Bratři Lví srdce

Obrázek uživatele Erys

Galeje žití

Drabble: 

Probuzení. Oči zaostří na prázdnou místnost i zapomenutý článek z novin.
Usnutí. Sladká mdloba, osvobození od strachu i čekání.
Probuzení. Venku je den, kašel tíží na plicích.
Usnutí. Kašel dusí tak či tak, ale ve spánku neotravuje tolik.
Probuzení. Kašel tíží, ale samota snad ještě víc.
Usnutí. Prchavý sen, snad záblesk Nangijaly.
Probuzení. Myšlenky se toulají, lidi se zdráhají přijít.
Usnutí. Hlasy lidí se smísí, nikoho neruší.
Probuzení. Dušné, upocené bytí, únavou zavřená víčka skrývají teskné oči.

Suchárek neví, jak moc anebo málo dalších usnutí a probuzení ještě přijde. Ale jedno usnutí musí být poslední, a pak zase uvidí Jonatána.

Obrázek uživatele Kirsten

Čekání na květiny

Drabble: 

Když Suchárek zaslechl maminku říkat, že brzo umře, začal se bát. Že už nikdy neuvidí svou postel ani ulici pod oknem a bude mu už napořád zima, protože mrtví jsou zahrabaní ve sudené hlíně.
Nechtěl to prozradit Jonatánovi, aby se taky nebál, ale pak to nevydržel. A Jonatán se usmál, jak on to uměl, a řekl, že nebude pod zemí, ale v Nangijale, krásné zemi, kde bude celé dny jezdit na koni.
Ptal se, jestli tam rostou kytky, protože kytky měl vždycky rád, ale ve váze hned zvadly. A Jonatán se zase usmál a řekl, že mu přece nezkazí překvapení.

Obrázek uživatele Lejdynka

Nechte maličkých, bych k nim přišla

Nehmotná idea jménem hrdina nešťastně sedí na knihovně.
Ví, že patří do knížky, ale nedokáže si vzpomenout, do které.
Hledá cestu.
Zkouší to všude.
Zkouší to v pohádkách.
Bleskne se po modrém králičím nebi a Důlek sebere odvahu, aby s ostatními opustil kolonii.
Vydechne obláček vzduchu nad propastí; Suchárek zdvihne ochrnutého bratra do náruče a skočí dolů do tmy.
Proletí kolem rudé komety a zvířátko Čenich se vydá hledat svou kočku.
Nakonec se usadí na rameni cínového vojáčka.

A když se někdo zeptá: ‚Kam se poděl hrdina?' může směle odpovědět:
‚Tady jsem, pane. V srdci maličkých, kteří mě potřebují nejvíc.‘

Obrázek uživatele Rebelka

Neplač, uvidíme se v Nangijale

Poznámka: Třeba se najde někdo, kdo tu knížku zná...

Dny bez Jonatana byly jako posypané popelem a bolely tak moc, že jsem je nemohl počítat. Maminka si přestala zpívat, chodila ode zdi ke zdi o sto tisíc let starší. Když mi nesla hrníček čaje, třásl se na podšálku. Jednou spadl, na koberci střepy, všude vůně bylinek a ona stála a dívala se, ale já vím, že doopravdy byla někde úplně jinde.
„Taková škoda,“ šeptali všichni a každé jejich slovo bylo jako rána pěstí. „Proč se obětoval pro kluka, který je smrtelně nemocný?“
Ten kluk jsem byl já. Schoval jsem hlavu pod polštář a myslel na Jonatana a na Nangijalu.

Rok: 
2010
-A A +A