Posuďte sami vývoj: cantus Romanus (s krásnou ukázkou starého rukopisu včetně neum), ambrosiánský chorál (připadá nám velmi podobný, ale hledejte rozdíly), gregoriánský chorál jednohlasý, Stabat Mater (jednohlas s jednoduchým nástrojovým doprovodem - nemohla jsem si to odpustit, ta věc se zpívala v téhle podobě od svého vzniku až do II. vatikánského koncilu. Je to sekvence, čili něco formálně jiného než ta předchozí aleluja; pozorujte, jak jsou vždycky dvě následující polostrofy na stejnou melodii, ale že se ta melodie už v žádné další strofě nezopakuje stejně), izorytmické moteto s třemi hlasy se třemi různými texty ve dvou různých jazycích, hlasy drží všechny totožný rytmus a jsou vedené v harmonii (a úplně dole je ten, který drží celou strukturu a působí, jako by neměl text; ve skutečnosti zpívá jedno až tři slova, ale táhne slabiky tak nesmírně dlouho, že se to úplně ztratí. Srovnejte s filigránským zdobením kostelních věží z téže doby, které nebylo dělané pro lidi, protože ti ho ze své perspektivy vůbec nemohli vidět, myšlenka je tady i tam stejná), Perotinovo Sederunt principes (ještě pořád máte spodní hlas, který se chová tak jako v předchozí ukázce, ale horní hlasy už jsou jinak; sledujte, jak nejhlubší hlas mění vyznění celého toho poskakování všech tří hlasů nad sebou), renesanční kontrapunkt (Josquin des Prez: Missa Pange lingua; schválně byla složená tak, aby bylo rozumět slovům, což nebývalo pravidlem; každý hlas už si jde po svém a výsledek je synergický efekt mezi nimi, předem přesně spočítaný), tady je ještě jeden kontrapunkt, z nějž vystupují jen některá slova (William Byrd: Tristitia et anxietas; ale klidně si jako protiklad toho des Preze pusťte jakoukoli Byrdovu mši, efekt bude obdobný), no a konečně to baroko: Miserere od Gregoria Allegriho. Jsou tam ještě kousky kontrapunktu, ale už se z toho dá vytáhnout jeden hlavní hlas - a to tam máme sbor, protisbor a recitativ.
Vývoj samozřejmě pokračoval dál. Musím uznat, že když se dostal do stavu "pustíme sbíječku a budeme pozorovat vliv zvuku sbíječky na zvuk houslí" (atonalita a podobné zrůdnosti), začalo to skutečně hraničit se strašným chaosem. (Někteří lidi to tvrdí už u té dodekafonie, bez mučení přiznávám, že v ní sice nějaký řád ještě přežívá, ale poslouchat se to moc nedá).
A s tím se pro letošek loučím, milí čtenáři a posluchači, bylo mi ctí.
