DMD č. 4. pro 4. 4. 2013. Téma: Alfasavec

3. května – Stanovil jsem diagnózu, jsem masochista. Svědčí o tom i fakt, že si stále vedu tento deník. Popsal jsem již řadu sešitů, dnes mám před sebou jeden téměř nekonečný, dokonce lehce svítí. (Těsnopisu jsem se vzdal.)
Na zámku je všechno při starém, hrabě je tradičního ražení. Jako by se tu zastavil čas a neuplynulo přes sto let. Jen po mém několikaměsíčním naléhání (považuji to za začátečnickou neohrabanost) byl zaveden elektrický proud do knihovny a pracovny. Měkká, široká postel z masivu posypaná jemnými zrnky půdy je nedocenitelná. Jdu rád s dobou. S politováním však musím konstatovat, že třpytky mi nesluší.

Táňa odtáhne záclonu. Vidí už jen odjíždějícího cyklistu. Šouravým krokem se plíží do zahrady. Opět nezklamal. Krásná kytka, která musela stát majlant a navrch další milostné psaníčko.
Asi by mu už měla říct, že…
Ke květině bude čichat celé dopoledne, pak z ní ale sundá ty umělé berušky, a vyhodí ji. Psaníčko večer spálí, protože je tu Pavel, který nejezdí na bicyklu, ale na vytuněné hlasité motorce. Pavel ji nikdy neobšťastňuje květinou, natož aby si hrál s psaníčkem. Napíše jí jednu z těch jeho panovačných sms zpráv, v kolik a kde má být a ona za ním vždycky slepě půjde.

Nebyla zvyklá žádat pomoc. Pokud tomu došlo, přednesla svou žádost nesměle a s pocitem vlastního selhání. Snad pýcha, či co.
Ve tmě nebyl vidět lehký úsměv, který se jí mihl obličejem při tom pomyšlení. Právě jejich ústa zvolil. Ten, který si říká Alfa i Omega. Cítila na svém těle hebkost maličké tváře. Další, kdo jí byl svěřen. Další, kdo je na pomoc zcela odkázán. Další, kdo svým křikem přerušil, pomohl zvítězit, ale také způsobil nemálo bitev, jež svedla.
Ano ta ústa. Ještě se trochu pohybují, když ho ukládá do postýlky spokojeného a znaveného tou namáhavou prací. Sát umí skutečně mocně.

„Máme nový případ, Scullyová,“ řekl Mulder, vtančiv do jejich sklepní kanceláře.
Scullyová zabodla do stropu poslední tužku a dorovnala tak Mulderovo skóre z minulého týdne.
„Skutečně?“ zvedla k němu dychtivě oči a sundala své drobné nožky ze stolu. „Seš si jistý? Vždyť nám nic neposlali víc než měsíc.“
„Skutečně skutečný případ. Alfasavec!“ Mulder jen zářil.
„Cože?“ Její nadšení odpadlo. „Alfasavec? Muldere, nemyslel jsi náhodou alfasamec?“
„Ne, ne, Scullyová, slyšela jsi dobře. V Pennsylvánii objevili nový druh savce, který je údajně vyspělejší než člověk. Takže Alfasavec.“
Scullyová pozvedla levé obočí a suše poznamenala: „Aha. Takže jsi to stihl už i pojmenovat.“

Zrovna jsem obědval, když v tom se v mém zorném poli objevila nádherná samička. Sousto mi málem zaskočilo, když jsem poprvé spatřil nádherné křivky jejího těla. Radši jsem rychle odvrátil oči, aby neviděla, jak na ni zírám, a rozhlédl jsem se po okolí. Spatřil jsem staršího chlápka, jak mě zkoumavě pozoruje. Když viděl že o něm vím, bleskl pohledem k ní, a pak se zadíval na oblohu, jako by pozoroval mraky.
Páprda! Nemá šanci! Ušklíbl jsem se v duchu. Dožvýkal jsem své poslední sladké plody stromu marula. Pak jsem vyzývavě zvedl chobot, zatroubil, a vydal se získat slonici svého srdce.

"Ireno, přeložte mi schůzku s klientem na zítřek."
Irena pustila tlačítko interkomu a vzdychla. Šéf byl její sen o dokonalém muži. Urostlý, tmavovlasý, modrooký, úspěšný, oblíbený. Prostě dokonalý prototyp chlapa, alfa samec.
S jedinou nepatrnou chybičkou - byl nedobytný.
Tato překážka se však nezdála být nepřekonatelnou. Po mnoha neúspěšných pokusech o sblížení Irenu dnes konečně pozval na schůzku.
Večer zvoní u dveří jeho bytu se zatajeným dechem. Když se otevřou, spatří svého poloboha jen v ručníku kolem beder. Vchází do pokoje a zůstane zírat na hromadu dámského prádla, lodiček, minisukní a topů.
"Pomůžeš mi s líčením, prosím?" ozve se vedle ní.

Mimas zaklepal na dveře generálovy kajuty.
"Dále."
"Pane, hlásím, že jednotka plně přítomna, pane!"
Gwen se na něj unaveně zadívala.
"Mimasi, opravdu ti připadám jako chlap?"
"Ne pa-madam." Mimas zrudl.
"Tak pojďte dál."
Gwen spustila holografickou simulaci.
"Takže pánové, nový úkol od Rady."
Berek se zazubil.
"Moc se nešklebte, poručíku. Stále žádná akce, i když nevím, jestli se Rada od války snaží držet vás nebo mě."
Jednotka schlípla.
"Další průzkumná mise?" zakňoural Thon.
Gwen kývla a zvětšila hologram. Ten ukazoval poměrně složitý planetární systém.
"Soustava PT-183-26-SA/VEC, počet obývaných planet čtyři. Alfa, Beta, Gama a Delta. Začínáme na Alfasavci. Nějaké otázky?"

Pán tvorstva nespokojeně pohlédl do dokonale symetrické jámy, u níž trávil celou věčnost. Uvnitř na zářivě zeleném podkladu šuměla přes zrnka písku modrá stružka a na miniaturních stromech zpívali droboučcí ptáčci. Na jedné straně jámy se spustil déšť. Na druhé straně se z hlíny zdvihaly obláčky páry.
Pán tvorstva se sklonil ke skupince čtvernožců. Měla to být nejvyšší forma života. Závěrečný majstrštyk. A zatím... Jedno ze zvířat vkročilo do vody, zakolísalo, nohy odpadly a po těle zanedlouho nebylo ani památky.
Pán tvorstva znechuceně sebral celé stádo a hodil ho přes okraj. „Dobře, jíl nefunguje. Začínáme znova, beta verze číslo dvě.“

Lokál byl narvaný.
Půllitrů na stole bylo více než hostů.

Přízemní řeči.
Kouř místo vzdušných zámků maloval arabesky.

Loužička vylitého piva svou hořkostí připomínala moře.
Na okrajích vysychala a lepila víc než kocovina.

Bohouš, bouchnul pěstí do stolu.
Moře se rozbouřilo.

Překřikoval nedostatek argumentů, mizernou náladu i komplexy.
Nikoho nepřesvědčil, ani své svědomí.

Tak se chvástal, kolik toho vypil.
Čárky na tácku jako příčky tvořily neproniknutelný plot.

„Drž už hubu!“ zahalekal kdosi.
Bohouš zbrunátněl.

Povstal.
Jeho pěst předvedla šavlový tanec beze zbraně.

„Snesu toho nejvíc!“ holedbal se a impozantní břicho přitakávalo.
Ostatní museli souhlasit.

Toho večera dostal přiléhavou přezdívku Alfasavec.

Zíral do tmy.
Naslouchal zvukům noci nad Tatooine.
Vzdálenému jekotu Písečných lidí i cvakání hmyzích nožek po podlaze chudého domku.
Avšak jeden vjem předčil ostatní.
Škrundání v bříšku.
Napřed podivný zvuk ani nevnímal.
Více ho děsily zvuky noci, jenomže hlad se ukázal být mnohem silnějším nepřítelem.
Nedal se zaplašit.
Prostě tady byl.
Sílil a narůstal, až předčil vše ostatní.
Plavovlasý chlapeček zkřivil pusinku, křečovitě sevřel očička, zatnul pěstičky.
Vřískal a vřískal, dokud neprobudil vyčerpanou matku.
Shmi Skywalker něžně zvedla hošíčka z postýlky.
S povzdychem ho k sobě přivinula: „Annie, copak nemáš dost? Dnes v noci je to už po desáté …“

Spike kráčel pomalu směrem ke krásné dívce. Byla noc a tohle byl jeho svět. Přiblížil se k ní a jemně ji pohladil po krku.
Zachvěla se. Její krev jen tepala.
"Jo, baby, tohle chceš."
Políbil ji na rty, a pak pokračoval níže. Teď už po jemnosti nebyla ani stopa. Zakousl se a zuřivě sál. Tohle bylo ono. Tohle byl život. Jo, baby.

Vrátil se domů. Našlapoval opatrně, aby...
"Kde jsi byl?"
A sakra.
"Lásko..."
"Beze mě, Spiku? Kolikrát ti to mám opakovat?"
"Promiň, lásko."
Přistoupil k ní, aby ji políbil.
"Ne. Zlobíš," odsekla Drusilla.
Věnovala mu chladný pohled a odešla.

Aristotelés odstrčil z poznámek chameleóna, vyklepal tarantuli z přihrádky svitky a shodil kobru z křesla. Začal psát:
„Aristotelés zdraví Alexandra…“
„Ta přerostlá kočka mi zas běhá po zahradě!“ ozval se zvenčí rozzuřený křik.
„Níkomachu!“ přivolal Aristotelés syna. Ten se přiloudal s mládětem paviána v náručí.
„Nakrm tygra. Já jdu sehnat krmení pro velblouda.“
„Doufám,“ poznamenal Níkomachos, „že Alex bude dlouho žít. Jinak nás odsud vyrazí.“

„Tati?“
„Hm?“
„Přišel nám krokodýl. Tati… co ti je?“
„Jen mne tak napadlo, jak by bylo krásné, kdybych si řekl jen o ty kytky.“

„Tati… já bych chtěl psa.“
„Níkomachu, nerozčiluj mne! Slon ti nestačí?“

Dceruško,
člověk je ten nejpošetilejší tvor ze všech. Považuje sám sebe za pána ostatních savců. Sama vidíš, jak je to směšné. To člověk přece slouží kočkám, a ne naopak! Člověka je snadné ochočit, aby nám obstarával potravu. Nemusíme se tedy zdržovat prací a lovit můžeme výhradně pro svou kratochvíli. Kočka také NIKDY neuklízí loužičky po lidských mláďatech, zatímco člověk kočičí loužičky uklízí rychle a efektivně. Kočka se bez člověka snadno obejde, to člověk se neobejde bez kočky.
Většinou je však nejlepší šlechetně ponechat člověku jeho představu. Dělá mu to náramně dobře a ty tak můžeš získat lecjakou výhodu či lahůdku.

I rozhodla se zvířátka, že už utiskování, týrání a hubení člověkem mají dost a svolala velký sněm.
Dlouho rokovali, překřikovali se a hašteřili, až lev zaburácel:
„Ticho! Takhle se jednat nedá. Je třeba zvolit vůdce!“
„Já bych se toho ujal,“ zakřičel pestrobarevný papoušek. „Umím mluvit po lidsku!“
„Drž zobák, ptáku,“ okřikla ho opice. „Já se člověku nejvíc podobám…“
„Je pravda, že velet musí savec, protože i člověk je savec,“ pronesl lev. „A protože jsem král zvířat…“
„Já jsem král lesní zvěře,“ zatroubil jelen.
„Já jsem největší a mám největší mozek,“ poznamenal důstojně vorvaň.
A zvířátka jednomyslně uznala vorvaně za alfu…

„Když si to shrneme – člověk, druh alfa. Savec, čtyři končetiny, žádné extra fyzické přednosti, řídká srst. Své savčí předky překonává pouze velikostí mozkovny. Než předchůdci tohoto druhu opustili stromy, byli poměrně oblíbenou pochoutkou mnoha šelem. Ještě před tím to byla jenom ustrašená stvoření, která žila v podzemí, aby je nepozřel obří ještěr. Nemluvě o tom slizu, co na počátku Země vyvrhlo moře. Na to jsi hrdá? A pořád máš tu drzost považovat se za alfa-druh?“
Jenny se neobtěžovala zvednout hlavu a dál pevnou rukou brousila katanu.
„Skončila jste?“ prohodila směrem k Vastře.
Silurianka kývla.
„Tak mlčte a polibte svůj sliz.“