Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.
Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.
Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.
Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.
Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.
Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.
(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)