Pověsti

Osudné selhání na samém vrcholu

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, druhý nápad na téma. Nyní v přeneseném smyslu.
Varování: poněkud kacířské. Ale byla to koneckonců hodně populární historika.

Drabble: 

Johana se nechtěla spokojit s tím, že se zkrátka narodila jako žena.
Vábilo ji poznání, moudrost.
Je přece také lidská bytost, byl jí dán rozum a vůle.
Svému přesvědčení plně dostála. Vyrovnala se nejlepším žákům, aniž kdo tušil, kdo se pod žákovským oblekem ukrývá.
Bystrá mysl a učenost ji vedly dál a výš, až… na samotný vrchol?
Mohla opravdu pomýšlet tak vysoko?
Ale kdo by odmítl?
Jenomže lidská bytost zůstává i zvířetem. Neoprostí se od nízkých pudů.
Viděla jiné, kteří podlehli.
Podlehla sama. Snad z osamění, snad z touhy.
Jenže pro ni to bylo osudné.
Papež opravdu nemůže porodit dítě.

Závěrečná poznámka: 

Středověká pověst o papežce Johaně. Vyprávění o ženě anglického původu, která vystudovala v přestrojení v Německu, později se dostala do Itálie a byla zvolená papežem, jenže potom zcela nevhod otěhotněla a během průvodu v Římě náhle porodila. Zvláštní je dvojznačný obraz oné ženy - byla to očividně hříšnice, která dopadla špatně kvůli obyčejnému chtíči, ale zároveň se projevila jako výjimečně nadaná a inteligentní. Pověst byla do 16. století velmi oblíbená i mezi církevními kronikáři, až od 16. století začala být odmítaná jako nepravdivá.
Zvíře, které nechce odejít, jsou v tomto případě přirozené pudy vedoucí k činnosti, která pro duchovní určitě není vhodná a navíc to v tomhle případě bylo velice nerozumné.

Obrázek uživatele galahad

Tón struny

Fandom: 
Drabble: 

Generál Sima Yi sa pozeral na mesto v ktorom prebýval slávny stratég Zhuge Liang, tentokrát bez svojej armády. Teraz ho konečne rozdrtí.

„Pane, zvedovia hlásia, že brány mesta sú dokorán!“
„Vpred! Zastavíme tesne na dostrel od mesta.“

Keď armáda generála Sima Yi pripochodovala pred mesto, brány malo naozaj otvorené a ľudia zametali jeho ulice. Vietor priniesol phudbu muža sediaceho vo veži a hrajúceho na guqin.

Sima Yi polial pot. To hrá Zhuge Liang. Ako si tam môže len tak sedieť s bránami dokorán? To bude strašná pasca, ako obyčajne! Všetci tam umrieme!

„Ústup!“ zavelil Sima Yi.

Zhuge Liang sa smial.

Závěrečná poznámka: 

Legenda o obrane mesta Chang'an z čínskej knihy Príbehy Troch Kráľovstiev.

Slávneho stratéga Zhuge Lianga nachytal generál Sima Yi bez jeho vojska, ktoré práve dobývalo iné mesto. Zhuge Liang dal otvoriť brány mesta dokorán a hŕstke obrancov prikázal prezliecť sa do civilných šiat a zametať ulice, zakiaľ sedel vo veži. Jeho reputácia bola taká chýrna, že keď to generál videl, bál sa že vstúpi do strašlivej pasce.

Konečně spolu

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Velšská pověst

Drabble: 

Stařec vzal vázu s vyobrazením páru v objetí.

„To jsou Rhys a Meinir, kteří se rozhodli vzít. V den svatby bývalo zvykem, že se nevěsta skryje před ženichem a on ji má najít. Meinir utíkala ke starému dubu, pod kterým rádi sedávali, a schovala se uvnitř vykotlaného kmene. Rhys ji hledal široko daleko, ale svou nastávající nenašel.

Po mnoha měsících, kdy se blížila bouřka, se potřeboval ukrýt. Schoulil se tedy pod známý dub. Z nebe se snesl najednou blesk a rozťal strom vejpůl. Záblesky osvětlily kostru ženy ve svatebních šatech, která se zapletla do úponů. Rhys byl na místě mrtev.“

Závěrečná poznámka: 

Staré irské, skotské nebo velšské pověsti a vyprávění lidové slovesnosti jsou skutečným pokladem, protože se naprosto vymykají tomu, co známe z našich končin. Pro toto téma jsem si vybral vyprávění tradované na poloostrově Llŷn v severním Walesu. Místo se kdysi jmenovalo Porth y Nant, jednalo se o osadu poblíž kamenolomu, a po druhé světové válce zůstalo opuštěné. Ten strom tam údajně stojí dodnes.

Prokletí železného muže

Fandom: 
Drabble: 

Den po dni, rok po roce stojí na svém místě a neživýma očima hledí na náměstí.
Změnilo se k nepoznání od jeho časů, i on nyní vypadá jinak. Jenom jeho úděl zůstává stejný.
Stále pyká za svůj ohavný zločin a čeká na vykoupení.
Na jeho rukou lpí krev nebohé dívky, kterou v hněvu zabil, když ho odmítla.
Jen jednou za sto let se načas navrací k životu.
A jen tehdy se může dočkat osvobození. Může ho zachránit mladá nevinná dívka, taková, jako byla jeho oběť. Jenom taková může pronést slova odpuštění.
Jenže vzbuzuje strach a žádná není ochotná ho vyslechnout.

Závěrečná poznámka: 

Pověst o železném muži ze staré Prahy. Původně se zřejmě vztahovala k figuře rytíře v brnění, která sloužila jako vývěsní štít zbrojířské dílny v Platnéřské ulici. Ta už v současnosti už neexistuje. Novou sochu železného muže od Ladislava Šalouna můžeme dnes vidět na Mariánském náměstí, na rohu budovy nové radnice, naproti Městské knihovně (na protější straně této budovy je zase socha rabína Löwa).

Ať už je klid

Úvodní poznámka: 

Mimosoutěžní zlomyslnost.
Je to ode mě strašně ošklivé - ale prostě mi to nedalo.

Drabble: 

Právo v dobách minulých většinou trestalo přísně, zvláště přečiny proti společenskému řádu. Nicméně občas se připouštěla i shovívavost. Zejména když provinilec příslušel k urozenému stavu.
Snad by se tedy vězeň mohl ještě zachránit. Kdyby ovšem nebylo té jeho nešťastné záliby.
Na hradě jako by strašilo. Ve dne i v noci se tam vznášely hrůzné tóny a zařezávaly se do uší i do mysli.
Lidé z okolí raději přinášeli jídlo, aby se vykoupili. Jenže nebylo spásy, nebylo úniku.
Až konečně padl rozhodující verdikt:
„Dost už! Utněte to!“
A tak byl rytíř Dalibor z Kozojed po právu odsouzen ke smrti stětím mečem.

Obrázek uživatele galahad

On nechcel

Fandom: 
Drabble: 

Pristúpil ku kameňu s mečom. Okolostojaci sa uškrnuli, taký holobriadok!

Mrkol na kamarátov. Druid mu papraďou prešiel po tvári. Chytil sa rukoväte, bola ešte vlhká od spotených rúk toho hromotĺka, čo čepeľ neúspešne kmásal von celú polhodinu. Každý vedel, že ho nevytiahne, a predsa lákalo vyskúšať šťastie.

Zatvoril oči a predstavil si, ako meč ťahá von. Zabral aj naozaj a vtedy kameň, snáď zvetraný, snáď dlhodobo skúšaný magickým mečom, prosto, kameň pukol a jeho väzeň s chrapľavým zvukom vyšiel von.

Nastalo neveriacke ticho. Potom jasot.

„Ja som sa len stavil s kamarátmi!“ kričal Artur, ale jeho hlas v hluku zanikol.

Obrázek uživatele neviathiel

Svatého Pekla

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 14 - Pekelný zákazník

Drabble: 

Byl jeden starý mnich, a ten počítal kalendáře na příští roky.
Jednou, když rozpočítával dny, odbila půlnoc, svíčky pohasly, za okny se zablesklo a objevil se myslivecký mládenec.
"Přicházím jako vyslanec pekla, ale neměj strach. Chci s tebou smluvit obchod." Mávnutím ruky zarazil mnichovy protesty. "Všichni svatí v nebi mají své svátky a my pekelníci nedostali jediný. Dám ti zlatou cihlu, pokud do kalendáře zapíšeš svátek pekla a hříchu."
Pekelník zmizel a mnich si odplivl.

Po roce pekelník přinesl pytel zlatých cihel.
"Za každý rudě označený den, každou neděli a svátek," vysvětlil. "Lidé tehdy slaví, slouží břichu, a tak hřeší."

Závěrečná poznámka: 

Původem pověsti si nejsem jistá, četla jsem ji dávno a nepovedlo se mně ji dohledat>

Drakova nevěsta

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tohle téma mi opravdu nešlo, ani nevím proč, ale nějak se mi všechny kousací náměty příčily. Nakonec vzniklo něco, kde toho kousání vlastně moc není.
Jádrem příběhu je jedna poněkud zvláštní verze pověsti o dracích z rakouských Korutan.

Drabble: 

Dcera odsouzeného rytíře netrpělivě naslouchala královu poslovi.
„Ještě můžeš otce zachránit.“
„Jak?“
Vypadal rozpačitě. „Sňatkem s královým bratrem.“
Užasla. Nikdy o žádném neslyšela.
„Totiž… on jaksi…“
„Snad nekouše?!“
„Nu, vlastně…“
Královo dvojče byl totiž drak. Po narození uletěl, nedávno však bratrovi sdělil, že nenajde manželku, dokud se neožení on sám.
Dívka se zděsila. Naštěstí jí moudrá stařena dobře poradila.
V domluvený den drak přiletěl za nevěstou.
Dívka měla navlečeno devatero šatů. Drak požadoval, aby je svlékla.
„Jedině když za každé moje roucho odložíš jednu kůži.“
Ženich souhlasil. Když svlékl devátou kůži, stal se najednou pohledným mládencem.
A žili spolu šťastně.

Obrázek uživatele Birute

Tam Lin

Fandom: 
Drabble: 

Les se změnil v zelený vír. Kůň zaržál a jezdec padal a padal. Jako by ho ten okamžik pohltil. Pocítil škubnutí v těle, které ani nemělo čas přerůst ve strach.
Pak se vír ustálil. Soustředil se na něj očima nejkrásnější ženy, jakou kdy viděl.
„Jsi můj?“ zeptala se sladce, až to bolelo.
Zapojil nezlomený vaz a přikývl.
Žena držela jeho hlavu na klíně a zaclonila slunce prameny vlasů, hladkými a zelenými jako vrbové listí.
Neurčitě si vybavil zkazku o vílách, které obětují lidi jako daň podsvětí, ale v tu chvíli už si nedokázal přesně vybavit, co vůbec znamená být člověkem.

Závěrečná poznámka: 

Ve skotské baladě Tam Lin se těhotná Janet vydá zachránit svého milence, kterého drží ve své moci královna víl s tím, že bude po sedmi letech života mezi vílami obětován peklu, kterému víly odvádějí "desátek".

Obrázek uživatele ef77

Epilog

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

"Takže divá žena. Místo aby řádně a podle zvyků sváděla a utancovávala mládence, zvrhla se a tahala s ďábly. To bylo pro ostatní divoženky až moc, takže ji zbavily tváře, vyhnaly a proklely. Ona ale během hrátek s čerty získala víc, než tušily. Zotročila koboldy v podzemním dole, což šlo snadno, protože ti byli v nemilosti kvůli měděnému obrovi. Ona jej zlým kouzlem oživila a zneužívala. Když se pokusila očarovat místního mládence, jeho dívka zbavila obra kouzla, osvobodila skřítky a ti svrhli na divoženku důl a zabili ji.
A vy jste se tam nachomýtli náhodou.
To mi chcete tvrdit? Ano?"

Závěrečná poznámka: 

Kdopak to mluví?

Obrázek uživatele galahad

Tilberi

Fandom: 
Drabble: 

Poslala Tilbera po vlnu, ako obyčajne.
Než sa vrátil, prišiel sused.
"Niekto nám zhadzuje ovce z kopca," posťažoval si. Keď sused odišiel, išla skontrolovať stráň s pasienkom.
"Tilberi!" zavolala.
Zapískal, prichytený na nejakej ovci. Našla ho na baranovi, ako trhá vlnu. Náhle však barana bodol do krvi, ten sa splašil a utekal smerom k útesu. Než skočil, Tilberi odpadol.
"Tak ty si to bol! Čo si dostal málo krvi zo mňa?"
Nehodlala riskovať odhalenie. A bol iba jeden osvedčený spôsob, ako sa Tilbera zbaviť.
"Tilberi! Pozbieraj všetky lajná, čo tu sú!"
Poslušný Tilberi sa nimi napchal až praskol.

Zvyšky zahrabala.

Závěrečná poznámka: 

Podľa islandských povestí je Tilberi magická bytosť, ktorú si mohla žena vyrobiť z rebra mŕtveho muža, kropiac ho vínom z kostola. Tilbera potom živí svojou krvou. Dokáže kradnúť mlieko alebo vlnu. Mlieko z Tilbera je hrudkastejšie a má mierne odlišnú chuť (dá sa identifikovať, ak na neho nakreslíte kríž, ak sa rozpadne, je z Tilbera). Tilbera sa dalo zbaviť spôsobom popísaným v drabble. Ak mu prikážete zjesť bobky, mamičku poslúchne a praskne.

Viac nájdete napríklad tu: https://grapevine.is/mag/feature/2009/02/13/monsters-and-mythical-beings...
Alebo tu, aj s obrázkom: http://galdrasyning.is/index.php?option=com_content&view=article&id=351%...

Obrázek uživatele ef77

Výhra

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.

"Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
"Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
"Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
"A co bude s vaším dolem?"
"Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"

Lesem zazní chór hlasů.
Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
Obrův duní jako měděný zvon.

Závěrečná poznámka: 

Jako terno chápu to, že vyvázli živí a (relativně) nepoškození. Když ale bod nebude, tak nebude :o).

Obrázek uživatele Ampér

Kostlivec

Fandom: 
Drabble: 

„To bylo terno,“ chlubil se v hospodě U Páva Mikuláš, takto sluha v Karolinu. „Ten starý blázen, profesor Jeroným, koupil moji kostru. Za spoustu peněz. Mám na to smlouvu,“ vytáhl z kapsy papír.

„Ukaž,“ ozval se Janek, jiný univerzitní sluha a začal číst. „Já, Mikuláš, vysokoškolský sluha, prodávám svoji kostru profesoru Jeronýmovi za dvě kopy zlaťáků. Ta bude patřit kupujícímu po smrti prodávajícího.“

„Já umřu později než ten anatomický cvok,“ zavýskl Mikuláš. „Ty prachy si užiju, začnu hned. Krčmáři, všem pivo, já to platím.“

Terno to nebylo. Při cestě domů Mikuláše ranila mrtvice. Příštího dne střežila jeho kostra profesorovu pracovnu.

Obrázek uživatele ef77

Ráno

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Ráno pozdního léto je mlha v brázdách polí.
Vítr vplétá Věře a Karlovi do vlasů nitky pavučinek. Odnesli srdce ke skalám a vrací se domů. Nemluví, ta chvíle je pro slova příliš něžná. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a příslib budoucnosti.

Ráno v podzemním bezčasí není poznat.
Odražená kouzla sypou Natálii a Františkovi do vlasů prach. Nemluví, na slova není čas, vyčarovaný štít se drolí. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a smíření.

Les zaduní, země se zachvěje.

Chuchvalec bodláčího chmýří se snese Věře k nohám, chvíli se líně převaluje a pak odvane.

Obrázek uživatele Keneu

Turčín Poničan

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Na titulní básničku si nedávno vzpomněl dědeček. Učil se ji na základce, po slovensky. Je moc pěkná, ale nějak si teď nemůžu vybavit autora...

Drabble: 

Vláčí Turčín starku vláčí
po hroblině po bodláčí...

Turecký nájezdník zpitý vítězstvím. Bez kořenů, bez budoucnosti, dřív vzýval jen válku. Teď ho doma čeká manželka a synek. Vede mu chůvu. Budou si žít dobře, v zemi turecké.
Stařena, otrokyně, raději zemřít než vytrpět tu hroznou cestu, nemá už nikoho, muže zabili, syna kdysi vzali, poturčili, odvlekli, jako teď vlečou ji. Vidět tak ještě jednou syna a pak složit kosti, tady, doma, v zemi uherské.
A bodláky pod jejíma bosýma nohama, lačně pijí krev a pokyvují fialovými hlavami do rytmu písně o poutech mezi matkou a synem, platných ve všech zemích.

Závěrečná poznámka: 

EDIT: autor je Samo Chalupka a básničku najdete tady

Obrázek uživatele ef77

Večer

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.

Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.

"... ale hospitalizace.."

Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.

"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.

"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

Závěrečná poznámka: 

Pevně doufám, že téma je tam znát :o).
Mimochodem, doktor Kořenář měl (bohužel už opravdu jen měl) živý předobraz. Stýská se mi.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Poklad

Fandom: 
Drabble: 

Na hrázi rybníka stáli dva kluci a jeden druhému ukazoval do vody.
„Děda říkal, že tady za války do vody hodili bednu s cennostmi.“
V mžiku byli v plavkách a jeden za druhým skočili do vody. Dva metry od hráze šlapali vodu a střídavě se potápěli k bahnem zanesenému dnu. Dědovo vyprávění byla zřejmě jen báchorka, ale ten by koukal, kdyby se vrátili s pokladem. Rukama nahmátnul obdélníkový tvar. Víko truhly? V tom ho něco slizkého chytilo za nohu. V panice vykopnul a vyplaval k hladině.
„Našel jsem truhlu, ale něco tam plave. Jdu ven.“
„Srabe.“
Kamarád se už nevynořil.

Obrázek uživatele Ampér

Hra o duši

Fandom: 
Drabble: 

„Dám i duši svou za noc s někým, kdo uhasí mou palčivou touhu,“ povzdechla si večer mladá vdova Marie.

Za pár minut se otevřely dveře, v nich stál muž s uhrančivým pohledem. „Tvé přání splním. Pokud před svítáním usneš únavou, peklo získá tvou duši.“

Marie zajásala. Poprvé to bylo nesmělý, ale pak. U čísla čtyřicet vdova usoudila, že hra o duši je velice příjemná. Naopak ďábel u čísla osmdesát volal na pomoc samotného Boha, u devadesáti prohlásil, že je na dně se silami a že sázku prohrál. Posléze zmizel.

Marie si jen povzdechla: „Kdyby to tenhle zvládnul ještě aspoň jedenkrát!“

Hlas ztraceného města

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Známá legenda z Bretaně.

Drabble: 

Někdy, když se moře u Douarnenez zcela zklidní, lze u vody zaslechnout slabý hlas zvonů.
Připomíná podivuhodné město, které tu kdysi stávalo uprostřed vln, obklopené kouzelnou hradbou.
Vládl mu král Gradlon, mocný, avšak osudově slepý k jednání své bezcitné dcery.
Princezna se zaslíbila oceánu a za jeho přízeň mu dodávala oběti. Nespočet snoubenců měla, každého ráno zavraždila a svrhla do moře.
Nakonec ji navštívil sám ďábel. Našeptal jí, aby uzmula otci klíč od brány.
Jakmile to udělala, nespoutané vlny uchvátily město.
Král jediný se zachránil, zločinnou dceru však musel opustit.
Od té doby spočívá nádherné město Ys na mořském dně.

Závěrečná poznámka: 

Podle pověstí král legendárního města Ys díky přízni svatého Gwenlona dojel na pevninu na zázračném oři, který běhal po mořské hladině (dceru chtěl zachránit také, ale světec ho opakovaně vybídl, aby ji nebral s sebou, jinak se nezachrání ani on). Je považován za zakladatele města Quimper, a proto stojí na katedrále jeho jezdecká socha.
Podle některých pověstí se také zlá princezna Dahut občas zjevuje jako mořská siréna.

Obrázek uživatele ef77

Země, vítr, oheň, voda, prázdnota a naděje

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."

Jiskra naděje ve tmě strachu.

Jarda jede jako o život.

Obrázek uživatele Birute

Námluvy

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Varování: techtle mechtle

Tentokrát z Nizozemska.

Drabble: 

Dcera hostinského si dala podmínku, že se o ni může ucházet jenom silák, kterému není rovno a který nikdy nikoho neprosil o slitování.
Mládence, který nakonec dal co proto všem místním švihákům, nikdo neznal. Ovšem zanedlouho byl v hospodě pečený vařený a nešetřil penězi, ani lichotkami pro ni.
Skoro by to zabralo. Jenomže děvče jednoho dne zachytilo v zrcadle jeho odraz i s rohy.
A tak, když se spolu muchlovali v její komůrce, popadla ho za ten jeho poklad a zakroutila jím, až čert začal prosit, ať ho nechá být, a když ho pustila, vzal s nářkem nohy na ramena.

Obrázek uživatele ef77

Všechna síla

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Lampy na stěnách sálu se pomalu rozsvěcují.
Tvář divé ženy je lasiččí, v šklebu se zalesknou ostré zoubky.

"Vrátila ses? Nevíš, kdo jsem!"
"Zavržená divoženka."
"To by bylo málo! Líhala jsem s démony, dávala jsem a oni brali, jenomže já taky. Co na tom, že mě prokleli, co jsem získala, to mi zůstalo."
"Nebude to stačit."
"Je to síla pekla, hloupá holko!"
"Kterou užiješ pro sebe. Já jsem připravena dát všechno svoje pro jiné. Jen tehdy člověk získá všechnu sílu světa. A narozdíl od tebe tu nejsem sama."

Jasné světlo zazáří, když Věra odkryje zlaté obří srdce.
Františkova pouta spadnou.

Obrázek uživatele ef77

Přemlouvání

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

zvuk přecházejících kroků

DIVÁ PANÍ (naléhavě): Nechápete, čeho můžem společně dosáhnout? Netoužíte přetvořit svět podle svých představ?

přidušený chropot, nezřetelné mumlání

DIVÁ PANÍ: Nedivte se, drahý příteli, musela jsem to udělat. Bránil jste se a já, já odpor nesnesu. Můžete si za to sám.

zacinkání kovu o kov

DIVÁ PANÍ: Ach, jak rozkošná je Vaše snaha! Z mých pout se nedostane ani takový mág, jako Vy!

ticho, pak vzteklý výkřik bez slov

DIVÁ PANÍ (rozzlobeně): Co to má znamenat? Proč je tu tma? Koboldi! Chcete pocítit mou nelibost?

NATÁLIE (rozhodně): Pokud ty nechceš pocítit naší, vrať nám, co ti nepatří!

Obrázek uživatele ef77

Jako chytit (zlatého) ptáčka

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.

Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.

Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.

Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.

Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.

Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.

"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

Obrázek uživatele ef77

Do minulosti

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Do skřítčí tajné komůrky se vejde jen Natálie a kobold. Třese se strachy, proto se Naty snaží mluvit klidně.

"Jste skřítkové místních zlatých dolů. Z rozmaru nebo troufalosti jste vytvořili obra. Dolní král po něm zatoužil. Vzbouřili jste se a byli zavrženi."

"Byli jsme silní a stateční. Nakratičko. Pak už jen sami."

"Dokud nepřišla ona. Odkud? Kdo je?"

"Divá žena. Zavržená pro zapovězená kouzla. Prokletá ke ztrátě tváře. Slabá. Prohraná?"

"Poražená. Tak mi zrovna nepřipadala."

"My ji litovali a pomohli. Ona se uzdravila a čarovala. Obra oživila. Nás ujařmila. Nutila k věcem, co jsme nechtěli.."

"A nemáte toho už dost?"

Závěrečná poznámka: 

Přidávám se k letošnímu evergreenu - to vymýšlení názvů je fakt vražda.

Obrázek uživatele ef77

Jsou naši blízcí stále s námi

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

V nazlátlém světle podzemního sálu lákavě prostřený stůl, František ale nemá hlad, stejně jako v noci nepotřeboval spát.
Vpíjí se do tváře krásné paní, oči nestačí, má pocit, že ji vnímá celou bytostí.
Je nádherná, okouzlující, jedinečná, jediná.

Když však paní náhle odspěchá, pouto pohledu se přetrhne, myšlenky rozutečou.

Kostičky chleba. Jistota a bezpečí. Táta.
Tenoučký kořínek v podlaze. Náruč a něha. Macecha.
Snídaně ve dvou. Láska a blízký člověk. Natálie!

František prudce vyskočí, ona se ale vrací a je rychlejší. Lehce se dotkne jeho zápěstí, očima zaklesne do jeho a on se dívá.

Její tvář je jedinečná. Nelidská. Cizí.

Závěrečná poznámka: 

Název je parafrází Skácelovy básně.
Pevně doufám, že téma je tam vidět :o).

Obrázek uživatele Ampér

Kterak Sedlčanští prohráli

Fandom: 
Drabble: 

„Jakub Krčín nás, sedlčanské konšely, zve v neděli odpoledne do kňovické hospody. Osobně projednat a uzavřít záležitost poddanství, kterou už dlouho řešíme,“ oznámil městské radě purkmistr Tomáš Labuť. „Všichni víme, že tady,“ ukázal na truhličku na stole, „máme potvrzen statut svobodného města. Vezmeme ji s sebou a křepenický pán musí uznat, že nejsme jeho poddaní. Hlídat ji během rokování bude tady písař.“

Jak se purkmistr mýlil. V kňovické krčmě nechal třeboňský regent vystrojit hostinu a narazit soudek malvazi. Celá sedlčanská městská rada se opila jak zákon káže. Vychytralý Krčín sebral cennou truhličku, a tak se Sedlčanští stali jeho oddanými poddanými.

Obrázek uživatele Tora

Taiko

Úvodní poznámka: 

Dnes opustíme rámec historie - i když jen zčásti.
Určitě jste už slyšeli japonské bubny taiko.
Pokud ne, pusťte si k drabble malou ukázku.

Drabble: 

Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.

Závěrečná poznámka: 

Bubny byly součástí japonské kultury od nepaměti. Doprovázely divadla Kabuki, v době feudálního Japonska je používali armádní hudebníci.
Na obří bubny taiko se hraje paličkami vestoje, ale existuje i styl eisa, kdy se na bubny taiko bubnuje během tance.
V současnosti se trend bubnů taiko vrací na výsluní, vzniká mnoho uskupení, které vystupují na festivalech hudby jak v Japonsku, tak i po světě. Taiko se v dnešní době vyvinulo i do koncertní moderní podoby, takže lze spatřit velmi sofistikovaná představení profesionálních skupin (Kodo, Ondekoza, Yamato).

Obrázek uživatele ef77

Dovnitř

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Natálie s Věrou se obejmou, vše bylo vyřčeno, vše nevyslovené pochopeno. Pak se Naty jemně vyvine: "Vrať se domů".
"Ani náhodou," vyhrkne Věra, "jdu s tebou. Chci zpátky svýho chlapa. Chci ti pomoct. Až budu po vsi chodit s bubnem, nechci poslouchat, že čekám dítě s cvokem. A pokud budu muset, chci vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila. Chci, aby moje dítě mělo tátu. A už ani slovo!"
Skřítčí dveře jsou zavřené kouzlem. Sotva začne Naty rozmotávat první vlákna, ucítí Věřinu ruku a příval síly. Není magická, je ženská, dospělá, mateřská.
Lupnutím zlomí kouzlo a dveře se otevřou.

Obrázek uživatele ef77

Kořeny

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Natálie si neví rady. Budeč? Jsou prázdniny. Vyšehrad? Pelhřimovská odnož je k ničemu. Na Frantu myslet nechce a nemůže, jeho rodina je magicky slabá. Ona žádnou nemá.

Bezmyšlenkovitě se dotkne tenoučkého prstíku kořene, který vykukuje z půdy. Uvolní se, celou mysl upne k lesu a prosí. Cítí rosu na špičkách jehličí, pomalu se spouští mízou do kořenů, hlouběji a dál, do podhoubí. Do mozku se jí vypalují čáry, splétají se do vzorů, tvoří cesty. Od stromů ke skálám a kolem nich, všudypřítomné. Na jednom jediném místě se kořeny od skal výrazně odtahují. Natálie ulehčeně vydechne.

Tam mají skřítci tajný vchod.

Závěrečná poznámka: 

Věděli jste, že stromy v lese spolu nejspíš komunikují prostřednictvím podhoubí? A houby si udržují v symbióze právě kvůli tomu? Mně to připadá fascinující.

Stránky

-A A +A