DMD Bonus č. 7 pro 23.4.2010. Téma: Starý člověk je podruhé dítětem

Fandom: RPS
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.

Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“

Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?

Fandom:Malá parafráze na Saturnina

Teta se divila, že dědeček na mne nezanevřel, pokládala to za stařeckou vrtkavost a podotkla, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Šel jsem tedy hrát s dědečkem šachy.
Teta Kateřina netuší, že zrovna ona toto přísloví vlastní osobností vyvrací. Málokdy jsem měl v životě příležitost potkat osobu, která by jednala méně dospěle než ona, a chovám ošklivé podezření, že fáze dětinského chování v jejím životě bude pouze jedna - od narození až do smrti.
Možná je to neskromné, ale sám sebe považuji za člověka dospělého, dětinského chování se snažím vyvarovat. Ostatně doktor Vlach o mně tvrdí, že se chovám jako starý suchar. Považuji to za kompliment.
Dědečkova hra je zkouškou pro mé nervy, jakkoliv nejsem dobrým hráčem. Byl jsem nucen jej upozornit, že provedl v jedné hře rošádu třikrát, pokaždé na jinou stranu. Nepřijal to dobře a uštědřil mi přednášku o svých šachových zkušenostech.

"Pánové, nerada ruším vaši šachovou disputaci, ale za chvíli se bude podávat večeře!" ozvalo se ode dveří, a nám se naskytl krásný výhled na neodolatelný úsměv slečny Barbory. Kdo by v takové chvíli pokračoval v hádce? A tak jsme sklapli šachovnici.

"Vypadají dospěle," pomyslela si slečna Barbora pobaveně, "ale hádají se jako malí kluci."

Fandom: Bjørkhallen.

Čím byl mistr Kamieński starší, tím víc vzpomínal na jednoho ze svých prvních a podle svého soudu nejnadanějších učedníků, tím častěji si přál, aby se k němu Theodosius vrátil, tím usilovněji se snažil poslat Theodosiovi zprávu. Ale Thornvald nebyl k dostižení: na sněmech se neukazoval, služeb gildy využíval tak sporadicky, že nevěděli, kam by mu měli dopis doručit... Mistr Kamieński schválně nevnímal čím dál otevřenější náznaky svých kolegů, že jeho Theodosius má dobrý důvod se cechu takto stranit...
A pak mistr onemocněl a navzdory všemu umění bylo jasné, že je už příliš unavený, příliš starý, než aby se mohl zotavit úplně.
Tehdy se začali doopravdy snažit – a do čtyř měsíců Thornvald mistrův list dostal.
A přijel.
Ne že by mu nechali jinou možnost.
Mistr Kamieński byl šťastný. Ubytoval ho ve svém bytě, dovolil mu, aby se o něj staral, a postupně na něj převáděl většinu svých povinností, jako by ho chtěl učinit svým nástupcem. Přestože Thornvald byl jen mladší mistr. Přestože se v těch letech osamělých toulek stal...
Zbláznil se, šeptali si bjørkhallenští mistři. Zdětinštěl.
Zoufali si.
Zapomněli, že děti a starci jsou schopní vidět svět čistýma očima.
Těsně před svou smrtí položil mistr na dveře velké laboratoře nezlomitelnou pečeť.

fandom: originálny

Na otázky kamarátok, ako sa má mamka, zvykne odpovedať s predstieranou ľahostajnou veselosťou.
"Veď vieš, starý človek sa stáva opäť malým dieťaťom." Ale nikomu sa nezveruje s tým, ako môže niekedy pohľad na takú premenu bolieť.

V kuchyni sa ozvali kroky a ťukanie palice.
"Dnes pôjdeme na šípky. Uvarím z nich potom lekvár." Tvár starej pani žiarila nadšením.
"Mami, vieš, že na dnes si objednaná k lekárovi. Na šípky môžeme ísť inokedy."
"A nemohla by si mu zavolať, že prídeme zajtra? Ja už som si nachystala košík."
"Mami, to sa nedá. Nemôžeme si u lekára prehadzovať termíny kvôli tomu, že ty chceš ísť na šípky. Poď, prezlečieme sa a vyrazíme."
"Ale ja som sa tešila na tie šípky. A už som si nachystala aj košík..."
"Mamička, dnes to naozaj nepôjde. Šípky počkajú. Aj tak je to ďaleko."
Stará pani sa akoby schúlila do seba, bez odvrávania sa nechala odviesť do kúpeľne, prezliecť, odviesť k doktorovi. Zdalo by sa, že išlo o banalitu. Ale tieto drobné prehry spôsobovali, že sa cítila bezmocná, neužitočná, stará.

Celý večer mala pred očami postavu svojej matky, rezignovanú, odovzdanú. Nakoniec nevydržala, vošla za ňou do izby a vytiahla košík zo skrine.
"Zajtra pôjdeme na tie šípky."

Fandom: originál
Poznámka: Za ty králíky může bráška, který rozvedl mou hlášku Pro srandu králíkům profesora von Draka.
---
Dobrý den. Posílá vás kolega L.? Vzpomínám si, něco mi říkal...
Vy jste ještě v mých sbírkách nebyli, že? Dobrá, tedy něco málo k pravidlům.
Za všech okolností buďte potichu. Držte se poblíž mne. Nesahejte na nic bez dovolení. Poslouchejte mne na slovo. Jakákoli nerozvážnost může mít nedozírné následky. Těch koster si nešímejte, chrastí z nudy. Jsou jak malí.
Budeme pracovat v uličce osmnáct. Cestou se zastavíme v kabinetě pro pomůcky.
***
Copak? Ty rány? Nevšímejte si jich. Pokud uslyšíme kničení, budu vás muset na chvíli opustit. Teď vezměte rukavice, hadr a následujte mne.
Vaší úkolem bude setřít prach z těchto plazů. Důkladně ždímejte hadřík, až ho budete prát. Některé tyto exponáty stály víc, než činí můj čtvrtletní plat, rodiče by jistě neradi platili plesnivou ještěrku.
***
Copak? Králíci? Bílí, že? Víte, že do školy nesmíte pod vlivem alkoholu? Ještě mi tvrďte, že kníkají v a-mol. Pokračujte v práci.
***
Ano, dějí se tu podivné věci, ale aby králík v hadí vitríně říkal přísloví, to je poprvé. Odnesu ho do kabinetu. Zůstaňte tady bez pohybu. Vitrína vás ochrání. Za okamžik budu zpět.
***
Co říkáte? Že tu se šoural stařec s kačerem na provázku? Víte, starý člověk je podruhé dítětem, duch chovatele králíků potřetí.

Fandom: Prozradím na konci, ale znáte všichni.
Varování: AU, hanobení klasiky, nemravnosti a tak podobně

Jednoho dne si brácha usmyslel, že chce ptáka. Ptáka, přesně tak to řek, chápete? Začal jsem se pochechtávat, ale nejdřív mě zpražila pohledem matka a pak taky on. A to mu je, prosím pěkně, patnáct; stejně jako mě. Jak už to u dvojčat bývá.
„A co bys chtěl ty?“ zeptala se matka, ale znělo to, jak by se protrhnul pytlík s ledem. Pytlík, chápete?
Řek jsem, že ženskou.
„Vezmi si příklad z bratra,“ ryla do mě. „Ten to v životě někam dotáhne. Chce se stát ochráncem lesů.“
Vysvětlil jsem jí, že zlatej hřeb kariéry takovýho hipíka jako je on, bude, až s ním spadne strom, ke kterýmu se připoutá.
Dostal jsem zaracha. Brácha dostal sojku. Svět je jenom zasmrádlá díra plná nespravedlnosti.

Pak přišlo peklo. A tím myslím tu toho zablešenýho ptáka. Brácha si ho vycvičil, poslouchal na slovo.
Dokud sojka lezla jen za ním, všecko bylo fajn. Ale potom se na mě začala lepit jak použitej toaleťák na podrážku. Věděla o každým mým kroku. Večer to pak napráskala bráchovi. Od nakoplý houby až po utrhaný motýlí křídla.
Řek jsem mu: „Krakonoši, ty debile, nejseš už dost starej na to, abys posílal sojku bonzovat na lidi?“
A on se usmál.

________________________________
Fandom: Krkonošské pohádky

fandom: Zeměplocha

Obyvatelé hor Beraní hlavy si začínali dělat trochu starosti. Ne jinak, výstižnější by bylo říct, že byli pořádně vyděšení.

"Musíme to říct paní Oggové, snad nám pomůže," nadhodila maňmáma Votáhalová.
"Čarodějka proti čarodějce nepůjde!" nesouhlasil rezolutně starý Trumpetka.
"Jinou možnost nemáme..."

Stařenka Oggová se zaujetím sledovala čtveřici přešlapující kousek od jejího domku.
"Co myslíš, Silvere, odhodlají se ke mně přijít pro radu?"
Oslovený kocour pohrdavě zavrčel.

Nakonec odvahu sebrali. Teď tu postávají, žmoulají cípy šatů nebo klobouky a dávají si přednost, kdo promluví jako první. Leze to z nich jako z chlupaté deky.

"Asi jsme se nějak znelíbili paní Zlopočasné..."
"Je na nás moc rozzlobená..."
"Ale my vůbec nevíme, proč..."
"Nemohla byste si s ní promluvit?"

"Proč si myslíte, že se na vás zlobí?" snažila se udělat si v tom jasno Stařenka.
"Pozdravila mě jako první a tak vědoucně se při tom usmívala..."
"Proklela naši kozu. Prý že vypadá výborně..."
"Mně pochválila nové šaty..."
"Něčím jsem ji museli strašlivě urazit!"

"To co říkáte nezní tak děsivě," podotkla Stařenka Oggová.
"Jsou to tajné kletby... Pomozte nám, prosím."
"Dobrá, promluvím s ní."

Vesničané uklidněni odešli. Stařenka si povzdechla:
"Vidíš Silvere, takhle to dopadá, když se Esme na stará kolena rozhodne být milá..."

Fandom: Harry Potter

Brzy měla vypuknout válka. Věděli to všichni a každý se tak trochu chytal veškerých nadějí, co mu v životě zůstaly, protože kdyby se nechytal, tak kde by vlastně skončil? Jako troska. Nebo na té špatné straně. Pán všeho zla se ujal moci. A Harry Potter se skrýval v Lasturové vile, spolu s se svými kamarády a spolu s ním. Čekal a všichni věděli, že se zase brzo vydá pryč a až se objeví příště, kouzelnický svět se změní. Nikdo nevěděl, jestli vyhraje dobro nebo zlo, ale změna zkrátka přijít musela.
Ten den ho všichni tři přišli navštívit. Vyptávali se ho. Musel jim to říct. Musel jim říct aspoň něco.
„Hůlku je třeba získat,“ prohlásil s vážnou tváří. „Není třeba druhého člověka zabít, aby vás poslouchala.“ Zatvářil se tak unaveně, jako nikdy. Podíval se na Pottera a aby svá slova zdůraznil, ještě přikývl. „Pokud jste v minulosti někoho odzbrojil, jeho hůlka patří vám. A dokonce i všechny jeho předešlé hůlky a hůlky budoucí. Takhle to funguje, chlapče.“
Harrymu všechno pracovalo v hlavě. Brumbál- Malfoy- Snape- Voldemort. Jestli je to pravda, tak...
Všechny tři děti odešly a nechaly ho odpočívat. Ollivander se sám pro sebe uchechtl. „To jsem si zase vymyslel kravinu!“

Fandom: Pán prstenů

Ohromný orel se vznášel nad temnou krajinou. Jeho pera čechral chladný vítr a on byl majestátní a silný. Byl pánem větrů. Kroužil vysoko a pozoroval krajinu, na které by lidské oko nezahlédlo vůbec nic zajímavého. On ale viděl.
Na jeho zádech seděl vysoký muž v šedém plášti a jeho dlouhý vous vlál ve větru. Jednou rukou se přidržoval orlova peří a druhou pevně svíral hobita před sebou.
"Už tam budeme, Gandalfe?" zeptal se hobit.
"Ano, už tam skoro budeme, Frodo," řekl Gandalf a na jeho tváři se objevil poťouchlý úsměv. Začal si pobrukovat pod vousy:
"Saurone, Saurone,
ty tlamo plesnivá,
my tě teď dostanem,
oko se nedívá."

V tu chvíli zahlédl pod sebou velkou kouřící horu.
"Gwaihire! Tady je to, klesni níž," zavolal na orla, který začal okamžitě v kruzích klesat. Hora byla obludně veliká a z jejího vrcholu se neustále valil černý dým. Orel se mu šikovně vyhnul a přiblížil se k otvoru v úbočí, ze kterého pomalu vytékala láva.
"Frodo, házej," zakřičel Gandalf a hobit upustil cosi malého do lávy.
Země se zachvěla a v dáli zazněl ohromný nelidský výkřik.
Čaroděj pozvedl pěst a zahrozil k východu: "Saurone! To máš za to, jak jsi mi tenkrát rozšlapal bábovičky."

Fandom: Nightrunners
Věnování: pro talí

Seregil se blaženě nadechl. Miloval letní večery. Připomínaly mu domov. Pozoroval tmavnoucí nebe a očekával příchod prvních hvězd. Tráva pod jeho zády krásně voněla…
Překulil se na bok a kochal se pohledem na Aleca plavajícího v jezírku. Šero mu nádherně rýsovalo kontury těla.
Utrhl si stéblo trávy a bezmyšlenkovitě si s ním pohrával. Jen tak, snad aby procvičil prsty. Na okamžik přivřel oči. Když je zase otevřel, skláněla se nad ním Alecova tvář. Kapičky mu líně klouzaly po vlasech, zarážely se na konečcích polodlouhých vlasů, aby nakonec přece jen spadly a polechtaly Seregila pod nosem.
„Talí…“ Stáhl přítele k sobě do trávy. Na oko se zlobil, když mu Alec promáčel oblečení. Rozmrzele zavrněl a svlékl si mokrou tuniku.
„Ty!“ vykřikl Alec, popadl ho a plácl přes zadek jako malého kloučka. Pak se oba uvolněně rozesmáli.
První hvězdy přivítali něžným milováním v trávě…
Ve chvíli slastného odpočinku se Seregil opřel o loket a zamilovaně pozoroval rysy Alecovy tváře.
Bylo mu šedesát let. Jako člověku by se mu život už pomalu nachýlil. Naopak mezi vlastním lidem by byl považován ještě skoro za dítě. Teprve díky Alecovi konečně zažíval bezstarostné okamžiky, které jako malý nikdy nepoznal.
„Miluju tě, talí,“ pošeptal Alecovi do ucha.

Fandom Kobra11

Ich revírom je diaľnica...
„No, áno... to bývavalo,“ zabrblal Semir Gerkhan s očami upretými na osemprúdovú diaľnicu. Zošúverenou rukou sa držal zábradlia mosta, na ktorom stál spolu so svojím dlhoročným priateľom Tomom Kranichom. Nostalgicky spomínal na dobu, keď boli obaja aktívnymi.
„Pamätáš na tie časy?“ Tom si presunul okuliare a uhladil si šedivé vlasy. „Pretože ja veľmi nie...“
„Užil si Geriavit?“ Semir naňho podozrievavo pozrel.
„Samozrejme. Krátkodobú pamäť mám v poriadku,“ odvetil presvedčivo. „Teda myslím...“ doložil takmer šeptom. Semir prevrátil oči. Náhle mu obočie vyletelo navrch zvráskaveného čela.
„Čo keby sme si to pripomenuli?“ navrhol s úsmevom, ktorý odhalil veľké medzere v zuboradí.
„Že váhaš... Ja som vždy pripravený...“
„Ja mám tiež...“
Nasadli do svojich špeciálne upravených elektrických vozíkov. Nie, že by ich potrebovali, ale za tie roky, čo slúžili u diaľničnej polície, si život bez koliesok nevedeli predstaviť. Dostali sa pod most. Najprv len striehli. Adrenalín stúpal. Vytiahli zbrane...
„To je zločinec... To zelené Audi!“
Mierili a strieľali. Zločincov bolo razom viac. Každé druhé auto dostalo zásah. Neodolali. Vozíkmi sa vydali popri ceste prenasledovať červené BMW...
Prišla diaľničná polícia. Vzali ich na stanicu. Našťastie nespôsobili hromadnú haváriu.
„Ste ako malí,“ zahriakla ich staručká Engelhardtová. „Tie paintballové pištole vám zoberiem...“