Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.
Ten nejdůležitější dárek, na který každý rok pod stromečkem čekám, tam letos nebyl. Musela jsem se tedy ze svého zklamání vypsat a vznikla tahle povídka pro všechny, kterým pod stromečkem něco chybělo ;o)
Užijte si ji!
Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”
Mlčím, protože se to přece sluší. Vždyť kdo by mě poslouchal?
Mlčím, protože uvnitř mám příliš mnoho slov, která se pokoušejí být vyslovena najednou. Jak mám rozhodnout, které má být první?
Mlčím, protože jsou místa, kde nikdy nebudu prorokem. Proč bych tedy měla poslouchat, že mi nadávají?
Mlčím, protože jinak bych musela vykřičet všechnu nespravedlnost světa. A k čemu by bylo, kdybych se rozpustila v slzách?
Mlčím a ticho se ve mně vzpíná a burácí jako přílivová vlna. Boří přístavní hráze a splachuje do svého oceánu domy na pobřeží. Ticho pustoší.
Mlčím tak hlasitě, až všem okolo praskají ušní bubínky.
Kdysi jsem tedy začínal se zvířátky, ale to byla jen taková hloupá dětská fascinace.
Tady. Vidíš? Dokonce vyloženě infantilní přebal.
Nechávám si ho z nostalgie. Oddílem s motýly jsem kdysi okouzlil svoji první ženu.
To ti byly časy!
Teprve pak jsem to začal brát jak se sluší seriózně.
Po čtvrté polici se moje první žena stala mou bývalou ženou.
Co na nich na všech je? Hlavně slavné osobnosti.
Tady mám vyloženě libové špeky.
Na téhle je čínský historik a básník z prvního století našeho letopočtu. Ta známka je skvost. Každý filatelista je hrdý, když má v albu známku pana Ku.
Přilákala ji ta vůně. Zlatavá vůně chvějící se v jinak ještě jiskrně chladném vzduchu. Keř ze strany chráněný stěnou starého lomu byl první, který v okolí rozkvetl.
Usedla na jeden z květů. Ponořila se do pohostinné štědrosti. Radovala se. Hojná pastva bude stačit všem.
Ztěžklá pylem vzlétla. Křídla se zatřpytila v jarním slunci. Nezbývalo než dávat pozor.
Tančila. Ostatní ji pozorně sledovaly. Zrnka vyčesaná z jejích nohou slibovala plné sosáčky všem.
Letěly v rytmu jejích nohou, ale bylo pozdě. Vůně byla pryč. Vrbové větvičky byly do jedné uřezané u kmene a místní podnikavec Jenda Holík s nimi mířil ke kostelu.
Den 01
Subjekt reaguje dobře. Zkouška prvního povelu dopadla nadějně.
Den 30
Základní drezura má dobré výsledky. Subjekt plní povely relativně rychle. Procento omylů akceptovatelné.
Den 90
Adaptace subjektu na další sadu povelů není příliš úspěšná. Je třeba přidat přísnější prvky drezury.
Den 300
Subjekt má vysoké procento úspěšnosti při plnění povelů. Rychlost jejich plnění se ovšem dostává nad akceptovatelnou dobu. Nasazen nejpřísnější prvek drezury.
Den 420
Subjekt přestal reagovat na přímé ústní povely. Nereaguje na zásah plyšákem ani na pošťuchování pastelkou. Pouze leží a unaveně bručí.
Závěr: Obávám se, že drezurovat subjekt matka spánkovou deprivací nebyl úplně nejlepší nápad.
Nahrazuji si téma č. 17 - Kde se vidíte za pět let
Drabble:
Vidím se jako šťastná matka spokojené rodiny.
Vidím se jako poslední přeživší všesvětové apokalypsy.
Vidím se jak kráčím kvetoucí zahradou a směju se obklopená přáteli.
Vidím se jak mezi čtyřmi prázdnými stěnami tiše skřípu zuby.
Vidím se bohatá a občas i trochu slavná.
Vidím se i chudá a zapomenutá.
Občas pomáhám lidem.
Občas se jim posmívám.
Někdy dosáhnu pokroku na cestě k moudrosti.
A někdy zhloupnu a přestanu chápat i sama sebe.
Některá má já jsou šťastná.
Některá nejsou.
A některá už nejsou.
Žádné z těch možností není třeba se bát.
Stejně nastanou všechny.
Já totiž věřím v paralelní světy.
Drazí spolubojovníci, přátelé, bratři!
Dnes přijde váš den.
Dívám se na vás plný hrdosti a očekávání. Dívám se na vaše sevřené řady, které vyrazí do útoku a ochromí nepřítele. Dívám se na vás a vím, že zvítězíte.
Dnes dostanete příležitost šířit naši slávu a velikost. A vy tu příležitost využijete.
Dnes se stanete hrdiny, protože takový je váš osud!
Cítíte to ve vzduchu? Okamžik útoku se nezadržitelně blíží.
Už je to tady! Hrrr na ně! He, he, he, hepčí! Vyletělo kýchnutí a chrabré viry se v širokém útoku rozprostřely po okolí a odvážně se vydaly hledat nová území k osídlení.
Děsí mě. Je zdánlivě nekonečná, beze všech vodítek, bez záchytných bodů. Hladká a bílá.
Bojím se jí dotknout. Bojím se, že mě při dotyku pohltí a vstřebá. Bojím se, že už z ní neuniknu.
Mohu se ještě rozhodnout? Mohu odejít?
Ne. Ta pláň by ve mně zůstala navždy. A já nechci být navždy jejím zajatcem.
Musím ji porazit. Čas se krátí. Mám nástroje, kterými ji mohu překonat. Ale musím vybrat ten správný. Ale který je nejlepší?
Zhluboka se nadechnu. Vyčistím mysl a rozhodnu se… Batole vydechne, vybere si zelenou pastelku a z bílé stěny ve chvilce zbyde jen letmá vzpomínka.
Muž se usmívá na trojici stojící u stěny.
Vítám vás v komnatě pravdy a lži, kde jsme se sešli za účelem zhodnocení přesunu Budče Jinam.
Již celý měsíc uplynul od provedení tohoto náročného kouzla. Správně jste pochopili, že jsem jediný, kdo byl schopen ho provést. Myslíte, že se mě už můžete zbavit? Lehkým krokem překračuje z dlaždice na dlaždici.
Vidím vám v očích strach? Jste zapleteni v síti ochranných kouzel. Sledujte nohy pánové. Černá. Bílá. Pravda. Lež.
Máte zradu v srdci. Tasí meč. Sekne. Na zem dopadnou tři hlavy. O vteřinu později také tři těla.
A já vládnu nejen magií.
Byl vznesen dotaz, co se stane, když někdo v komnatě pravdy a lži šlápne na spáru.
Tak se mi v hlavě objevil tenhle obraz. Ale teda sto slov je v tomhle případě málo :o)
Drabble:
Řeč budečské představené splývala do jediného proudu. Nevnímal slova, sledoval tón. Už neměl naději.
Rozhodl se nečekat na rozsudek. Šlápl na spáru. Někdo z přihlížejících vykřikl. Propadal se mezi hrubými kamennými kvádry. Jeden každý z něj sedřel vrstvu. Všechny pravdy i lži které kdy vyslovil ho opouštěly. Všechna gesta. Každý úsměv i pláč. Vzpomínky. Kameny z něj sedřely všechno, co dělá člověka člověkem. Zbylo jen prázdno.
Budečská představená sledovala prázdnou nádobu ve tvaru člověka, která stála před ní. V oku se jí zatřpytila slza, ale hlas měla pevný.
“Nejkrutější trest nelze udělit, k tomu se každý může rozhodnout jedině sám.”
„Holka, já tě chápu. Jsi na tuhle úpravu zvyklá. Ale řekni mi, přemýšlelas někdy o tom jak je pečené maso nezdravé? Máš už svoje roky, měla by ses šetřit! Podívej, vařené maso je ke tvému trávicímu traktu mnohem šetrnější. A když přihodíš nějaké koření proti nadýmání, co může být lepší? Ne ne, já vím, co chceš říct. Ale nezalézá ti ta vypečená kůžička mezi zuby? Dej se na vařené a i tvůj dentista tě pochválí!“
„Takže říkáš, že je lepší hodit ho do hrnce a uvařit?“ řekla zamyšleně ježibaba z perníkové chaloupky a usrkla kávy.
A Jeníček to měl spočítané.
Podlaha komnaty pravdy a lži je tvořena černými a bílými kameny. Prošlo po nich nespočet kouzelníků. Na černých nebyli schopni mluvit pravdu, na bílých nedokázali lhát. A jen ti obzvlášť pošetilí se postavili na spáru mezi dlaždicemi.
Uprostřed komnaty klečí muž s křečovitě zavřenýma očima.
“Jsem zahnaný do kouta,” šeptá, “už nezbývá žádný krok, který bych mohl udělat. Můžu si za to sám. Neměl jsem tam jít. Kdybych se s ním nedohodl, mohlo být všechno jinak…”
Vyzná se ze svých vin a umlkne. Ví, že by měl otevřít oči, ale bojí se. Kterou dlaždici má pod nohama? Černou nebo bílou?
Ti dva se nejdřív jen opatrně oťukávali. Slovíčko sem, slovíčko tam.
Pak do toho šli s vervou. Trávili spolu celé dny a noci.
Jenže se jim to začalo zajídat. A tak se rozloučili.
Šli každý zvlášť. Potkávali se s jinými a hledali. Jenže to nikdy nebylo ono.
A pak na sebe zase narazili. Bylo to jako velký třesk.
Tak se tomu přestali bránit.
Bylo jim jasné, že v tom jsou spolu už napořád.
Ti dva - Spisovatel a Příběh.
A ani jeden z nich by nedokázal říct, co bylo tím skutečným znamením, podle kterého poznali, že jsou stvořeni jeden pro druhého.
Křik a krev.
Světlo.
Hřejivá náruč.
Pochopení.
Pestrobarevný svět před očima.
Krok a ještě jeden.
Zrníčka písku.
LOPATKA!
Odřené koleno.
Skluzavka.
Kamarád.
Nůžky.
Křídový prach.
Vědět a chápat.
Potenciál.
Celý svět u nohou.
Nadšení.
Znechucení.
Volba.
Rozhodnutí.
Staré a nové cesty.
LÁSKA!
Láska?
Samota a hledání.
Rozdrcený svět v srdci.
Smíření.
Nové začátky.
Láska?
Láska.
Souznění.
Slib.
Rodina.
Krev z krve. Tělo z těla.
Láska a bolest.
Odpovědnost.
Poslání?
Vyhoření.
Nové obzory.
Lidé.
Příliš mnoho lidí.
Příliš málo lidí.
Pro přežití.
Koloběh.
Pošetilý svět pod nohama.
Zlom.
Odcházení.
Strach.
Šedý svět v dlaních.
Bolest a pochopení.
Čekání.
Ticho a smíření.
“No to si holka představ, co si ke mně ten hulvát Hugo dovolil! Otřel se o mě tak, že to cítím ještě dneska a pak si klidně zmizel, aniž by se mi třeba jen pokusil omluvit! A jak jsem se mu snažila uhnout, protože mám přece svoji důstojnost a nenechám se kdekým odsouvat, tak jsem narazila do Glena. Do Glena! No já se hanbou pomalu z poloviny vypařila! Tak mu teda povídám… No ale kam se to ženeš Kláro! Vždyť jsem ti to ještě všechno nedořekla!”
Ledovec Klára útrpně zaskřípala morénou a usilovně se od té drbny snažila dostat pryč.
Ježek došel k hospodě. Plazívaly se tudy v podvečer zmije a on měl na jednu chuť.
Uvnitř se začali scházet štamgasti. Jejich hlasy doléhaly ven. Ježek poslouchal.
“Zdar Vencóóó! Jaký bulíky nám budeš věšet na nos dneská?”
“Všechno, co povidám je pravda pravdoucí!”
“Kecej!”
“Hele zrovna dneska jsem v lese potkal ježatou potvoru. Posadila se takhle doprostřed cesty a vodevřela si na mě tlamu!”
“Smrdělo jí z huby?”
“Ste blbci, když vodevřela tu tlamu měla uvnitř ohnivo, no jako v peci. Tak sem vzal kramle!”
Štamgsti se rozchechtali.
Ježek škytl. Z tlamičky mu vyletěla malá ohnivá koule a podpálila hospodu.
Když se tam postavím, prý dohlédnu dál. Jenže, kdo o to stojí? K čemu je, stát na ramenou obrům? Kolik cest si uzavřu tím, že se nechám směrovat kroky těch, kdo tu byli přede mnou?
Když se tam postavím, prý budu čerpat z jejich vědomostí. Já mám vyšší ambice. Nenechám se svázat. Nebudu se škrábat nahoru k ramenům, sestoupím dolů, kde najdu vlastní cestu přímo pod jejich nohama.
Vlastní cestu. Lepší cestu!
KŘACH! Některé cesty ovšem lepší nejsou. Někdy, když se snažíš prorazit si svou vlastní cestu pod nohama obrů, může se stát, že se na tebe ti obři zřítí.
Křišťálově čiré kapky. Jedna se skládá vedle druhé. Dopadají. Dávají ti svou vnitřní horkost. Hřejí. Jsou a nejsou. Objímají. Symbol pomíjivosti. Tekoucí voda.
Voda je tichá. Voda nic nechce. Voda se na nic neptá.
Stéká po kůži a mizí.
Odplaví nános slov. Odplaví všechny požadavky. Odplaví každou otázku. Tu, která odpověď nemá, i tu, na kterou odpovídat nechceš.
Stéká po kůži a mizí.
Odnáší sebou únavu. Odnáší sebou strach, že zklameš. Odnáší sebou vinu, kterou sama sebe proklínáš.
Stéká po kůži a mizí.
Voda pomáhá.
Ale někdy… někdy si přeješ zavřít oči, rozpadnout se do kapek a zmizet s ní.
Bílý mág se jen těsně vyhnul zlovolně sršící ohnivé kouli Temného mága. Zasáhla radnici.
Temný přivolal neprostupný štít, aby odrazil vázací kouzlo, kterým ho chtěl Bílý spoutat. Odražené kouzlo zbořilo kašnu na hlavním náměstí.
Jak se boj přesouval městem, ukazovalo se, že jejich síly jsou vyrovnané.
U pivovaru se Bílý rozhodl hrát vabang. Nabídl Temnému skulinu ve své obraně. Když ji protivník neprozřetelně využil, svedl všechnu jeho magickou energii do skladu sladu.
Slad magii nasával jako houba. Bílý bránil Temnému kouzlo přerušit tak dlouho, až ho slad vycucl jako ústřici.
Dobro sice zvítězilo, ale toho roku chutnalo všechno pivo mizerně.
Strážný spal. Už stačilo jen spustit mechanismus padacího mostu. Cesta do hradu byla volná.
Tehdy jsem zaváhal. Hrál jsem roli špeha uvnitř příliš dobře. Ti lidé, které jsem se chystal vydat v plen svým drancujícím druhům, se stali přáteli. Jak bych mohl…
“Neumíš se rozhodnout, koho zradit?” ozvalo se ze stínu.
Houpavým krokem se z něj vyloupl kapitán. Za odporný škleb v jeho tváři mohla jizva. Za ocelové ostří v jeho hlase jsem si mohl sám.
Něco po mně hodil. Minci.
“Ať rozhodne za tebe. Vrána nebo ovce.”
Vyhodil jsem minci ke stropu, než dopadla, rozpáral mi svou šavlí břicho.
Stěžujte si rychle, na pomalé stěžování nemáme čas.
Ty hromady věcí všude okolo?
No tak je překračujte! Prostě tělocvik!
Došly ponožky?
Však už je dost teplo, budeme nosit sandály. Ať nohy větrají.
Ponožky do sandálů? Takové faux-pas!
Jídlo?
Před pár dny byla plná lednice.
Není?
Tak vykliďte spíž. Stejně je dobré to jednou za čas udělat.
Jestli zbylo nějaké čisté nádobí?
Vidíš ten hrnek támhle nahoře? Tak vidíš! Zbylo!
Proč jsem vyplýtvala všechnu teplou vodu?
Sprcha přináší inspiraci. A vy se otužujte, je to zdravé!
Takže žádný problém nenastal.
A pak, že je účast v DMD neslučitelná s normálním životem!
Oni mě milují. Říkají, že právě ve mně je zakletý život. Že právě já jsem jejich budoucnost.
Neříkají to jen slovy. Vyčtu to z jejich očí, když na mně spočinou pohledem a sní o tom, co bude. Poznám to z jejich doteků. Dotýkají se mě opatrně, se zvláštní něhou, aby mi neublížili. Jsem jejich. A oni patří ke mně.
Navzájem si poskytujeme péči. Navzájem si projevujeme lásku. Jen občas láska bolí.
Železná radlice přetiná kořeny a převrací hlínu. Jednu vedle druhé do mne vyrývají vrásky.
Jsem jejich země a oni mě v potu tváře obdělávají, abych jim mohla darovat chléb.
Namaluj mi svět, kde nikdo nebude sám.
Takový, kde se ten správný společník zjeví na požádání.
Namaluj mi svět, kde bude ticho.
Takový, kde nikdy nebude nouze o místa k rozjímání.
Namaluj mi svět, kde stačí požádat
a dostaneš tam všechno po čem srdce touží.
Namaluj mi svět, kde stačí řici ne
a nestane se nic, co svíralo by srdce.
Namaluj mi svět, bolesti zcela prostý.
Namaluj mi svět, kde dá se dobře žít.
Namaluj mi svět, plný a zároveň prázdný.
Namaluj mi svět, co nebude a bude.
Namaluj mi svět, kde všichni budou šťastní.
Má představivosti, proč to nedokážeš?
“Párování? To není nic pro mne,” ušklíbala se a opájela se svou jedinečností..
“Nechat se svazovat konvencemi?” zalapala po dechu a předstírala mdloby.
“Proč bych se měla trápit?” ptala se udiveně.
“Já jsem svobodný duch!” tvrdila přesvědčeně každému, kdo poslouchal.
Zůstávala sama.
Když ostatní odcházely, tvářila se povýšeně.
Když se vracely, přezíravě se ošklíbala.
Soudila je za každé škobrtnutí. Předhazovala jim každý jejich šrám.
To ona, ona zůstávala bezchybná!
Nemohla přece přiznat, že ve skutečnosti ji samota bolí.
Ani sama sobě.
A tak tam jen tiše ležela a čekala až přijde stěhování.
Jediná lichá ponožka na dně zásuvky s prádlem.
Závěrečná poznámka:
Právě jsem poskládala dvaašedesát párů. Mám trauma! :o)
Přišel sis prohlédnout mou malou dílničku?
Ne, nebojím se, že by mi někdy došla práce.
Lidé jsou nestálí. Opouštějí staré bohy pro nové.
Pořád!
Někteří ani nestihnou opustit kreslící prkno.
Házím je do té bedny v rohu. Někdy se hodí.
Jak říkám, lidé jsou nestálí. Opouštějí, co je. Vracejí se k tomu, co bylo.
No, spíš bych řekl, že to jde ve spirále, než v kruhu.
Ten velký na ponku?
To je Válka. Každých pár let dělám novou verzi. Vylepšenou.
Lidé se ho nedokážou nabažit.
Vážně.
Ty malé vzadu?
To jsou múzy.
Abych ušetřil čas, udělal jsem je rovnou němé.
Přišla jsem na začátku.
Až odejdu, bude konec.
Viděla jsem všechno, co kdy stálo za vidění.
Viděla jsem všechno, před čím se zavírají oči.
Nechala jsem lesy vyrůst.
A strhla jsem staleté stromy k zemi.
Zvali jste mě do svých domovů, lákali mě na svá pole.
A ronili jste hořké slzy, když jsem přispěchala.
Prošla jsem městy, která mě sice přivinula do své náruče, ale rychle mě odstrčila pryč.
Spočinula jsem v oceánech hlazená na hladině tisícem slunečních odlesků.
Potkala jsem všechny, kdo žili.
Oplakala všechny, kdo zemřeli.
Patří mi všechny vzpomínky na zemi.
A proto mlčím.
Jsem voda.
Tichá.
Slunce zapadlo. Počítám vycházející hvězdy.
Spí. To nejdokonalejší stvoření ze všech.
Pět minut.
Zpívám. Houpu. Krmím.
Hodiny.
Spí. Ten nádherný tvor z mého těla a z mojí krve.
Pět minut.
Hladím. Nosím. Dávám pít.
Hodiny.
Spí. Ve světle měsíce je vidět jak se ze sna usmívá.
Pět minut.
Nesoustředím se. Klopýtám. Zoufám si.
Hodiny.
Spí. Bez dechu čekám. Doufám.
Vítězství!
Posadím se na postel. Zírám z okna na probouzející se východní obzor.
Není to důležité, ale nemůžu si vzpomenout jak se jmenuju.
Podle nějaké kytky?
Fuchsie? Fikus? Mučenka?
“Přestaň se vrtět Růžo,” zamrmlá to z druhé poloviny postele, “budíš mě.”
Drabble je nelaskavé v duchu fandomu, ale neobsahuje nic explicitního.
Drabble:
Když překročí hranici a vyjde ze stínu, sledujeme, jak se tvé paprsky proplétají prameny jejích vlasů.
Když jde vzhůru a její šaty se rozvlní, představujeme si, jak se tvé světlo rozlije ve skrytých úžlabinách.
Když přichází k oltáři, dýcháme ve stejném rytmu, v jakém se jí za chůze pohupují ňadra.
Když přihlíží obětování své matky a skrze její krev se stane tvou novou ženou, vydechneme.
To tělo, ta ňadra, ty úžlabiny jsou naše. Stačí požádat.
Protože kdokoli požádá, stane se na tu chvíli Tebou.
Ó Bože, budeme milovat tvou ženu až do chvíle, kdy ji skrze jednoho z nás obtěžkáš.
Dívá se na ně. Cítí soucit. Jsou tak nešťastné. Zbytečné. Už nedokážou být užitečné. Není vyhnutí.
Popelnice volá.
Přijme je do své náruče. Potřebují místo kde spočinout. Dá jim ho. Kolébá je ve svém nitru. Hýčká. A pak se dívá jak odcházejí dál.
Popelnice mlčí.
Je připravená sloužit. Znovu naplnit svou prázdnotu. Poskytnout bezpečí na cestě dál. Přijmout všechny, které do ní patří.
Víko se otevírá. Na pytel se sešlápnutými plastovými lahvemi dopadá banánová slupka.
Popelnice váhá.
Biologický odpad znehodnocuje cennou surovinu. Trochu se otřese. Slupka klouzá k pootevřenému víku.
Je venku!
Popeláři troubí.
Recyklace je základem trvale udržitelného rozvoje.
Dívá se na ně. Cítí soucit. Stojí tam slabí a bezbranní. Nedokážou se bránit. Není vyhnutí.
Polnice volá!
Postaví se na jejich stranu. Potřebují zastání. Bojuje za ně. Někdy vyhrává. Někdy ne.
Dívá se na ně. Cítí obdiv. Silní a stateční se ubrání sami. Nežádají o pomoc.
Polnice mlčí.
Nestaví se jim do cesty. Svým výhrám i svým prohrám dokážou čelit sami.
Dívá se. Cítí bolest. Cítí strach. Vlastní slabost sráží k zemi. Otevřít ústa a požádat o pomoc se zdá nemožné.
Polnice váhá.
Nepotřebuje vítězství, jen sounáležitost.
Neví co dělat. Dlaň se otevírá, prsty uvolňují.
Polnice padá na zem.
Nejdřív uviděl rohový dílek, byly na něm Clarabeliny nárazníky.
Druhý dílek - okna vagonu. Jeho Teo měl doma stejnou skládačku, tak poznal, že tahle patří Annie.
Další kousky následovaly.
Kousek oblohy pod rozlomenou cihlou.
Koleje pod ohnutou železnou traverzou.
Komínek mašinky Tomáše v dětské pěsti.
Nezpanikařit. Odklízet trosky systematicky, aby nedošlo k druhotnému sesuvu.
Poslední dílek, který uviděl, byl lícem dolů. Na rozdíl od ostatních nebyl zaprášený, krylo ho tělo.
Hřbetem ruky si otřel čelo a otočil se. Zdravotník, kterému chlapce předal, ukázal palec vzhůru. Dítě jevilo známky života. Alespoň jeden malý zázrak, blesklo mu hlavou, než se vrátil k sutinám.
Do Autorského výběru tohle drabble zařazuji, protože mi ze všech, které jsem v dubnu napsala, nejvíc leží v hlavě.
K napsání mě přiměl nepříjemný a stále aktuální pocit, že život a smrt je jen hloupá náhoda.
A některé katastrofy mají i více než čtyři strofy.
Drabble:
První přišel Theo.
“Chytej,” hodila mu máma klíčky od svého auta, “počkám na tátu a sejdeme se na místě.”
Řidičák měl týden, tak se rozhodně nebránil možnosti si trochu zatrénovat.
Druhá byla Beka.
Zpráva jí pípla uprostřed rozhovoru.
“Promiň Pavlo, budu muset letět.”
“Co kdybych šla s tebou?”
“To nejde, táta to nerad vidí.”
“Tak za týden!” zamávaly si, když Beka nasedala na kolo.
Třetí vklouzla do krytu Marina.
Trvalo jí to přes celé město strašně dlouho. O muže a kluky se ale nebála, ani když začaly výbuchy, jejich dům byl od krytu pár set metrů.
Dva přeživší v krátké sérii volně souvisejících drabblů.
Obsahuje nepříjemné věci.
Druhé a třetí drabble si zaslouží speciální varování, neboť obsahují jednu opravdu ošklivou věc, o které možná ani nechcete číst.