Addamsova rodina

Velma přinesla bledé copaté holčičce dvojitou porci palačinek – na účet podniku – protože sirotky, jimž na krku visí znamení Prastarých, je třeba si v Arkhamu předcházet.
Hrobník William, knihovnice Daisy a sestra Mary – místní odborníci na potírání vlivu Temnot – si k ní už neomylně přisedli.
„To děvče má Dar,“ mínila Mary. „Mohla by být prospěšná naší věci.“
Daisy objednává další palačinky („Kdy naposledy ta nebožačka asi jedla?“), nové spojenectví se vyvíjí slibně.

***

„Wednesday, mon chou, tady jsi!“ zvolala Morticia ode dveří.
„Ach ty děti, utečou, než vybalíte kufry,“ dodal sladce Gomez.
„Tak sirotek, hm?“ protáhl William, ale o satisfakci nakonec nepožádal.

Vstoupila do prosklené místnosti, která ze všeho nejvíce připomínala skleník. V rohu byly ostatně růže, což poznala podle trnů na stoncích bez květů. Nad truhlíkem na květiny se právě skláněla malá Wednesday.
Rostliny uvnitř nevypadaly jako květiny. Nevypadaly jako nic, co viděla. Ale ona na druhou stranu nikdy nebyla botanický typ.
„To je první úroda?“ zeptala se vesele.
Wednesday jí pohlédla až do duše. „Jsou na školní festival jídla.“
„Budeš je vařit?“
„Nejsou to exponáty. Chcete se podávat?“
„Myslíš podívat?“
Do tváře jí vlétla rajčata plná zubů. Ven vyběhla jako namydlený blesk.
Geneticky modifikovaná rajská jablka byla připravená k distribuci.

„Strýčku Festře, tys nikdy nemiloval, žádnou... ženu?“
„Ale ano, jednou.“
„Kde jste se poznali?“
„Na jednom krásném romantickém místě. Na Canterburském hřbitově. Vidím to jako dnes, sedím při svitu měsíce na leštěném mramorovém náhrobku a svírám její ruku.“
„A jaká byla?“
„Každičká její část byla dokonalá. Její ústa byla jako malina, její ruka byla jako z alabastru a nohy... to byly nohy bohyně!“
„A co se stalo pak, strýčku?“
„Pak jsem zjistil krutou pravdu a navždy jsem ji opustil.“
„Co se stalo?“
„Vykopal jsem zbytek jejího těla a vyšlo najevo, že nejsem její první. Její srdce už patřilo někomu jinému.“

Blížila se půlnoc. Venku zlověstně zahřmělo a mezi černými závěsy problesklo prudké světlo. Na okamžik tak odhalilo scenérii v pokoji: malého chlapce přivázaného k židli a mladou dívku, vlastně ještě děvčátko, jak se s kudlou blíží směrem k němu. Blesk se modře zaleskl na její čepeli. Dlouhé černé vlasy děvčátka ostře kontrastovaly s jejím nepřirozeně bílým obličejem. S kamenným výrazem ve tváři několikrát zkusmo namířila kudlu na chlapcovo srdce...
V té chvíli do pokoje vstoupila vysoká, dospělá verze děvčátka.
„Zase zabíjíš bratra? Kolikrát ti mám říkat, že kudla se vráží zásadně do zad? Na srdce si vem vždycky jedině dýku.“