Doctor Who

Doctor zadýchaně rozrazil dveře. Už podle ticha tušil nejhorší.
Stál v prázdném sále a cítil narůstající paniku.
"Přemýšlíš nad proslovem?" ozvalo se laškovně.
"Jacku?!"
"Málem tu dneska dohodli intergalaktickou válku."
"Ne!"
"Ovšem byl jsem tu já."
"Proboha. Kde jsou mrtví?"
"Díky za důvěru. Upřednostňuju občas i jemnější metody."
"PROBOHA."
"Prostě jsem je - jeden na všechny! - důkladně přesvědčil."
"Detaily ani nemus-"
"Všem jsem se jim postavil."
"To ti přeju, ale opravdu ne-"
"Ne že by mě nezaujalo, co si představuješ," zazubil se Jack, "ale mluvím jen o diplomacii."
"Ty ses s nikým ne..."
"To pořád můžem napravit," oslnivě se usmál Jack.

Kradmé kroky. Šouravé, těžké.

Obličej skrytý ve stínu, páchnoucí kovem a krví.

Stále dokola se ptá.

Zoufalý.
**********************************************************************************

"Ubožátko maličké, pojď, dovedu tě do bezpečí. Maminka tě již určitě hledá. Taková zlá doba, pro všechny matky, viď, Margareth! Jak se vlastně jmenuješ?"

Ale když se otočí, jen ticho.

****

"Co děláš na tak ponurém místě, zlatíčko? Ztratil ses mamince? Dovedu tě! Vezmi za ruku tady mého Johna, ať se neztratíš."

Ale když se otočí, jen ticho.

****

Desítky zmatených matek, které místo dítěte vidí jenom stín.

A malý krysař v plynové masce udává takt, když nemrtvé pozůstatky války skandují, "Are you my mummy?"

„Nemůžete dovnitř bez průkazu,“ vysvětloval voják.

„Tak mi tohle, chlapče, podrž.“

Doktor vojákovi přehodil šálu přes pušku, sundal si kabát a otočil se. V kabátu otevřel tajnou kapsu. Nahmatal kartotéku a než našel správný šuplík, byl uvnitř až po rameno.

„Dvacáté století,“ mumlal přejížděje rukou po složkách. „Česko.“

Vytáhl tlustou složku, oblékl kabát a šálu.

„Jste v UNIT nový?“ prohodil konverzačně listuje ve složce.

„Aha,“ Doktor podal vojákovi aktuální průkaz totožnosti.

„Doktor Jára Cimrman, vědecký poradce,“ přečetl voják.

Podíval se překvapeně z dokladu na Doktora a zpátky.

„Na tyhle si věci zvyknete,“ poplácal ho Doktor po zádech, když procházel kolem.

Doktor fascinovaně hleděl na rozmazaný obrázek - první pozemskou fotku černé díry. Soustředil se na nejjasnější část akrečního disku. Měl podezření, že ten nebyl způsoben jenom relativistickými efekty.

``Pětapadesát milionů světelných let,'' zamumlal. ``To by odpovídalo.''

Doktor si povzdechl. Procházel data z Event Horizon Telescope, která opatrně ukradl minutu po zveřejnění fotky. Důkaz, i když rozmazaný, se zdál nezpochybnitelný.

Roztržitě se opřel o centrální konzoli, přičemž zavadil o několik spínačů. Tardis sebou trhla a zvuk materializace naplnil řídící místnost.

Doktor nezareagoval včas.

Poslední, co viděl, byla silueta Pařížšké katedrály.

První, co viděl, když se probral, byly plameny ve středověce vypadajícím podkroví.

Z ničeho nic se řídící místností ozval nepříjemný zvuk alarmu a začala blikat červená světla.
Rose přiskočila k obrazovce. "PaVOUK? Doktore, píše to nějaký nesmysl!"
Jmenovaný se přihnal z druhé strany místnosti. "Cože? Ne, ne ne. PaVOUK ne!"
Rychle zatáhl za brzdu a Tardis zastavila na místě.
"Co to je? Ty to chápeš?" překřikovala Rose alarm.
"Paralelní Vesmírný Obloukový Urychlovač Kvarků. Slyšela jsi někdy o CERNu ve Švýcarsku?"
"..."
"Dělali tam takový odporný fyzikální pokus. Ale nebyli první. Jedna rasa už to kdysi zkoušela. A taky se jim to... povedlo."
"Co se jim povedlo?"
"Vytvořili černou díru, která pohltila jejich svět."

„Ti dva? Jsou jako dvě srdce, pořád spolu!“ smáli se všichni, když přišla řeč na Thetu a Koscheie. Nikdo si neuměl představit jednoho bez druhého. Vesmír měl ale jiné plány.
Byli dvě strany jedné mince, které se nikdy nesetkají někde uprostřed. Nepřátelé na život a na smrt. Hašteření přecházející v nenávist. Jeden druhého házeli vlkům. Jeden byl stále krok za tím druhým. A celou dobu byli tak strašně sami.
Došli až na konec, zdálo se, ale tehdy se Doctor rozhodl, že se vysměje vesmíru a jeho úkladům. Vzal ji s sebou a zavřel do tisíciletého vězení. Doufal, že udělal správně.

Ace Doktorovi ukázala obrázek s polonahou majestátní postavou. Klobouk byl povědomý; hůl, o kterou se opírala, vypadala podezřele jako nějaká vysoká kytka; světlým sakem připomínal spíše anglického gentlemana, ale kalhoty neměl; přes oko měl pásku.

„Je to ve středověké sekci omylem?“ zeptala se nevinně.

Doktor se tajemně usmál.

„Wodan... Cestuje mezi světy... Merkur, bůh obchodu... Mazaný šibal,“ mumlala Ace tak, aby jí Doktor slyšel.

Doktor si povzdechl: „Nemůžu za to, že jsem nejdřív nevěděl, jak byly alergičtí na pelyněk.“

„Kdo?“

Doktor ji ignoroval: „Vyhnal jsem je, ale někdo mě viděl.“

„Můžu za to, že si mě nárokují Anglo-Sasové i Římani?“