Alternativní realita (AU)

„Heslo!“
„Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa.“
Dveře se otevírají a sestupujeme do podzemí.
Mé špiclování u konkurenčního vědeckého teamu začíná. Uvítá mě profesor Kirlov. Díky našemu vizualizátoru vypadám stejně jako muž, místo kterého jsem zde.
„Svlékněte se a sedněte si tam. Prosím, připoutejte ho a napojte.“
Sedím. Stále nevím, do jakého pokusu jsem se vetřel.
„Budete mě fotit?“
„Vtipné. Spustíme teleportér a tentokrát zvedneme výkon. Zkusím vás přemístit do tamtoho křesla.“
Teleportér! Objev, který překonává i náš vizualizátor!
Pokus se podařil… až moc.
Sledování Země z povrchu Měsíce ve slipech je vzrušující, ale jen jednu vteřinu.

"Snad si nikdo nevšiml, že jsme na celou noc zmizeli z tábora," prohodila Houba, když se připravovali jít na snídani.
"A že Pětilisťákům zmizela vedoucí," dodala Koljuška.
"Jsou to vlastně docela chudáci. Řekneme jim to?" zeptal se Tesařík.
"O tom se asi poradíme s Hrošicí," usoudila Kobra.
"Nechci být na obtíž," ozval se náhle Žabák, "ale takhle nikam jít nemůžu." Všichni si uvědomili, že Žabák je stále ještě potlučený ze včerejška. "Nejspíš by jim došlo, odkud to mám."
"Žádný strachy," zazubil se Rejsek, "máte tu nějaká make-up?"
Čtvery hlavy nesouhlasně zavrtěly.
"Já mám jen tempery," vzdychla Snílka.
"To je nápad!"

Na hřebenu vzplála vatra. Jirka se ji snažil přes den udělat co nejdokonalejší. Byla ve tvaru dokonalé pagody, jak ji dokážou vytvarovat jen skauti alespoň se sedmi bobříky.

Dřevo vesele praskalo, a všech sedm kluků si večer vyprávělo příběhy, jak budou mít jako dospělí skvělou budoucnost.

Stařec ve vesnici ukázal směrem ke světýlku.

"Všechny moje děti budou mluvit anglicky, to je pořádně světovej jazyk," mudroval Tom, kterému vedoucí neřekli jinak než Velká Huba. Vždycky si vymýšlel.

Už skoro svítalo, když chlapci u ohně usnuli.

Nad Jizerkami se objevilo sluníčko a muži s kulomety se tiše přesunuli zase o metr blíž.

Televize zablikala.
„Podívej, už ho odsoudili,“ šťouchla žena loktem manžela.
„…rozsudek nad sportovním lékařem Milanem Jemným. Pod zástěrkou, že jde o probiotika, podával svým svěřencům preparát způsobující díky zvětšení kapacity srdce mnohonásobné zlepšení výkonnosti, avšak za cenu zastavení růstu mozku. Trvalé následky má naštěstí pouze několik hochů, které měl v péči dlouhodobě.“
„Chudáci rodiče těch kluků,“ vzdychla žena.
Muž mlčel. Pohledem sklouzl k synovi zaujatě stavějícímu věž z kostek. Bylo mu teprve čtrnáct, ale už se o něj zajímal trenér staršího dorostu. Hrdě se pousmál. Bude naprosto špičkový fotbalista! A díky tomu, že doktůrka zabásli, nebude mít ani moc konkurence…

„Harry, opravdu tisíceré díky!“
„Neděkuj, Hagride. Ve skutečnosti na tom nic nebylo.“
„Trápil jsem se s tím několik dnů. Prosil jsem několik tvých spolužáků o pomoc, ale nikdo si s tím nevěděl rady.“
„Proč jsi nepřišel rovnou za mnou, Hagride?“
„Ale, Harry… jak máš teď ty problémy s komisí a tak… prostě jsem tě nechtěl rušit.“
„Víš, Hagride, že ty mě nikdy nerušíš. Navíc to byla opravdu drobnost.“
„Ale neříkej, neporadila si s tím ani profesorka Trelawneyová a ta přece ovládá jasnovidectví. Lámala si tu nad tím hlavu celé odpoledne.“
„Hagride, já…“
„Jsi prostě opravdový čaroděj!“
„… jsem jen restartoval router.“

„Když teď máme kouzla zpátky…“ načala Snílka.
„A když ostatní spí…“ pokračoval Žabák.
Všichni souhlasili s nevysloveným.

Z lesa vyběhli na nedalekou louku. Smáli se, radovali, měnili se do svých pravých podob.
Několik temných šmouh v měsíčním svitu.
Hráli na honěnou. Kočkovali se. Skákali a běhali a létali, protože už zase mohli.
Tance nespoutané volnosti a radosti.
Když začalo svítat, změnili se zpátky, tiše se připlížili zpátky do tábora. Rosa je studila do bosých nohou, boty nesli v rukou. První paprsky vykreslovaly jejich stíny veliké na stěnách budov.

Než slunce vyšlo nad obzor, broukali si a houpali se v bocích.

Ztraceny doby, kdy píseň se nesla,
co světlo v temnotě, paprsek v stínu.
Stříbrnou hladinu pohladí vesla,
když lodě připlují. Hleď na mělčinu!

Ztraceny doby, kdy sladký hlas pěvce
v ruinách se rozléhal kdys slavných domů,
harfa i píšťala zvučely lehce
v prázdnotě, v rumištích, v korunách stromů.

Zpíval jsem v hluboké noci. Vzpomínky znovu ožily. Pobřeží tonulo v plamenech. Zčernalá ráhna se s praskotem řítila do bílého písku. Kolem se prohnaly stíny. Křepčily okolo mě v děsivém tanci mrtvých. Fëanor neopustí síně Mandosu, dokud potrvá Slunce. A co mí bratři?
Pes zběsile štěká. I on je vidí. Nejsem blázen.

Huan byl irský vlkodav. K čemuž má mnoho lidí připomínku (především postarší dámy), že to není pes, ale tele. Případně taky kůň. Je pravda, že se ho dvojčata pokoušela párkrát osedlat, ale Huan to nepovažoval za dobrý nápad.
Byl hodný, docela vychovaný a trochu trouba. Tím ,docela vychovaný‘ se nemyslí, že by Celegorm výchovu zanedbával. Jen jako každý pes využil jakékoli malé nepozornosti členů domácnosti. Mnohokrát byl přistižen při krádeži jídla. Strnul a dělal, že tam není, zatímco mu z tlamy čouhal rohlík. Nejvíc si však dovolil, když ukradl špekáček přímo z ruky, která byla tak akorát ve výšce tlamy.

Večery jako byl tento, se často vyvíjely nečekanými směry. Scházeli jsme se ve velkém salónu. Sedm bratrů a otec. Vypadalo to neškodně. Taková obyčejná rodinná konverzace. Fëanáro ovšem rád popíjel whisky a po několikáté skleničce jeho slova dostávala pachuť jedu.
Začal se zamýšlet nad osudem své firmy. Curufin byl šikovný na řemeslo a návrhy šperků mu šly, jenže mu chyběly organizační dovednosti.
„Maitimo, věřím, že firmu dokážeš vést víc než dobře, ale nemáš potomky. Měl by ses oženit,“ vyslovil své přání.
„Já mám partnera.“
„Ten ti nedá syna,“ řekl prozaicky.
„Tati, my se opravdu snažíme, ale pořád nic,“ odpověděl jízlivě.

Stál jsem nad propasti. Byla to ta stejná propast do které spadl Gandalf. Byla to ta stejná do které spadl Frodo i Bilbo. Byla to alkoholová propast. Po sedmi pivech přišli paňáci. Po paňácích přišlo víc paňácích. Potom už jsem byl opitý, nehodný jiných elfů. Tak jsem došel k té propasti. Ztracený ve světě alkoholu dopotácel jsem se k posteli. Půjdu spát, říkal jsem si. Ale Maglor měl jiné plány. Čekal na mě s údem nažhaveným. Řekl jsem si okay, tak jo. Bylo to zepředu, zezadu, i z jiných stran. Jaké překvapení bylo, když po tom všem jsem zeblil postel.

Vzduch se vlnil, páchnul popelem a sírou. Elrond několikrát polkl, ale ústa měl docela vyprahlá. Na čele se perlil pot.
„Isildure!“
Křičet bolelo.
Isildur zvedl Prsten do výšky a dlouho na něj hleděl.
„Isildure!“
Elrond spolkl několik slz. Byl zoufalý, vyčerpaný, šílený žalem. Ereinion byl mrtvý. Nic už nemělo smysl. Chtěl jenom, aby to skončilo.
„Isildure!“
„Ne,“ usmál se princ.
„Ne?!“ vykřikl Elrond.
Isildur zavrtěl hlavou.
Elrond váhal jen chvíli. Isildurovi synové byli naživu, nejmladší Valandil bezpečně v Roklince. Královská linie vydrží.
Teď nebo nikdy.
„Vybral sis sám,“ pronesl Půlelf.
Isildurův výkřik ztichl rychle.
Dolů do lávy se Elrond nepodíval.

Když si vedoucí uvědomila, že ji má v hrsti parta sedmi puberťáků (plus jedna dospělá osoba), rozhodla se neklást odpor. Poraženě si ze zápěstí stáhla náramek s velkými korálky a podala jej Hrošici. Korále byly každý z jiného minerálu, perfektně vybroušené tvary tajemně pableskující v noční tmě. A bylo jich sedm. Sálala z nich magie, ze dvou ale jen sotva citelně.

"Každý korálek je vázaný na jeden náhrdelník a skladuje v sobě odebranou magii. Stačí je svléct z té šňůrky a náhrdelníky jsou nefunkční. A kouzla jsou zpátky," vysvětlila vedoucí.

Hrošice se tázavě rozhlédla. Přetrhla šňůrku.
Korálky popadaly do jehličí.

A tak jsme šli. Bylo nás sedm písmenů. Já, Počáteční Í, První í, Druhé í, Středové í, čtvrté í, Předposlední í a Koncové í. Byla jsme skvělá parta. Všichni štíhlí, vysocí, prostě cool. Všude, kam jsme vtrhli, byli jsme jako velká voda a vnášeli jsme plno vzrušení, pročež se všuden nesly výkřiky: "Ííííííí!"
Našimi největšími nepřáteli jsou Ýýýýý, to jsou ti nejtvrdší, nejneohebnější drsňáci, navíc je jich málo. I ve škole se tváří povýšeně, anžto jsou často vyjmenovaní.
Když je potkáme, házíme po nich vždycky zmizíky a gumy. Z těchto potyček často vycházíme jako vítězové.
Bylo nás 7 cool Í.

Bylo před úsvitem. Seděl jsem na hrázi s koleny pod bradou a potichu zpíval. Kalné vlny přinášely proměnlivé mozaiky odpadků.
Neviděl jsem ji přicházet. Najednou stála vedle mě. Vzhlédl jsem a zmlknul.
„Můžete mi pomoct?“ hlesla.
Neměla botu, přes tvář se táhla krvavá šmouha. Vypadala promrzle.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem přes ni hodil kabát.
„Nic,“ vzlykla a popotáhla si sukni.
Byla krásná. Bledá pleť, černé vlasy, šedé oči. Nemohl jsem se vynadívat.
„Měla byste zavolat policii,“ řekl jsem.
Zavrtěla hlavou a skousla si ret.
„Ta píseň…“ zašeptala.
„Jsem slavík v kleci.“
„A já se jmenuju Rose.“

Kontrola textu, razítko, podpis číselným kódem… list po listu, hodina po hodině. Vystřídáno pauzou v jídelně a spánkem ve služebním bytě o třicet podlaží níže. O nedělích utrácení v sektoru požitků a nákupů.
Jednoho dne přejel své patro, stoupal vysoko - až pod střechu. Stanul před betonovým schodištěm, před přivřenými dveřmi. Otevřel. Tváře mu pohladil chladný vítr a zahřál sluneční jas. Fascinovaně hleděl na modré nebe, mraky, živé létající ptáky.
„Pokud to nechceš ukončit, tak se vrať,“ promluvil muž z ochranky.
Nechtěl, na tuto smrt si ještě nenaspořil, ale stejně to byla krása.
Vrátil se do kanceláře, aby mohl dál šetřit.