Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Vrchní monitorovač literatury (přátelsky přezdívaný Vrmol) mířil na pravidelnou audienci. Všechny podklady měl pečlivě připravené ve vkusných fialových deskách, které svíral s posvátnou bázní. S nadšením ve tváři se dostavil před Diktátoru a na její pokyn začal předčítat.
“V minulém měsíci vyšlo šest zaručeně nejnovějších životopisů Zářné Vzory, dvanáct hloubkových rozborů její tvorby, sedmadvacet románů o jejích dobrodružstvích před nastolením Totality, patnáct sbírek básní oslavujících její dokonalost…”
“Je to nějaké jednotvárné,” přerušila ho Diktátora.
Vrmol se začal neznatelně třást, ale výraz nadšení v jeho tváři zůstával.
“Myslím,” podívala se Diktátora přímo na něj, “že bychom měli rozšířit seznam povolených témat.”
Dvěma stům padesáti sedmi civilizacím, vyskytujícím se v dohledu, se naskytla děsivá podívaná. Jako by jí projížděla ostrá čepel, získávala matérie vesmíru prohlubující se trhlinu.
Skrz mlhoviny, planety i hvězdy prošel řez a rozdělil vesmír vedví. Vesmír získal konec a obě jeho části se od sebe začaly vzdalovat.
“A jejda,” zarazila se prodavačka, když vesmírná matérie dopadla na váhu, “ukrojila jsem ti toho vesmíru a dvacet světlogramů víc, můžu to tak nechat?”
S neurčitě nadějným výrazem se zahleděla na zákazníka.
Malé božátko před pultem pečlivě přepočítalo drobné v dlani. Pak pokrčilo rameny.
“Klíďo, já se o něj podělím s bráchou.”
Nahrazuji téma číslo 3 - Můj nejlepší přítel zrcadlo
Drabble:
Neměla ráda zrcadla. Tu jejich krutou upřímnost. Když měla špatný den, rozbíjela je. Jindy se v nich zhlížela. Zkoumala jemné rysy tváře, smyslně vykrojená ústa, hluboké smutné oči.
Jenže její pohled se vždy zákonitě stočil k nim. Většinou hráli odstíny modré a hnědé, ale v příhodném světle na sebe brali celou škálu zemitých barev.
To oni byli příčinou její samoty.
Po pohledu na ni ještě nikdo nezkameněl, ale kdo se přiblížil na dosah hadům, kteří jí vyrůstali po celé hlavě, byl uštknut.
Smrt jako smrt. Tak se jí lidé vyhýbali.
Medusa neměla ráda zrcadla, ale krom nich neměla jediného přítele.
On. Byl z pěti dětí. Prostřední. A jejich byt měl jenom dva pokoje. Těžko mohli všichni zůstat doma. Šel na internátní školu půl republiky daleko. Nenapadlo ho se bát.
Ona. Byla nejstarší ze tří. A jejich hospodářství bývalo nejlepší ze vsi. Jenže to, co z něj zbylo, měl zdědit její bratr. Mohla se v osmnácti vdát. Nechtěla. Známý jejího otce ji doporučil na místo v Praze.
A tam se potkali.
Úsměv. Letmý dotek. Happy end.
Náhodná rozhodnutí. Promyšlené volby.
Buď nesmíte vinit nikoho, nebo naopak obviňte všechny.
Protože kdyby jeden z nich prošel jen trochu jinou cestou, nenarodila bych se.
Spolubydlící už zase uklidila kuchyň. Všechno nádobí bylo čisté a na svých místech. Koupelna se jen blýskala.
Není třeba nakoupit? Ale sakra, lednička je plná.
Chvíli přemýšlela o umytí oken, ale tak hluboko prokrastinační krize nesahala. Zatím. Posadila se k počítači. Pustila se do psaní…
Smích od zadního vchodu vytrhl Julii ze vzpomínek. Musí jít dolů.
Úsměv jí prohloubil vrásky kolem očí.
“Počítači,” řekla, “ulož soubor Vlastní životopis a odešli ho betám.”
Potřásla stříbrem prokvetlou hlavou a rozhlédla se po své pracovně. Kolem stěn byly v policích naskládané autorské výtisky.
Bývaly to příjemné dny, ale současnost má jednoznačně svoje klady.
Závěrečná poznámka:
Milá Julie, všechno nejlepší k narozeninám!
(Nobelovka za literaturu se mi do limitu nevešla, ale jistě tam někde taky je. Ale co už, stejně nepíšeme kvůli literárním cenám ;o)
Byl zvyklý probouzet se před úsvitem. Šest hodin po půlnoci se posadil na posteli a naučeným pohybem rozžal lampu. Natáhl se pro župan a nasadil si papuče. Na řadě byla snídaně.
Musel se nutit k pohybu. Kdyby se zastavil, už by znovu nesebral sílu. Zvracel.
Stále v županu se s povzdechem podíval na hodiny. Osm. Před dvanácti hodinami začínala Slavnost.
Bloumal od ničeho k ničemu. Snažil se nemyslet. Pohled na hodiny bolel.
Dvě hodiny chyběly k poledni a lampa byla stále jediným zdrojem světla. Včerejší Slavnost slunovratu se strašlivým způsobem zvrhla. Některé věci nejdou vzít zpátky. Slunce už nikdy nevyjde.
Nějak už dneska nejsem schopná dopsat to až tam, kde by měla kapitola končit, takže teoreticky, tohle je první půlka kapitoly a příští týden očekávejte půlku druhou.
Nemám přesný plán, ale vzhledem k fandomu je pravděpodobné, že v nějaké fázi bude příběh obsahovat násilné scény.
(Samozřejmě jen za předpokladu, že se dokopu k sepsání dalších částí ;o)
“Vyhráls,” odplivl si ďábel, “ale nemysli si, že ti to projde tak snadno!”
Mladý student odvážně vystrčil bradu: “Na moji duši nemáš podle podmínek smlouvy právo!”
“Na duši ne,” usmál se ďábel sladce, “ale dle podmínek si mohu odnést jeden z vašich fyzikálních zákonů.”
Ďábelsky se zasmál a se zahřměním zmizel zrovna ve chvíli, kdy student zoufale křičel: “Ale který?”
Student osaměl. Opatrně udělal krok. Gravitace to nebyla. Tření stále fungovalo.
A zatím se na mnoha místech hromadila energie, konečně nesvázaná zákonem svého zachování.
Když student kontroloval optické zákony, dosáhla energie nadkritického množství.
Planeta vybuchla.
“A sakra,” zaklel překvapeně ďábel.
Závěrečná poznámka:
Není nad to si na závěr DMD ještě jednou vyhladit lidstvo ;o)
nahrazuji si téma 12 - Kyselé vítězství a sladká prohra
Poslední dílek série o Adamovi
Drabble:
Roky studia. Roky výzkumu. Žádosti o granty. Vyplňování zpráv. Všechno to úsilí nakonec vyústilo v jednoznačný úspěch.
Stala se z něj kapacita. Dokonce mu přijali článek do Magic.
Článek o léčbě obyčejných v Magic! Způsobilo to víc než jedno překvapeně pozdvihnuté obočí a spoustu polemických citací.
Splnil, co si předsevzal. Našel způsob jak léčit matčinu nemoc.
Měl jenom malé zpoždění, nějakých zatracených dvacet let.
Chyběla mu. Když se ženil, když se narodily děti. Nedožila se ani jeho promoce.
Ale seděli s tátou u ní, když odcházela. Usmívala se, držela ho za ruku. A on věděl, že je na něj pyšná.
Každé slovo je jak popíchnutí jehlou.
Každý pohled jako kapka inkoustu.
Zapisuješ se mi do srdce a ono to bolí.
Tolik slov, která zůstala nevyslovena.
Tolik pohledů, které směřovaly jinam.
Zabodáváš se mi do srdce a ono to bolí.
Ticho probodené jehlou.
Letmý dotyk ve tmě.
Jsme spolu spojeni a ono to bolí.
Žádné slovo, které vyslovíš, nezní správně.
Žádný pohled, který mi věnuješ, mě netěší.
Mám tě zapsaného v srdci a ono to bolí.
Všechna slova už jsou zbytečná.
Všechny pohledy tak strašně fádní.
Jehla v kupce hluku.
Pohled z velké dálky.
Stojíme každý sám a ono to bolí.
Byla tak nádherná, když se ho ptala. Její jemná kůže lákala k pohlazení a v očích se třpytilo něco zvláštního, tak lákavého. Vztáhla k němu ruku s jablkem a usmála se.
Řekl ne.
Bůh vyhnal Evu z ráje a Adam zůstal sám.
Občas se mu zastesklo. Anděl od brány mu vyprávěl, jak se Eva stala pramátí lidstva, jak její dcery rostou a prospívají.
Občas litoval svého strachu. Chyběla mu. Nikdy nepřestal doufat, že se vrátí. Anděl mu neřekl, kdy zemřela.
Nakonec se rozhodl jít za ní. Čekal na novou příležitost. Konečně se cítil připravený.
Ale ovoce poznání už znovu nedozrálo.
Ta opojná vůně ji překvapila u autobusové zastávky. Každé ráno ji vdechovala a přemýšlela o těch, kteří už odešli. Bez kvetl.
Bílá květenství mizela. Usychala kolem zelených plodů. Opojná vůně zůstávala, stejně jako myšlenky. Odhodlá se letos? Bez zrál.
Trsy temných bobulí se leskly. Opojná vůně téměř zmizela, ale i její odlesk pronásledoval. Okamžik rozhodnutí se blížil. Bez dozrál.
Utrhla jeden trs. Držela ho v dlani. Zavřela oči. Přivoněla. Ne, ještě není připravená. Trs černých bobulí dopadl na chodník. Snad příští rok. Snad sebere odvahu, celý trs sní a připojí se k ostatním. Snad ji za nimi zavede. Bez připojení.
Zadek sedí. Tělo se naklání dopředu. Paže zabírají. Chladné železo studí. Do dlaní se zadírají třísky. Je třeba udržovat rytmus.
Ve chvílích klidu mlčíme. Ten po pravici neumí mou řeč. Tomu po levici byl vyříznut jazyk. Není třeba, abychom znali své osudy. Jediné, co po nás chtějí, je udržovat rytmus.
Jíme, co nám dají. Vyměšujeme přikováni ke svým lavicím. Všechny chutě nám splynuly v jedno. Zápach se stal naším společníkem. Spícím tělem vibruje rytmus.
Není důležité, kým jsme byli. Rytmus stírá rozdíly. Rytmus nás tvaruje do zaměnitelných tvarů.
A tak už se neptám, jak dlouho mohu přežít v rytmu galéry.
)
Fronta pomalu postupuje. Čekající se nudí. Vyměňují si zdvořilosti. Fronta ožívá hlasitějšími útržky hovorů.
“Co letos, zase na poslední chvíli?”
“Obětinu daním paušálem, vyplatí se mi to. Obzvlášť když ani oni sami nevědí, co všechno tam naházeli.”
“Já vedu evidenci. Stejně mi většinou obětují jen ovoce, savce výjimečně a kdy se zmohli na lidskou oběť, to ani nepamatuju!”
“Ti uctívači už nejsou, co bývali.”
“Přemýšlel jsem, že si letos vezmu daňového poradce, ale znáte to, tyhle malé kulty nevynášejí tolik, abych si ho mohl dovolit.”
“Je to hanba!”
Okolostojící bohové souhlasně přikyvují. Hovor se stočí k počasí. Fronta pomalu postupuje.
Vždycky se dokázala zabavit. Hrála si s míčem, skládala kostky, převlékala panenky. Ale pak objevila kouzlo knih.
Začalo to nenápadně, na stránce se vlevo dole z části odstavce vyloupl ježek. Malý a bodlinatý. Když mrkla a podívala se pořádně, zmizel.
Naučila se dívat trochu bokem, aby nenadálé obyvatele prostoru mezi slovy nevylekala. Potkávala je čím dál častěji. Chtělo to jen vybírat knihy, ve kterých je co nejvíc textu a co nejmíň obrázků. Naštěstí měli takových doma dost.
“Vidíš to, co já?” zašeptala konsternovaná matka a otec se vzmohl jen na bezhlesé pokývnutí hlavou. “To dítě si čte ve sbírce zákonů!”
Pěšina se domácky vinula mezi stromy.
Slova, která nebyla vyslovena, kroužila kolem se zlověstně bzučivým podtónem. Přibližovala se a vzdalovala, ale ani na chvíli na sebe nedala zapomenout.
Dvojici kroků tlumilo suché jehličí a mech.
Slova, která nebyla vyslovena, útočila a bodala. Nezazněla a proto nebylo možné se proti nim bránit.
Na pavučině u cesty se třpytila rosa.
Slova, která nebyla vyslovena, se vysmívala existenci všech hlásek. Nepotřebovala je a tak jimi hluboce opovrhovala.
V lesním šeru se ozýval datel.
Nepřítomnost slov implodovala v hlubokou bolest a samotu. Naděje na budoucí abecedy zemřela.
Po tichu už pěšina nikdy nebyla stejná.
Ve školce jsem jako poznávací obrázek dostal hnědý kbelík.
Na základce se mi smáli, že nosím brýle.
Ze střední jsem odešel, abych nemusel vysvětlovat ty neomluvené hodiny.
V zaměstnání nikdo nedocenil můj přínos.
Žádná ženská, o kterou jsem stál, si se mnou nechtěla vyjít.
Ženské, o které jsem nestál, se mnou vydržely maximálně do třetí schůzky.
V pekárně mi vždycky dali tvrdé rohlíky.
A v sáčku jablek jsem měl nejmíň jedno plesnivé.
Tak to šlo den za dnem, rok za rokem. Pak jsem umřel. “No co,” pokrčila právě uvolněná duše rameny, “teď se to nepovedlo, ale příště to bude lepší!”
Vzpomínáme na tebe. Jeden každý z nás. Tolik jsi pro nás znamenal.
Byl jsi tu pro nás a byl jsi tu s námi.
Byls dokonalý a jedinečný.
Každá vteřina s tebou byla jako ztělesněná píseň.
S tebou jsme žili mezi tóny a tvými tóny jsme se stali.
Tolik jsme pro tebe znamenali.
Zpívali jsme tě každým svým činem a každým svým slovem.
Byli jsme tu s tebou a byli jsme tu pro tebe.
Teď už nejsme.
Za východu slunce ses zrodil, v západu slunce umíráš.
Vzpomínáme na tebe celým srdcem.
Zbývá jen zvolat: Starý den zemřel, ať žije nový den.
Tři čarodějky stojí uprostřed pouště. Malomyslně zírají do prastarého pergamenu.
“To neseženem,” řekne první.
“Bojím se, že máš pravdu,” řekna druhá.
“Tak co budeme dělat?” řekne třetí.
První čarodějka se zamyslí.
“Budeme následovat velkého mága Bá-bicu. Co nemáme, nahradíme tím co máme!”
“Co máme?” zeptá se druhá.
“Písek!” odpoví třetí.
Druhá a třetí čarodějka se pustí do radostného zpěvu.
“Namísto skopce?”
“Písek”
“Beran?”
“Písek”
“Jelen?”
“Písek!”
“Kytovec?”
“Písek!”
“A nebude to takhle dost jednotvárné?”
“Zkusíme to,” řekne první čarodějka a jme se z pergamenu předčítat upravené kouzlo. “Tak shoď písek z kopce
Nakopej písek
Olej lej písku
Kyt na písek!”
Závěrečná poznámka:
Pokud ho někdo přehlédl, je to odkaz na Ryino drabble
Prostě jsem si nemohla pomoct :o)
Když mi bylo osm, otec od nás odešel. Přísahala jsem, že nebudu jako on, že tohle svým dětem neprovedu.
Když se Adam narodil, věděla jsem, že tu pro něj vždycky budu. Byl to nejdokonalejší dítě na světě. Nedokázala bych ho opustit.
Když bylo Adamovi osm, začali mě doktoři připravovat na nejhorší. Čelila jsem možnosti, že svého chlapečka opustím, aniž bych to mohla ovlivnit.
Plakala jsem. Ne kvůli sobě, kvůli Adamovi.
Doufala jsem. Ne kvůli sobě...
Modlila se...
Mám štěstí, dostala jsem nějaký čas navíc.
Můj chlapeček stihl dospět. Já si konečně můžu oddechnout. Neopustila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval.
“... ste slyšeli? Babu Kropáčkovou odvezli!”
“Nekecej! Jsem myslel, že je k tý kuče přirostlá.”
“Prej se úplně pomátla, furt drmolila, že pro ní přišel čert!”
“Baba bláznivá, co jí to popadlo?”
Dveře vrznou. Štamgasti jako jeden muž zvednou oči. Lokálem pomalým kulhavým krokem kráčí černé páchnoucí stvoření.
Židle vrzne, když si sedne. Hřbetem ruky otře slepené vousy a odplivne na podlahu.
“Pepíku, hoď sem jedno,” houkne a s pokrčením ramen se rozhlédne po kamarádech.
“Dehtoval jsem střechu Novákovejch chlívku, ujela mi noha a trochu jsem se v tom vyráchal.”
Když na něj stále bez hlesu zírají, dodá: “Zatracenej tér, no.”
Je před sklizní. První kněz chrámu slunečního boha dle dávné tradice žehná zrnu.
Zlatavá pole se třpytí a s těžkými klasy si pohrává vítr.
První kněz vykládá podobenství. To podobenství, každý zná.
Věrní uctívači jsou v něm obilím. A sluneční bůh jim dává světlo a teplo a oni v jeho paprscích prospívají.
Ti, kdo se od slunečního boha odvrátili, kdo zavrhli jeho zlatou tvář, jsou v tom podobenství jen bodláky a koukolem.
První kněz chrámu slunečního boha vypráví, ale jednu myšlenku si nechává pro sebe.
Lidé se možná dělí na obilí a bodláky, ale když přijde sklizeň, požnuto bývá obé.
Život se skládá z malých rituálů. Některé si ani neuvědomujeme, jiné jsou pro nás tak významné, že je nazveme tradicemi.
Když mám narozeniny, chodíme s mámou do muzea. Máme svoji trasu. Svoje oblíbené exponáty.
U tučňáka je takový výklenek, kam si máma vždycky sedne, protože ji bolí nohy.
Bylo mi asi sedm, když jsme tam byli poprvé.
Jenže letos se mi omluvila. Už na naši tradici nemá sílu. Nedošla by.
Řekl jsem jí, že už nejsem malé dítě, že to čtvrt století zvládnu i bez tučňáka a vzal jsem ji za ruku.
Jenže nezvládnu.
Letos sedím před tučňákem poprvé sám.
nahrazuji téma č.11 - Upřednostňuji osobní setkání
Drabble:
Při pohledu na ni tane na mysli jediné slovo - dokonalost.
Celé hodiny bych mohla sledovat její ladné linie. Hladké a zvoucí.
Dokázala bych se ztrácet v její exotické vůni. Ponořila se do ní a pokusila se v ní hořkosladce rozplynout.
Zlehka bych se jí dotýkala. Dívala se jak sladce taje pod mou horce roztouženou dlaní. Nechala bych na sobě ulpět odlesk její dokonalosti.
Tak to je.
Mohla bych se jen dívat.
Mohla bych k ní jen vonět.
Mohla bych se jí jen zlehka dotýkat.
Ale když jde o tabulku kvalitní čokolády, upřednostňuji co nejosobnější setkání a prostě ji celou sežeru.
