DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

"Lásko má, já taju..."

"Stůňu, ty pako," zamumlala dívka ospale. "Máš třicet vteřin na to, abys odešel, než se naštvu."

"Svoji pýchu já jen hrál..."

"Zato tvá blbost je víc než skutečná," zareagovala na slova písně, kterou pod oknem vyřvával její bývalý přítel.

"Kvůli vám se vzdávám trůnu..."

"Škoda, že ses nemohl vzdát toho chlastu, to bych ocenila víc," zašeptala.

"Klenotů i katedrál..."

"Tak a dost!" Vymrštila se z postele, přeběhla pokoj a otevřela okno. Následovalo hlasité začvachtání, korunované velmi překvapeným výkřikem a sprostým nadáváním. Dívka se zeširoka usmála a nikterak si nevšímala toho, že má mokré ruce.

"Zlatá obleva!"

„Proč zrovna já mám tu smůlu, že narazím na oblevu,“ díval jsem se smutně na Saladin, zabořený až po spodek v zarostlém poli.
„Jasně! To máme jednou poušť, pak zase močál, zemědělská půda tady ještě nebyla!“ kopl jsem naštvaně do radlice.
„Že já vůl nejel v nějaký hezký řece!“ začal mi svět rudnou vzteky. Otevřel jsem kryt, sebral lopatu a jal se svého miláčka vyprošťovat.

O několik hodin později:

„Ještě jedno kolo a půjdeme pá,“ zašišlal jsem na druhou lopatu, zapíchnutou násadou v zemi. Měla nakreslený hezký obličej a klobouk proti úpalu. Šílenství se mi toho dne stalo třetím kamarádem.

Nejdřív byly trochu zmatky, kam s námi, kdy s námi, co jsme vlastně zač. Všichni ale byli vlídní, ochotní, a než napadl první sníh, bylo všechno zaběhané.
Scházeli jsme se v Domečku, užívali si schůzky, chodili si říkat o radu, když bylo třeba. Taky jsme se domluvili, že si v Domečku občas uděláme víkendovku.
Občas jsme na něco zanadávali, ale... v které organizaci je opravdu všechno bezchybné?
Domeček, tak jako lidi v něm, nám vždycky poskytoval zázemí. Nejen v mrazivé zimě, ale i když sníh dávno roztál ... a znovu napadl.
O pár let později se změnila ředitelka.
Pak přišla obleva.

Stále se na něj zlobil za ten zbabraný zásah. Kvůli jeho chybě utekl nebezpečný vrah, teď po něm není ani stopy.
Ale nejvíc ho štvalo, že ten hajzl Tonyho postřelil. A on o něj měl obrovský strach - přeci jen, jeho nejlepší agent.

Byl se za ním podívat v nemocnici. Dlouho mu trvalo, než se k tomu odhodlal. Strach a vztek mu bránily.
Spal, nějakou dobu u něj seděl, ale nevzbudil se.
Jethro za to byl vlastně rád, nevěděl, co by mu řekl, možná by mu začal nadávat do hlupáků.
Jedno však věděl, jeho zatvrzelé srdce začalo s konečnou platností roztávat.

„Na rande? S tebou? To dřív začne v pekle mrznout, ubožáku!"
Obrýlený informatik tyčkoidní konstitucie nebyl první, kdo si takové odmítnutí vyslechl od další dívky - a ani první, kdo zase tiše sednul ke svému notebooku a otevřel vyhledávač.
***
„Šéfe, sekce osm je vytřená a už zase hřeje, mopů a hadrů máme dost, ale v šestapadesátce hlásí málo kýblů a na recepci říkali, že dochází deštníky a mají poslední tři pláštěnky,“ hlásil podřízený démon stav neustále se měnících klimatických podmínek zamračenému Luciferovi.
Vládce pekel si jen vztekle pomyslel, že ty nové posilovny a pick-upové návody na internetu mu byl anděl dlužen..

„Zítra bude polojasno až jasno, nejvyšší teplota v nížinách až deset stupňů,“ hlásil moderátor počasí z televize.

„Tak to nastane obleva,“ zamumlal si pod vousy otec od rodiny.

„To zas bude výdajů. Přezout pneumatiky, odzimovat chalupu.“

„Miláčku, nezapomeň na ten velikonoční nákup, který si mi slíbil,“ ozvala se z kuchyně manželka.
„V ledničce nic není a musíme koupit nějaké ty sladkosti pro děti.“

„Copak jsem nějaká dojná kráva,“ pronesl už poněkud tišeji muž.

„Říkal jsi něco, neslyšela jsem tě dobře.“

„Nene, miláčku, říkal jsem, že jsem zvědavý, jestli se ti meteorologové s tím počasím trefí. Venku totiž právě začalo sněžit.“

"Svítí si, sluníčko, svití si ou ou ou ou. Když je červen, žene žár ven šmouly z domů, v řece cákaj! Svítí, svítí Slunce do tváří, je léto, svítí, svítí, dál až do září...svítí si, ouououo, ouooo, ouooo, ou!"
Šmoulové zpívají a radují se. Konečně začínají roztávat hromady sněhu a šmoulové mohou po dlouhých dvou měsících vyjít z domečků a pozdravit se s ostatními. Je až s podivem, že všichni přežili ve zdraví. Tak dlouhý sníh už dlouho nepamatují. Ale netrvá jim dlouho a na strasti sněhu zapomenou, protože jsou rádi, že jsou spolu. Vždyť jsou to veselí Šmoulové!

Všichni to o něm říkali. Že má zamrzlé srdce. Že je chladný jako lednová noc. Že je krutý. Nedovede milovat. Pro každého má jen slova odporu a zloby.
...
Všichni to o ní říkali. Že je chytrá. Že je dobrotivá. Že je krásná. Inteligentní. Pozitivně naladěná. Že kam vejde, jako by vešlo slunce.
...
Přestal věřit, že někdy bude mít důvod se změnit.
...
Myslela, že se kvůli nikomu nebude trápit natolik, aby ztratila svou osobnost.
...
Jediný pohled jim změnil životy. Ona díky němu mnoho vytrpěla, pověstná veselost se vytratila. On díky ní spatřil světlou stránku, na kterou již zapomněl. Protiklady se přitahují.

„Už má být přece dávno jaro,“ zamumlal naštvaně John. Včera se nechal od Sherlocka přemluvit k vyšetřování dalšího případu. Netušil však, kolik hodin ve vysokém sněhu to bude obnášet.

Sherlock nereagoval. Seděl u počítače a vypadal maximálně soustředěně.
John se tedy raději otočil na druhý bok.

Za chvíli však ucítil závan chladného vzduchu. Hned nato se k němu přitisklo polonahé mužské tělo. John jen vyděšeně nadskočil.
„Co děláš?“ vykřikl.
„Lidské teplo je prý nejlepší,“ odvětil s klidem Sherlock.
John se snažil bránit, ale marně. Sherlock si ho jen přitáhl ještě blíž.

Nakonec John přece jen podlehl.
A ledy konečně roztály.

Když Sheldon řekl Amy, že je ochoten přistoupit na možnost sexuálního styku, myslel to vážně. Nicméně nehodlal to uspěchat.
Nejdříve si prostudoval poměrně dost odborné literatury a vyhledal několik explicitních fan fiction (z očividných důvodů het), protože usoudil, že když už je donucen číst pornografii, může v ní alespoň figurovat Iron Man.
V dalším kroku hodlal zapracovat na svém odporu vůči fyzickému kontaktu s lidskými bytostmi. Už dokázal poměrně dobře snášet doteky, i když stále považoval za nutné, aby na ně byl předem upozorněn. Dokonce přemýšlel, že požádá Penny o referenční informace ohledně polibku.
Obával se, že Amy opravdu miluje.

Zima urputně bránila nástupu jara, ale s řevem jarních lavin svou pravidelnou porážku uznala.
O co déle vyčkávala s odchodem, o to víc i vysoko v horách ustoupila.

Stařec krok za krokem stoupal, s obtížemi popadal dech a přesto se nehodlal vzdát.

Nikdo mu cestu nerozmlouval, šli s ním bez reptání, jen s tichým údivem.
Bitva byla jeho, padesát let starou vzpomínkou.
Bitva, vlastně jen potlačení vzpoury.
Vše, i životy ukončila tehdy lavina.
Přežil jen on.

"Proč," ptali se u ledových hrobek.

"Sto kopí královských družiníků," řekl tiše, "Sto mečů, přilbic, krunýřů..."
V těch slovech zvonily zlaté mince, ne vzpomínky...

Vysoká, štíhlá budova Elias-Clarke se tyčila proti modrému nebi. Celý den slunce svítilo jako šílené, chvatně rozpouštělo led a sněhové závěje a odráželo se v obrovských, zákeřných kalužích.
Miranda Priestly, šéfredaktorka módního časopisu Runway, a její bývalá asistentka Andy Sachs právě opouštěly vydavatelství. Zrovna v okamžiku, kdy se Miranda přibližovala k silnici, kolem plnou povolenou rychlostí projel žlutý taxík. Vlny se vzedmuly.
Andy se rozesmála. Tím víc, čím děsivější pohled jí Miranda věnovala.
„Zajedeme rovnou do čistírny?“
„Můžeš mi říct, co bych pak měla na sobě?“
„Myslím, drahá, že bude úplně stačit můj kabát,“ odvětila Andrea významně a políbila ji.

„Tak už zase nadávaj…“
„Zase? A proč jako?“
„Tak nejdřív ty Vánoce a teď–“
„Můžu já za to? Sníh byl objednanej už v září, jako každej rok – co nadělám, když přišel pozdě? Se nezblázněj.“
„Ale v dubnu?“
„Duben, ještě tam budem.“
„Však nemusí být rovnou vedra, ale aspoň trochu…“
„A co potom s tím vším sněhem? Do další zimy se mi zkazí.“
„Zkazí?“
„Jistěže – vzpomeň si na tu pistáciovou zmrzlinu, co jsi včera snědl, a ona přitom byla vanilková.“
Při té vzpomínce se pomocníkovi udělalo nevolno a odběhl. Počasí se usmálo a usrklo z mojita. Tak obleva? Se uvidí, holomci.

Regina se zamyšleně procházela po zahradě. Věděla o dvou strážných, kteří ji neustále sledovali. Pod nohama jí křupal sníh. Snad už brzy přijde obleva a spolu se sněhem zmizí i ledová ruka, která jí svírala srdce, a ti zatracení všudypřítomní strážní. Po posledním incidentu, kdy byla zahlédnuta během své hodiny magie s Rumplestiltskinem, nesměla z hradu a byla pod neustálým dohledem i v něm. Skoro to vypadalo, jakoby na ní Leopoldovi záleželo a nebyla pro něj víc než krásný doplněk a chůva. Jak ho nenáviděla celou svou bytostí. Jednou ho zabije, i kdyby to byla poslední věc, co kdy udělá.

"Pán Holmes!"
Obaja sme sa otočili a zazreli nášho starého známeho. Inšpektor vyzeral ustarostene, a môjmu priateľovi preletel po tvári úsmev.
"No tak Lestrade, čo sa deje? Opäť raz máte nejaký nevyriešiteľný prípad vyžadujúci moju pozornosť?"
"Ako ste na to prišli? No nič, máte pravdu, ako ostatne vždy. Niečo tu nie je s kostolným poriadkom. Pozrite sa na zem!"
Slávny detektív s obvyklou starostlivosťou preskúmal zem. Niečo vskutku neznelo správne, ale nevedel som čo. Napokon sa Holmes vystrel.
"Je to jednoduché, inšpektor. Jar je konečne tu."
"Ale ako ste na to prišli, Holmes?"
"Je to jasné, milý Watson. Nastal odmäk."