„Já tam nevlezu.“
Dračice si tlapu, kterou před několika vteřinami opatrně namočila do vody jezera, téměř uraženě přitiskla k hrudi, čímž se ještě víc zamazala zbytky své dnešní krvavé snídaně. Kadetům shromážděným napjatě kolem unikl krátký povzdech; zdálo se, že dnes je čištění přece jen nemine.
„Étoile, prosím. Moc nám tím všem pomůžeš.“
Étoile zafuněla a znovu prohrábla drápy hladinu. Sotva před několika dny se po dlouhých mrazech trochu oteplilo a jezero bylo ledové až běda. Mladou dračici bylo víc než zbytečné přemlouvat, že drakům studená voda neuškodí.
„Nechci. Doteď jste mě myli a nikomu to nevadilo.“
„To ano, ale doteď jsi byla o dost menší.“
„Chmch…“
Étoile unikl nešťastný povzdech. Ještě okamžik váhala, jako by se přemlouvala, načež se docela bezhlavě vrhla do vody. Její útok na jezero se neobešel bez kvílení tak hlasitého, až by si jeden pomyslel, že ji vraždí, a zuřivého máchání křídly. Ještě párkrát dračice plácla tlapami do vody, jako by ji chtěla rozdrásat, a několika skoky se dostala zpátky na břeh, kde se mohutně oklepala.
„Spokojen?“ zasyčela.
Kapitán Moreau se nezmohl na odpověď. Stál na břehu, s ručníky připravenými k otření dračice, a z něho i ze všech kadetů crčela na zem ledová voda.