Věda ve sto slovech

Když potkáte jiné letadlo a přečtete značku na ocase, máte problém plynoucí z následků přílišné tulivosti a rychlosti strojů.
Já měl problém a to jsem na ocas neviděl a ani jsem nestihl vzletět.
Na zemi se totiž vyhýbáte dost blbě. Asi jako když tramvaják potká tramvaj v protisměru. Pokud se to teda může stát.
Potkali jsme se ne u Kolína, ale na téčku, tedy křižovatce tří cest. Tři. Z každé strany jeden.
Proklel jsem to pako v řídící věži střevními problémy. Nic jiného jsem dělat nemoh.
Pak mezi čumáky letadel naběhl osamělý človíček s praporky.
A přijely nás vysvobodit tahače.

My netopýři spíme v hroznu. Šetříme teplo, dotýkáme se dýchajících těl ostatních netopýrů a cítíme se jako jedna velká smečka, a když jsme uprostřed hroznu, je to jako u mámy pod křídly.
Hrozen porostl. Prý se rozkřiklo, že jsem velmi inteligentní a starám se o jedenapůlročního bicáčka.
Jsem netopýr v rozpuku sil, ale nemám magické nadání a neumím se rozdvojit.
Takže jsem část dam poslal za mladým. To byly ty, které jsou trochu i na zajíčky. Jistě, pořád jsem pro ně jedničkou já, ale změna je život.
Jen trochu nechápu lidi.
Proč vychovatelé budečským prvákům zakazují chodit do naší voliéry?

Ono se řekne: hloubkový průzkum nitra hmoty. Elektrony vstřelíte do materiálu jen několik mikrometrů. To není ani na kočičí chlup hluboko. Nuuuudáááá!!!!

Ionty galia nebo xenonu jsou jiní borci. Těžká jízda či tanková brigáda oproti obyčejným pěšákům. Co jim chybí na rychlosti, vynahrazují si množstvím a razancí.

Na zteč! Hradby se zachvějí a zbortí. Vzorky se rozestupují jako vlny Rudého moře. Nepotřebné mizí jako mávnutím kouzelného proutku a v hlubinách materiálu rostou z vůle Velkého stavitele miniaturní podzemní katedrály. Sloupy, hlavice, trámy. Namáhané, ohýbané, drcené, natáčené při velkolepé zkáze. Poznání, o kterém se ani nesnilo.

Iontové svazky opanovaly skenovací mikroskopii.

Do přednáškové místnosti přichází zatím asi nejpodivnější profesor, kterého jsme doposud mohli spatřit.

Naše pohledy upoutá velmi staré bílé triko s otrhaným neidentifikovatelným nažehlovacím motivem, které je zakasáno do velmi obnošených manšestrových kalhot opásaných starým kusem špagátu.

Je naprosto úsměvné, když se vám následně takhle vypadající člověk snaží vysvětlit principy kvantové fyziky na studentech rozbíhajících se proti zdi.

Konzultace z důvodu nepochopení tématu je nevyhnutelná… Jenže se místo opravdu věcné rady dozvíte, že kvantovou fyziku nejlépe pochopíte v bazénu a že to máte zkusit. Nezbývá vám nic jiného než si o takovém člověku myslet, že je to to naprostý idiot!

Vzorek v transmisním elektronovém mikroskopu prostřelují velmi rychlé elektrony.
Mikroskopik dychtivě ostří na fluorescenční stínítko. TEM má kameru a automatiku, ale on je ze staré školy a věří raději svým očím. Ano, nejspíš tam kubická, plošně centrovaná struktura je, ale je dobré si to ověřit.
Posouvá s mezičočkou. Doteď fungovala jako v normálním mikroskopu, zobrazovala obraz získaný první čočkou na stínítko. Přeostří na ohniskovou rovinu. Uvidí difrakci na vzorku, souhvězdí, jehož tvar už si dávno vyhledal v atlasech. Úplně se neshoduje.
Mikroskopikova ruka jemňounce naklápí vzorek. Souhvězdí se mění, až splyne s očekávaným. Přeměří vzdálenosti bodů a spokojeně začíná snímkovat.

Stal se hvězdou kurzu elektronové mikroskopie pro biology. Pořádně vyčníval. Mimo jiné, protože byl fyzik a chlap.
I vyučující si ho oblíbili. Jediný, kdo odpovídal na jejich otázky týkající se funkce a konstrukce mikroskopu. Děvčata naprosto nechápala a o přestávce se s tím netajila.
"Co to je, ten elektronvolt?"
"Jednotka energie. Získá ji elektron urychlený napětím jednoho voltu."
"Co mysleli vlnovou délkou?"
"Ta s energií souvisí, de Broglieho hypotéza..."

Okouzleně naslouchaly. Až jednou na praktikách...

"Děvčata, připadám si jako idiot, ale..." bioložky se povzbudivě zazubily, a tak pokračoval: "Co to je vysoušení acetonovou řadou?"

Rozesmály se. Konečně mezi ně zapadl.

"Tak jsem tady," zahlásila kolegyně.
"Neštvi. Zase králičí chlupy?"
Povzdech.
"Vždyť vám to funguje! Kloboučnickou plsť dokážete utlouct nejen po naleptání srsti v kyselině, ale i po plazmovém opracování. Lepší, čistší, ekologičtější. Funguje poloprovoz, chystáte provoz. Co tu ještě děláš?"
"Pořád nevím, proč neopracovaná srst neplstnatí a opracovaná ano."
...
"Takže: dvaadvacátý typ krycí srsti a desátý podsady. A všechny stejné jak opracované, tak neopracované. Žádné změny v prvkovém složení, žádné změny ve struktuře."
"Přijdu ještě s..."
"Ne, běž... jinam!"
...
"Byla jsem na rentgenové fotoelektronové spektroskopii. Umí určit změny v chemických vazbách. Ty nastaly, prvkové složení se nezměnilo."
"Uf. Sbohem, králíci."

„Přišel zmrazák!“
Zvedne se mi adrenalin, ještě než seběhnu schody do laboratoře. Rychle luštim průvodku. Vybírám z ložiska nejlepší vzorky a umístím je do kapky mrazícího média na kovovou hlavici.
Laborantky odsviští namrazit materiál a ukrojit z něho preparát, který následně hned nabarví.
Během chvíle už mám sklíčka v mikroskopu.
Co to je? Klídek.
Tak jo, mám názor. Vyběhnu ke kolegyni vedle. Chvíli se cuká. „Hele, ten je fakt blbej. Nechceš to vzít ještě primářovi?“
Odfrčím se skly k další instanci a napjatě čekám, jestli má stejný názor jako my dvě.
Posvěceno.
Jdu volat výsledek.
„To to trvalo!“ brblá chirurg.

Tři muži, jeden projekt. Tři hlavy, šest rukou. Šest očí bedlivě zkoumá výsledky - trojrozměrnou vizualizaci molekul na povrchu viru s rozlišením na jednotlivé atomy.

Tři muži, kteří se postavili všem "ono to nejde".
Transmisní elektronový mikroskop nelze použít na biologické vzorky, ve vakuu by popraskaly.
Skryli je do obálky z ledu.
Přišli o detaily zobrazení.
Vylepšili rozlišení mikroskopu. Stvořili led průhledný jako sklo.
Možnost otáčet mikroskopovací síťkou je minimální.
Každá molekula zamrzla v jiné poloze. Stačí složit všechny jejich obrazy v jednu trojrozměrnou vizualizaci.
...
Považují se spíše za biology a fyziky. Ale i Nobelova cena za chemii je naplňuje uspokojením.

V laboratořích raketových motorů JPL právě sestavují motor pro satelit Mars Climate Orbiter. „Pánové, co jsou to tady za zmatky! V regálu jsou ještě stále palcové matky, přestože jsme už dávno celoplošně přešli na metrický systém.“

Zato ve vývojovém centru řídicího softwaru Lockheed Martin stále vládne Americký patriotismus. „Co to tam píšeš za podivné jednotky, hezky tam dej naše libry, kdo se v tom má potom vyznat“

To, že v NASA pro své výpočty trajektorie satelitů používají správně metrické jednotky, na sebe nechalo čekat téměř deset měsíců. Satelit zažehl svůj pomocný motor na 4,45krát delší dobu a shořel v atmosféře.

„Hele a kolik máš teď hodin?“ Ptá se satelit GPS svého kolegy.

„No u mě mám zrovna padesát tři vteřin po půlnoci s přesností na 14 ns.“

„Tomu neuvěříte, ale já mám úplně stejný čas!“ Volá zpovzdálí třetí satelit.

Do konverzace se vloží čtvrtý satelit: „Nechci vám tu skákat do řeči, ale všichni máme velmi přesné cesiové atomové hodiny, které se zpozdí o jednu vteřinu za 138 milionů let. Je teda docela logické, že máme všichni stejný čas. Pokud by se nám čas lišil, byť o jednu milisekundu, tak by se všem ubožákům dole ukazovala poloha posunutá o 300 km!“

Sešly jsme se na letním bytě. Je nás třicet tři. Rodím jako osmá. Moje mládě je holčička a váží třetinu toho, co já.
Další dva dny spolu v klidu visíme a užíváme si jedna druhé. Malá nemá srst a zuby drápky se drží mé bradavky. Pije mléko po kapkách.
Za soumraku začíná pohyb, hemžíme se po kolonii, necháváme mláďata na trámu a letíme se najíst. Spořádáme co nejvíce. Jíme za dva.
Našim dětem je zima, a tak se tulí k sobě a pak se tulí k prvním navrátivším se matkám.
Po čichu nalézáme své děti a bereme je pod křídla.

Ponorky jsou fascinující přístroje. Pohybují se ve vodě jako letadla ve vzduchu, ale protože pod vodu moc nevidíte, mají oproti letadlům jistou výhodu. Ponor řídí balastní nádrže; načerpáním vody změníte jejich hustotu a vztlak.
První vrak jsme našli kousek od pobřeží.
Nikde žádná díra.
Smithy tvrdil, že tuhle při vynoření skoro před sto lety přepadla červenooká rohatá mořská potvora. Posádka ji zahnala střelbou a zuby nehty držela ponorku nad vodou, než je posbírala britská válečná loď.
Starej Janssen řekl, že o tom v životě neslyšel.
Ale radši jsme fofrem položili kabel a zdekovali se pryč.
Jak dlouho žijí mořské potvory?

Přemýšlím nad svým tématem bakalářské práce. „Hmm co bych tak mohl vytvořit. Na mikroelektronice nejsou vypsaná témata zajímavá. Co tak sestavit elektromagnetické dělo! Všechny elektromagnetické urychlovače mají naprosto příšerou účinnost, ale staví je podivíni, kteří vůbec nerozumí fyzikálním principům funkce elektromagnetu. To zvládnu vylepšit levou zadní!“ Jsem si jako naivní snílek myslel, že dokážu všechno.

S problémy protlačím téma práce naprosto neodpovídající zaměření oboru a pustím se do bádání. „Wohoho! Ono to fakt střílí!“ Jenže radost z prvních prostřelených plechovek od piva záhy pokazí první kontrolní výpočet účinnosti. „Cože?! Jenom 1,4% to není možné vždyť sem udělal všechno správně.“

Snil o tom, že postaví mikroskop lepší než optický. Ptali se s nedůvěrou: k čemu bude dobrý? Nobelovu cenu dostal po padesáti letech.
Snil - vždyť byl biofyzik - o lepším zobrazení bakteriofágů. A o zařízení, které mu to umožní. Přijelo přes moře, obalené sáčky s kávou.
Snil o československém elektronovém mikroskopu. Dokud ho nesmetla normalizace. Ale svůj sen předal dál.
Čtveřice snílků, jeho kolegů. Pod jejich rukama se sen uskutečnil. A co víc, bezvýznamné Československo prodalo dva tisíce kusů i na Západ.
Zkoumal viry a jejich struktury. Příliš malé, aby je bylo vidět přímo. Užil rentgenovou difrakci. Nobelova cena za chemii.