Moje články

Evženovy děti s kamarádem na tajném dobrodružném výletě do lesa.

Slečna M od Birute. Velmi přitažlivá hrůza.
Pan Grenadin: O kráse a lásce od Ryi. Důkaz, že i magický realismus může být hezký.
Občanská válka aneb Poslední kilobajty od winterpool, aneb tady končí sranda, jde o život.
S nehty v bavlně. Akumakirei napsala hodně zvláštních a zajímavých drablat, tohle se mi líbilo asi nejvíc.
Hymna krajníků od Iantoucha. Letos moc nepsal, ale když ano, stojí to za to.
To se mi nemůže stát náhle doma od Faoba, protože může.
Návštěva od Amaranty je poněkud neobvyklá.
Čas vepsaný do neexistující kůže od Julie. Jáchym <3.
Hymna všetkých serverov od wandriky nemá chybu.
A všichni sedí na zadcích a píšou a píšou od Hippopotamie, aneb neobvyklý vhled do úskalí věděcké práce.
Turčín Poničan od Keneu. Balada jak vystřižená.
Debata symbolicko-botanická od winterpool, aneb to jdou X, Y a Z do hospody...
Starý zahradník od mamuta. Krásně osvěžující.
Laphroaig od Julie. Já vím, že už to v nějakém výběru bylo, ale když musíš, tak musíš.

Mít naspěch od Owese. Já jsem z ponuré napjaté atmosféry tohohle seriálu celá pryč.
Dav vře od Keneu, protože ten teda vře
Je pusto Peggy Tail letos psala fakt pěkné básničky
Pravda vítězí…? od Esclarte aneb dějiny ve sto slovech
Návraty od Zuzky. Krásné a srozumitelné i bez znalosti fandomu
Těžký úřad od Birute, protože šikovných lišáků není nikdy dost
Staré kosti od tif.eret. Líbí se mi tajemná neurčitost tohohle příběhu
V lese od avevy. Krásný jazyk, překvapivé vyznění
Herbář ze zapomněnek od Carmen. Smutné, ale zvláštně kouzelné
Tanec v lukách od Julie. Víla, Znamení a Budeč

Není úniku od tif.eret. Už rozcvičkový horor stojí za to
V tomto znamení přijdeš o všechno od Julie. Znamení šneka, Filip <3 a Budeč a nádhera
Nečakaná pomoc od wandriky samozřejmě, protože je tam Evžen <3
Lži od cptdrake, protože je to pravda
1812 od blueberry lady, protože pro Rusko mám prostě slabost
Systém od Peggy Tail, protože je to dobrá básnička
Obrazy ve mně od mamuta a měnící se roční období
Svatojánský večer od Danae, Viktorka, Budeč a lyrická magie
Vzkaz neznámého Antonína od kytky. Smutná skutečnost
Ztraceni v heslech od Faoba. Jazykově malebné třeštění

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

Radka už unaveně mžourá. Plné bříško uspává.
Vzápětí překvapeně nadskočí. Teta vytáhne její ztracený šátek: „Byla by ho škoda.“
„Vy jste nás sledovala…“ užasne i Bořek.
„Milý zlatý, já nosím celý les tady.“ Ukáže dlaň prorostlou jemnými kořínky. „Vím všecičko, co se kde šustne.“
Radka nerozumí, Bořka však zamrazí.
Jirka si přestane prohlížet nohu natřenou hojivou mastí. Zakaboní se. Proč nám nepomohla dřív, čarodějnice jedna. Neodváží se promluvit nahlas, přesto ho liška zpraží přísným pohledem.
„Mohli jste potkat něco mnohem horšího, to mi věř. A alou na kutě.“
Poslušně vyšplhají do podkroví.
Usínají ukolébáni vůní dřeva a tajemným šuměním stromů.

Z oranžových záblesků semaforu fialové. Spirála temného světla šílí v křeči. Stěny praští.
Bušení srdce sílí s každým magickým gestem. Čáry volají, pootvírají cestu. Neodmítej.
Uprostřed běsnění prolomené hranice smutně leží opuštěný bezbranný medvídek.
Drásavý němý křik natahuje duši na skřipec.
Studený kámen nestačí. Vyříznout čarovný obrazec do vlastní dlaně.
Už nekřič, maličký.
Nepříčetný ryk se láme v nevěřícném úžasu.
Medvídek pluje v krvavé kolébce, s ozvěnou smíchu se houpe ve vzpomínkách na něžná pohlazení, vpíjí slzičky rozloučení.
Neřeknu ti ne. Je tvůj. Smíš se přitulit a konečně klidně spát.
Hračka se rozplyne v tichém šťastném vzlyknutí.
Semafor svítí žlutě.

V rozpraskaném okenním rámu se vypíná zlatá pavučina jak groteskní krajková záclona. Drobounké kapičky rosy se třpytí v záři napůl rozteklé voskovice přilepené na prapodivném svícnu z vybělené kančí čelisti s hrozivými kly.
Vnitřek chajdy pluje v rozpitém světle. Bořek rozezná dřevěnou kredenc a kachlová kamna. Na plotně se leskne bachratý měděný hrnec.
Radka se spokojeně rozvaluje u stolu, před sebou puntíkovaný hrnek a naložený talíř. Láduje se, jako by zapomněla na celý svět!
Vyjevený Bořek nevěří vlastním očím. Má vrazit dovnitř?
Než se na něco vzmůže, dveře se rozlétnou.
Na prahu neznámá žena. V úsměvu odhaluje špičaté ostré zuby.

Evžen se zachytí kmene lípy. Měkké dřevo nabízí laskavou oporu v náhlé slabosti.
„Kučerová dostala pět let káznice. Dva roky nato umřela na tuberkulózu.“
Sladká míza konejší rozjitřené smysly.
„Pro smiřovací rituál s ní počítat nemůžeme.“
Evžen hladí rozpraskanou kůru, poslouchá jen napůl. Žluté srdíčko se třepotavě snese na dlaň. Pomíjivé potěšení.
„Možnost by byla,“ poznamená nepřítomně.
Seber se, ševelí lípa. Vezmi si moji sílu, jen maličko pomoz a zlé pomine.
Dmýšek ztuhne: „Myslíte nekromancii?“ Černá magie vybírá neúprosně krutou daň. Rušit mrtvou nikdy nedovolí!
Evžen povzbuzení stromu vděčně přijímá, dotekem děkuje. Už je klidný, podezření ho neurazí.
Zavrtí hlavou.

Chlapci chvíli čekají a jejich neklid roste. Mysleli si, že Radka bude vmžiku zpátky se zprávami, jenže po děvčeti není slechu dechu.
Bořek napíná uši. Jako by sám les usnul. Větve tiše ševelí, jinak ani hlásek.
Kdyby byl sám, bez váhání by vyrazil jako vítr po sestřině stopě. Jenže co s kamarádem? Přece ho tu nenechá!
Jdou oba pomalým kulhavým krokem, kudy se Radka hbitě prosmekla, tam se těžce prodírají, kde lehce přeskočila, tam nemotorně přelézají.
Bořek šeptem volá sestřino jméno. Žádná odpověď.
Okno pomrkává mezi černými větvemi.
Maják nebo past?
Bořek se plíží k chaloupce.
Sbírá odvahu nakouknout dovnitř.

Zhasla navždy. Sloužila věrně, prozařovala temnotu, vedla kroky nejistých, odhalovala skrytá tajemství, neúnavně rozlévala vlídné světlo, těšila v tísni, vnášela klid a pokoj do tiché samoty, vedla oči čtenářů po moudrých řádcích.
Sycená vsazeným kouzlem nikdy nezhasínala. Až do osudového okamžiku, kdy uprostřed černých lesů její netrpělivý uživatel zakopl a křísnul s lampou o tvrdý kámen.
Její schopnost vyprchala navždy, v žalozpěvu střepů se skončila její služba, melodický cinkot ji doprovodil na onen svět.
Těžko se smířit s jejím koncem u vědomí toho, že patřila otci a na svou poslední pouť se vydala bez jeho svolení.
Jirka jistě nikdy nezapomene.

Kordula zlobně syčí, hrozí srpem, avšak stříbro s cinknutím narazí na stříbro.
Rozvášněná liščata nedbají nebezpečí, magická zbraň jim dodává odvahu. Divoce dorážejí, bodlákové švihance prší, květy propalují černé díry do šedého hábitu, až se baba rozprskne v bělavé chmýří. Větřík ho roznáší ke špičkám smrků.
Děti propuknou v jásot.
Jirka najednou vystřízliví z vítězného opojení: „Má někdo ponětí, kde jsme?“
Rozhlížejí se. Nadšení vyprchává.
„Koukněte!“ Bořek první zahlédne drobné žluté světlo. Náhle se tiše rozzářilo v dálce mezi stromy.
„Třeba tam někdo bydlí.“ Radka netrpělivě poskočí. „Jdu to očíhnout.“
Nečeká na souhlas. V liščí podobě proklouzne houštinou a zmizí.

Bořek se neklidně vrtí, sedí na něčem pichlavém. Bodláky, to ještě scházelo. Moment… bodláky?
„Radko, proč máma doma suší bodlákové paličky?“ vydechne.
„Dodávají sílu. Chrání proti zlému čarování a vyhánějí temné bytosti.“ Radka se zajíkne. „Páni.“
Bořek rázem ožije. Stáhne si rukáv přes dlaň a už odřezává tuhé stonky.
„Ber jen ty se zralou hlavičkou,“ radí sestra vzrušeným šeptem.
„Co chcete dělat?“ nechápe Jirka.
Bořek bojovně třímá v jedné ruce stříbrný nůž, v druhé trs bodlákových květů. Energicky přebírá velení.
„Ty nemůžeš chodit, tak zůstaneš tady. Až dám znamení, rozsvítíš. Radko, jsi připravená? Na ni!“
Liščata se vyřítí z kruhu.

Kordula čeká. Číhá. Ani se nepohne, splývá s tmavým kmenem buku. Stříbřitý srp výhružně zrcadlí měsíc na nebi.
Děti se krčí v těsném klubku. Třesou se strachy i vlhce pronikajícím chladem. Přesezené nohy brní, zraněné chodidlo bolí. Únavou se klíží oči, avšak na odpočinek ani pomyšlení, v žaludku kručí, ale sevřené hrdlo nepropustí ani drobeček ze zbytku rozlámaného chleba. Vteřiny se vlečou jak dlouhé minuty, minuty se zdají hodinami. Do úsvitu nekonečně daleko – a co bude pak?
Radka si otírá nos. Jirka šeptem lamentuje, proč nezůstal doma. Byl to Bořkův nápad!
Bořek se zoufale rozhlíží po jiskřičce naděje. Nikde nic.

[Zvuky nočního lesa, namáhavé oddychování, praskání větviček]
Jirka: (kvílí) Kordula! Nemáme šanci. Prokouše mlhu a useká nám nohy!
Bořek: (funí). Neřvi! Udělal bych ochrannej kruh, ale potřeboval bych slídu, u Želmíra.
Jirka: (šeptá) Já ho umím se stříbrem. Jenže to taky nemáme.
Radka: Máme! Stříbrnej nůž! Dělej!
Jirka: Tý jo, dej to sem.
[Tiché cinkání, tajuplná hudba. V pozadí sýček]
Jirka: (šeptá) Polezte. (naříkavě) Jauvajs.
Radka: Kde mám kapesník? Ukaž tu nohu, zavážu ti to.
Bořek: (velmi tiše) Mlha už se zvedá, zas je černo. Číhá ve tmě. Čeká. Třeba bude čekat do rána.
Radka: (ještě tišeji) Třeba neodejde nikdy.

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Dají se na útěk. Prchají vzhůru do stráně, jediná možnost. Přeskakují kořeny, proplétají se mlázím, zachytávají se drsných kmenů, aby získali oporu. Lapají po dechu, srdce buší až v krku, tepny ve spáncích div neprasknou, ale hrůza dává nohám křídla, strach napomáhá obratnosti, děsem rozšířené oči včas varují před překážkami. Rychle, rychle! Přidejte, leťte!
Ještě kousek a budou nahoře, tam se ztratí v houštině.
Vzadu hrozivé funění, hněvivé brblání. Těžké tlápy dusají po jehličí, pravidelně, neúprosně, temný zvuk kroků překrývá dokonce i šumění stromů, rozechvívá zemi.
Jirka se na okamžik ohlédne. Vykřikne zděšením.
Babizna je stěží krok pozadu. Rozmachuje se.

Bořek uzavírá řadu.
Přestává ho zajímat, jaké nové podivnosti se jim postaví do cesty. Stále častěji se ohlíží. Jeho neklid roste.
Drkne do Radky: „Slyším kroky. Někdo jde za námi.“
Dívka okamžitě strne.
„Asi divočák,“ zasměje se Jirka.
Bořek nervózně zasyčí, děti ztichnou. Zaposlouchají se.
Pomalé pravidelné praskání větviček pod těžkou nohou, šustění rozhrnovaného listí, namáhavý dech.
Bořek zakryje Radku zády. Rychle se rozhlíží po vhodném úkrytu.
Má strach.
Ze tmy se vyšine tlustá babka zachumlaná v šátku, kolébá se stále blíž.
Bořek se uvolní. Nějaká kořenářka.
„Dobrý večer.“
Vtom měsíc ukáže šedý krutě hrozivý obličej.
Zablýskne se ostrý srp.