Doctor Who

Doktor objednal si dva pangalaktické megacloumáky. Dnes potřeboval něco silnějšího.
"Pokaždé se najde někdo další. "
Otočil se po zvuku. Z protější stoličky se na něj usmíval černovlasý, modrooký pozemšťan. No, pozemšťan spíš ne, podle toho, jak si poradil s megacloumákem.
"Nakonec je přivedeš zpátky." Holohlavý muž v oranžovém rouchu si objednal sklenici džusu a gestem do ní přimrazil kostky ledu.
"Popravdě, někdy si budeš přát, aby si fakt byl poslední." Mladík s dlouhými dredy na krku do sebe kopnul sklenici piva.

Doktor složil hlavu do dlaní. Jak si má jeden zoufat nad osudem, když jich je posledních svého druhu tolik.

Otevřeme si kavárnu, říkala, budeme spolu trávit spoustu času, říkala.
Harold se povaloval na pultě a naštvaně sledoval Jane, svou nejlepší kamarádku a obchodní partnerku, jak švitoří se zákazníky snad u každého stolu. Moc jí to sluší, ale o to nejde. Proč mu to musí pořád dělat? Bavit se s cizími lidmi, když už jednoho dokonalého člověka má!
Do kavárny vstoupila zákaznice. „Dobrý...“
„Zrovna zavíráme! Navždy. Totální krach!“ spustil a s každým slovem ji zatlačoval blíž a blíž ke dveřím. Utekla.
Vrátil se k pultu a svému oblíbenému hobby. Už zase si zastrčila vlasy za ucho! Tohle bude těžká směna.

"Kam teď?"
Měl rozvernou náladu. Možná by mohla znovu zkusit...
"Budeč. Třinácté století."
"Tam ani omylem!"
Takže to zase nevyšlo.
"Poslyš... co se tam stalo?"
"Tak já ti to povím!" Doktor natáhl třinácté století, pro jistotu na Havaji. "Těsně předtím jsem byl v Moskvě uprostřed zimy. Dveře jsem našel zaseknuté, protože se místní bezdomovci pokoušeli rozpustit zámek samohonkou. Chtěl jsem si uklidnit nervy ve slavné čarodějnické komunitě a hádej, co se stalo? Zamotal jsem se do ochranného kouzla a Tardis spadla do zrcadlové dimenze. Když mě vysvobodili, hledal jsem ji tři hodiny. Víš, kolikrát jsem se pokoušel odemknout zrcadlový odraz?"

Rose Doctorovi doslova visela na rtech a hltala každé jeho slovo. Dokázala by ho poslouchat celé hodiny
On si toho samozřejmě vůbec nevšímal…

„Víš, tehdy jsem byl rebel. Kašlal jsem na pravidla. Schválně jsem vyrazil navštívit Richarda Whitneyho a dal mu pár dobře míněných rad. Kdyby mě poslouchal, tak by k ničemu nedošlo. A víš ty, co si o mně myslel?“ zeptal se Doctor.

„Že jsi podivín, co vylezl z policejní budky?“ zasmála se Rose.

„Přesně!“ rozzářil se Doctor. „No, sama víš, jak to dopadlo. Černý čtvrtek, nebo černé úterý. Záleží, jestli bereš první krach nebo až ten největší propad.“

Nouzový signál se pokusil ignorovat, na kapitána Jacka Harknesse a jeho přemrštěné libido nebyl po dlouhém dni zvědavý. Nakonec ale zvítězilo jeho otravné morální jádro. Jacka objevil... v poněkud neobvyklém stavu.
Zachráněný se nedal dlouho pobízet: „Narazil jsem na inzerát – hledáme zdravé, zdatné muže pro repopulaci kolonie. Protože jsem lidumil – tedy nejen lidumil...“ Mrknutí. Doctor okamžitě zalitoval záchranné mise. „Přirozeně jsem se přihlásil. Bylo to hodně únavné, ale naplňující práce, mohl bych jít do detailů...“ Lišácký úsměv.
„Prosím, odpusť si je. Co bylo dál?“
„Nikdo mi neřekl, že mi pozmění fyziologii!“ Nadrženost nahradilo zděšení. „Na těhotenství a porod nejsem připravený!“

Byl to neobvykle krásný den.
Vrstva smogu nad městem se protrhla a sluneční paprsky rozehřály šedivé ulice.
Cestou do práce si všímal detailů, které mu předtím unikly. Květiny, která se prodírala prasklinou v betonu. Tvaru mraků nad obzorem. Vrstvy oleje, která vytvářela na loužích duhová oka. Odpadků, které se ladně třepotaly ve větru. Měl chuť obejmout celý svět, zpívat a tančit.
Cítil, jak se hluboko v něm něco probouzí. Nějaký pocit, který ještě nedokázal pojmenovat.

"CO TO MÁ ZNA-ME-NAT? HE-RE-ZE. HE-RE-ZE!"
Kdyby měl ještě funkční hltan, dálek Ghat by nervózně polkl.
Alespoň, že pocit strach už dokázal pojmenovat naprosto jednoznačně.

„Lidské viry Pány času infikovat nemohou.“
„Jistě, to je koronavirus lidský, ten na mimozemšťany nejde,“ zadeklamovala unaveně Kate Stewart. Návrat do aktivní služby po obnovení U.N.I.T. si rozhodně představovala jinak. „Nemůžeme si dovolit, abyste byli mrtví, ani jeden z vás.“
„Z nás?“
Kate se usmála, jak jí to jen počínající migréna dovolovala. „Aktuálně je vás na planetě pět. Tři, možná čtyři vy, jedním si nejsme jistí.“
„A ten poslední?“ zeptal se Doctor v tušení zkázy.
„Ještě jednou na mě sáhneš a tou rouškou tě vykostím!“ ozvalo se z přijíždějící vojenské dodávky.
„Zločince chráníme také. Užijte si karanténu.“

Doctor se díval s (zatím) neutrálním výrazem na křeslo, na němž se (doslova) rozvaloval (jeho oblíbený) časový agent. Na sobě neměl nic (kromě vojenských bot), pocucával Martini a (zvrhle) se usmíval.
"Proč jsi na mé lodi bez... uniformy?" zaznělo nakonec (příliš nadšeně) z Doctorovy strany.
Kapitánův úsměv mu vymodeloval (ten kouzelný dolíček) na bradě. "Jedeme přece řešit tu záležitost s Církví." Poslední kapka Martini skončila na kapitánově dolním rtu.
(Ta by zasloužila setřít!)
Tardis vypustila oblak antiharknessovských feromonů, Doctor se oklepal, beze slova došel k řídící konzoli a navolil souřadnice.
"To křeslo dám spálit," řekl polohlasně do hlasitého VWORP VWORP...

„Propadla střechou vlaku! Držkopád!“ popadal se smíchy za břicho ten nový. „Kdyby nebyla po regeneraci, je z ní placka! A tu bych vzal, nakrájel, rozmixoval, pak bych upekl sušenky, ukradl TARDIS a přivezl mu je v krabici s mašlí a jmenovkou s věnováním a sledoval, jak jí sám sebe!“
Ticho.
Temná Mary Poppins a ten s původní bradkou se nenápadně odtáhli.
Blonďák ve svěrací kazajce uznale pokýval hlavou. „To si zaslouží panáka. Kdo ukradl Doctorovi šrajtofli tentokrát?“
„Včera při líbačce!“ zvedla peněženku nad hlavu Mary.
Ten s původní bradkou zvažoval skok do vulkánu. Sraz Vládců probíhal ještě hůř než obvykle.

"A tady za tím rohem nás čeká největší div 22. století!"
Doktorův hlas zněl podstatně méně nadšeně, než když to říkal poprvé. Chodili po Novém New Yorku už tři hodiny, ale slibované levitační zahrady byly v nedohlednu. Místo toho zatím našli parkoviště, obchod s donuty (Rose začínala litovat, že u něj neskončili), zrušenou stanici metra a jednou, nepochopitelně, i něčí obývák. A Doktor i přesto dokázal tvrdit, že je mapa naprosto přesná.
Nakonec to nevydržela.
Vyrvala mu průvodce z rukou a nalistovala poslední stránku.
Její předtucha se, bohužel, vyplnila.
"Aktualizovaná verze!" hlásal přebal. "Vydal New New Turist Press, rok 2532."