Příroda

Rádo ke mně přicházíš poněkud nevítáno,
jako když noc příliš brzy vytlačuje ráno,
a tvůj první paprsek mou duši nehřeje,
protože v mysli mám jen mráz a závěje.

Nakonec to každým rokem nikdy jiné není,
po prvních dnech nezájmu nastane okouzlení,
když na stráních se fialové kvítky rozvoní,
když se třešně pod záplavou květů nakloní,
když v hájích modré z nebe na zemi vykvétá
a větvemi se zeleň prvních listů proplétá.

Toužím k tvojí poctě píseň chvály pět,
a toulat se a pozorovat omlazený svět,
jenomže tvému vábení se nesmím zcela vzdát,
vždyť dokonce i na jaře je nutné - pracovat.

Ta pohoda, ten klid, to božské ticho!
Příjemné teplo, pohodlné poležení.
Všude vůkol blaženost a mír.
Žádný hlad ani žízeň.
Žádné starosti, žádné hádky, žádná námaha, žádný stres.
Příjemně plné bříško, žádné naléhavé potřeby.
Vědomí bezpečí.
Líně se převalit na druhý bok, zívnout a uvelebit se ještě pohodlněji.
No není to nádhera? Co víc si přát?

Cože? Co je to za zvuk? Blázní ten čimčarák?
Nepříjemné horko.
Že by už byl čas vstávat?
Nevrle se posadil. Kručení v břiše. Musí jít shánět něco k snědku, jinak bude paní Medvědová nepříjemně bručet.
Příjemné dny zimního spánku končí.
Zase to pitomý jaro.

Vznáší se ve velké výšce. Chvílemi prudce mává křídly, chvílemi se jen nechá unášet na vlnách vzduchu.
A přitom stále vyhlíží dokonale bystrýma očima.
Kořist letí! Teď!
Dravec vytahuje svůj trumf. Sklápí křídla nazad a prudce vyráží kupředu. Ohromující rychlostí se řítí dolů.
Letící pták už je rázem na dosah.
Teď ale pozor! Dravec prudce roztáhne křídla a tím zbrzdí let. Už jen ze setrvačnosti se přiblíží k vyhlédnuté kořisti, aniž by do ní narazil v plné rychlosti.
Jedním rázem do ní zasekne spáry.
Uloveného ptáka uchvátí a zmizí zase tak rychle, jako se objevil.
Nádherný a nemilosrdný sokol stěhovavý.

To byla nádherná noc! Jarní vítr pofukoval, smrky dmuly prsa a špice jim šmrdlaly sem a tam. Nebe zářilo.
Ležela v trávě. Ta tráva byla taky nádherná. Huňatá jako kožich. Na každém stéble kapku. A v každé kapce se odrážel vesmír. Aspoň ten, co dokáže veverčí mozek pojmout. Ten její momentálně obsahoval spoustu věcí! S prozřením se dostavily filozofické otázky, které nikdy dřív neměla. Například:

Je mazanice samicí od mazance?
Když existuje pampeliška, je taky pampevlk?
(Jé, hele, had! Čau, hade!)
A: když sním další muchomůrku, zůstane to takhle napořád?
Ležela v trávě. Usmívala se.
Maličká veverka v alkaloidovém rauši.

Všude se rozprostírá tma, chlad, ticho. Cítí tu jen náznak, myšlenku, příslib hřejivého pocitu. Jako příjemné zašimrání.

Je tu celou věčnost, uzavřená ve vězení pod ledovými spáry, které pomalu mizí.

Nastal čas se probudit.

Pohne se. Opatrně, pomalu, váhavě protahuje končetiny, zkouší jimi okolní hebkou měkkost, zkoumá cestu směrem k tomu vzdálenému pocitu.

Teď už to není šimrání, je to volání.

Probuď se. Je čas.

Zapře se nohama a zatlačí vzhůru. Třese se námahou, v jejím promrzlém těle začíná proudit krev. Ještě výš...

Teď. Obrátila tvář vzhůru. Dopadl na ni první paprsek, a její vlasy se rozzářily jasnou zelenou barvou.

Slunce stojí vysoko na obloze a pálí. Skály jsou rozžhavené. Horký vzduch stoupá vzhůru.
Hejno obrovských ptáků s hnědým peřím a dlouhým bílým krkem krouží ve velké výšce. Ten horký vzduch potřebují, nechávají se jím nadnášet.
Před nimi se však prostírá široká vodní plocha. Moře, sice úžina, ale pořád je z jednoho břehu na druhý daleko.
Nad ním už teplé vzdušné proudy nebudou.
Mohutní ptáci se odhodlaně vydávají na cestu. S roztaženými křídly plachtí vzduchem, vstříc mohutné skále na protějším břehu. Přitom zvolna a nezadržitelně klesají….
Pokud dobře odhadnou výšku, břehu dosáhnou. Ale občas někteří skončí svou pouť ve vlnách.

Letělo semínko na ochmýřeném deštníčku, unášeno lehkostí vánku... nedobrovolná figurka ve hře větru. Vznášelo se krajinou, čekajíc na svůj osud.
Bude žít? Dostane se mu živé půdy nebo mu bude přikřnut osud bojovníka a nehostinná, udusaná zem či lány asfaltu a betonu?
Ať tak či tak, bude bojovat. Bude bojovat ze všech sil.
Usadí se a začne růst, před tím, co by osamělý článek rozpojeného řetězu, vytržen z obětí blízkých, začne pracovat a vzkvétat, aby zase nebyl sám.
V okolním prostředí budou nepřehlédnutelní, jako všude, kde se záplava žlutých sluníček objeví, aby dál nesla poselství o odhodlání, vytrvalosti a síle.

Usídlila se na jednom pěkném travnatém plácku křídlatka. Plácek to byl klidný, nepřebydlený. Křídlatka přišla z daleka, až z Japonska.
Žila si tam o samotě nadmíru spokojeně.

Jednoho dne ale na poklidný, až líný plácek vtrhla jiná křídlatka - z Ruska! Chtěla se rvát, všechny vyštvat pryč a plácek si zarůst sama. Urputně s rostlinkami bojovala o světlo, vodu, minerální látky.

A pak se střetla s křídlatkou z Japonska.

Ruská se zklidnila, stáhla své oddenky, její botky změkly a pokorně se začala Japonské dvořit. Zahořela pro ni láskou.

Nakonec se jim narodila dcerka - křídlatka Česká.

Tak vznikla známá šťastná invazní rodinka.