Doctor Who

„Vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech. Tys nešla.“
„Páni, tady se i moje feromony cítí bezbranně. Nevyužiješ toho?“
„Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá.“
„Tvoje vůle mi zabírá celý displej. Máš ještě něco tak velkého?“
„Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad?“
„Jsem kapitán Jack Harkness, omnisexuál. Líbí se mi tvoje jméno. Nechceš na ně certifikát od experta? Provádím všechny druhy testování.“
„Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět.“

Že jednou za uherský rok přijde přednostu kanceláře navštívit jeskyňka s jejich dcerou, to se k vám asi doneslo. Ale nevíte, kdo jednou za sto let navštěvuje rytíře Smila.

Etymologická vsuvka: píše se to s měkkým, což by Chvojka jako učitel dějepisu měl vědět. Smil Flaška z Pardubic nebyl žádný ořezávátko. To jméno znamená zbožný, o čemž mám pochyby já, Jaroslav Vrchlický i Smilův návštěvník. Protože k tomu jménu mnohem lépe pasuje slovo smilstvo.

Takže ten návštěvník. Jednou za sto let odvolá všechno zachraňování světa, focení pro charitativní kalendáře a flirtování s kýmkoli a čímkoli a se Smilem celou noc...

I přes zavřené dveře TARDIS bylo ještě slyšet výstřely. Rose se skulila na podlahu a snažila se popadnout dech.

„Proč?“ zasýpala nakonec.

Doktor zvedl hlavu od konzole: „Proč co?“

„Proč jsme to vejce museli krást...“

„Já ti to neřekl?“

„Ne.“ Pomalu se vyškrábala na nohy. Vejce se už vyhřívalo v košíčku pod žárovkou. „Řekl si, že je to tajemství, a pak už nás chtěli zabít.“

Zavrtěl hlavou: „Pořád zapomínám, co všechno vám vláda zatajila...“

Než se Rose stihla urazit, vejce se pohnulo. Diamantová skořápka se zatřásla a praskla. Na světlo vykoukl nejdřív zlatý zobáček a pak růžové křišťálové…

„Fabergého kuřátko.“

Vesmírnou stanicí se rozlehly úpivé zvuky oznamující přílet TARDIS. Dveře modré budky se otevřely a vylezl Doktor.

"Rose Tylerová, dovol mi přivítat tě ve vesmírné restauraci, kde můžeme vidět nejjasnější hvězdu ve vesmíru!"

Rose vykročila ze dveří. Bylo tu pár stolků a několik převržených židlí. Protější stěna byla nahrazena oknem, které poskytovalo nádherný výhled a nejjasnější hvězda se nacházela přímo uprostřed. Ale na restauraci to tu bylo dost vylidněné.

"Doktore, proč tu nikdo není? A nepřipadá ti ta hvězda větší?"

Pán času zbledl. "Doufám, že sis výhled užila, protože jsem špatně nastavil čas a tuhle vesmírnou stanici odpálí kometa. Zdrháme!"

„Tak jsme spolu století,“ usmál se Doktor.

Krabici postavil na stůl a zahrál veselou písničku na flétnu.

Tardis se najednou otřásla.

„Vyhladit!“

Doktor si povzdechl.

***

„Tak jsme spolu tři století,“ usmál se Doktor.

„Doktore!“ ozval se brigadýr Lethbridge-Stewart zvenku.

„Hned jsem zpátky, má drahá.“

***

„Tak jsme spolu 1500 let,“ usmála se Doktor. „Plus mínus pár století.“

Láskyplně pohladila centrální konzoli a z kabátu vyndala velkou krabici, kterou slavnostně otevřela.

„Tadá!“

Řídící místnost zaplnil nepříjemný zápach.

„Má Tardis“, oslovila Doktor prázdnou místnost. „Zdá se, že jsme tu oslavu odkládali příliš dlouho.“

Zavřela a odsunula krabici plnou plísně.

„Tak alespoň šálek čaje?“

„To... by... snad... stačilo...,“ funěl Doktor a přestal šlapat. „Takhle... si... akorát... propotím... svůj... krásný... patchworkový... kabát.“

„Říkám ti..., že mám výbornou fyzičku,“ pokračoval, když popadl dech. „Utíkal jsem před Daleky a Cybermany dlouho předtím, než ses vůbec narodila!“

Mel vešla do řídící místnosti a Doktor znovu začal šlapat.

„Říkal jsi něco?“ usmála se Mel a podala mu skleničku.

„Už... zase... mrkvová... šťáva?“ zafuněl Doktor a slezl z rotopedu.

S odporem se napil, zatímco Mel si ho kriticky prohlédla: „Výdrž slušná, ale s tím břichem musíme něco udělat.“

„Tohle?“ ohradil se Doktor. „To nejsou tuky, to je můj... periferní bicáček.“

Doktor se v zamyšlení vydal do hlubin Tardis. Míjel místnost za místností. Znovu zapřemýšlel o smyslu toho všeho - proč nekonečně velké lodě pro šestičlennou posádku? Doktor si udělal mentální poznámku. Jak procházel knihovnou a pak bazénem, napadlo ho, že by mohlo být zajímavé mít knihovnu v bazénu. Nebo naopak. Udělal si další poznámku. Nakouknul do středu strojovny s uvězněnou černou dírou. Tady bylo možností nespočet. Prošel obrazovou galerií a několika skladišti. Poznámky se množily.

***

Zamyšleně se zarazím. Nápady jsou, ale jak tam zakomponovat téma?

``Některá témata by se měla zakázat?'' zamručím nevrle.

``Ha,'' vykřiknu spokojeně. ``Už tu téma mám.''

Možná.

Rozverným gestem ukázal průkazku.

„The Doc-tor,“ četl neohrabaně nahlas voják české sekce UNIT. „Sci-enti-fic ad-vi-sor. Ma-xi-mum clear-ance.“

Voják zamžoural na fotku v desítky let starém průkazu. Bělovlasá hlava vypadala jinak než tenhle chlápek s uhlazenými tmavými vlasy, knírem a po stranách prošedivělou bradkou.

„No tak, chlape,“ řekl, než voják zareagoval. „Doktor? Cybermani? Daleci?“

Voják se podrbal na čele a návštěvě došla trpělivost.

„Já jsem Doktor. Jsi o tom dostatečně přesvědčen.“

„Jste Doktor,“ voják zvedl mátožně závoru. „Můžete vstoupit.“

Master se usmál. Rozhlédl se po nejtajnější základně UNIT - prázdném parkovišti. Tak tajné, že na ní všichni zapomněli.

„Další plán v čudu.“