Plukovníka Cathcarta učili, že voják je buď živý, nebo mrtvý. Bylo to dobré dělení. Každý věděl, na čem je, a měl své místo v kartotéce, případně na pomníku hrdinům.
Ale ten bídák Clevinger – a to nebyl ani důstojník! – nejen, že se z letu nevrátil, a nemohl tedy být zapsán mezi přeživší, on při něm ani nezemřel, a nemohl tedy být zapsán mezi padlé. I dezerce by byla přijatelnější, naneštěstí všichni svědkové tvrdili, že se prostě rozplynul ve vzduchu.
Taková situace byla proti zvyklostem. Proti rozkazům. Plukovníku Cathcartovi to přišlo až amorální. Rozhodl se, že Clevingera odsoudí za dezerci in absentia.
