Kroniky rodu Malfoyů: Lektvar šťastného manželství (prolog)

Shrnutí: O životě a nápravě Luciuse Malfoye
Varování: Od 15 let; místy ponuré, vánoční náladu zde nehledejte.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku a ani postavy mi nepatří.
Věnováno Chalibdě

Milá Chalibdo, vkládám sem první dvě části tvojí vánoční povídky. Velmi se ti omlouvám, že je to až teď, ale přepadlo mě několik ošklivých věcí - zkouškové období, které jsem podcenila, rodinné události a hlavně naprostá ztráta Můzy, která si vzala dovolenou - dva týdny jsem střídavě zírala na prázdný papír a vyplodila ze sebe sotva stránku textu. Dlouhé uvažování nad názvem jsem nakonec vzdala a napsala svůj první (a jediný) nápad. Taky se ti musím omluvit, že není zrovna moc (vůbec) ve vánočním duchu... a 1. kapitola především. Jsem v tom naprosto nevinně - Malfoyové mají tu odpornou tendenci, že se povídky prostě zmocní a snaží se mě vyšachovat ze hry... takže tohle z toho vylezlo. Doufám, že se ti i přesto bude líbit.
Eemh... Veselé Vánoce?

I. Prolog:

1. září 2017
Nástupiště devět a tři čtvrtě

„Určitě máš všechno?“ zeptal se Lucius Siegfrieda.
Siegfried protočil očima. „Jasně, tati, a i kdyby ne, tak mi to můžeš poslat poštou.“
„Dobře,“ odpověděl Lucius a jen s určitým vypětí potlačil povzdech.
Siegfied těkal očima po nástupišti a netrpělivostí téměř poskakoval. „Nevidíš ho někde?“
„Koho,“ zeptal se Lucius rezignovaně, přestože znal odpověď.
„Jamese přece!“
„Siegfriede.“
„No jo.“
Chlapec se navenek trochu zklidnil, ale stále nepřestával hledat svého kamaráda.
Lucius si (jako už mnohokrát dříve) pomyslel, co ho to jen přimělo přivést si domů tuhle noční můru. Byly to již téměř tři roky, během kterých musel překousnout spoustu věcí (jeho –téměř vlastní – syn v Mrzimoru!), ale nelitoval toho. Siegfried mu byl i ve svých tehdejších devíti letech skvělým společníkem a od té doby se změnil jen k lepšímu.
A byly tu i další okolnosti.
„Není támhle?“ ukázal na hlouček Weasleyů a Potterů.
„Možná… pojď,“ vyrazil Siegfried dychtivě a zamířil směrem, kterým ukázal Lucius.
„Siegfriede!“
Ale chlapec už se mu ztratil v davu.
Trochu naštvaný Lucius vykročil za ním. Už byl jen na deset metrů od nich, když k němu Siegfried přiběhl zpět. „Není tam,“ prohlásil zklamaně.
Lucius mu už chtěl říct něco ostrého o pobíhání po nástupišti plném lidí, když zaslechl Weasleyho hlas: „Podívejte, koho tu máme.“
Nejdřív ho napadlo, že mluví o něm, ale pak si povšiml, že Weasley se kouká jinam. Na nástupišti několik desítek metrů od nich stál…
Draco.
Luciusovi se zastavil dech. Byli tam, Draco, Astoria i jejich syn – jeho vnuk – Scorpius. Draco kývl směrem k Weasleymu a Potterovi a zase se odvrátil.
Draco.
Od doby, co ho viděl naposledy, se téměř nezměnil. Měl tmavý kabát upnutý až ke krku a o něčem si povídal s Astorií. A Scorpius… jako by u z oka vypadl, Lucius to poznal i na dálku.
„Tati, co se děje?“ zeptal se ho Siegfried, když viděl Luciusův strnulý výraz. „Kdo to – to je Draco?“ zeptal se zvědavě.
Lucius konečně odtrhl oči od Dracovy rodiny. „Ano, to je Draco a Astoria.“
„Aha.“
Teď to byl zase Siegfried, kdo si pozorně prohlížel novou generaci Malfoyů.
„Nechceš si s nimi jít promluvit?“ zeptal se ho náhle a úplně tím vyvedl Luciuse z míry.
„Co?“
„Můžeš to alespoň zkusit, a seznámíš mě se Scorpiem. … Pojď, tati,“ navrhl mu tiše Siegfried.
„Nechtěl jsi hledat Jamese? Nevím, jestli je to dobrý nápad….“ zaváhal Lucius. Věděl, že Siegfried ho nebude nijak odsuzovat, ať se rozhodne jakkoliv.
„Tak dobře,“ řekl po chvilce. Siegfried mu krátce, ale povzbudivě stiskl ruku, a bok po boku se vydali vstříc rozhovoru s Luciusovou rodinou – rodinou, která ho šesti lety zavrhla.

* * *