Věda ve sto slovech

Letos se ve fandomu objevilo (kromě starých osvědčených harcovníků) několik nových tváří. Takže to asi vezmu podle abecedy:

Pro začátek a.j.rimmer vás pozve do podivného světa přístupného jen vybraným: Quod Erat Demonstrandum.

Aziz vysvětlí i odpůrcům nikotinu, co to taky může být Kuřák.

Od Dain bych vybrala třeba zajímavé až děsivé drabble Chtěli byste opravdové ticho?

Od Hippopotamie mne pobavil už název drabblete, natož jeho obsah. No, co si pomyslíte uprostřed dubna, když čtete název A všichni sedí na zadcích a píšou a píšou a píšou …?

Chrudoš Brkoslav Štýřický pronikl do fandomu hned první den drabblem, které sedlo k tématu jako ulité. Přečtěte si jej, chcete-li vědět, jak souvisejí Akční potenciál a akce drabblistova.

Katie pronikla do fandomu s informatikou. Chcete návod, Jak psát drabble? Objektově!

Keneu napsala krásnou romantickou vědeckou pohádku Krystalka.

Lodní šroub letos přispěla do fandomu hádankou: Hádej, kdo jsem?

Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k nám netopýr budečský. Píše krásně nejen o svém živočišném druhu. Pokochejte se například představou, která vám pak nepůjde z hlavy. Ano, Zadek nesedí.

Letos neviathiel nepsala o matematice, ale o tématu, z kterého až mrazí: Vůdcem snadno a rychle.

Tenny se zamýšlí o tom, co vlastně je a není jazyk: Malebná slova zakázaná, zavržená, možná i živá.

Vatoz dokonale vysvětluje, veršem i prózou, jak se dělá instantní káva: Hořká věž. No a taky si přečtěte, k čemu je dobrá(? :D) cibetková káva...

Do fandomu přispěla i Wendyses matematickým drabblem Taylor.

Takže autorů je třináct, se mnou čtrnáct. Neberte to prosím tak, že neumím počítat. Umím zaokrouhlovat na desítky. :D

Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.
Ptáci tě před svítáním volávají
v čase, kdy opět hnízdit začínají,
chválí tebe, Slunce, každý tvor,
ať z nížin, z luk, moře, nebo z hor.
Um lidský písně pro tebe skládá,
cink, housle, loutna sladce je hrává.
I ten kluk malý, chlapec z Tahiti,
kupuje v krámě levně sešity,
látá kalhoty, učí se anglicky,
studovat Slunce chtěl by on navždycky!
Z chlapce už muž je, přestává zbrklý být,
však pořád Tobě život chce zasvětit.
Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.

Byly jednou tři žárovky. Dvě z nich byly zapojeny sériově a společně pak paralelně připojeny k hlavnímu obvodu, v němž svítila třetí žárovka. Protože v jejím obvodu žárovky často praskaly, říkalo se jí Krystalka.
Obvykle byl paralelní obvod odpojený a všechno svícení musela obstarat Krystalka. Ale když se ve fyzikální laboratoři rozneslo, že se tu bude konat večírek, to se ty dvě vyleštily a těšily se, jak si na učitele posvítí. V předvečer se objevil překrásný elektrický lampion. Každá do něj chtěla! Školník Kmoch už měl vyhlédnutou Krystalku. Odpojil ji z obvodu a Krystalka svítila (v) lampionu šťastně až navěky.

"Projekční dalekohled, vážení. Tady máte pozorovací protokoly, tužky HB a pastelky. Služby si rozdělte. Takže jako v salónu krásy - co hodinu Sluníčku spočítáte všechny pihy. A doufám, že nikdo není tak pitomý, aby se podíval do okuláru přímo!"
Slouží po dvojicích. Jeden hlídá nastavení dalekohledu, druhý maluje sluneční skvrny. V protokolu vyčerňují umbry, obtahují obrysy penumber, červeně a žlutě krášlí fakulová pole.
Ranní sluníčko příjemně hřeje. Dopolední se začíná opírat do zad. Polední pálí a praží. Odpolední se zakusuje do zátylků. Večerní lechtání na tvářích bolí.
Po slunce západu všichni chápou, že koukání do Slunce není jediné nebezpečí jejich práce.

Záleží na spoustě faktorů, na přesném postupu zpracování, na délce a průměru vláken, a v neposlední řadě i na druhu a stáří "dárce". Tyhle věci jsou předem dané, ale jako další proměnnou můžeme přidat třeba teplotu a vlhkost vzduchu.

Pouhým okem nic neuvidíte, pokud se ovšem na vlákna podíváte mikroskopem, uvidíte, že povrch je (stejně jako u jakýchkoli jiných živočišných vláken) pokrytý jemnými odstávajícími šupinkami. Šupinkami, které se velice rády zachytávají za vnější pokožku.

Pokud má někdo opravdu jemnou a citlivou kůži, nebude spokojený, a je jedno, jestli zkusí ovčí, kozí, lamí, nebo velbloudí.

Prostě ho ten svetr bude kousat.

Jak všichni moudří lidé vědí
to přirovnání zadek sedí
je na dvě půlky rozděleno,
krásné oblé hnědé zrno.

Meleme meleme kávu,
pro dědka a bábu,
drtíme pražíme zrnka,
co dáte si do hrnka.

A jak je to dál?
Řekni věž!
Podívat se blíže běž,
vždyť tady se zázrak stál.

Na věži uvařím silný mok,
dolů je to jenom skok,
káva sama padá z ní
sykot rozprašovačů tam zní

Dolů jen dřen ti dorazí,
voda se lekne, vypaří,
vypaří se v žáru pádu
v instantní kávě nechcem vodu.

Později...

Pajzlem pikolík přikvaltuje
pravé práškové picollo
za produkt, co neexistuje
říkám trololo.

Vstoupila celá bledá, bez pozdravu. Práskla taškou na postel a zamířila ke skříňce, kde bydlela slivovice. Rozechvěle si nalila a ihned to do sebe oklopila.
„Uf.“ pozdravila spolubydlící, „Chceš taky stopečku? Podej si sklinku.“
Kolegyně se starostlivě ptala: „Něco ve škole?“
„Ve škole?“ zamyslela se, „Řešili jsme na praktiku, jakou daň si vybírá alkoholismus.“
„Nějaká ta vaše psychologie medika?“
„Kdepak, patologie. Dva alkoholici. Jeden měl 30, cirhózu a vykrvácel z prasklých jícnových varixů; druhý čtyřicet a zemřel na akutní pankreatitidu.“
„To chápu, že tě to sebralo.“
„Co?“
„Ta pitevna.“
Rozesmála se: „Ale ne, musela jsem na schodišti obejít obrovského pavouka!“

Průvodce turistů znuděně sledoval bojový tanec. Dnes se tančí jen pro potěchu návštěvníků. Nudní patroni - samý vědec.

Podupávání a bubnování přerval zděšený výkřik. Bojovníci strnuli, podmračení, kopí napřažená. Otočil se. Ruka bílého muže hladila posvátnou kost. Průšvih!

"Nejsi šaman! Zaplatíš daň nejvyšší - zemřeš!" Náčelník opřel hrot oštěpu o krk překvapeného muže.

Průvodci letěly hlavou myšlenky jako splašené gazely. Proboha, toho ne. Včera spolu seděli nad pivem a běloch odpovídal na jeho otázky. Mluvili o Slunci...

"On je šaman! Muž, který se ptá Slunce! A ono mu odpovídá!"

Náčelník zarazil oštěp do země. "Takový muž, i když bílý, je můj bratr."

1880, Milán
"Jde jenom o hrubé malování obrysů objektů v prostoru! Nemá to žádnou vnitřní myšlenku!"
"Znovu prožívají svoje hříchy!"
"Zakažte to, zakažte to!" volali neutišitelné hlasy.

1960, New York
"Samozřejmě, jednou z nejdůležitějších vlastností lidského jazyka je arbitrárnost. To nás, pánové, odděluje od zvířete. Naše slova nevypadají ani neznějí jako objekty, které označují! Není tam žádný vztah."

2000, San Diego
"Znakové jazyky jsou ikonické protože můžou být! I mluvené by takové byly, kdyby mohli. Ale nemůžou, tak jsou arbitrární."

2016, Praha
"Nelze šroubovat suché teorie mluvených jazyků na jazyky znakové a divit se, že nesedí. Znakové jazyky jsou živé!"

Lidé toho pořád namluví o věčném hluku a šumu, a jak by si rádi užili ticho. Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že opravdové ticho může být sakra nepříjemné.

Bezdozvuková komora je zajímavá věc. Slouží k testování mikrofonů, reproduktorů, a podobných zařízení, a její obložené stěny (i podlaha a strop) pohlcují veškerý zvuk. Pokud jste uvnitř a mlčíte, neslyšíte nic. Prvních pár chvil. Pak uslyšíte jemný šum, svou krev, proudící tepnami, a možná i neznatelný pískot, což jsou údajně projevy nervového systému.

Já onehdy na ČVUT v mrtvé komoře strávil pár minut, a nakonec jsem z ní vylezl velice rád.

Zasedáme k počítačům, žena úpí po tématu, mně zbývá napsat optimistu. Manželka vytahuje z likérníku ajer koňak. Ouha, je to pevná fáze.
Houbeles pevná fáze, z přednášek fyzikální chemie si pamatuji, že co je tuhé, avšak nikoliv krystalické, je kapalina s extrémní viskozitou. Viskozitu tedy třeba snížit.
Šťourám v láhvi nožem, přilévám Božkov tradiční. Už jsem optimista, ztekutit to půjde. Oběma nalévám zatím jen hrudky. Chuťově to není špatné.
Pokračuji tedy v přidávání kapaliny. Na radu ženy měním Božkov za mléko, abych příliš nezvyšoval podíl alkoholu. Obsah dalších skleniček je již o poznání tekutější.
Však my ten ajer koňak znormalizujeme!

Země obíhá kolem Slunce, ale z ní to vidíte jinak. Vesmír se promítá na kouli, uprostřed které jste. Koule má póly (severní je Polárka) a rovník - na něm jsou souhvězdí Zvířetníku.
Slunce obíhá kolem Země po dráze nazývané ekliptika. Je proti vesmírnému rovníku skloněná a protíná ho ve dvou bodech - jarním a podzimním.

Jarní bod prý nastává, když Slunce vstoupí do souhvězdí Skopce. Pěkné, symbolické znamení. Jenomže... tohle platilo naposledy třináct set let před Kristem. Mezitím se průsečík posunul do souhvězdí Ryb.

Sluníčko se Zemí se dodnes hádají, kdo je na vině: jestli Slunce stáčející ekliptiku, anebo Země naklánějící osu...

Miloval všechny. Připravoval je zodpovědně pro budoucí život. Nemohl-li s nimi trávit dny, nastavil noci. Byl náročný. Žádal, aby byly krásné; snažil se, aby byly moudré; učil je učit jiné. Pak s pýchou sledoval, jak žijí svým životem. Nevadilo mu, když šly z ruky do ruky a vracely se do nových domovů zmačkané a otrhané - bylo to pro něj důkazem, že je stvořil žádoucí.
Dnes slaví velký svátek. Bude aspoň ta nejmladší oceněna? V duchu je vidí - poletují kolem něj a třepotají listy.
Ano!
Cenu Magnesia litera za literaturu faktu získává kniha Josipa Kleczka Život se Sluncem a ve vesmíru.

"Paní Kleczková!" Otočili se, ona i Josipek. Čekal na ně. Cyril Vázler, dělník z cihelny.
Vypadal svátečně. Vlasy učesané, vousy oholené, cihlový prach umytý.
"Mohl bych Vám něco ukázat?"
Vedl ji za město, na rovinku u řeky. Bylo tam třináct domků a parcely na prodej. Josipek poskakoval jako kůzle.
Cyril kopl do bodláčí. "To vyklučíme. Šéf mi slíbil cihly za polovic. Měli bychom zajít za starostou, o parcely je zájem. A za farářem... jestli byste chtěla."
Josipek se přiloudal. "Chceš na koně?"
U zvoničky se zastavil, sundal dítě a nabídl jí dlaň.
Do kostela vstoupili všichni tři ruku v ruce.

Josip a Toník spolu opět seděli u jednoho dalekohledu.
"Vidíš," kývl hlavou Antonín Mrkos, "tak jsem se vrátil k planetám a planetkám. Akorát už mám pořádný dalekohled. To by se táta divil!"
"A jak se ti líbilo v Antarktidě? Články jsem četl, ale co osobní dojmy? Polární záře, příroda a tak. Kde je to hezčí? Na Vostoku nebo na Mirném?"
"Na Vostoku. Jak je totiž Mirnyj na pobřeží, nestojí práce za nic."
"Jak to?"
"Pro tučňáky není kam šlápnout. Stojí na pobřeží, čechrají si peří, čučí po tobě... a tváří se tak příšerně optimisticky jako ty!" dokončil známý mrzout Toník.