Utajený

Bill seděla v TARDIS před velkou tabulí. Doktor zamával ukazovátkem.

"Co je tohle?"

"Brambora?"

"Ano, Sontaran. Jak poznáš Dáleka?"

"Vypadá jako pepřenka."

"To už bude pozdě, stačí slyšet "VYHLADIT". Co sochy?"

"Pozorovat a nemrkat."

"Správně! Co tenhle?"

"To vypadá jako... já?"

"Anebo přestrojený Zygon, nikdy nevíš."

Další list byl prázdný. Bill povytáhla obočí.

"Když máš pocit, že jsi něco zapomněla, je zle."

"Ale takový pocit mám pořád!"

"A teď to nejdůležitější - co uděláš, když někdo začne recitovat poezii?"

"...poslechnu si ji?"

Doktor udeřil ukazovátkem o tabuli. "Utečeš na konec vesmíru, pokud je ti život milý! S vogony si nebudeme zahrávat!"

„A jestli se za ní nechcete odebrat vy ostatní," zamával výhrůžně prázdným květináčem, „tak se snažte."
Jedna přes druhou nasazovaly na listy a otvíraly květy. Být příští, kdo zmizí z prosluněného parapetu… hrůza pomyslet.
Jen bílá azalka pochopila, že se vyčerpávají nadarmo. Ubohá begónie se vydala ze všech sil, a když už nemohla dál, pán ji nemilosrdně odnesl.
Azalku čeká stejný konec, tak jako tak.

Neuspořádané houští na dvorku za antikvariátem neodpovídalo britskému klimatu.
„A je to, maličká." Její nový pán ji něžně zalil.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Opodál dokonce roste její milá begónie!
Umřely a přišly do nebe. Určitě.

Dobře znal pečlivě vykroužené linky pravidel, po nichž se očekávalo, že se bude pohybovat. Přesto příležitostně využíval výhod svého postavení; stavění chladných zdí k jeho údivu vyvolávalo v lidech jakousi podivnou představu důstojné arogance. Povrchní rozhovory ho unavovaly, hlučné davy v něm vyvolávaly tíseň, kterou zakrýval nadřazenou maskou, a marně hledal příčinu toho, že zřejmě všichni kromě něj považovali představu jakýchsi bujarých tanečních strkanic za vynikající zábavu.
A když mu ještě Bingley začal dělat dohazovačku, pohár jeho trpělivosti přetekl: Proč by se měl zajímat o nějakou ženskou, kterou ani nezná?! A hůř: proč se ten mizera Bingley zase musel trefit?

Vy tedy tvrdíte, že kdo chce dohlédnout daleko, musí se postavit na ramena obrů. Zajímavé.
A jako nepopiratelný muž činu samozřejmě také na ramenou obrů sám neochvějně stojíte, metaforicky řečeno.
Ale uvažoval jste ve svojí honbě vyšplhat se na obří ramena o tom, kde stojí onen zmíněný obr? Jste si jist, že ten váš obr nesedí po prsa v říčním bahně v našem městském přístavu, anebo nechrápe někde v jeskyni pod horami Beraní hlavy?
Děkuji, já se raději postavím na vrcholek pěkného vysokého kopce. Anebo ještě lépe, do koše toho úžasného zařízení, pod jehož nosným pytlem Leonardo právě zapaluje kahan.

V době, kdy ze sociálních nůžek zbylo něco jako sociální pravítko (nebo spíš gilotina pro spodních 98,6 % lidí), začaly vyplouvat na povrch jisté zásadní problémy.
Jedním z těch nejpalčivějších byl stav pláží. Vlny vyloženě rušily a výška hladiny se neustále měnila, což bylo skutečně nepohodlné.
Byl proto vypracován plán, který všem, na kterých záleželo, připadal jako skvělý nápad. Zahrnoval něco, čemu kdosi v bílém plášti říkal gravitační prak.
Po pár týdnech příprav byly vystřeleny rakety.
Jenomže...
Měsíc, místo aby nás opustil, začal kolem Země rotoval tak rychle, že následné tsunami spláchly veškerou pobřežní hypercivilizaci.
Vybuchly sopky.
A spadl internet.

Je z nich snad nejhorší.

Je prostořeká. Na každou větu má ostrou odpověď a vyčítat umí jen prostým pohledem. Trvá na své morálce a neváhá dát najevo i vlastnímu rodiči, že překročil hranici.
Snad je nejchytřejší, rozhodně není nejkrásnější. A nic si z toho nedělá! Neláme si hlavu, co s ní bude. Šikovná je dost, ale nijak moc své schopnosti nepěstuje, nepřepíná, neprodává.
Zná ze světa dost a zpropadeně dobře vidí do lidí. Nedokáže předstírat, lhát, zapírat, ani pro dobrou pohnutku. Upřímnost je u ní rychlejší, než myšlenka.
Jediné Jane si snad nekriticky váží.

Jediná z nich za něco stojí.

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.

Aha, tak tady život definitivně vyprchal.
Na lesní cestě leží lidské tělo. Tedy většina jeho částí. Hlava a trup to ještě táhnou spolu, končetiny se zřejmě vydaly na výlet. Dvě nohy, ruka, kde je ta druhá?
Jo, tamhle v keři.
Rozklad ještě nezačal, ale krev už se do země vsákla. Napadá mě asi tak pět literárních postav, které by podle těchto indicií dokázaly přesně určit dobu smrti, ale já mezi ně opravdu nepatřím.
Já jdu jen tak kolem a nemám takové to puzení začít hned pátrat.
Takže prostě zamířím dál.
Žádný problém.
Mrtvola otevře oči a vycení zuby.
„Nikdo neprojde!“

Jaké je mé druhé jméno?

Na jaký hudební nástroj umí hrát Eugene?

Komu patřilo auto, které jsme ukradli s Mosesem, když se připravoval na řidičskou zkoušku?

Jak se jmenuje bratr našeho milovaného bývalého ředitele?

Jakého domácího mazlíčka měl ředitel během našeho studia?

Kdo byl náš nejzavilejší nepřítel na škole?

A kdo byl zajat jako rukojmí během našeho prvního oficiálního zásahu?

Kde pracoval Leslie před tím, než se přidal k policii?

Jaký přízvuk předstíral tady George, když jsme nastoupili?

Čím se proslavil Larvell i mezi kriminálními živly?

Kdo z našeho ročníku má nejvyšší hlas?

A jak se jmenuje náš nejoblíbenější bar?

Některá přání, ač nejsou náročná, těžká ani nesplnitelná, přichází v nevhodné okamžiky a přinutí vás odbýt někoho, komu byste jindy snesli k nohám modré z nebe.
Stál jsem tam, celý vzteklý, hladový a umazaný od oleje. Zatracené slunce vypalovalo z mojí hlavy poslední zbytky příčetnosti. Někde jsem četl o mravencích, jež příroda vybavila stříbřitým brněním, aby odráželi co nejvíc slunečních paprsků. Vydrží v pravé poledne na přímém slunci sedm minut. Já, bez brnění, sedím tu už několik hodin. Zoufalý a zničený.
Prostě nemám sílu malovat. Dej mi chvíli, kluku, budeš mít beránka, slona a třeba celý svět. Ale teď ne.

Sam a Steve se sejdou v hospodě.
Sam je ten v zeleném tričku, Steve ten v tyrkysovém, jinak jsou to podobně hranatí drsní hoši.
„Ti zombíci mi dávaj pořádně zabrat, to ti řeknu,“ stěžuje si Steve.
„Hmm,“ nereaguje na to příliš Sam a radši si přihne piva.
„Nebo ti syčáci, nevěřil bys, co mi provedli včera – ale počkej, jak to teda řešíš ty, jak se těm zatraceným příšerám bráníš?“
„Já to řešit nemusím, já jsem Sam a Sam Ain't Minecraft! Já jsem svobodný software, můžu si dělat, co se mi zlíbí, a dokud si ty příšery nenainstaluju, nemůžou na mě.“

Netrpělivě procházel chodbami plnými dveří. Občas do některých nakoukl, ale vždycky je rychle zavřel a přesunul se dál. Potřeboval jenom najít jeden sejf, a pak bude mít konečně vyhráno.

Za každými dveřmi se nacházela jedna vzpomínka muže, kterého znal před mnoha lety, ale podle všeho se změnil. Ztloustl, začal se podivně oblékat a zdálo se, že docela opustil vědu.

Otevřel další dveře, ale to, co viděl, mu málem vypálilo oko. Starý muž stal před zrcadlem a předstíral, že špeky na jeho břiše mluví a pojídají sušenku.

Bill Cipher dveře s třísknutím zabouchl. Ze Stanforda Pinese se stal úplně jiný muž.

„Mango? Tady Ananas,“ představil se do telefonu kapitán Lefebvre. „Už týden nemáme žádné zprávy od Marakuji.“
…
„Vám se také neozval?
…
„Ne, Karambola taky nic neví.
…
„Durianovi bych nerad do něčeho strkal nos, ale asi nebude zbytí.“
S tím kapitán zavěsil. Leč ani poslední rada od Manga mu příliš nepomohla. O zmizelém agentovi s krycím jménem Marakuja nic nevěděl ani Durian, ani Pitahaya, ani Guava.
Tu na dveře zaklepal kurýr s balíkem. Lefebrve ho otevřel a zbledl. Uvnitř byla roztrhaná slupka marakuji, provázek, kleště, zápalky a poštovní známka republiky Marina Veneta.
Teď už nás zachrání jen Bob Saint-Clair, pomyslel si kapitán.

Seděla usazená poblíž oltáře, bradu podepřenou, prohlížela si nashromážděné věci, a vzpomínala...

Tenhle byl mrštný jako had. Bronzová zbroj a nechutně ostrá sekera. K tomu zelená tunika. Malachit.

Nebo tamten? O dvě hlavy vyšší než ona. Ostnaté brnění, v rukou kyj. Žula.

Tenhle zbraň neměl. Filozof. Chtěl ji udolat argumenty. Jadeit.

Zvláštní, že pokaždé je výsledkem jiný kámen. Tucty a tucty, a žádný z nich stejný.

Zrak jí padl na malou křišťálovou sochu poblíž vchodu. Tohle jsem nechtěla, ale vyděsil jsi mě. Proč si pasáčku musel chodit zrovna sem?

Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk kroků. Hadi na její hlavě zasyčeli.

Odrazí se, zhoupne se na trámu, přeskočí propast. Vyhne se strážným – nechá je žít. Utíká, zavrávorá, najde zpět rovnováhu, zaryje prsty do spár mezi kameny, napne svaly a vyšplhá do bezpečí převisu.
Rozhlédne se zšeřelou chodbou. Vydechne. Přichází lehčí část.
Ticho prořízne agresivní zvuk. Polije ho horko. Rozběhne se, zabočí, zdrží se se strážným, který neměl štěstí svých druhů, běží vlevo, za roh, nahoru a... Cazzo, stejný strážný?! Běhá v kruhu.
Výhružné zatroubení.
Odpočet se chýlí ke konci.
Stojí a zírá do stěny.
Ezio Auditore da Firenze, asasínský mentore, nestihne včas utéct, protože nedokáže najít cestu z tohohle pitomýho bludiště.