Star Trek

„Vždycky mě zajímalo, co tu celé hodiny děláte,“ řekl Kostra, když vešel do vědecké laboratoře. Nakoukl Spockovi přes rameno.
„Pracuji,“ odpověděl Spock. „Na rozdíl od vás, očividně.“
Kostra se uštěpačně usmál. „Na ošetřovně je všechno v pořádku,“ procedil sarkasticky. Zvědavě se toulal po místnosti – to Spocka zřejmě rozčilovalo. Což by nikdy nepřiznal.
„Copak to tu máme?“ rozjasnil se Kostra, když spatřil malou věcičku vzdáleně připomínající trikordér.
„Na to nesahejte, doktore.“
„Ale, pročpak?“
„Protože vás to změní v hortu,“ řekl Spock s kamennou tváří.
„Neměl byste to s tím smyslem pro humor tak přehánět, pane Spocku,“ ucedil Kostra a raději odešel.

Potkal mnoho žen. Přicházely a odcházely, ale žádná ho nedokázala upoutat. Až na tu jednu.
Byla to láska na první pohled. Ladné křivky. Laskavá slova prostupující jeho dny, unášející ho nocí. Nikdo jí nerozuměl tolik jako on.
Když se jejich cesty rozdělily, byl zničený. Proti své vůli se stal vdovcem. Doufal, že jen slaměným. Když ji spatřil znovu, přes slzy štěstí mohl sotva promluvit.
„Nikdy jsem tě neměl opouštět. Všechno bych za tebe dal. A na žádnou jinou ani –“
„Tak dlouho jsme se neviděli. Už se nemůžu dočkat, až se tě dotknu a –“
„Scotty! Ty mizerný zrádče! Enterprise je má!“

Služba ve Hvězdné flotile skýtala nekonečno možností. Pětiletá mise nebyla jen o poznávání nekonečných hranic vesmíru, jejich překračování, o objevování nových civilizací. Život ve vesmíru poskytoval prostor především pro poznání sebe sama a svých možností.
Kirk se nikdy neusadil, na žádné dovolené nepřestal myslet na svou loď a její posádku. Enterprise byla jeho domov, důstojníci Flotily byli jeho rodinou. Na to ale přišel až v momentě, kdy ze svého potemnělého bytu v San Franciscu hledal pohledem z okna na obloze loď, která už měla nového kapitána.
V ten den měl pocit, že přišel o vše. Protože vesmír byl jeho láska.

Hikaru Sulu byl ve své kajutě a opečovával svou flóru. Promluvil na každou květinu, pohladil ji něžně po lístcích a pak ji zalil. Opatrně zahradnickými nůžkami odstranil odumřelé lístky nebo stonky.
„Chyběly jste mi,“ řekl jim tiše.
„Takové masozřávky v Rusku nemáme,“ ozvalo se za ním.
„Čechove, co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Sulu.
„Přišel jsem se podivát na tvé květíny,“ odpověděl prostě Pavel.
„Nejsou to masožravky,“ navázal Sulu. „Jejich sazeničky jsem našel na Regulu VIII, ještě nevím, co jsou zač, ale masožravé určitě nejsou.“
„Jsou moc hezké.“
Hikaru se usmál. Tajně doufal, že sem Čechov nepřišel jen kvůli květinám.

Jeden úder následuje druhý. Jim usilovně boxuje. Začínají se mu dělat mžitky před očima. Nedbá toho.

Nedokáže se zastavit. Cítí bolest v rukou, nohou, celém těle. Nic nedokáže přehlušit pocit, který mu svírá hrdlo a leží na prsou jako kámen.

Fyzická námaha nepomáhá. Nedokáže si ublížit natolik, aby to cokoliv změnilo.

Jim přestane. Zastaví se, opře se rukama o stěnu. Kousne se do rtu, až mu vytryskne krev.

Kdysi mu přezdívali Mlátička. Nyní všechna minulá vítězství blednou. Rozhodující bitku prohrál.

Síly ho zradí a sklouzne na zem. Hlava se mu motá.

“Spocku…”

Pokud mu snad vytrysknou slzy, nikdo to nevidí.

Když poprvé uslyšel vulkánštinu, nijak blíže ho nezaujala a nevěnoval jí pozornost. Byl příliš mladý a zahleděný sám do sebe, než aby dokázal ocenit její krásu.

Detailnější pozornost jí začal věnovat až v průběhu studií na Starfleet Academy. Zpočátku víceméně z nudy se zapsal na kurz, který vyučoval starý Vulkánec. Pokud šlo vůbec o nějakém Vulkánci prohlásit, že se chová přívětivě, byl to tento profesor, který Jimovi dokázal vštípit zájem o detaily vulkánského jazyka.

Ale teprve poté, co se Spock stal jeho prvním důstojníkem a přítelem, Jim plně dokázal ocenit ducha a krásu vulkánštiny. Stačilo k tomu jediné slovo: t'hy'la.

Ženy do jeho života přicházely a zase z něj odcházely. Nikdy se v jeho náruči příliš neohřály a ve své posteli se každé ráno probouzel sám.
Jistě, byly tu výjimky, dvakrát se dokonce oženil, ačkoliv první manželství si nepamatoval a druhé skončilo rozvodem po vzájemné dohodě. Výjimka potvrzuje pravidlo. Žena pro něj představovala jen jakousi proměnnou. Ale miloval je všechny a nezáleželo na tom, jaké byly. Byly to prostě ženy.
Nicméně, i přes jeho donjuanovskou povahu někdo v jeho srdci místo měl. Byl jako jeho bratr a přítel, ale přesto něčím víc. Jeho jediná konstanta mezi proměnnými.
Spock. Jeho t’hy’la.

Kirk byl pyšný na to, že o jejich tajemství nikdo neví. Užíval si kradmých pohledů směrem k vědeckému stanovišti, kde se ke skenu skláněl jeho první důstojník. To byl panečku výhled!
A když se mu zachtělo –
„Pane Spocku, pojďte se mnou!“ a zavedl ho do své kajuty. Z turbovýtahu se občas ozval jeho potměšilý smích. „Oni vůbec nic netuší!“
Spock na to většinou odpovídal stoickým pohledem, který říkal, to je tak nelogické a iracionální, ale nahlas Vulkánec neřekl nic. Jen se konečky prstů dotkl Jimovy ruky.

Čechov se podíval na Hikara. Oba se rozesmáli.
„Myslí si, že to nevidíme, co?“

Kostra dolil sklenici bourbonem. Spock odmítavě zavrtěl hlavou.
„Víte, že alkohol na můj metabolismus nemá účinek.“
„Aspoň bude víc pro mě,“ uchechtl se doktor.
Nic. Ani mrknutí.
„Povím ti vtip,“ pronesl Kostra, aby odlehčil ticho. Když dramaticky předvedl pointu, Vulkánec na něj hleděl s kamennou tváří. Takhle na něj zíral posledních deset minut. Vyprávět mu vtipy bylo za trest. Že ho to vůbec napadlo.
„Jste veselá kopa, pane Spocku,“ utrousil McCoy.
„Vskutku.“
Kostra se rozzářil. Tak přece jen! Vydal se přes nebezpečí a nakonec ve Vulkánci zasel semínko humoru.
„Nicméně, nemusíte mne urážet, doktore.“
McCoy si povzdechl.
Opravdu malé semínko.

„Punkové nutrie?“ zeptal se podezřívavě hlavoun Klingonů. „To bych rád viděl.“
Spock se tvářil, jako by chtěl říct: „To já taky.“
„Ukradli to krycí zařízení, takže je nemůžete vidět,“ vymlouval se Jim.
„Já bych řekl, že žádné punkové nutrie neexistují a že si tu z nás utahujete!“
Situace začínala být vážná. Kirkův mozek horečně pracoval. Dělej, Scotty, modlil se v duchu. V tom Spock odnikud vytáhl malého chlupatého tribbla. Jim se chopil příležitosti.
„Vidíte? To je ono,“ řekl skoro úlevně, ale zbytečně. Scotty konečně zaměřil jejich souřadnice.
„Punkové nutrie,“ zamyslel se Spock po transportování. „Vskutku fascinující,“ dodal s povytaženým obočím.

"Kostro, já tě potřebuju! Sejdeme se za deset minut v kumbále vedle transportéru."
"Ale co na to řekne Spock?"
"To je mi jedno, s ním si to rozdám později v kajutě. Teď potřebuju tebe, sakra!"
"Ale no tak Jimme! Mohl bys tím zranit to jeho zelenokrevné srdíčko údajně postrádající cit, víš? Nemusím ti říkat, že pod všemi těmi vrstvami chladu je žhavější než vulkánské slunce... Dáme si trojku, co ty na to?"
"Trojku nebo čtyřku, to je mi fuk, ale já to sakra potřebuju hned!"
"McCoy Spockovi: Dostavte se neprodleně k transportéru dva, stav nejvyšší nouze, jde o kapitánovo zdraví."

"Opravdus' o tom nikdy neuvažoval, Jime, že by ses oženil a měl děti?" zeptal se Kostra, když náléval další rundu poctivé skotské whisky.

"Ne...I když, možná jednou. Ale potom jsem se rozhodl, že to není pro mě," zavrtěl odmítavě hlavou. "Umíš si to představit, zvládat loď, ženu a ještě děti. Neustále poslouchat, jak jsi pořád někde v trapu a ona je na vše sama? Kdepak. Kapitán má mít jen jednu ženu, svou loď."

"Ale zase ten pocit, že na tebe doma někdo čeká-"

"Jaký pocit, sám jsi rozvedený! A vůbec, Kostro, já myslím, že radši umířt, než se oženit."

Potácím se k brance v úmyslu podívat se do poštovní schránky, co kdyby v ní něco při pondělku bylo.
Není.
Jako obvykle se rozhlídnu. Hele, směrem od Zemědělky kráčí čtyři postavy.
"Co to?" vypadne ze mně.
Dokráčí až ke mně a ta, která má navlečené žluté tričko povědomého střihu spustí:
"Hody hody doprovody... Kostro, přidej se taky!"
"Jsem doktor, ne koledník!" opáčí McCoy zachmuřeně.
"Moment, co VY tu děláte?"
"Ehem... My hledáme..." mladíček se zarazí, nahlédne do datapadu a pak s příšerným ruským přízvukem pokračuje:
"Jadérne vejce!"
"COŽE?"
"Promíňte. Jenóm vejce."
"Proboha na co? To vám místo velryb došly slepice?"

"Takže jsme domluveni." Pravil velvyslanec Soval.
"Vy nám doručíte 200 kilo cukru a dodávky budete opakovat každý týden ve stejnou dobu. A my vám za to dáme 40 prutů do zlata raženého latinia. Samozřejmě vše tak, aby se o tom nedozvědělo Vrchní velení."
"Ale jistě, vždyť nás přeci znáte. My Ferengové přeci nešidíme své zákazníky. Vše bude splněno k vaší plné spokojenosti."
"Dobrá, tedy. A kdybyste k tomu semo tamo přidali nějakou čokoládu či podobbnou komoditu, samozřejmě by to bylo náležitě oceněno."
"Ale jistě, náš zákazník, náš pán." Zašklebil se ferengský obchodník.