Harry Potter

Remus zvedl hlavu právě včas, aby viděl Jamese, jak vchází do společenské místnosti a u nosu si přidržuje zakrvácený kapesník. Těsně za ním byl Sirius s pomalu se vybarvujícím monoklem.
"Co se vám stalo?" zhrozil se Remus.
"Řekl jsem Jamesovi pár... nevybíravých věcí," přiznal neochotně Sirius. James přikývl.
"A já jsem mu to oplatil."
"Takže... Jste se pohádali a porvali se?" ujišťoval se Remus. "McGonagallová vás rozcupuje."
Oběma chlapcům se na chvíli do tváří vrátil úsměv.
"S tím jsme počítali. A proto jsme vyrazili každý sám sobě."
"Z toho žádnej problém nebude, a hádka je vyřešená. No není to geniální?"

I bez mozkomorů byl Azkaban chladný a nehostinný.
Není divu, že po třech letech pobytu se Lucius Malfoy těšil na návratu domů. Ale ten nedopadl podle jeho představ.
Něco bylo jinak. Na oknech visely podivné talíře, z domu se ozýval hluk: "UuuUáááááá."

"Draco, naklusej sem!"
"Otče! Dobrý den, ty už jsi doma?"
"Co! to! bylo za zvuk! Kde je matka. Kam zmizely portréty předků?!" poukázal na prázdná bílá místa.

"Matka je na Riviéře, chystá ti relaxaci, obrazy jsme uklidili, protože si stěžovali na mudlovskou hudbu."

"Já se teď vydám za matkou a až se vrátím, ať je vše při starém!"

Harry s Ronem a Hermionou bloudili po Zapovězeném lese, když hledali Ronova nového mazlíčka, hyperaktivní sovu Papušíka, kterého Ron prý 'jen nechal na chvíli proletět'.
"Fakt! Jen jsem ho pustil z klece," fňukal Ron.
Hermiona se na Rona naštvaně podívala a řekla: "Doufám, že ho najdeme rychle, abychom tu nezůstali přes letní prázdniny. To bych nerada."

Najednou něco na Rona spadlo ze stromu. Ron vykřikl a začal vyvádět, ať mu tu věc Hermiona s Harrym sundají. Hermiona si povzdychla: "Rone, to je přece Papušík," a pobídla své kamarády: "Rychle na nádraží do Prasinek. Ať stihneme poslední vlak domů do Londýna."

Profesorka Prýtová se zastavila v hájovně na kus řeči. Hagrid zrovna ošetřoval mládě testrála. Stálo nejistě na široce rozkročených nohou a kývalo zmateně hlavou. Na čele mělo ošklivou krvavou ránu. „Co se mu to stalo?“
„Má asi otřes mozku, trouba jeden.“
„Jak k tomu úrazu chudinka přišel?“
„No, von je to takovej bujnej klučina. Je zrovínka v pubertě. A jak sem teď malej, ten blboun si myslel, že bude sranda, dyž do mě vrazí. Von ale nepočítal s tím, že vážím furt stejně.“ Hagrid si nešťastně povzdechl. „Enom sem proti němu takhle zved ruku a von si na ni naběh.“

„Ne že bych tě viděl nerad…“ poznamenal Sirius, „ale co tu zase děláš?“
Teprve pak si ji prohlédl.
„Zlato? Co se děje?“
„Neříkej mi zlato, víš, že to nesnáším!“ zaprskala.
„Jasně, kotě.“
„Nejsem zlato, nejsem kotě, nejsem ani zlaté kotě, nejsem dokonce ani kočičí zlato,“ vyjmenovávala důkladně. „Jsem kráva,“ hlesla, když si vzpomněla, co spáchala a že je vlastně nešťastná.
„Jak si přeješ,“ zašklebil se a uhnul před letícím polštářem. „Dobře, dobře… řekneš mi, co se stalo?“
Všechno mu vylíčila a zakončila zoufalým výkřikem:
„Teď babo raď!“
„Žádná baba tu není, ale tento perspektivní mladík se domnívá, že malinko dramatizuješ…“

Koukal na ni zpovzdálí, tiše a nehnutě; sledoval, jak si sebejistě vykračuje jeho ulicí, dokud mu nezmizela za rohem. Ještě ji tu nikdy neviděl. Byla úchvatná, musí ji mít.

Nasledující dny ji zahlédl znova a znova, vždy jen na krátkou chvíli. Než ji stihl doběhnout, zmizela vždy za stejným rohem. Když šel ale přilehlou ulici prozkoumat, nikde ji neviděl.
Nechal jí na rohu aspoň vzkaz. Když ho psal, pozorovala ho z lavičky mezi oleandry starší žena.

Další den na něj na označeném rohu čekala.
„Nemůžeme spolu být," zavrněla měkce.
Jeho stříbrné vousky nespokojeně zacukaly.
„Je to... složité, Zlato," mňoukla Minerva.

„Posaď se, Grangerová!" ukázal na židli před sebou.
„Už deset let jsem Weasleyová," odsekla, ale poslechla. „Proč chceš číslo na mobil? Vůbec, jak to že máš smartphone? Ty čistokrevný."

„Protože jsme si s Blaisem po porážce Voldemorta uvědomili, že už dál nemůžeme ignorovat mudlovský pokrok, že doby, kdy magie poskytla kouzelníkům výhody jsou pryč. Pokud nechceme skončit někde na okraji společnosti nebo v Azkabanu jako naši rodiče, musíme odložit pýchu a sobectví čistokrevných."

A pak vylíčil celou anabázi od Gregovy nehody, Severusova zaškolení i prvních samostatných krůčků v mudlovském bytě, kde se zrodil plán na propojení mudlovského a kouzelnického světa.

Hermiona se na hodině přeměňování zeptala profesorky McGonagallové: "Mohla byste nám něco vyprávět o historii Bradavic. Protože se o nich vůbec neučíme. Jen kouzlení, bylinkaření a tak dále."

"No že jste to vy, slečno Grangerová," odpověděla profesorka McGonagallová a začala vyprávět: "Bradavice založili čtyři kouzelníci - Godric Nebelvír, Rowena z Havraspáru, Helga z Mrzimoru a Salazar Zmijozel. Každý po sobě pojmenoval kolej a vybudoval místnost. Například Salazar Zmijozel vybudoval Tajemnou komnatu a Rowena z Havraspáru pohyblivé schodiště. Jenže se nepohodli s přijímáním studentů mudlovského původu, protože Salazar Zmijozel chtěl ve škole pouze čistokrevné kouzelníky. Tak byl kvůli tomu ze školy vyhozen."

Olympu probudilo jemné klepání. S odporem nakrčila nos. „Fuj! Co to tady tak strrašně smrrdí?!“
Hagrid se na posteli postavil a rozhlédl. Z pod stolu se na ně vesele zubil Tesák a roztančeným ocasem bubnoval na dřevěnou desku. Vedle Olympiných něžných saténových bačkůrek ležela mršina králíka.
„Hagrride! Ten přříšerrný pes musí okamžitě prryč z našeho domu… ehm stanu! A ten krráličí hnus taky!!“
„Počkej, holka. Dyť von enom chce bejt s náma. Tak nám přines dárek! Chtěl se rozdělit vo tu nejlepší dobrotu co zná. Abysme ho už nevyhazovali.
Řek bych, že mám nejvyšší čas přestěhovat se nazpátek do hájovny.“

První týden ministrování věnoval Malfoy svým sponzorům. Druhý se vrhl na svůj plán, dovést kouzelníky do jednadvacátého století.

Hned v pondělí si pozval Grangerovou. Je sice Nebelvírka, ale také velice schopná a chytrá čarodějka. Bez ní by Potter s Weasleym nepřežili.

Před příchodem ji ve Starbucksu zakoupil oblíbené kafe, oříškové kapučíno, což Zabini zjistil několikadenním špehováním. Pak znovu prošel argumenty, kterými by nahlodal její neochotu pustit se s nim do projektu. Navíc chtěl, aby se na akci podílel Goyle, protože co zvládne Greg, to zvládne každý.

"Co chceš, Malfoy?!" vyhrkla ještě ve dveřích.
"Tvé telefonní číslo," a vytáhl svůj smartphone.

Popisy v knihách by měly být přesnější, pomyslela si Hermiona, když se vynořila, prskajíc vodu, z řeky nejméně podesáté. Navíc se píše, že Prsten chce být nalezen. Tak ať se ukáže!
Možná nechce být nalezen tebou… napovídal vnitřní hlásek.
Nemůžu riskovat a počkat, až ho najde Déagol, nebo… hůř… Sméagol. Podle všeho na něj začal působit okamžitě.
Počátek všech problémů leží tady. Najdu ten pitomý Prsten a zajistím, aby se dostal rovnou k Bilbovi. Ten si s ním poradí. Nebude žádný ubohý, zmrzačený, zlý Glum. Zůstane radostným Sméagolem.
Pár dalších ponorů. Pak vykulila oči. A co třeba:
„Accio Prsten moci!“

Zapíjeli Deanovy OVCE.
Seamus se nebál připustit, že mu jeho kamarád sedmý ročník v Bradavicích chyběl.
Seděli v mudlovském baru. Seamus dostál stereotypu Ira. Dean se kýval, zatímco Seamus se začal cítit příjemně opile.
„Ještě drink,“ poručil barmanovi. „Martini. Protřepat, ne-,“ zamumlal nemoci si vzpomenout, jak to pokračovalo v těch filmech, co mu Dean pouštěl. Film byl docela zajímavý mudlovský vynález. Jejich pozornost, sice občas sklouzla jinam, když vnímal Deanovu blízkost. Ramena přitisknutá u sebe. Deanův dech, který se stal jeho dechem.
Dean se na něj překvapeně podíval.
„Jako James Blond.“
Dean se rozesmál a přitáhl si ho k sobě.

„Něco mi asi chcíplo v puse,“ zasténal Petr nad aspirinem a hrnkem kávy. „Ale viděl jsem McGonagallovou tancovat na stole. Ničeho nelituju.“
„Tak to ti závidím. Já čekám na vysvobození v náručí smrti a zapomnění. Viděl jsem, jak na stole tancuje Snape,“ zamumlal James. „Co ty, Reme?“
„Mohli byste laskavě nepokračovat? Mluvíte děsně nahlas a bolí mě z vás hlava.“
„Ale Mooooony,“ zasmál se Sirius. „Neuď takle kouv- kousavej hnedka po ránu. Svět je kráásnej.“
James tiše zasténal. „Ty potvoro škodolibá, proč nemáš kocovinu jako slušnej člověk?“
„Toyschtělvedět, coo? Roinný tajemství.“
„Houby tajemství,“ zabručel Remus. „Je ještě opilej ze včerejška.“

Trhalo jí to srdce, tuhle tlupu z Nočního klubu si oblíbila během prvních deseti minut, kdy se do knížky začetla. Do knížky, kterou jí předtím Sirius doporučoval snad rok, ale ona ji považovala za brakovou literaturu, nesmyslný krvák. Pak ale jednou neměla po ruce nic jiného, takže ji otevřela… a neodložila, dokud se neujistila, že aspoň Mazlík přežila.
Teď stála před zásadním rozhodnutím. Nejradši by zachránila všechny, věděla ale, že to nejde. Napsala všechna jména na malinké lístečky, vložila do váčku, promíchala… vlastně spíš protřepala… zavřela oči a vytáhla.
„Kocour!“ usmála se a zároveň zamáčkla slzu za všechny ty další.

V bradavickém oddělení knihovny s omezeným přístupem vládlo ničím nerušené ticho. Nebyly slyšet ani kroky zmijozelského primuse.
Najisto mířil ke konkrétnímu regálu s vyhlédnutou knihou. Prsty se dotkl písmen vyražených na hřbetu, než ji vytáhl.
Tajnosti magie nejčernější, takový byl název.
Tom nalistoval kapitolu, kterou skončil. I v závěrečném ročníku se dál vzdělával, prohluboval si znalosti. Zaměřil se hlavně na černou magii. Otočil stránku na novou kapitolu, prsty se mu zatřásly. Našel to. Zde ležel počátek všeho.
Viteály. Pro jejich stvoření musí čaroděj spáchat zločin, uzmout lidský život, krátce zaváhal. Chystal se vykročit po cestě, ze které nebude návratu. Nikdy.