Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
(A sto slov týdně je tak všechno, čeho budu letos reálně schopná, takže ambiciózní plány ustoupily momentální inspiraci, takže si nejsem ani úplně jistá, o čem přesně to nakonec bude. Ale přece vás v tom nemůžu nechat samotné ;o)
Rozhodla jsem se vložit do výběru drabble s nejmenším množstvím komentářů, protože já mám všechna svá drabble ráda stejně ;o)
V textu není všechno, co jsem do něj chtěla vepsat, hrdinův život byl příliš obsažný na sto slov. Ale jak se říká, lepší alespoň něco než nic :o)
Drabble:
Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.
V jejich středu se objevil strašlivý chřtán. Vtahoval je do sebe jednoho po druhém. Nedokázali utéct. Docházel jim čas. Propadali se. Křičeli hrůzou, zatímco se, šlapajíce po zádech svých druhů, snažili zůstat co nejvýš. Ale jejich snaha byla marná. Souboj s gravitací nemohli vyhrát. Jejich těla klouzala jedno po druhém. Dolů. Do zvící propasti. Do zapomnění.
Jeden za druhým ztráceli pozice, až zůstal jediný. Poslední. Chvíli ještě doufal, ale jeho pokus udržet se na hladkém skleněném povrchu byl předem odsouzen k nezdaru. Sklouzl. Konec.
Zrnka písku ležela ve spodní části přesýpacích hodin.
Přišel člověk a hodiny otočil.
Všechno začalo znovu.
Držel jsem nákupní seznam jako štít a pomalu se probíjel davem.
“Oči! Krásné oči!” zařval trhovec, až jsem leknutím odskočil a vrazil do stánku s ušima.
Než se do mě jeho majitel stihl pustit, utekl jsem skulinkou mezi prodejci prstů a lopatek. Oddechl jsem si, že za mnou neběží. Zbývala poslední položka.
“Kůže! Kůže všech barev!” ozvalo se z rohu tržiště. Vyrazil jsem.
Ta ebenově černá mě okouzlila, i když mi ji obchodník vymlouval. Ale zákazník je pán, tak nakonec pokrčil rameny.
Konečně jsem mohl opustit předporodní trh.
Když Hermannovi ukázali jeho prvorozeného syna, omdlel. Novorozenec byl černý jako bota.
Shrnutí předchozího děje: Hermiona po návratu do své doby zjistila, že bez Siria skutečně nedokáže žít a začala pracovat na tom, aby se dokázala znovu vrátit. Dnes ten den přišel!
Varování: 15+!
Drabble:
Hermiona se vyplížila z Dracovi postele. Bylo jí zle z toho, kam klesla, ale bohatství a styky rodu Malfoyů představovaly jediný způsob jak do výroby dostat průmyslový obraceč času. Ale dnes přišel den D. Vrátí se!
V okamžiku, kdy ucítila ve vzduchu opojnou vůni sedmdesátých let, přemístila se na břeh Bradavického jezera. Přesvědčená, že na ni Sirius čeká na jejich místě, rozběhla se ke kopretinové loučce.
Byl tam. Přesněji byli tam oba. Nazí. Ve zcela jednoznačné pozici.
“Ale…” hlesla.
“Ehm,” zakryl se Sirius hábitem (Severus zůstal zcela bezostyšně odhalený).
“Víš, když jsi odešla, uvědomili jsme si, že patříme k sobě,” pokrčil rameny. “A poslyš, nezačalas šedivět?”
Pohladil ji po tváři a když jeho dotyky zabloudily níž, Adina začala roztávat.
Tečka. Dnešní kapitola ukončena, tu zítřejší zahájím probuzením a teď můžu do parku na pivo.
Klid. Ticho. Čerstvý vzduch. Sakra, támhlety dvě slepice míří k vedlejší lavičce! Kurnik!
“A Adina je úplně nejlepší hrdinka! A má vyjít další díl!”
Sákryš. Fanynky.
“No já se už nemůžu dočkat! Akorát by nemusela skončit kapitola pokaždý, když na to chtěj vlítnout!”
“Tak von je autor asi ohleduplnej a chce jim dopřát trochu soukromí.”
“Fakt myslíš?”
Ále houby, milé dámy, autor je sobec, co se nechce otravovat psaním hloupých milostných scén.
Ludva byl idealista. Snílek. Proto ho Pavel miloval. Pro tu jiskru nadšení, kterou dokázal zapalovat cizí srdce.
Od té epizody s Filipem spolu postupně sdíleli úplně všechno. Minulost, přítomnost i budoucnost. Pavel byl šťastný. A pak mu Ludva váhavě prozradil své poslední tajemství.
Pavla nejdřív vyděsil tón Ludvova hlasu, ale, když pochopil, o čem přítel mluví, uvědomil si, že ho pro to miluje ještě víc.
Ludvův Velký Plán začali uskutečňovat spolu. Ludva byl snílek a dokázal nadchnout. Pavel byl dříč a dokázal věci dotáhnout do konce.
A tak, ruku v ruce, dohnali ti dva všechny tabákové firmy k totálnímu krachu.
“Co se s námi stane, až odsud odejdeme?” zeptá se jeden.
“Nikdo neví,” zní váhavá odpověď.
“Já slyšel,” zašeptá další, “že tam zaživa stahují z kůže.”
Očka vyděšeně míří do tmy.
“Prý rozřezávají na kusy,” odváží se přidat vizi i ten malý.
Ostatní ztrácejí ostych a vykřikují hlasitěji.
“Topí!”
“Melou na kaši!”
“Noří do rozžhaveného oleje!”
Děsivost poslední vize je umlčí.
Jen ti, kdo odejdou, se dozví pravdu. Ostatním zbývá strach.
O patro výš se babička podívá na hodiny.
“Bude poledne!” obrátí se k vnučce. “Vezmi Terko košík a skoč do lochu pro pár brambor. Uděláme si k obědu placky.”
“... a protože domeček z cihel už zlý vlk odfouknout nedokázal, byli jsme já i bratři konečně v bezpečí,” dokončilo třetí malé prasátko vyprávění, sáhlo po sklenici a dlouze se napilo.
“Takže jestli dáte na mou radu, tak při stavbě domu na materiálu šetřit nebudete. Nejde přece o nic menšího než o život!”
Mezi posluchači se šířilo souhlasné pokyvování a hostincem se rozběhla debata o strastech vyřizování stavebního povolení.
“A všechny zakázky vyfouknu! Stačí trocha divadelničiny a ti vepři hnedle tančí tak, jak já pískám!” spokojeně se mezitím za oknem uchechtával pan Vlk, majitel největší stavební a dodavatelské firmy v okolí.
Závěrečná poznámka:
Ještě jste mohli dostat značně depresivní drabble o prasátku Peppě, ale rozhodla jsem se být na vás hodná :o)
Zdejší med je vyhlášený. Včely krouží nad rotundou a hřbitovem, pak zamíří k lípám. Do květů vlétnou mezi lukami a vylétnou uvnitř kamenných hradeb.
Je tu rušno. Okna zdobí truhlíky s podivuhodnými květinami, v zákoutích se kroutí neobvyklé stromy a na ústředním náměstí roste už víc než tisíc let lípa. Včely vlétnou do jejích květů a vrátí se nad louky budečské planiny.
Nenechají se splést maskami, které krajina nasazuje pro lidské oči. Volně létají tady i tam.
Proto je zdejší med tak vzácný. Jen včelař, který si je svým rojem jistý, ho sem může přivést beze strachu, že ho ztratí.
Závěrečná poznámka:
Tady jsem tedy musela hodně krátit a asi se mi tam nevešla celá myšlenka :o(
Ale o včelách a Budči bych si ráda ještě někdy napsala.
Je Bůh a je člověk. Co jest Boží, patří Bohu. Co jest lidské, člověku.
Bůh dává i bere. Dává nenávist vůči všem, kdo v něj nevěří. Bere svobodnou vůli a žádá nelítostné dodržovaní svatých zákonů.
Bůh burcuje i tiší. Burcuje silné k ovládnutí slabých. Tiší pochybnosti, když se do srdce vkrade falešná lítost nad kacíři.
Bůh je světlem na obloze i v duši. Své věřící věrně provází životem a opouští jen z trestu. Je vším, co do něj jeho věrní vložili. Dělá vše, co od něj očekávají.
Bůh sám tak dokáže téměř cokoli. Jen zabít, zabít musí jedině ruka člověka.
Chceš-li dům svůj před všemi poberty uchrániti, použij kouzlo Hieronyma z Dolního Hrádku.
Ze psů, za letního slunovratu vržených, nejsilnější štěně vyber, rok ho dobře krm a vychovávej.
V kovárně nech vykovati řetěz, který obemkne celý tvůj dům, či dvorec. Řetěz zakopej ne méně než dva lokty pod zem kol toho, co brániti chceš.
K řetězu ať patří železný obojek, který psu svému na krk nasadíš, až ho zakopávat budeš tři lokte před branou či dveřmi.
Až pes v hlíně naposledy vydechne, kouzlo se zpečetí. Duch jeho řetězem obemknutou državu věrně hlídati bude, dokud rez nebo zlá vůle řetěz nerozpojí.
“Vůbec se k sobě nemají a přitom jsou pro sebe stvořeni!”
“Kdyžšš říkáššš.”
“Víš jak krásné děti by mohli mít?”
“Nevím, nejsssem vššševědoucí.”
“No, nemůžou za to. Jsou oba takoví nevinní truhlíci. Co teď s tím?”
“Navrhoval bych rozšššířit jim obzssory. Dej jim plod ssstromu pozssnání. Ono jim to dojde.”
“Ale to přece nejde, ten jsem jim zakázal! Nemůžu tak náhle změnit rozhodnutí!”
“Co ty bysss dělal, kdybysss mě neměl?”
A když Adam s Evou pojedli ze stromu poznání, uvědomili si jeden druhého úplně novým způsobem.
O devět měsíců a jedno vyhnání z Ráje později se jim narodil první syn.
Na lampě je nalepený plakát zvoucí na koncert. Je nalepený nakřivo a, ačkoli se datum ztrácí v grafickém balastu, koncert se koná dnes.
Pódium v rohu hospody je téměř zaplněno mohutným kytaristou. Jeho ryšavé vlasy v přítmí září. Rozhlédne se po publiku. Štamgasti na baru, milenci na schůzce, partička mládeže. Odkašle si. Hrábne do strun.
Zpívá. Sám napsal text i melodii, která odráží hloubku lidské duše. Zmlkne. Tóny se rozprchnou.
Potlesk nepřijde. Štamgasti pijí, milenci zaměstnaní sami sebou, mládež se zlomyslně chechtá. Neúspěch.
Zkáza smutně sklopí hlavu. Pak pokrčí rameny. Tentokrát to nevyšlo, příště to zkusí jinak. Třeba se saxofonem.
Jest údělem filozofa sdělovat mocným nepříjemné pravdy. Pročež jsem sebral veškerou odvahu a vstoupil k samozvanci, jež uchvátil vládu nad státem. Přijal mne vlídně, neboť zvykl sobě dodávat lesku přítomností dobrých mužů.
Na stůl se snesly pochutiny a nápoje. Tyran nápadně lehkomyslně ochutnával ze všeho a k témuž vybídl mne.
Uchopil jsem nejbližší sušenku a pomocí obrazných vyjádření učinil jsem usurpátorovi přednášku o sušenkách, které se tak snadno lámou, přesáhnou-li svou vhodnou velikost. Doufal jsem, že pochopí a ustoupí od dalších dobyvačných snah.
On však se zájmem pohlédl na sušenku a pravil: “ Takže myslíš, že bychom měli přejít na čokoládu?”
Ostrý zub rozřízne zemi vedví. Zlovolné pletence, které ji svazovaly, jsou zpřetrhány. Země vydechne. Jeden pruh tam, druhý vedle něj. Tam a zpátky dokud si volci nevyžádají přestávku.
“Nemusíš to dělat,” řekne Libuše. Sleduje jak si muž otírá pot z čela.
“Jsem Oráč,” odpoví.
“To jméno zajistily jiné brázdy, ty opředené magií.”
“Magie potu, kterým si lidé dobývají živobytí, je snad něco míň?” obrátí se k ní. “Jsem Oráč. Odvrátím-li se od půdy, zapomenu-li jak se starat o jediné pole, jak bych pak mohl být dobrým správcem celé země?”
Usmál se na ni a ona věděla, že si vybrala dobře.
Takže čím začnu?
Tělem. Jeden postarší trup by tu byl.
Co tam mám dál?
Nějaké končetiny. Ruka. Ruka. Noha. Noha. Cajk.
Prsty?
Jeden, dva, tři… deset.
A ještě jedna sada u chodidel.
Drží to pohromadě?
No, když do toho nebude nikdo moc šťourat, mohlo by to projít.
Je to celé trochu rosolovité, ale přimhouřím oko.
Oko!
Nesmím zapomenout na hlavu!
Nezbytně s příslušenstvím. Nějaké ty oči, uši, pusa, nos? Odškrtnuto.
Vypadá to, že je to všechno.
Pro jistotu to projdu ještě jednou.
Jo, všechno tu leží.
Ten budík pořád ještě zvoní?
Asi bych už konečně měla vstát a zastavit ho.
“A hlavně se chovejte slušně!” ukončil otec standardní výchovný proslov, který ovšem žádný z jeho potomků neposlouchal na víc než půl ucha.
Okolní lákadla zcela zaměstnávala jejich pozornost. Barevná světla! Hudba! Hromada lidí!
“Pozor kam šlapeš!” křičel otec nervózně, když nejstarší syn neohroženě vyrazil vpřed.
“Nešťouchej do toho!” zarazil kvapně dceru, kterou zaujala základna vysoké pyramidové struktury.
“Chcete snad, aby nás odsud zase vyvedla ochranka?” chytal se za hlavu, když se jeho nezdárné děti jako na povel rozběhly každé na jinou stranu.
“Ale jen je nech proběhnout,” zabručela na manžela dobrácky paní Godzillová, “vždyť jsou ještě malí a skoro neškodní.”
Na začátku se ještě mohl rozhodnout. Někteří svým bohům obětují květiny. Další ovoce. Jiní se zastaví u zvířat.
Jenže, on svého Boha považoval za největšího, za toho, pro kterého je jen oběť nejvyšší dost dobrá. Vsadil na smrt a pach prolévané krve přiváděl věřící Bohu blíž.
Bůh jim přál. Získávali nová území, bohatli a jejich vážnost vzrůstala. Už nebyli jen malá nevýznamná sekta.
A ti, kdo založili Chrám, postupně uléhali na oltář, když bylo třeba usmířit Boha obzvláště významnou obětí.
Teď už si první První vybírat nemohl. K oltáři mu zbýval jediný krok a jeho nástupce držel v ruce nůž.
Ben na levé ucho neslyšel od narození. Kde přišla o pravé ucho Bana, se nikdy nezeptal. Jizvy, které se jí táhly po tváři až k zátylku, nedávaly naději na nebolestivou odpověď.
Potkali se na jedné z mála bezpečných cest a rozhodli se pokračovat spolu. Skrývali se před zřídka projíždějící obrněnci. Ruku v ruce utíkali zvuku výstřelů. Vyhýbali se zbytkům měst, odkud k nim doléhaly výbuchy.
Nakonec dosáhli svého cíle.
Kontinent spálený válkou jim zůstal za zády a oni se posadili na mořské pobřeží. V objetí, hlavy pevně přitisknuté ucho na ucho, si, zaliti paprsky zapadajícího slunce, společně vychutnávali požehnané ticho.
Držím tě pevně drahá moje. Nechci se smířit s rozlukou.
Držím tě, když nás skrápí provazce vod. Mé mokré tělo se vine k tvému.
Držím tě, když se bestie rozeřve. Svět obrací se vzhůru nohama.
Držím tě, když jsi mi v jediném okamžiku vyrvána. Jen tvůj děs a strach je roven mému.
“Znovu se shledáme!” snažím se překřičet řvoucí bestii. Voláš totéž.
Je to náš osud! To si slibujeme!
Vždyť krom tebe není jiné, co by mě byla rovna velikostí, barvou a provedením paty.
Až děsivá bestie zvaná pračka utichne, pak znovu nalezneme jedna druhou.
My dvě se rozdělit nedáme!
Žili šťastně a spokojeně. Jejich společenství si zakládalo na stabilitě. Každý z jeho členů měl své místo a svou úlohu. Nepochybovali, věděli, co je správné.
A pak se objevili Oni.
Byli jiní. Nezapadali. Jejich těla postihovaly podivné deformace.
Tak je poznávali. Nahnali do houfu. Ošklíbali se nad nimi. Děsili se jich.
Pak zazněl verdikt.
“Okamžitě opustíte území našeho společenství. Nikdo z platných členů společnosti se od vás nechce nakazit. Snad jen pokud vás ty hlouposti s vývojem přejdou, můžete požádat o návrat mezi nás.”
Nevrátili se.
Historie jim poskytla satisfakci.
Nakonec se totiž ukázalo, že evoluce není vůbec špatný nápad.
Co jsem přešla na novou dietu, nějak na mně všechno pne. Asi to nebyl nejlepší nápad.
MŇAM. MLASK.
Já vím, že bych neměla, ale když se mi nabídne takové lahodné soustíčko, neodolám.
Božíčku, tady je ještě jedna!
To je dobrota.
A když se trochu natáhnu, dosáhnu na další.
ŠKYT!
No, bude chvilku trvat, než ji strávím.
Ale když ony jsou tak dobré!
Už jen tu poslední planetku a končím!
KRRRK!
A sakra!
Došlo palivo!
Gravitační síly získaly navrch a hvězda se pokusila smrštit. Její jádro ale bylo příliš tvrdé, hvězdná hmota se od něj odrazila.
Výbuch supernovy ozářil celé okolí.
Jára se podrbal ve vlasech, zívl a rozhodl se, že je čas na kafe. Vklouzl do ošlapaných pantoflí a došoural se do kuchyně.
Po paměti otevřel skříňku, ale po marném šátrání zjistil, že je prázdná.
Ve dveřích se objevil Vilda. Jejich vyděšené pohledy se setkaly nad dřezem
zaskládaným špinavým nádobím.
Hnáni děsivou předtuchou vyrazili do Pavlova pokoje.
Seděl nad skripty a dělal si poznámky. Když mu spolubydlící vrazili do dveří, omluvně vzhlédl.
“Sorry kluci, dneska jsem nemohl umýt nádobí, páč mě přepad děsnej kopr.”
Když na něj pořád nevěřícně zírali, pokrčil rameny a vysvětlil.
“No přece kurevský odpor k prokrastinaci.”
Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.
ve světě, kde se jedenácté přes páté mele, den má Šestadvacet hodin a rok patnáct měsíců, něco není v Pořádku.
vždyť třináct by jich dokonAle stačilo. Ten jeden na orbitě říká, že jiné číslo je plané.
v tom světě týdeN trvá celých čtrnáct dní (patnáct z nich je pondĚlí).
když ve dvacet hodin Říkají: vysíláme večerníček, radši se nedívám, neusnula bych.
loučím se se svými dEvíti hodinami spánku, když hodiny třináctkrát odbijí půlnoc. a nic.
v pátém se to mele. kterého z Šestadvaceti má vybrat?
vyhrává tucEt. a páté přes dvaNácté řeší lichou při.
a v rOzluštění s šifrou nešetři!
Závěrečná poznámka:
Řešení: 1. písmenům A-Z přiřaďte číslovky 1-26
2. každému číslu v textu přiřaďte příslušné písmeno
3. vzniklý text přečtěte pozpátku
výsledek: LEZE MI TO NA MOZEK
Teoreticky obsahuje spoiler k mojí Padesátkové povídce, ale celkem si myslím, že pokud se k jejímu čtení někdy dostanete, tak to do té doby stejně zapomenete ;o)
Drabble:
Vězeň mlčel. Už nebylo, co říct. Přesto se každý jeho vzdech v odrazu od stěn jeho cely formoval do slov.
“Bůh čeká, čeká, čeká,” zpívala cela v tiché a vytrvalé kamenné melodii. Nebylo ji možno umlčet.
Vězeň nedokázal ocenit mistrovství řemeslníků, kteří pečlivě vybrané kameny opracovali a sestavili právě tak, aby stěny jeho cely dokázaly zpívat.
Vězeň si nedokázal vychutnat melodii prostupující jeho tělem.
Věděl totiž, že Bůh čeká marně.
Kdyby mohl, ulehl by vězeň na oltář a s nesmírným ulehčením by zemřel pro větší slávu Boží. Jenže nemohl. V Chrámu už nezbyla jediná ruka, která by ho dokázala obětovat.
Je mi jasné, že to bude bolet. Neodvratně se přibližující povrch zemský žádnou jinou možnost nedává.
Sotva se stihnu zamyslet, kde se stala chyba.
Můžu si za to sám. Nechal jsem se strhnout. Ale jak mě mohlo napadnout, že mi jedno malé ohlédnutí tak rozhodí rovnováhu?
Jen jsem se chtěl mrknout, co je nového!
Gravitace je neúprosná, ze spárů mě nepustí.
Mým osudem je kolize.
Vnější vrstva vezme při průletu atmosférou za své, ale stejně mě zbývá ještě pořádný kus.
Dinosauři zvědavě vykukují z podrostu.
Jo kluci, mám takový tušení, že vás můj držkopád bude bolet ještě víc než mě.
Možná nejsme umělci, možná je to jen řemeslo. Ale na tom nezáleží. Dáváme do toho všechno. Překonáme i sami sebe.
Chceme dosáhnout těch nejlepších výsledků. Chceme dokonalost. Splnit a překročit plán.
Náš produkt se musí chválit sám už jen svou vlastní existencí.
Jenže narážíme na realitu.
Metaforické plátno, na které klademe tahy stejně nehmotného štětce, už z definice není dokonalé. Má svá silná a slabá místa. Můžeme s tím pracovat, když si to uvědomujeme. Ale ať se snažíme jak se snažíme, nezměníme to.
Jsou to NAŠE děti. A není nikdo jiný, kdo by tak dobře dokázal inzerovat všechny naše chyby.
“Postavení měsíce nelze interpretovat jinak! Musíte bezpodmínečně vytrvat ve svém úsilí!”
A klient zatnul zuby, překonal nesnáze a dotáhl ke konci obchod svého života.
“Vidíte? Diagramy mluví jasně! Venuše je v jednoznačně nepříznivém postavení vůči Uranu!”
A klientka se nadechla, vypočetla svému muži všechny křivdy, kterých se na ní dopustil a sbalila mu kufry dřív, než došlo k domácímu násilí.
“Mám pro vás nepříjemnou zprávu! Mars právě vstupuje do desátého domu!”
A klient přestal bagatelizovat příznaky a objednal se na preventivní prohlídku právě včas.
Samozřejmě, že nebeským tělesům byly osudy lidské stále stejně lhostejné, ale astrolog měl právě dobrý týden.
Od věků je úděl ženy stejný. Je bez konce a bez začátku.
Žena se musí podřídit a někdy musí velet.
Nesmí se zastavit a musí zůstat stát.
Milovat musí z celého srdce. Z celého srdce musí být milována.
Rozdělit spojené a rozdělené spojit.
Pochopit musí, sama být pochopena.
Plnými hrstmi dávat a stejně plně brát si na oplátku.
Tak se to patří, to všechno musí žena, když na to přijde čas.
A úděl muže, ten se z čeho skládá?
Z vůle a z víry. Z lásky i z pochopení.
Je prostě stejný jako úděl ženský.
Koneckonců jsme všichni jenom lidé.
Děti o tom vydržely žvanit týden. Když je okřikla, zmlkly, ale tu touhu v očích viděla pořád. Vysvětlování a rozumné argumenty nezabíraly.
Takže to nakonec nevyhnutelně vzdala a vyrazila shánět. Vzhledem k rodinnému prostředí bylo třeba lehce upravit parametry, ale doufala, že pochopí alespoň tohle.
Zhluboka se nadechla a vklouzla do doupěte.
Děti se kolem ní seskupily, ocásky způsobně stočené kolem tlapek.
“Milé děti,” začala, “Vím, že u Budulínků měli mrkací panenku, ale vám jsem pořídila něco ještě lepšího!”
Postrčila k nim krabici a liščata ji zvědavě otevřela. Uvnitř ležel malý smrček. Když ho společně zvedla, tak na ně mrk.
Natáhnou se, zaryjí a sají. Hladově. Nedočkavě.
Někdy to ani necítím, jindy mě to trhá na kusy.
Nemůžu jim utéct. Nechci jim utéct.
Jsem na nich závislý. Na pohledu na pestrobarevná křídla, která roztáhnou, když mě nechávají stát daleko za sebou.
Zatnou se do mě, svými tázavými pohledy. Bezelstnou otázkou protnou tenoučkou krustu na povrchu vědění. Pak začnou nedočkavě sát.
Nespokojí se s jednoduchou odpovědí. Chtějí znát příčiny i důsledky. Chtějí pochopit.
A pak mě mí studenti přerostou. Vyletí do světa. Za životem. Za dalším poznáním.
A já? Já jsem s každým, koho jsem něco naučil, o malou špetku moudřejší.
Přišlo by jaro, i kdybychom ho nepřivolávali?
Ne, nemusíš se za tu otázku stydět.
Je důležité zachovat si jiskru pochybnosti, nejistotu, vědomí, že neznáš odpovědi.
Ano, máš pravdu, panika uvnitř bolí.
Ne, nezbavuj se jí. Kdo jiskru uhasí, obrní se jistotou a dojde daleko, ten příliš mnoho nechá za sebou. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
Ne, neživ ji příliš. Kdo jiskru rozdmýchá, toho plamen zachvátí a stráví na popel. Strne a příliš mnoho se mu vzdálí. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
A odpověď? Jaro by přišlo, i kdybychom ho nepřivolávali, ale nikdo neví, zda by to bylo to správné jaro.
Závěrečná poznámka:
Je to Budeč, protože to původně měla být určitá scéna, ale nejdřív jsem škrtla popisy, pak uvozovací věty a pak celou jednu stranu rozhovoru, aby se mi to vešlo do stovky slov.
Vítejte v dubnu :o)
S nepatrným tříměsíčním zpožděním tady máme závěr ;o)
Všechno důležité se sice stalo už v předchozí kapitole, ale potřebovala jsem se svým hrdinou dojít až do konce (myslím, že by mě jinak chodil strašit).
Děkuji všem čtenářům za komentáře a trpělivost, se kterou mě Padesátkou následovali :o)
“Haló, sousede, jak se vede?”
“Výborně! Teploučko, vlhkoučko, to mi dělá móc dobře.”
“No hlavně, že jste spokojený, když jste si vykolíkoval právě takový kousek země. Mně by tam nesvědčilo.”
“Tak je to právě dobře zařízené, že každý máme svůj ráj. Já bych v té vaší morně taky nevydržel.”
“Ba ba sousede...”
“Promiňte pánové?”
“Hele prcku, co se cpeš mezi velké?”
“Já myslela, že bych si taky kousíček zabrala. Kdybych zarazila kolík tuhle a támhle…”
“Zalez prcku! Kolíky došly!”
“Checheche, podívejte, jak se ten nepodarek třese!”
“Tak vy takhle? Tak to zabírám celé!” vyprskla Korona a začala se exponenciálně šířit.