Skřivánek

Zatímco Frances se snažila získat vládu nad lodí, pan Keith vedl své muže do jejích útrob. Poháněl je spravedlivý hněv. Avšak obránci nedali ani píď zadarmo. Palubu Margarity zaplavila krvavá řež. Řinčení tesáků. Štěkot mušket z ráhnoví.

Probili se na orlop. Pan Keith si otřel krev z čela. Nad hlavou stále slyšel ryk boje.
“Pane! Jsou tady!” křikl námořník od průlezu do podpalubí. Rozběhl se k němu.
Byli tam. Spoutaní. Schoulení k sobě co nejdál z dosahu páchnoucí vody.
“Dostaneme vás odsud!”
Sestoupili dolů. Ledové prsty stoky sevřely lýtka.
“Pan Milton, pane. Je na tom zle,” hlesl jeden ze zajatců.

Dostihli ji v půli odpolední hlídky.
“Připravte loď k boji!”
Víření bubnu proťalo vzduch. Ostrý hlas bocmanovy píšťalky.
“Pane Keithu, na palubě Margarity jsou ti odvlečení domorodci. Až ji dobudeme, pokusme se je získat na naši stranu.”
Maska jistoty halila domněnky do hávu pravdy. Nesměla dát najevo pochybnosti.
“A pokud se nemýlím, nalezneme na ní i pana Miltona a zbytek jeho lidí.”
“A pokud ne?”
“Pak jsou mrtví.”
Tři slova. Úder do žaludku. Přesto nehnul ani brvou. Stejně jako ona.
“A teď máme nějakou práci.”

Děla zarachotila do střílen. Poslední slova povzbuzení. Odvahy. Margarita přijala výzvu.
První salva rozpoutala peklo.

Vzduch čpěl pachem krve a nemytých těl. Bolest rvala tmu na cáry.
Dívenka v bělostných šatech z mušelínu.
Sen. Skutečnost. Výplod horečnaté mysli.
Prostovlasá. Skláněla hlavu ke straně. Zlaté kadeře jí splývala po štíhlé šíji.
Neumírej.
Přisedla druhá. Stejně bílá. Jen hřívu havraní. Chladný dotek štíhlých prstů konejšil.
Pojď za mnou. Utěším tě. Zapomeneš.
Nechoď.
Pojď. Uleví se ti.
Nechoď.
Nabídla vodu v hrnku s uraženým uchem. Páchla zatuchlinou.
Ještě není čas.
Nevěř jí. Čeká tě jen bolest a utrpení. Pojď za mnou.
Nechoď.
Pojď.
Nechoď.
Dívčí prsty drásaly rány. Chtělo se mu křičet.
Nechte mě spát.
Nechoď. Zůstaň.
Nešel.

Pobitá těla námořníků ležela tam, kde padli. V marné snaze dostat se ke člunům. Frances vystřelila. Liška ve zpola vylínalém kožichu zmizela mezi kamením.
“To nebyl boj. To byly jatka,” zavrčel Robson. Odplivl si. Jeden z nováčků začal zvracet. “Pohřbíme je. Nenecháme je napospas mrchožroutům.”
Drtila slova mezi zuby. Bělely klouby zaťatých pěstí. Odevzdají své druhy moři.

Rovnali těla do řady. Byla zmrzlá na kost. Nikdo nemluvil. Jen moře šumělo.
“Tenhle je poslední.”
Za sveřepou tváří střelmistra bobtnal vztek.
Nevyslovená otázka brázdila čelo kapitána.
Šest chybí.
Milton.
Řeřavé uhlíky naděje v popelu zmaru.
Možná je zajali.
Možná jsou ještě naživu.

Vedl čluny do hloubi pobřežního labyrintu se zdánlivou jistotou. S každým sáhem, kterým se vzdalovali dubovému trupu fregaty v něm vedle pýchy mládí rostly i obavy. Vědomí, že každé rozhodnutí padne na jeho hlavu. Že musí čluny bezpečně provést bludištěm ostrůvků. Že zůstal sám.

Druhého dne je cesta zavedla do úzkého průlivu. Klikatil se mezi výčnělkem pevniny a táhlým ostrovem. Obezřetně se vyhýbali kusům ledu unášeným proudem. Kolem nebylo nic. Jen kamení a sníh.
V ústí ledovcové říčky se rozhodli doplnit vodu, když jeden z mužů na stráži vykřikl.

Tři dny halila mlha svět do nepropustného rubáše.
Čtvrtého dne ráno vstala Frances dřív než obvykle. Vyšla na palubu zahalená do těžkého soukenného pláště se střapatým psíkem v patách.
„Dobré ráno, madam,“ pozdravil ji mladý Milton.
„Dobré ráno, Benjamine. Jaká byla hlídka?“
„Všude klid, madam,“ odpověděl mladík. „Jen ta zatracená mlha...“
Potřásla hlavou. Sotva bylo vidět před příď. Přesto cítila ve vzduchu nepatrný náznak změny. Hladina moře už nepřipomínala černé ledové zrcadlo. Vítr zesílil. Promnula si zkřehlé prsty.
„Mlha nevydrží věčně.“
Když zvon odbil poledne, mihl se v šedobílé cloně nesmělý záblesk slunce.
Večer přivítala jasná obloha posetá tisícem hvězd.

Pronásledovat nepřátelskou fregatu podél pobřeží členitého nesčetnými zálivy a skalnatými ostrůvky bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Žádný vytrvalý hon na otevřeném moři pod napnutými plachtami. Plížili se podél tmavých břehů lemovaných bílou krajkou příboje. Jedinou společností jim byl křik mořských ptáků.
Margarita se mohla skrývat kdekoliv. Den za dnem pátrali po sebemenší známce její přítomnosti. Mihnutí plachty. Zčeření hladiny kýlovou brázdou. Na horizonu i v labyrintu pobřeží. Opatrně proplouvali nezmapovanými vodami.
Šedivé ráno je přivítalo hustou mlhou. Lezavý chlad svíral srdce. S hořkou pachutí nařídila stáhnout se od nevlídných břehů. Do bezpečí otevřeného moře. Ani dnes Margaritu nenajdou.

Na osamělou osadu narazili o šest dní později. Když fregata spustila kotvy, děti hrající si na břehu, se rozprchly.
“Netváří se zrovna přátelsky,” utrousil pan Keith, když přistáli. Zpovzdálí je ostražitě sledovala skupina domorodců. V rukou třímali harpuny. Frances gestem zastavila své muže. Námořníci nervózně těkali očima.
“Složte zbraně. Nikdo se ani nehne.”
Nestála zbytečný konflikt s domorodci. Pistoli a meč podala panu Keithovi.
“Madam, je to rozumné?”
“Oni se nás bojí.”
Vykročila. Pomalu. S rukama holýma na znamení přátelství.
Zůstala stát na půl cesty. Sama. Nicotná postavička mezi zemí, mořem a oblohou. Čekala.
Pak ze středu domorodců vykročil kněz.

Pluli na dohled pobřeží. Čupřiny útesů ještě tu a tam pokrýval sníh. Rezavé hlavy loňského vřesu zmírající mezi bílými plotnami se natahovaly ke slunci, které jen nesměle probleskovalo mraky. Osamělé stromy ošlehané větrem. V tomhle kraji se zima nevzdávala snadno. Nevlídné místo pro život.
A ještě nevlídnější pro malou fregatu. Opatrnost velela nepřibližovat se k rozeklaným skaliskům. Příboj je bičoval tisícem ledových důtek. Množství kamenitých ostrovů i ostrůvků, kde se sotva držela neduživá tráva. Některé skryté. Jen nejnižší příliv odhalil jejich holá temena. Kolik lodí už bouře a zrádné proudy nahnaly do kamenných čelistí? Kolik životů si vyžádala krutost moře?

Pluli pomalu. S námahou stoupali proti větru. Obrat za obratem. Ve dne v noci oči na šťopkách. Nebezpečné vody věštily cíl pouti. Už brzy by měli spatřit linku pobřeží. Hřejivou náruč přístavu. Doplní zásoby. Snad i zalátají prořídlou posádku.

Kotvy spustili o tři dny později. Velitel přístavu byl zprvu ochota sama.
“Kolik mužů potřebujete?”
“Patnáct.” Spíš dvacet, ale jestli v seženou deset, budou rádi. “A někoho kdo se vyzná ve zdejších vodách.”
Nedělala si velké naděje. Bude se muset spolehnout sama na sebe. A na své lidi. Až poplují do neznáma. Dál než kdo před nimi. Dál než by chtěli.

Večerní cvičení zaměstnalo ruce. Ale nálada v podpalubí se nezměnila přes noc.
“Povídám, že tahle plavba je stejně prokletá,” brblal pod vousy lodník Hooper. Bradbury byl jeho kamarád.
“Nemel nesmysly,” obořil se na něj střelmistr Robson.
“A co chudák Jack?”
“Sám seš prokletej, mezuláne! A budeš ještě víc, jestli nezavřeš klapačku!”
Už už se hrnul, že to s kverulantem vyřídí ručně.

“Co je to tu za kravál!”
Zahřímal Benjamin Milton. Ani mu nepřeskočil hlas. “Robsone, aspoň vy byste mohl mít rozum.”
Pryč byla doba, kdy byl sotva opeřené kuře. Roky poctivé práce a učení, nesly ovoce. Z dítěte rostl námořník.

Lodní zvon přivítal šedivé ráno. Skřípění pískovce o dubové fošny přehlušilo ostražité mlčení.
“Bocmane, svolejte posádku!”
Přelétla palubu Skřivánka pohledem. Důvěrně známé tváře. Jak dlouho už se společně plavili? Kolik východů slunce už přivítalo ten nesourodý slepec bídy a pozlátka? Rána zbrocená krví. Rána horší noci. Kolikrát už bok po boku čelili nástrahám moře? Znala je všechny. Někteří se sotva pustili matčiny sukně. Některé pamatovala z dob, kdy sama byla nedorostlé štěně. Ty které si vzalo moře.

Hlava třeštící kocovinou. Oddanost nahlodaná pověrami. Jak málo stačí, aby se soukolí důvěry zadrhlo.
Bude moc přesně mířených slov stačit k její obnově?

Neštěstí nechodí nikdy samo. Začalo to, když nejmladší z příďové směny neudržel balanc. Zlámal si obě nohy. Nebyli ani tři dny od přístavu.

Požár v kuchyni se naštěstí podařilo uhasit dřív, než stihl napáchat větší škody. Nebezpečná nepozornost nezůstala bez trestu. Když bocman konal svou povinnost, sledovala krvavé divadlo se skrývaným znechucením. A špetkou ostražitosti.

Pak pošla kráva. Miláček houfu kadetů i zdroj čerstvého mléka. Začala se šířit šuškanda. Nenápadná. Plíživá.

U večerní sklenky vína se tvářila zachmuřeně.
“Není to dobré. Ještě jedna katastrofa a máme na krku Jonáše. Nebo něco horšího.”
“To jsou přece povídačky.”
“Ale oni tomu věří.”

Seděli na vlnolamu, jako v dobách kdy byli děti. Šum příboje skrápěl noc ledovou tříští. Chladný vítr cupoval závoj opojení.
“Kdy máte vyplout?”
Neptal se kam.
“Za týden.”
“Pro Benjamina dojedu osobně.”
“Posádka mi starost nedělá.”

***

“Vy jste zešílela! Když já byl ve vašem věku, tohle by si nikdo nedovolil. Víte, kolik stojí sáh lana? Dubový fošny? Měděnej plech? Kdo to zaplatí? Kde na to mám vzít lidi!? Připlujete s lodí na třísky a teď ji chcete plavbyschopnou za týden? Týden!”
V duchu se loučila s kořistným za Phaléne.
“Pošlu vám sem svýho tesaře a jeho partu. Tak stihnete to?”

Vír barev a veselí. Křehké víly v mušelínu. Tváře brunátné těžkým vínem. Admirál Farrel se rozhlédl po všeobecném hemžení. V hloučku chichotajících se dívek zahlédl vysokou postavu.
“Tome, bavíte se dobře?”
“Pane?”
“Neviděl jste někde Doyleovou?”
“Naposledy se pokoušela uniknout ze spárů jedné z vašich hovoruchtivých přítelkyň. Slíbil jsem, že ji přivedu. Ne že ji tu udržím.”

Našel ji na jednom z balkonů.
“Řekl bych, že někdo kdo se s malou fregatou vrhá po hlavě vstříc přesile, se nezalekne jednoho bálu.”
“Z toho, že mou přítomnost jste si přímo vyžádal, soudím, že s dovolenou se můžu rozloučit, pane” ušklíbla se.