Hodiny

Obrázek uživatele Carmen

...tak

Fandom: 
Drabble: 

Když jí poprvé v hlavě zamihotala myšlenka, že tehdy možná znamenalo víc než dnes, než kterékoli další dnes na růženci jejich života, že to, že byli mladí, zdraví a tehdy v ty příjemné dny
byli, bylo možná všechno, víc už nebylo dovoleno, možná rychle shořeli, jen dostali málo kyslíku -potom Clarissa vyběhla koupit květiny a naplánovala první večírek.

Po pohřbu tiše pozorovala hodiny; hodiny jako vždy pozorovaly ji. Ukazováčkem pohladila minutovou ručičku, zkusmo zatlačila - a čas jí s prasknutím poraženě spadl k nohám.
Poprvé přečetla svoje letité "je dovoleno" jako "já sobě dovolím". Druhý den si koupila ibišek - v květináči.

Závěrečná poznámka: 

("I remember one morning getting up at dawn. There was such a sense of possibility. You know, that feeling. And I... I remember thinking to myself: So this is the beginning of happiness, this is where it starts. And of course there will always be more...never occurred to me it wasn't the beginning. It was happiness. It was the moment, right then.")

Obrázek uživatele Iswida

Hranice

Fandom: 
Drabble: 

Záviděla těm, kteří své hranice nikdy nepoznají. Ona si také dlouho odmítala přiznat, že na ně narazila. Tohle přece mělo být štěstí. Jaké jiné si mohla přát? Jaké uspokojení jí mohla nabízet samota a cizí myšlenky na papíře?

Říkali o ní, že se rozhodla opustit svou rodinu. To ale nebylo fér. Nerozhodovala se jednou. Copak si myslí, že ji to nenapadlo už před svatbou? Tohle ale mělo být štěstí a ona se pokaždé rozhodla se o něj snažit. Pokaždé se znovu rozhodla spát se svým mužem. Mít děti.

Teprve poté se rozhodla jinak. Laura Brown nasedla na autobus do Kanady.

The Hours

Drabble: 

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.

I don't think two people could have been happier than we have been.

She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.

Always the years between us.

She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.

Always the love.

Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.

Always the hours.

Obrázek uživatele Iswida

Kluci pláčou.

pozn. Na nic optimistického teď nějak nemám náladu...

Když jsme s tátou a se sestřičkou zůstali sami, dlouho jsem si neuvědomoval, že už je to napořád. Ale bylo mi smutno. Moc smutno. Sestřička to ještě nechápala, byla ještě maličká. Táta mi tehdy dost často říkal: „Neplač, Richie. Kluci přece nepláčou.“ A od té doby jsem plakal tajně.
Pak jsem začal chodit do školy a bylo to ještě horší. Všiml jsem si totiž, že ostatní kluci opravdu nepláčou. A časem jsem zjistil ten největší rozdíl – že je mám rád jinak, než oni mě. Že jsem vlastně úplně jiný.
Později jsem byl i šťastný. Ale plakat jsem se neodnaučil nikdy.

Fandom: 
Rok: 
2011
-A A +A