Moje články

"Maminko, maminko," vběhl do světničky malý Josífek a vrhl se mamince do náručí. V pěstičkách přitom svíral několik mladých proutků. "Podívej co jsem ti přinesl," prohlásil pyšně a hned zase seskočil a ukazoval mamince svůj poklad.
Pro Krista pána," spráskla ruce maminka a pohoršeně se zadívala na nezbedného synka. "Vždyť to jsou kočičky!"
"Ano, maminko, ty jsou pro tebe," podával Josífek mamince bezelstně svůj úlovek.
"To jsi ale neměl, Josífku," kárala maminka naoko hocha. "To je první jarní jídlo pro včeličky a čmeláčky."
"A co teď?"
"Dáme je spolu do vázy a pak na okno. Tam se můžou také občerstvit."

Philippe Karl je bývalým Ecuyer francouzského Cadre Noir de Saumur a také jednou z předních osobností klasického jezdeckého umění. Otevřený kritik donucovacích tréninkových metod nabízí každému jezdci alternativu založenou na porozumění a respektu ke koni.

V roce 2004 založil Ecole de Légèreté (Škola lehkosti), ve které se s lidmi dělí o to, jak cvičit koně s laskavostí a respektem. Přestože oprávnění k vyučování filozofie Légèreté mohou žáci získat až po mnoha letech studia a složení přísných praktických a teoretických zkoušek, škola se rychle rozrostla do více než 10 zemí světa.

Své zkušenosti a myšlenky sepsal v knize Omyly moderní drezury.

Konečně se mu jeho dcera ozvala. Moc se těší, až ji zase uvidí. Vlastně ho dost mrzelo, když s ním před deseti lety náhle přestala komunikovat. Představoval si, jak před něho předstoupí a odprosí ho za ta léta nejistoty. Také doufal, že se má skvěle. Vlastně ne. On to věděl. Vychoval ji dobře. Určitě má muže ze stejně smýšlející rodiny. Dobrou práci a dělá čest své vlasti.

Zvonek. Konečně. Přišel ke dveřím a otevřel. Před ním stojí cizí potetovaný muž s jiným cizím černým. Asi sluhou? Chvíle zmatení.

"Ahoj tati," promluví ten cizí muž. "Tohle je Hassan. Budeme se brát."

"Nejdříve začneš olejem. Dáme ho od oka, ale nešetříme," začal Jirka. Jeho host popadl lahev oleje a obrátil ji dnem vzhůru směr hrnec.
"Pak tohle všechno pokrájíš," ukázal Jirka na zeleninu.
"Na kolečka?"
"To je jedno."
"A dál?"
"Všechno hodíš do hrnce a pak dusíš. Nezapomeň na sůl," mrkl Jirka do objektivu a všem bylo rázem jasné, že solí nešetříme.
"Já používám himalájskou," pochlubil se.
"Co když nemám himalájskou?"
"Tak alpskou. A když nemáš ani tu, tak nesolíš," maniakálně se pochechtával Jirka.

O hodinu později:
"Hele Jirko, to se vůbec nedá žrát!"
"To ne, ale můžeš si to vařit doma."

Nepřemýšleli jste úplnou náhodou někdy o tom, že pokud se budete chtít stát hlavním záporákem světa, toužícím po jeho ovládnutí, nebo přímo zničení, budete potřebovat poskoky? Ti poskokové by však měli být tajní. Aby se dokázali infiltrovat kamkoliv budete potřebovat a nikdo je nikdy neodhalil.

Vysvětlete mi, jak někdo tak chytrý jako Tom Rojvol Raddle alias Voldemort, mohl být tak evidentně hloupý a nechat všem svým Smrtijedům po složení přijímacího rituálu na ruku umístit Znamení zla? Vždyť by přeci stačilo, aby u vchodu do všech státních budov museli návštěvníci vyhrnout oba rukávy. Do týdne mohl být problém jménem Smrtijedi vyřešen.

Nejhorší věcí na konci světa jsou ta všude zaparkovaná auta v ulicích a dálnicích. A to ticho. A mrtváci. Ale hlavně ta auta. Když jsem na to před pár lety koukal v televizi při sledování apokalyptických filmů, nikdy jsem nečekal, že se to opravdu může stát. A teď sedím v třistatunovém supertajném štábním vozidle a dívám se na D1, která je zvláště před Prahou ucpaná jako při dopravní špičce. Rozdíl je v tom, že ty auta mají všechna otevřené dveře, to jak se řidiči pomalu proměnili v mrtváky.
Pomalu jsem sešlápl plyn a Saladin se plynule vrhl do bujaré strkanice.

"Dnes si připravíme lektvar úplné hluchoty, nazývaný také lektvarem Tiché vody," plachtil profesor Snape mezi lavicemi a jeho černý plášť za ním při otočkách na konci uličky vytvářel působivé víry.
"Všichni si ve svých učebnicích nalistujte stranu 286. Následně si ze skladu přísad přineste tyto ingredience," štěkl a mávl hůlkou. Po tomto pohybu se křída rozletěla po tabuli a začala sepisovat seznam přísad. Na studenty to mělo podobný účinek. S mumláním se zvedli a vykročili ke skladu.
"Očekávám, že tak uděláte rychle a potichu!" Nikdy byste nevěřili, jak rychle a přitom potichu se dokáže pohybovat dvacet studentů spěchajících jedním směrem.

Delirium většinou přichází nečekaně. Tedy nečekaně. Pokud vypijete tolik alkoholu, abyste měli delirium, minimálně byste ho měli čekat. Problém však nastává, pokud čekáte bílé myšky, a ty nikde. Místo toho se vám zjeví černá ovce a bílá vrána. Ovce přitom sedí na zádech vráně, zatímco ta se pase na louce plné olivovníků. Tyhle dvě kamarádky však záhy doplní růžová zebra a fialový králík. Jejich společné dovádění nechci popisovat, nicméně už asi vím, jakým směrem se ubírala bystrá mysl tvůrce krávy Milky.
Což mi připomíná, viděli jste někdy v poslední době reklamu na Milku? Mám pocit, že úplně z televize zmizela.

"Nevypadám v tom tlustě?" stojí žena před zrcadlem a ptá se na jednu z nejvíc nejzbytečnějších a nejvražednějších otázek v životě.
"Samozřejmě že ne," odpoví muž a vší silou se snaží udržet neutrální výraz ve tváři. V tuhle chvíli je podrobován většímu zkoumání, než lék na Parkinsona a rakovinu zároveň.
"No nevím. Za poslední dobu jsem strašně zestárla," nevěří žena tomu, co slyší. "Mám vrásky," vypne si čelo a tváře, "dvě brady," stáhne krk dolů "a padají, mi vlasy".
"Vlasy ti padají jak si je furt rveš z nervů se mnou, a vrásky jsou z lásky," zkusí to muž. Beznadějně.

I pan Mluvčí se může nechat nachytat, jako úplný amatér. Přehlédl jsem tajný vchod za knihovnou a dva členové sekty se mi dostali za záda. Tihle byli jiní. Neřvali jako piráti při zteči lodě, ale vyskočili na mě potichu ze zálohy.

Proto teď visím na řeznickém háku a vůdkyně sekty mi vypráví o svobodě ducha a mysli. Škoda, že ty osvobozené snědli.

Zrovna když došla k téhle části, začal jsem se nudit. Ostentativně jsem zívl a sesmekl se z háku. Vypadala překvapeně.
"Skončila jsi? Že bych začal," protáhl jsem si ztuhlé paže a lascivně na kanibalku mrkl. Strachy se pomočila.

Kolem Harryho se všechno roztočilo a rozmazalo. Harry se zašklebil, když se mu při dopadu na kamennou podlahu zatočila hlava. Tahle vzpomínka mu přišla dnes ráno poštou.
Rozhlédl se a snažil se zorientovat v prostoru. Netrvalo dlouho. Tajemnou komnatu by poznal za jakýchkoliv okolností.
Postava s obličejem zahaleným v kápi přešla k soše Salazara Zmijozela a hadím jazykem řekla "Vydej mi své tajemství." Socha otevřela ústa. Z ní nevylezl bazilišek, jak Harry očekával, ale vyklouzlo z ní jedno velké pergamenově žluté vejce.
"Hra začíná," zamručela postava a rozesmála se.
"Sakra," pomyslel si Harry, nejnovější ředitel bystrozorů, "čí je tahle vzpomínka?"

Skupina mužů sedí u stolu a všichni se soustředěně dívají do karet, které mají ve svých rukou. Vše objímající ticho přerušuje pouze praskající oheň v krbu. Nad jejich hlavami se vznáší obláček namodralého dýmu.
Jeden z hráčů přelétne pohledem ostatní a pak usrkne jantarovou tekutinu z whiskovky.
Náhle se s vrznutím otevřou dveře a do místnosti mlčky vklouzne žena jednoho z nich.
"Chlapci?" špitne. "Nerada ruším, ale přinesla jsem Vám novou krabici doutníků a taky prkénko s nakrájeným uzeným bokem."
Žena se vytratí jako pára.
"Víš, že všichni milujeme tvoji ženu?" ozve se chraplavý hlas.
Tázající jen tiše broukne.

Fikce?

Po úmorném létě přišel studený podzim, ale dneska se počasí vyvedlo a já si chci užít mimořádně teplý listopadový den. Natáhnu se do hamaky a zhluboka nasávám vůni kolem. Spadané listí a vlhké jehličí. Les okolo šumí a uspává mě. Rád se tomu poddám.

"Tůůt. Tráááát." ozvalo se táhle vzduchem a já se trhnutím probudil. Hodil jsem sebou jako pstruh při cestě do trdliště. Hamaka se otočila a dokonale mě uvěznila ve svých útrobách. Nebyla to jediná věc, co se otočila. Cosi se otočilo i ve mně a já se doslova posral.

Lovecká sezóna právě začala. Čas miloušů je tu.