzhlédl. Šedé oči zářily nezlomným odhodláním.

Komise se odešla poradit. Anzelm se vyčerpaně opřel o kraj laboratorního stolu. Neuspěl. Nemohl uspět. Mistr Waters... detailní otázky, které sypal jen tak z rukávu... a Anzelm vypadal jako...
Komise se vrátila. Mistr Ortega dvorně přidržel dveře mistryni z Narviku. Usadili se, mistr Ortega si urovnal listiny na stole.
„Anzelme Janecie, tímto vám sděluji, že jste při nižších mistrovských zkouškách... uspěl summa cum laude a získal titul magister assistens. Mistře Janecie – vaši cechovní knížku, prosím.“
Kniha doputovala k mistru Watersovi. Podepsal, otiskl pečeť... pak otočil až na zadní předsádku a otiskl pečeť ještě jednou, nasucho.
Anzelmovi spadla brada.
Univerzální doporučení.

Lisa seděla na podsebití Obří věže, na kolenou tabulku s pár nákresy, a škrábala se pisátkem ve vlasech.
Zdrojem veškeré vody v Bjørkhallenu je Věž pěti hadů. To je tamta stavba bez střechy, co se jí po stěnách plazí kovoví hádci a každý den jsou o kousek jinde než včera.
Do lavatoria nosí vodu žáci. Lijí ji do obrovských sudů a my si ji pak nabíráme do umyvadel a van. Jednoduché.
Zahradní chrlič je níž než Věž hadů, takže tam voda může stéct. Jasné.
Ale proč má studna na Dlouhém dvoře rumpál, když v ní voda sahá těsně pod okraj?

„Nepřipadá ti to trochu divné, mít dítě a nemít ženu?“
Severin si promnul bradu. Takhle nad situací ještě nepřemýšlel. Kdysi dávno se rozhodl uctít opatovu památku tím, že bude žít jako mnich, přestože řeholní slib složit nestihl. Jenže teď... když ví, že otec opat žije...
„Máš asi... pravdu, otče Johane. Podle Pavla je lepší se oženit, než hořet, ale... Mohl bych s tebou chvíli mluvit jako s knězem, prosím?“
Bratr Johan přikývl.
„Snažil jsem se žít podle regule i bez podpory kláštera. Umíš si představit... učednická léta... no. Uhasil jsem ten oheň. A teď... Uměl bych ho vůbec znovu rozdmýchat?“

„Ty to vlastně ještě nevíš, ale píšeš pro mě román,“ řekl nakladatel.

Nejhorší je, že mě už napadl námět.
Já vím.
Tos mi udělal schválně, otče opate.
Pousmál se. Rozsvětlilo se mi za očima.
Copak můžu trefit, jak přemýšlí kněz? Potřebovala bych... někoho, kdo to zažil. Ale když nakráčím k nějakému mnichovi, že píšu fantasy – víš, jak to dopadne. „Magie je od ďábla!“ A prásk a koukej navalit svůj kůl a benzín.
Zkus to naťuknout odjinud, jako Kolumbus to vejce.
Odkud – odjinud? ― Hele, u Jakuba se svítí, asi je tam mše...
Zase se pousmál.

Tu mši sloužil můj budoucí konzultant.

Oni si myslí, že je nevidím. Ve vlastní laboratoři.
Zábavné.
Dva z nich mají slušný potenciál. Zbytek... no, uvidíme.
Ten z Anglie ještě nepochopil, kde je háček. Jed v jídle, jed v pití... jed v pokrývkách.
Ten z Bjørkhallenu, jakýsi Thornvald... Moment, to si vážně myslí, že mu dovolím, aby pracoval s propašovaným polotovarem?
Ačkoliv...
Aha, uvědomil si, že udělal při práci chybu.
Moment, on opravdu nabízí svůj chybný protijed na otestování kolegům?!
Odmítli. Správně.
No tak, trochu odvahy, hochu, vyzkoušej to sám na sobě...
Ne? Vážně radši otrávíš kočku?
A ode mě čekáš, že tě nechám odejít s fanfárami?!

Ravennská mistryně lektvarů při pohledu na toho mladíka v černém hábitu zaváhala opravdu jen na okamžik.
„Ale jistě, otče, pojďte dál, je to čest pro můj dům.“
Svůdně se usmála a z účesu jí vyklouzla speciálně připravená kadeř.
Severin zamžikal a nervózně přešlápl. Ale nechtěl se hádat na ulici. „Děkuji,“ zamumlal. Nechal se odvést do atria... vtisknout si do dlaně pohár s chlazeným nápojem... Zdvihl ho ke rtům, přičichl a omočil špičku jazyka.
Poznal silný nápoj lásky.
Zavrtěl hlavou a vylil pohár do nejbližšího květináče.
„To bude nějaký omyl,“ řekl – a představil se.
Mistryně Tissa se rozesmála z plných plic.

Když v Bjørkhallenu odejde slunce na dva dny, celý hrad potemní, lidé se shromáždí v refektáři u společného ohně a aby neusnuli a nevydali se napospas příšerám z temnot, vyprávějí si příběhy.
„Když jsem byla malá,“ začala nesměle Lisa (a zčervenala, protože pořád ještě nebyla moc veliká), „táta mi vyprávěl o kraji, kde skoro nikdy neprší. Půda je tam plničká slunce. A na dlouhých stráních roste vinná réva. Ta saje svými kořeny teplo a světlo ze sluníčka, které napadalo na zem. Ukládá ho do hroznů a lidi ho pak lisují... a vozí sem na sever, aby nám tu nebyla zima.“

Léčitelka rutinně rozčísla novému dítěti vlasy. Svraštila rty. „Vykoupat,“ nařídila. „Vana je vedle. Pořádně se vydrhni mydlicí a opláchni octovou vodou. Nezapomeň na vlasy. Šaty nechej tady.“
Děvčátko zkroušeně přikývlo a odcapkalo.
Léčitelka štítivě rýpla do hromádky šatů. „Jako obvykle. Blechy a vši. Hm... znáš nějaký účinný recept, mistře Severine?“
Krátce se zamyslel. „Éterický olej,“ nadhodil. „Čajovník, lípa, máta a chmel. Další týden denně splachovat vlasy odvarem z listí ořešáku.“
„A byl bys tak laskav...?“
„Jistěže. Ošetříme všechny děti. Lisa půjde první.“

Měsíc a půl byly všechny hlavičky žáků tmavovlasé. Pak ti původně blonďatí začali znovu světlat.
Jenom Lisa ne.

Ostatní bratři se zabydlovali v přiděleném křídle. Johan dal dohromady liturgické texty a dohlížel na dodržování regule, nakolik to v pěti lidech dokázali (z nočního čtení veršů se stala velmi vyčerpávající záležitost). Roger si vzal na starost, jak mají vypadat cely (a jejich hostitelka, Fiona, jen kroutila hlavou, co všechno odmítl jako nepotřebné). Simon se ujal kuchyně a vařil pro všechny v Refugiu, nejen pro bratry.
Otec opat zdánlivě bezcílně bloumal po celém prostoru vymezeném prastarou zídkou. Prodíral se houštím náletových stromků, prolézal mezi polozbořenými zdmi a hledal.
Dřevo na oltář.
Za jedním zhrouceným pilířem našel.
Polovinu bývalé zpovědní budky.

Tihle mistři, ti si toho o sobě myslí. To jsou pořád nějaké sněmy, zkoušky, a kdo tam všechny dopravuje, no? Pak tady máme gildovní tajemství. Takový mistr se přestěhuje, nikdo neví kam, jen gilda, aby se mu dala doručovat pošta. A samozřejmě zboží. Vždyť nebýt nás, kde by brali ty své drahocenné suroviny? Už je vidím, jak si sami shání ty své jadeity, santály, opičí pracky, a pak se vztekají, když jim dojdou dotlučené, rozlámané, rozmočené nebo plesnivé. A to nemluvím o záruce poctivosti na trzích!
Nebýt gildy, ani by si neškrtli, mistři nemistři.
A pak kdo tu má moc!