Moje články

  • Obrázek uživatele ioannina

    Nejspíš ještě za tvého života

    Fandom: 
    Drabble: 

    Cantus Romanus: Sbor nemůže zpívat tolik. Chorus nikdy nevykrouží správně melismata. Když bude zpívat většinu času, nastane strašlivý chaos.
    Ambrosiánský chorál: Nemůžete natahovat jedno slovo na mnoho nádechů. Hudba má být podřízena slovům. Když nebudou srozumitelná, nastane strašlivý chaos.
    Gregoriánský chorál: Nemůžete zpívat jinak než unisono. Přidejte další hlas a nastane strašlivý chaos.
    Ars nova: Nemůžete ve vícehlase rozbíjet pracně nalezený rytmus a už vůbec neodstraňujte cantus firmus, jinak nastane strašlivý chaos.
    Kontrapunkt: Nemůžete obětovat přesné vedení hlasů a cílit jen na jeden z nich, jinak...

    Když Ayremu zakřičeli do ucha poslední argument, šťastně se rozesmál.
    Josselin mu prorokoval správně!

    Závěrečná poznámka: 

    Posuďte sami vývoj: cantus Romanus (s krásnou ukázkou starého rukopisu včetně neum), ambrosiánský chorál (připadá nám velmi podobný, ale hledejte rozdíly), gregoriánský chorál jednohlasý, Stabat Mater (jednohlas s jednoduchým nástrojovým doprovodem - nemohla jsem si to odpustit, ta věc se zpívala v téhle podobě od svého vzniku až do II. vatikánského koncilu. Je to sekvence, čili něco formálně jiného než ta předchozí aleluja; pozorujte, jak jsou vždycky dvě následující polostrofy na stejnou melodii, ale že se ta melodie už v žádné další strofě nezopakuje stejně), izorytmické moteto s třemi hlasy se třemi různými texty ve dvou různých jazycích, hlasy drží všechny totožný rytmus a jsou vedené v harmonii (a úplně dole je ten, který drží celou strukturu a působí, jako by neměl text; ve skutečnosti zpívá jedno až tři slova, ale táhne slabiky tak nesmírně dlouho, že se to úplně ztratí. Srovnejte s filigránským zdobením kostelních věží z téže doby, které nebylo dělané pro lidi, protože ti ho ze své perspektivy vůbec nemohli vidět, myšlenka je tady i tam stejná), Perotinovo Sederunt principes (ještě pořád máte spodní hlas, který se chová tak jako v předchozí ukázce, ale horní hlasy už jsou jinak; sledujte, jak nejhlubší hlas mění vyznění celého toho poskakování všech tří hlasů nad sebou), renesanční kontrapunkt (Josquin des Prez: Missa Pange lingua; schválně byla složená tak, aby bylo rozumět slovům, což nebývalo pravidlem; každý hlas už si jde po svém a výsledek je synergický efekt mezi nimi, předem přesně spočítaný), tady je ještě jeden kontrapunkt, z nějž vystupují jen některá slova (William Byrd: Tristitia et anxietas; ale klidně si jako protiklad toho des Preze pusťte jakoukoli Byrdovu mši, efekt bude obdobný), no a konečně to baroko: Miserere od Gregoria Allegriho. Jsou tam ještě kousky kontrapunktu, ale už se z toho dá vytáhnout jeden hlavní hlas - a to tam máme sbor, protisbor a recitativ.
    Vývoj samozřejmě pokračoval dál. Musím uznat, že když se dostal do stavu "pustíme sbíječku a budeme pozorovat vliv zvuku sbíječky na zvuk houslí" (atonalita a podobné zrůdnosti), začalo to skutečně hraničit se strašným chaosem. (Někteří lidi to tvrdí už u té dodekafonie, bez mučení přiznávám, že v ní sice nějaký řád ještě přežívá, ale poslouchat se to moc nedá).

    A s tím se pro letošek loučím, milí čtenáři a posluchači, bylo mi ctí.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Óda na jarní zahradu

    Úvodní poznámka: 

    (aneb rady staré jabloně)

    Drabble: 

    Natáhni kalhoty, chytni rýč,
    zaryj hluboko do záhonu,
    máš tam pýr a ten musí pryč.

    Obuj si kroksy, konev vezmi,
    dones semenům litry vody,
    my rostliny jsme půdy vězni.

    Sundej z jabloně budku shnilou,
    pěnkavy jsou dnes vybíravé,
    nepřinutíš je hnízdit silou.

    Prosvětli korunu víc než zevně,
    vyhoď už nůžky rozskřípané,
    dvakrát platí, kdo koupil levně.

    Když kolem sršní matka létá,
    ty jeden zbrklý, nech ji žít,
    oceníš ji na konci léta.

    Vyndej sekačku, hospodáři,
    tráva už stihla řádně vzrůst
    a klíšťatům se skvěle daří.

    Pilně se sehni, nebuď flink,
    skalka si žádá tvojí péče...
    Za brankou někdo cinky cink.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Poklad z glastonburské knihovny

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre a Severin se skláněli nad věkovitým pergamenem. Linie písma zůstávaly zřetelné, přesto byl rukopis téměř nečitelný.
    „Memento, Domine,“ ukázal Severin.
    Ayre přikývl. „Tady vidím lucernam. Nebo lucernarum... Na zbláznění! Kulatá písmena vzájemně k nerozeznání, v každém druhém slově ligatura... O těch mušincích, co jim otec Whiting nadneseně říká notový zápis, radši nemluvím. Škrábance a puntíky, jako by si s tím pergamenem vyřizoval osobní účty divoký kocour!“
    Severin obkružoval písmena ukazovákem. „Paravi lucernam. Už vím!“
    A zanotoval zpaměti.
    Ayreho dirigentská ruka začala črtat do vzduchu čárky a obloučky.
    Melodie se chvěla kolem základní linky jako blyštivý vzduch pouště nad karavanou.

    Závěrečná poznámka: 

    Luští ambrosiánský chorál. Tehdy se k zápisu melodie používaly neumy; vypadalo to takhle. Ambrosiánský chorál předchází chorálu gregoriánskému, není tak jednotný a opravdu v něm bývá místy slyšet orient. Posuďte sami.

    Pro tápající: sada puntíků, čárek a obloučků nad textem - neumy - vypadá jako některé druhy kmenového tetování. (Vizte odkazovaný obrázek.) A rozhodně se o ní dá říct, že zdobí text: melodií.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Mohl bys...?

    Fandom: 
    Drabble: 

    "Prokázal bys mi tu čest a přišel hrát na mou oslavu?"
    Denisa si pomalu, koketně natáčela na prst uvolněný pramínek vlasů.
    "Na tvou oslavu?" Loutnista nakročil k Denise nohou v měkkém střevíci. "Milerád. Nevěděl jsem, že něco slavíš." Přejel si rukama po módních cípech doubletu.
    "No..." Lehký ruměnec. "Slavím. Chystám oslavu. Naše preceptorka mi dovolila zabrat kolejní dvoranu. Budeme mít jídlo..., víno... Moc bych si přála i dobrou hudbu..."
    Loutnista založil ruce v bok. "To vypadá na popromoční slavnost." Zvedl obočí. "Tvoje? Gratuluji."
    Denisa naklonila hlavu. "Ayreho."
    Okamžitě odstoupil. "Anderson?! Tomu jsem slíbil, že s ním už v životě nehraju!"

  • Obrázek uživatele ioannina

    Tolik, nač jeho dary stačí

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Pro Marti. Vidíš, jak se ho usilovně snažím udržet při životě, jo? Severina, samozřejmě.

    Drabble: 

    Vyšlo to. Severinovi se podařilo vylákat Thornvalda na vybrané měkké místo a strhnout ho do Ohně. Ayre hleděl do Mandaly, napjatě sledoval každý pohyb soupeřů, každou nástrahu elementu. Karen svírala obrubu, zírala za stromy mihotající se střídavě plameny a záplavou květů a naslouchala.
    Otec Whiting jenom viděl nejbližší stromy. Nic víc.
    Nad korunami v Mandale se rozklenula duha. Ayre se ostře, sykavě nadechl, předklonil se a zaťal pěsti.
    Opat zavřel oči. Představil si nejsložitější moteto, které znal, to, které tvoří nerozpletitelnou síť, to čtyřicetihlasé, a začal šeptat jednu z jeho melodií.
    "Spem in alium numquam habui praeter in te, Deus..."

    Závěrečná poznámka: 

    Thomase Tallise a jeho tvorbu opat pravděpodobně, pomyslíme-li na jeho doloženou lásku k hudbě, znal. Moteto Spem in alium sice vzniklo třicet let poté, co byly kláštery rozpuštěny a opat se uchýlil do ilegality, ale někdo mu mohl pořídit partituru a myslím, že by Ayreho snadno přesvědčil, aby ten kus se svými žáky nastudoval - Tallis byl už v jeho době velmi ceněný anglický autor (který mimochodem, podobně jako Byrd, zůstal i za Eduarda VI. a Alžběty katolíkem, přičemž skládal pro dvůr. Ti dva byli zkrátka tak dobří skladatelé, že jim to prošlo).
    Posuďte sami. Taverner Choir a hlavně grafické schéma skladby, kde můžete sledovat každý ze čtyřiceti hlasů; dvě technicky dokonalá provedení: The Tallis Scholars a The King's Singers (to jsou ti s tím skvělým kontratenorem); ještě jeden sbor, tentokrát rozestavený tak, jak to Tallis pravděpodobně chtěl (osm minisborů po pěti lidech; ano, skutečně to vytváří ten zvonový efekt, kdy interferencí vznikají ještě další tóny nad a pod těmi, které lidi skutečně zpívají, přesně to jsem předpokládala, když jsem uviděla partituru), a text moteta a jeho překlad.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Výbuchy smíchu v Josselinově hudebně aneb muzikantská pomsta

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    (Nechávám jako část BH, jelikož jsem si důvody vzniku všech tří skladeb bohapustě vymyslela.)

    Pro Martian, protože mě přiměla vyhledat slepičí song, a pro JJ, která chtěla, abych někdy napsala drby od klavíru.

    Drabble: 

    Dobré skladby kolovaly po celé Evropě.
    Ty duchovní, ceněné veřejností, putovaly v honosné tištěné podobě oficiálními cestami. Ty světské šířili sami hudebníci - v různě potrhaných notesech, doplněné o šťavnaté klepy.
    Josquina des Prez setrvale štval jistý rádobyzpěvák, který se cpal ke skladbám, na něž technicky neměl, s tím, že má silný dech. Josquin mu napsal píseň na nemíru: Cikáda je nejlepší pěvec, udrží dlouhý tó-o-ó-o-ó-o-ó-o-ó-o-o-o-ó-óóón! Dotyčný se udusil zhruba v polovině.
    Pierra Passereaua vytáčelo kvokání paniček. Teď vytáčí paničky Pierrův slepičí trylek.
    Orlandu di Lassovi chodil za děvčetem německý lancknecht...
    "Já ne Petrárrrka, ja lepčéjši, ja pany šúkat celou noc-noc-noc!"

    Závěrečná poznámka: 

    Poslechněte si sami:
    Josquin des Prez: El grillo (vede na video s notací a textem a překladem do angličtiny (v rozšířené poznámce pod videem), ale doporučuju podívat se i na samotné zpěváky v akci, stojí to za to),
    Pierre Passereau: Il est ben et bon (text shrnuje komentátor na začátku videa),
    Orlando di Lasso: Matona mia cara (to je pěkné provedení, které drží ducha textu; text s anglickým překladem najdete v rozšířené poznámce tady, i když ta angličtina ani zdaleka nepostihuje míru zpazgřivení italštiny německou, s prominutím, hubou.)

  • Obrázek uživatele ioannina

    Co přiměje kámen růst

    Fandom: 
    Drabble: 

    V Chansons se hudba prolínala do všeho. Tradovalo se, že i při samotné stavbě hradu mistr figur narýsoval tvar, mistr proměn materiál oživil a mistr písní složil a provedl skladbu, kterou kameny přiměl, aby se samy od od sebe sklenuly do navržených kleneb.
    Erik netušil, jestli tomu má věřit. Věděl, že podobným způsobem srostla doma v Bjørkhallenu žebra kleneb skleníku, když se stavitel bál, že nekouzelné kamenické postupy tíhu skleněného stropu neudrží. Ale tam tesali, sestavovali a spojovali jednotlivé kamenné části lidé.
    Zkoumal celý hrad. Nenacházel nic nadmíru neobvyklého.
    Až objevil zadní trakt paláce.
    Nezděný.
    Skutečně vyrostlý z živé skály.

    Závěrečná poznámka: 

    Poslechněte si třeba tohle. Teď už víte, že je potřeba poslouchat každý hlas samostatně, tak jako každý sloup rostl samostatně. Jestli je to napsané a provedené správně, sklene se nahoře klenba. (Skladba je o kousek mladší než chansonský hrad, ale budiž.) Pod videem je zajímavý komentář o Fibonacciho posloupnostech, které se dají najít jak v tehdejší architektuře, tak v tehdejší hudbě.

  • Obrázek uživatele ioannina

    La petite mort

    Fandom: 
    Drabble: 

    "Vertikálně tvořená harmonie?" divil se Erik. "Proč chceš obětovat možnost vést tři a víc témat souběžně? Jen proto, aby bylo rozumět slovům?"
    "Ne, mistře. Jako daň citu. Abych si uvolnil prostředky pro lepší výraz. Matematicky konstruovaný kontrapunkt je tak chladný, bezzubý..."

    "Zazpívej mi to znovu," požádala Erika v soukromí Danele.
    Nebyl si jistý, jestli jediný hlas sám o sobě dokáže dávat smysl, ale přesto jí vyhověl. "Si ch'io vorrei morire," začal, a užasl. Stačilo to. Opravdu tam bylo všechno. Ano, chci zemřít, plakal štěstím, tvá ústa, tvé polibky, tvůj jazyk, sténala hudba, ach ano, chci zemřít.
    Danele mu to umožnila.

    Závěrečná poznámka: 

    K tomuto vývoji dochází na přelomu renesance a baroka. Renesanční kontrapunkt je typický tím, že každý hlas dává smysl i samostatně, může mít i vlastní text; ve skladbě pak jde o synergický efekt těchto samostatných prvků. Vizte zde. (Zpěváci tady nejdřív představí jednotlivá témata a teprve potom je zazpívají dohromady, ale to je služba nám, současným posluchačům. Dobové provedení by znělo dohromady rovnou.) Když se to provede skutečně mistrovsky, dostanete tohle. (Mille regretz tu už, tuším, jako ukázka bylo, opakuji ho proto, že ta pavana je ikonická. Pro informaci: Tourdion i Mille regretz jsou tance, každý sice jiný, ale oba tance, čili musí mít pravidelný rytmus.) No a teď to srovnejte s raně barokním Monteverdim, tzn. tou skladbou, o kterou se v drabblíku pře Erik se svým žákem. (Uprostřed skladby ještě najdete zbytky kontrapunktu, ale všimněte si, že i tam jsou pořád srozumitelná slova. Na rozdíl od toho Tourdionu.
    Oba, Josquin des Pres i Claudio Monteverdi, píšou o tomtéž: o lásce. Takže by z toho měl být, teoreticky, stejný pocit, že? (Uznávám, Monteverdi je mnohem, ehm, fyzičtější i v samotném textu. Nenašla jsem tak explicitní kontrapunkt. Pokud máte někdo tip, budu ráda.)
    Jen pro zajímavost, takhle vypadá totéž mnohem později, v impresionistickém hávu.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Illumina

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    "To je starý jev," přidal se opat k debatě o kvartách. "Nedovedu posoudit, jak moc je známý obecně, ale můžete ho sledovat v celém gregoriánském chorálu. Konkrétní seskupení tónů má konkrétní, jasně definovaný význam. Například noty la-si-do-re v tomto pořadí ilustrují smrt a vzkříšení našeho Spasitele. Takže když na nich leží text libera me, už není nutno ke způsobu toho osvobození nic dodávat, je vyřčený hudbou. Proto jsem se," obrátil se k Severinovi, "na tebe tolik zlobil, když jsi to místo podložil slovem miserere, vzpomínáš?"
    Ayremu zazářily oči. Zazpíval: "Bene pater, il-lu-u-mi-na me-e!"
    La-la-si-do-re-re-mi.
    Opat ho dojatě uchopil za loket.

    Závěrečná poznámka: 

    Ten jev se drží dodnes, i když konstrukce už nejsou tak složité jako u gregoriánského chorálu. Funguje to zhruba stylem "kde text mluví o údolí, melodie klesá, kde o výšinách, melodie stoupne". Obdobně pokud je text smutný, melodie nebude vesele poskakovat, ale půjde dolů po nevelkých intervalech, a naopak když se zpívá o něčem veselém, melodie jásavě poskakuje někde nahoře a obecně stoupá. Srovnejte například tuto skladbu a představujte si mapu republiky nebo sebe v typické české krajině (pole, kopce, na obzoru hory).
    Trochu těžší, ale pořád i pro nehudebníka možné, je vysledovat to, o čem v drabblíku mluví opat. Ta sekvence tónů se v duchovní hudbě objevuje často. Hledejte například tady všechny části, kde melodie nepřerušeně stoupá čtyři a víc tónů za sebou, a podívejte se, jaká část modlitby na tom místě je. (Poprvé se to velmi slyšitelně objeví na slově Christum v mužských hlasech.) Tato skladba je renesanční, anglického autora; opat ji v Anglii už nezažil, ale Severin mu mohl přinést notový zápis.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Jako hejno ptáků za svítání

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Aneb jak to vypadá, když člověk po letech dostane místo Thornvalda konečně schopného kolegu.

    Drabble: 

    Hrad vřel horečnou činností. Domácí mistři láteřili na nedostatečnost zkušebních místností, předělávali seznamy zkoušených a vůbec řešili tisíc náhlých nezbytností. Hostující mistři jako obvykle nadávali na zimu, kolegy a ubytování, adepti sborem panikařili, ztráceli a zase nacházeli vzorky i cestu ke svým pokojům...
    Ayre z toho potřeboval vypadnout, než se zblázní.
    Vytouženou oázu klidu našel v laboratoři.
    Anzelm v koutku mlčky vyvařoval sklo. Brigitta se rošťácky culila u starého stolu mistra Kamieńskiho. Severin rutinně polepoval čisté křivule náležitými štítky, škodolibě si vyzpěvoval Janequinovu Ptačí píseň, přecházel přitom z hlasu do hlasu a tvářil se, jako by se nedělo vůbec nic.

    Závěrečná poznámka: 

    Zmíněnou skladbu si můžete poslechnout tady. Doporučuji shlédnout i video, výborně ilustruje, oč v tom konkrétním kontrapunktu jde.
    Pro francouzštináře přídavek: text.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Rozhodnutí

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Souvisí tady s tím starým drabblíkem, který taky vysvětluje Severinův pochmurný optimismus.

    Drabble: 

    "Všiml sis," prohodil Severin po několika dnech zamyšleného mlčení, "že většina bojovných písní, takových, které si broukáš na posilněnou, když ti něco nejde, začíná kvartou? Nejčastěji skokem z dominanty na tóniku?"
    Ayre se zarazil s chlebem na půl cesty k ústům. "Ne. Vážně?"
    Ale ani nečekal na odpověď a začal si tiše pobrukovat. Severin přikyvoval a doplňoval další skladby, u kterých si kvartového začátku všiml.
    "Máš pravdu," souhlasil nakonec Ayre. A konečně donesl do úst chleba, kterým si celou dobu taktoval.
    "Slož pro mě jednu takovou," požádal Severin. "A zazpívej mi ji, až vylezu z té pasti na Thornvalda živý."

    Závěrečná poznámka: 

    Posuďte sami: Adam Václav Michna (hned první dva tóny, Ne-beš(tí atd.)); Non nobis, Domine (slabiky no-bis hned na začátku po tom non a pak ještě několikrát na exponovaných místech), které máte tady ještě jednou čistě, ale to předchozí video líp vystihuje situaci, kterou Severin očekává; Marseillaise, kde se ten trik taky zopakuje několikrát... (Hledejte interval HO-ŘÍ.)

  • Obrázek uživatele ioannina

    Téměř podle skaldských tradic

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ten mezek, ten nemrcouch, ten beran ubékaná! Co si myslí, že bude lézt za Denisou, pod oknem jí vykvikovat svým hláskem hodným kastráta, na prasklou loutnu se doprovázet, a ona že ho pustí dovnitř? Povídali!
    Být na Severu, Ayre by věděl, co dělat. Znectít ho pěkně ostrými verši, až by si netroufl ani do síně vstoupit! Ale tady je to prý barbarské...
    Ale... Kdyby použil antickou poezii... Třeba Catulla v originále... Nebo ještě líp - ve svém originálním překladu...
    Pan Pinďa leze na Parnas po kolenou,
    Múzy ho z Parnasu vidlema dolů ženou.

    A teď nahradíme jedno slovo.
    Pan Mouton leze...

    Závěrečná poznámka: 

    Koho by zajímal originál:
    Mentula conatur Pimpleum scandere montem,
    Musae furcillis praecipitem eiciunt.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Slova na rozloučenou

    Fandom: 
    Drabble: 

    Od prvního okamžiku, kdy jsme se poznali, jsem věděl, že se na ni můžu bezvýhradně spolehnout. Ať bylo horko, nebo zima, vždycky si zachovávala správnou pozici, ať byla jakkoliv napjatá, držela svůj tón plný, bohatý. Nevrčela, jak rády činívají jiné, nechovala se kluzce, naopak, dokázala žít v harmonických vztazích s celým svým okolím, dokonce uměla rozezpívat některé ze svých sousedek, zejména by sobě nejbližší, a při představení je obětavě dolaďovala. Také ráda a ochotně přebírala vibrace, které zněly kolem ní, a svým osobitým způsobem je obohacovala. Mohu bez uzardění říci, že mně i mé loutně bude chybět.
    Sbohem, struno D.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Tokáta pro radost

    Fandom: 
    Drabble: 

    Vrásčité prsty pobíhají po ebenu a slonovině nového harpsichordu, jako by pro samou radost na chvilku zapomněly na své bolavé klouby. Rychlá, lehoučce se vznášející melodie přebíhá z pravé ruky na levou a zase zpátky, poskakuje jako vodní tříšť nad peřejí, tančí jako děvčata, když sleze sníh a rozkvetou jabloně v sadě pod Pětikružím a ony, náhle prostonohé, třepetají zdviženými lemy svých zástěr a sukní. A druhá ruka vychází melodii vstříc jako kameny v řece, jako chlapci, kteří doufají, že v příští figuře budou smět svým dívkám nabídnout špičky prstů.
    Hraje stařec.
    Jeho skladba vypovídá o pravém věku jeho srdce.

    Závěrečná poznámka: 

    Tokáta vznikla v pozdní renesanci a byla v kurzu prakticky do pozdního baroka. Je to typ skladby, jejíž provedení vyžaduje značnou virtuozitu. Obvykle se hraje na klávesový nástroj; některé jdou zahrát i na loutnu nebo kytaru.
    Renesanční tokátu výborného holandského skladatele, kterého Ayre mohl ke konci svého života potkat, Jana Pieterszoona Sweelincka, najdete tady, nejznámější Bachovu tokátu a navazující fugu zase tady. V obou případech, ale zejména u toho Bacha, doporučuju sledovat muzikantovy ruce, hodně vám napoví.

    Pro tápající: dílo bývá považováno za dítě svého tvůrce. A Ayre ten kousek, který hraje, zjevně taky složil.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Studijní program pro sirotky

    Fandom: 
    Drabble: 

    Když se mezi sirotky objevil žák magicky přinejlepším průměrný, ale zato velmi chytrý, takový, že by bylo vysloveně škoda, kdyby se zahrabal jako pouhý pomocník v něčí dílně, podporovali ho mistři ve studiu oborů liberálních, a pokud chtěl, mohl dostat stipendium na některou nekouzelnou univerzitu.
    To byl i Eberhartův případ.
    V Bjørkhallenu ho chválil mistr Ayre za čistý hlas, mistryně Gudrún za vášeň pro dějiny a mistr slov za skvělou znalost latiny a porozumění textu. Šest let ho vydržovali na Sorbonně.
    Třetí desetiletí po promoci se přišel ukázat. V biskupské mitře.
    „Už žádné vraždění kouzelných rodin. Ne v mé diecézi.“

    Závěrečná poznámka: 

    Terno, respektive terna (trojice) jsou tři starým biskupem navržení kandidáti, z nichž se vybírá jeho pomocník. Více zde.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Rezonance

    Fandom: 
    Drabble: 

    Oblíbená nadstavba mistra Josselina pro kouzelné mezi jeho žáky byla, že položil na stůl bochánek hrnčířské hlíny a nařídil žákovi, ať z ní svou hudbou něco vytvoří.
    Nejdřív se učili hrát tak, aby bochánek jenom pravidelně popraskal. Když to zvládli, zkoušeli z hlíny vytahovat jednoduché tvary: sprálovité kužely, hvězdice... Ještě později je začali skládat do složitějších kompozic. A nakonec mistr bochánek schoval pod bednu a oni museli pracovat naslepo.
    Když Sigurd nechal stavět v Pětikruží letohrádek, Ayre si na toto cvičení vzpomněl. Promluvil si s kameníkem. Přinesl flétnu.
    A nechal z hlavic sloupů vypučet dvanáct severských variací na akantový list.

    Závěrečná poznámka: 

    Pro tápající: Jelikož ve Skandinávii akant neroste, hádejte, jakou podobně dekorativní rostlinu si asi vybral za vzor?

  • Obrázek uživatele ioannina

    Divertimento

    Fandom: 
    Drabble: 

    Hudebna mistra Josselina nebyla nikdy prázdná. Nedalo se příliš odlišit, kdy mistr právě vyučuje a kdy se muzikanti jen baví; v obou případech přelétávaly útržky melodie od člověka k člověku, od nástroje k nástroji, cestou se měnily a vyvíjely.
    Mluvilo se málo, a pokud, tak míchali latinu s francouzštinou, italštinou a nářečími obého.
    Erik jen s obtížemi chytal slova. Ani si ještě nezvládl zapamatovat všechny jménem. Ale když se ujal jeden jeho nápěv a on byl dotázán, čí variace se mu líbily nejvíc, odpověděl s naprostou jistotou a dokonale makarónsky:
    "Ty legrační na clavichordium. Gioia od pana Grassiera. Myslím Tučňáka."

    Závěrečná poznámka: 

    Erik pochopitelně chtěl říct "od pana Tlustého". Promiňme mu.

    Jedna pěkná legrace na klavichord zde.
    A protože Mozart je autor, který se mi asi nikdy neoposlouchá, tak ještě jedno opravdové divertimento od něj, i když ne na drabblíkové nástroje, tady

  • Obrázek uživatele ioannina

    Není nad pořádek

    Fandom: 
    Drabble: 

    Erik si ke dvěma velikostem flétny zobcové přibral ještě příčnou.
    Ze začátku - poté, co se na ni naučil vyluzovat tóny a ne pazvuky - zněla dobře, snad i lépe než zobcová. Erik si nekonečně hrál s modulací, se čtvrttóny... Ale pak v nástroji ze dne na den začalo chrastit, cvrlikat, tón se záhadně lámal, dost netypicky a hlavně pokaždé jinak. Erik flétnu rozebral, vyčistil, a nic. Naprosto zoufalý ji donesl mistru Ayremu. Stál před ním jak oukropek, div se do kamenných dlaždic studem nepropadal.
    Mistr nástrojem zaštěrchal. Klepl si otevřeným koncem o dlaň.
    Z uzavřeného konce flétny se vykutálel seschlý hrášek.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Ty, nepoučený

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    (výňatek z gildovních pravidel)

    Drabble: 

    Ty, kdos nebyl řádně zasvěcen, pamatuj, čeho se musíš vyvarovat v kruhu Ohně, jejž z neznalosti též nazýváš Peklem.
    Nezatáčej vlevo třikrát po sobě, sice sobě i koni smůlu přivoláš.
    Nerozžíhej vozové lampy. Nenos červený šátek, nestroj koně červenými střapci ani mašlemi. Jinak tvorové přijdou, jichž střetnouti neradno.
    Nepij za jízdy, neplivej a nemoč z vozu.
    Nepráskej bičem, nebo bouřku způsobíš.

    Pamatuj také, čeho třeba nečiniti v kruhu Vzduchu, jejž Nebem voláváš.
    Necouvej, jinak zhynete tvůj kůň i ty.
    Nepískej. Ani na hubu, ani na prsty, ani na nástroj nijaký.
    Neodhrnuj plachtu. Čeho ti na cestě třeba, na kozlíku vez...

  • Obrázek uživatele ioannina

    Cesta nezkušeného vozky Prázdnotou

    Fandom: 
    Drabble: 

    „Čert mi byl dlužnej takovou fušku, nevidět, kam jedu, to je k vzteku. Hej, kobylko, šlapej! Navíc, Bůh ví, čím mi naložili vůz, to maj pořád tajnosti, tuhle zapečetěná bedýnka, tam zatlučenej soudek, prej abych s tím nerachtal, no jak já s tím mám nerachtat, když nic nevidím, aha? Prej, máš na voze ochranný znamení, kůň cestu zná, tak prostě drž opratě a věř mu a moc nečum kolem, haha, jak bych asi mohl čumět? Kobylo, co jančíš?! Potvoro zparchantělá, kam se ženeš?!
    Že já se pro těch pár šupů...!
    Bavíš se dobře, velkomožnej pane z gildy tam ve voze?“

  • Obrázek uživatele ioannina

    Cena

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Navazuje prakticky přímo na Pěvecké závody v Chansons.

    Drabble: 

    Erik přejížděl prsty po plstěné podložce. Netroufl si ani zabloudit od kraje stolu, natož aby se dotkl některé z fléten. Zářily vlastním světlem, vyleštěné do poslední tečky v kresbě dřeva, jedna vedle druhé, od maličkých pikolek po tenorové, dlouhé jako paže urostlého chlapa.
    "Vyber si," pokynul mistr Josselin.
    "Jsou úžasné," hlesl omámeně Erik.
    "Máme nejlepší dílnu v Evropě. Neboj se, vyzkoušej."
    Erik už natahoval ruku po javorové altové, bílé až do smetanova. Ale pak si představil, jak na ni hraje před svítáním na Plácku. Spolužáci na něj řvou. Vznikne strkanice. A tato kráska letí obloukem přes hradbu.
    Zrudl. "To nemůžu..."

    Závěrečná poznámka: 

    Čtyři základní velikosti fléten si můžete poslechnout třeba tady.
    Něco o trošku komplikovanějšího a mladšího (a na plastové nástroje) pak tady.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Pěvecké závody v Chansons

    Fandom: 
    Drabble: 

    Erik se mezi tolika světaznalými hudebníky cítil netypicky nesvůj. Jeho oděv mu připadal venkovský a ošuntělý, flétna otlučená a verše jednoduše hloupé. Byl v celém sále s přehledem nejmladší. A když zjistil, že ho má doprovázet mistr jeho mistra, stáhlo se mu hrdlo tak, že se málem nemohl nadechnout.
    Pohár pro vítěze přetékal vínem. Erik, uvyklý medovině, nebyl na jeho natrpklou chuť připravený. Přesto se dokázal nezašklebit.

    Ayre na své loutně nechal prasknout pečlivě nastřiženou strunu. Byl tedy očekávatelně diskvalifikován, načež odešel ze sálu. Nikomu to nepřipadalo přehnané.
    A on získal celý den, který mohl věnovat své nově nalezené dceři.

  • Obrázek uživatele ioannina

    A pak se kolem rozhořel Oheň

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre nesl Gunnarovu smrt velmi těžce.
    Zejména proto, že se jí cítil částečně vinen. Kdyby se nebyli s Gunnarem domlouvali, kdyby - jak teď chápal - nechtěli obejít Zasvěcování...
    V chrámu elementu má být každý sám. A Gunnar nebyl.
    Ayre proseděl celé dny na obrubě Mandaly a zpíval jeden lament za druhým.
    Až mu jednou z hlubin odpověděl Gunnarův hlas.
    Ayre stiskl krk loutny, jako ve snách překročil obrubu a vstoupil do bílé mlhy. Gunnarův hlas ho lákal dál, Ayre improvizoval sloky plné nečekané naděje na shledání, zabředával stále hlouběji, nevnímal baziliščí oči zažíhaných ohníčků...
    Měl štěstí.
    Mistr Hjalmar ho našel včas.

    Závěrečná poznámka: 

    Zhruba o století mladší, ale velmi pěkný (a známý) lament je v moderním aranžmá třeba tady, v tradičnější podobě pak tady. (Původně byla skladba určená pro loutnu, ale takové provedení se mi nepovedlo najít.)

  • Obrázek uživatele ioannina

    Jednota v mnohosti

    Fandom: 
    Drabble: 

    Nejdřív se naučili každý svůj hlas.
    Měli pocit, že tím skončí; jednotlivé party byly dostatečně složité a dávaly smysl samy o sobě. Ale mýlili se.
    Mistr Josselin složil hlasy dohromady.
    Přestože se snažili zpívat co nejpřesněji, přestože Josselin ukazoval všechny nástupy i výrazné figury, nejprve vznikl chaos. Teprv postupně objevovali, co jim mistr chtěl ukázat: že podstata této skladby neleží v hlasech samotných, ale v napětí mezi nimi, ve vzájemném předávání figur. Že kontrapunkt má znít jako rozhovor.
    Našli společný rytmus. Nadřazený frázování hlasů.
    I když to vypadalo neproveditelně, sjednotili si dech.
    Tep srdcí.
    A nakrátko vystoupili ze smrtelného světa.

    Závěrečná poznámka: 

    Pěkný kontrapunkt, který mohli zpívat, máte třeba tady. Taky je tam pěkně znázorněné vedení hlasů. A ještě jeden kousek od téhož autora, bez not a grafiky, zato s vynikajícími interprety.
    Pro sudičky: buben se schovává v tepu srdce a v rytmu vůbec.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Hudba sfér

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre znal a uměl použít základní tóny všech nebeských těles. Však taky když chtěl provozovat hudbu sfér, nastudoval si horoskop pro ten den. Všichni mu pak ty kolektivní improvizace chválili, posluchači i zpěváci, a on se jen usmíval a ani slůvkem nenaznačil, že klíč k úspěchu spočívá ve správně rozdaných tónech.
    Věděl, která vibrace uklidní nebo rozbouří jednotlivé kruhy Mezisvětí. Dokázal tímhle způsobem přivolat nebo odehnat bytosti elementu, i když neuměl předem říct, které konkrétní přijdou.
    Broukal hradním stavbám. I jednotlivým místnostem.
    Stromům.
    Květinám.
    Jediný tón, kterým si nebyl jistý, byl jeho vlastní.
    Protože člověk se zevnitř vždycky slyší jinak.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Základ přátelství

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre už ztratil iluze.
    Ví, že si ve společné síni ochotně poslechnou jeho hru na loutnu i zpěv, ale že nepochopí, co ho nutí skládat nové písně. Oni mají raději ty staré, protože si můžou broukat refrén. Většinou falešně.
    Dávno nečeká, že žáci zvládnou zadanou skladbu do týdne.
    Vzdal snahu vysvětlit kolegům, že písnička pomáhá neztratit při práci rytmus. Zná odpověď: „To nejde. Musím se soustředit...“
    Když poprvé uslyší Severina, jak si v laboratoři pobrukuje, čistým barytonem, melismata gregoriánského chorálu a zcela mimoděk, neudrží se a znovu jako malý vyhrkne:
    „Nauč mě to!“
    „Naučíš mě na oplátku svoje balady?“
    „Platí!“

    Závěrečná poznámka: 

    Vhodná ukázka například tady. Melismata jsou, stručně vzato, všechny ty kousky, kde je hromada not na jednu slabiku.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Imitace

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ten den byla Mandala v mimořádně rozjitřeném stavu.
    Ayre povolal svoje nejlepší pěvce. Udal tempo. Bas se naladil přímo na neuspořádané dunění Mandaly. Pak vstoupil do děje tenor. Ale sotva mohl nastínit melodii, už se na něj tlačili: z jedné strany dívčí hlasy, záměrně nesouladné, a z druhé baryton, také v kontrolovaném rozporu. Ať se tenor (v Ayreho podání) obrátil, kam chtěl, všude narážel na bolestivé, mučivé disharmonie. Jen bas celé té podivné stavbě dodával odolnost, smysl, naději. Až nakonec, přesvědčeny neutuchajícím úsilím tenoru nalézt cestu, ostatní hlasy uhnuly a všichni společně vplynuli do harmonického akordu.
    Mandala zhluboka, úlevně vydechla.

    Závěrečná poznámka: 

    Poznámka pro lidi, kteří by to v hudbě rádi našli, ale nikdo jim ještě neprozradil jak.
    Popisovaný efekt můžete dobře slyšet třeba tady. Je to sice hudba o dvě století mladší, ale to, co hledáme, je tam velmi zřetelné - nejlépe ve střední části (zejména počínaje slovy irreprehensibilis est) a pak na začátku kody (skoro u konce; hlasy se rozjedou na slovech (a) Deo, konkrétně na slabice De, a sejdou se o pár taktů dál na o z toho Deo).
    Ayre ten trik mohl znát - znal a používal ho už starý dobrý magister Perotinus. Perotina sem jako ukázku nedávám proto, že ars nova se přece jen poslouchá o hodně obtížněji než klasicismus.
    Komu dělá potíže sledovat text v tak malých notách, byla by ještě verze od The Sixteen.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Výhoda umění číst srdce

    Fandom: 
    Drabble: 

    Nikdo nečekal, že krátce poté, co se Bjørkhallenu ujme nový rektor, budou potřebovat i nového Mistra Mandaly. Nejmenší radost z toho měli samotní Sigurd a Ayre.
    Ayre uměl – mistr Hjalmar ho stihl naučit – tvořit s pomocí Mandaly průchody, kdekoli chtěl. Propojovat a párovat dveře po celém hradě. Kódovat je k prstenům nebo osobní magii mistrů... Byl pánem veškerých zárubní.
    Kromě vchodu do pracovny rektora.
    Kovová sfinga, novinka nainstalovaná nad klikou, se mu zcela nezakrytě vysmívala: „Znáš otvírací slovo? Ne, viď?“ Ayre mlčky zuřil: Ksakru, Sigurde, ať ta věc přestane šaškovat. Potřebuju s tebou mluvit!
    „To jsi ty, Ayre? Pojď dál.“

  • Obrázek uživatele ioannina

    Pravé matinée

    Fandom: 
    Drabble: 

    Připlížil se pod Denisino okno na samém prahu svítání.
    Vytáhl loutnu z obalu. Naladil. Nadechl se. Dlouze, kontrolovaně vydechl. Pohlédl vzhůru.
    Okno mu oplatilo škodolibým úšklebkem oprýskané okenice.
    Ayre vybrnkal akord.
    Ten se rozpil v mlze.
    Ayre se nevzdal. Odhodil slova a jenom hrál, nechával loutnu, aby si sama našla způsob, jak něžně, nevtíravě proniknout přes všechny překážky, vloudit se Denise do snu a...
    "Takhle holky nevzbudíš," zasmála se mu za zády Jennifer. Vykouzlila odněkud bombardu a vystřihla břesknou fanfáru.
    Třísk! Okno preceptorky koleje. "Skřípalové zatracení, aby vás všichni čerti...!"
    Jennifer proud svinstva z nočníku čekala, takže uhnula.
    Ayre ne.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Jako úhelný kámen

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre stojí na pódiu a improvizuje.
    Začal zdánlivě na třetím stupni a splétá z arkád a girland tónů křehkou prolamovanou krajku. Tu zaobalí jeden tón do vlnivé ozdoby, tam zas přibarví melodii šňůrou půltónů, tady ji nechá poskakovat po rozverném schodišti trylků. Udržuje posluchače v napětí, nedovoluje jim s jistotou určit, jaký modus si vybral. Jónský? Aiolský? Melodický? Vrací se pořád k tónu, od kterého začal, ale hned odtud zase utíká a má pravdu, tam nelze nalézt vytoužený mír.
    Pak klesne níž. A skladba končí tónem, z nějž doopravdy vyrostla, který ji celou drží a podpírá, přestože dosud nezazněl.
    Tónikou.*)

    Závěrečná poznámka: 

    *) Čtenářům, kteří neholdují hudební teorii, a tudíž netuší, jaký druh nepřekonatelného hrdiny taková tónika je, doporučujeme vyzkoušet si celý ten trik na písni Kočka leze dírou. Se slavným Tónym se potkáte na jejím konci.**)
    **) Pozor, ať vás neudeří palicí.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Jistota

    Fandom: 
    Drabble: 

    Kruhy Mezisvětí nejsou neprostupně oddělené.
    Stejně tak, jako lze z našeho světa vstoupit do Ohně, Vody, Vzduchu a tak dál, je možné i projít například z Prázdnoty do Země.
    Gildovním vozkům tato skutečnost způsobovala noční můry.
    Každý z nich se totiž za cenu nesčetných obětí naučil znát svůj element. Věděli, kde je bezpečno, kde bývá naopak bytostí příliš, takže se stávají útočnými, kde hrozí průsaky... A drželi se svých cest doslova o život.
    Ayre si troufl kamkoli. Zjistil, že když je nejhůř, může uniknout rozezleným bytostem do jiného kruhu.
    Kdykoli otevřel takový průchod, cítil za sebou mocný, spásonosný tah Mandaly.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Návrat k základům

    Fandom: 
    Drabble: 

    Ayre převzal z rukou mistra Josselina svou flétnu. Okamžitě ji přiložil ke rtům; chtěl vyzkoušet, jakou má barvu tónu a rozsah. Ale než stačil fouknout, mistr řekl: "Je nová."
    Ayre oddálil nástroj od úst. Mírně se uklonil. Znovu se nadechl a velmi přesně zahrál nejjednodušší, nejzákladnější cvičení: tercie. Do-mi-sol, mi-sol-si, sol-si-re a zpět.
    Mistr se spokojeně usmál.
    Ayre pak strávil zbytek dne přetvářením solmizačních slabik do básničky. O slunci. To ho tady ve Francii fascinovalo nejvíc.
    Donum mihi sole datum,
    mihi soli singulo:
    sollus sidus renovatus.

    A úplně mimochodem přitom pochopil, jaký je rozdíl mezi čtvercovou a trojiční stavbou skladby.

    Závěrečná poznámka: 

    Věřím počítadlu, takže do-mi-sol, mi-sol-si, sol-si-re beru jako celkem tři slova.

    Kdo dovede Ayreho básničku přeložit, má u mě malý, nevýznamný bodík.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Co do mě vložíš...

    Fandom: 
    Drabble: 

    Mistr Josselin měl ve zvyku svěřit každému ze svých hudců flétnu. Na těch nástrojích nebylo nic zvláštního: všechny byly z dobrého hruškového dřeva, přesně vyvrtané, s anglickým prstokladem... a zcela nové. Měli na nich provádět technická cvičení.
    Dřevěná flétna je jeden z nejchoulostivějších nástrojů. Musí se naolejovat. Rozehrávat postupně. S každým fouknutím vznikají v jejím těle drobné prasklinky, které dotvářejí její hlas. Nečistil ji hráč pravidelně? Nedofukoval přesně oktávy? Oblíbil si jen jednu dvě tóniny? Dřevo je tvárné, dřevo se člověku přizpůsobí...
    Absolventi od mistra Josselina dostávali své cvičné flétny darem.
    Aby sami slyšeli, kde má jejich technika tendenci selhávat.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Trio?

    Fandom: 
    Drabble: 

    Skladbu pro absolventský koncert musel schválit mistr Josselin.
    Nikdo nevyžadoval, aby hráli sólo. Mohli vytvořit duet, trio nebo kvarteto. Směli přibrat i renomovaného mistra, aby jim hrál doprovod. V Chansons nikdo neházel adeptům klacky pod nohy okatým způsobem.
    Ayre a Jennifer zvolili sto let staré moteto.
    Anglické. Na francouzské půdě docela drzost.
    Ayre absolvoval s flétnou. Jennifer s violou da gamba. Potřebovali basso continuo.
    Shodli se na loutně.
    Mistr Josselin namítal, že loutna je na toto obsazení příliš slabá.
    Nevzdali se jí. Posílili její hlas magicky.

    Při koncertu se rozezvučely i kameny hradu.
    A v okolních vsích zvoněním zažehnávali zemětřesení.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Repetice

    Fandom: 
    Drabble: 

    Chansonský mistr písní seděl u cembala a vzpomínal na Ayreho předabsolventský koncert. Moteto pro flétnu, violu da gamba, basso continuo a kameny celého hradu. Přehrával si obě melodické linky. Nebylo to ono. Nemohlo to být ono. Zkusil chytit kontrapunkt pravou rukou a levou improvizovat basso. Znělo to o něco lépe, jen pořád chyběla ozvěna od hradních kamenů.
    Přestal hrát. Ten koncert byl tehdy parádní. Parádní průšvih. Obecenstvo málem ohluchlo: hudebníci špatně odhadli sílu iluze. Ale přitom tam ten čtvrtý hlas, to kamenné echo, nádherně sedělo. Dokázat to aspoň v jediném taktu znova!
    Pomyslel na Mandalu. Zahrál poslední akord.
    Hrad odpověděl.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Seznámení

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Pro Arengu, protože ji zajímal Elvířin první mandalovatý průšvih.

    Drabble: 

    V Torre de la Trinidad nesměly studovat žačky, jen žáci.
    Trinidadský mistr slov tedy učil svou nadanou dceru doma. Ale protože mistři mívají nějaká ta privilegia, slíbil jí, že když jej u svých prvních zkoušek před kolegy nezahanbí, nechá jí ukázat celý hrad.
    Elvírka byla nadšená. Běhala hned sem, hned tam, do síně, na pavlač, do pracovny, jen za ní sukénka třepotala. Až na jednom nádvoří narazila na obrovskou hromadu písku. Otočila se ke svému průvodci s němou otázkou.
    „Eso es la Mándala, Dios me salve,“ uplivl si učedník.
    Písek se zatřpytil, zašustil a začal se stékat Elvírce k nohám.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Nevoďte koně příliš blízko, nebo...

    Fandom: 
    Drabble: 

    Písečná mandala skřípala.
    Skřípala jako otočný kamenný pulpit, ze kterého vypadly ložiskové kuličky. Jako dveře, pod nimiž se náhle zvedly dlaždice. Jako rozlomený zub, do něhož zapadlo semínko fíku. Skřípala v našem světě zrnky písku, která si přesýpala podle momentální nenálady. Skřípala v Ohni kousky popela, ve Vodě ledovými krystalky, ve Vzduchu hvízdotem skrz neviděná stébla, v Zemi štěrkem odíraným o štěrk a v Prázdnotě prostě jenom tak. Skřípala tak příšerně, že lezla na nervy i příslovečně klidným gildovním koním.
    Jeden z nich vyjádřil svůj názor zvednutým ocasem a hromadou tekutého sajrajtu.
    Písečná pak pár dní skřípala a strašlivě smrděla.

    Závěrečná poznámka: 

    Odehrává se samozřejmě v době, kdy Písečná ještě tesknila po svém mistrovi. Ve kterém z kruhů Mezisvětí k oné politováníhodné koňské nehodě došlo, se mi nepovedlo vypátrat.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Co si vyprávějí jahody

    Drabble: 

    Žil byl jeden zahradník a to vám byl, mé milé odnože, strašný morous. Plevel na záhonech nechával, kopřivy nehubil, rostlinky neokopával, dokonce je ani nezalíval, takový to byl zlý člověk. Ale měl ženu a ta tajně vynášívala odpadky z kuchyně a popel z kamen do jednoho zastrčeného koutu zahrady. Kompost se jí brzy rozrůstal, radost pohledět. Rostliny do něj vysílaly své šlahouny a tak se držely při životě.
    Když pak ten zahradník umřel, jeho žena ho zahrabala pod slupky z brambor, nechala zetlít a pak jím všechny přihnojila. To vám byla hostina!
    A teď už, miláčkové, zavřít květy a spát.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Objevila jsem...

    Fandom: 
    Drabble: 

    Zpočátku chodila Elvíra utěšovat mladinkou Ptačí mandalu kvůli pocitu viny. Ostatně to byl její názor, který v těsném hlasování rozhodl pro zapečetění, a její ruce, které mistru Baldwynovi pomohly tu klec splétat.
    Potom k ní začala chodit ze soucitu. Mandala byla jako dítě: naivní, nezralá...
    Později tam chodila z lásky. Naučila se milovat zamlžené krajkoví proměnlivých obrazců, dokonce i stíny bytostí tam v dálce, za pevnými pruty Baldwynovy mříže a za bezpečným kruhem Mandaly.
    Ale pak do Chansons přišla malá Denisina dcera. Mandala se rozezvučela jejím jménem a zapomněla na všechno ostatní. Bernadette!
    Elvíra polkla hořkou slzu – a napsala Ayremu.

  • Obrázek uživatele ioannina

    Křivolaká cestička k srdci

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Pro Arengu.

    Drabble: 

    Když chansonští zjistili, že je mistr Hjalmar podvedl a že celou dobu plánoval věci tak, aby na jejich hradě Mandala vznikla, byli tak roztrpčení, že jim nestačilo Mandalu jen zapečetit.
    Začali ji nenávidět.
    A byla to právě Elvíra Sánchez, ta, jež se Mandaly od začátku nejvíc bála, komu začalo být mladičké a hned už umlčené Mandaly líto. Chodívala si sednout na její obrubu, protahovala ruku mezi žebry magických pout, povídala si s ní, dokonce jí někdy broukala jako dítěti.
    Mandala jí odpovídala tak, jak ve svém stavu mohla. Mlžnými obrazy.
    A Elvíra zjistila, že se z nich dá úspěšně věštit.

Stránky

-A A +A