Vesmírné ticho. Tma, sametová jako jarní noc. Hvězdy se mírně třpytí, TARDIS tiše tančí prostorem. Nic tu chvíli neruší. Mlhovinou zní ukolíbavka jak vánek ze vzdálených kopců.
HLAS 1: Spi, příteli, a neotvírej oči
Vesmír se sám teď chvíli bude točit
neměj strach, neboj, nic se neroztříští
a jestli snad, spraví to ráno příští.
HLAS 2: Spi, příteli, a dej ať sny tě těší
a vše, co nikdo jiný nevyřeší
přenech teď chvíli lidem světa dole.
Netrap se tím, co ráno bude bolet!
HLAS 1: Spi, příteli, a nemysli už na nic.
Čeká tě ještě tolik příštích stanic
tolik útěků, tolik chvilek štěstí
ať zpívají ti hvězdy na pelesti
o pravdě o sobě, s níž se tak bojíš žít.
O pravdě, která ti věčně bere klid!
Krásná je, strašná, všechno dohromady
o všech planetách co už nejsou tady
a o té, jejíž smrt je tvoje vina.
Na Gallifrey už nikdo nevzpomíná
jediné zrnko, co z ní zbylo, jsi ty
a smutek věčně za očima skrytý.
HLAS 2: Někdy je s pravdou strašně těžké jít dál.
Tak spi, příteli, a ne abys to vzdal.
Mlhovinou doznívají poslední tóny, trylek je stále tišší, až nakonec umlká docela. Doctor se ze spánku usmívá.