Angua se cítila nesvá. Tou tíhou milionů tun skal. Ale přemohla to. Kvůli němu.
Vždycky nadšeně mluvil o Technickém muzeu pod Ploskolebčí horou, a teď Angue všechno ukazoval. Najednou se zarazil, a do očí mu vhrkly slzy.
Angua se podívala tím směrem, a uvědomila si, že to, co považovala za jeskynní stěnu, je ve skutečnosti obrovský stroj. Pak už jakoby zdálky slyšela "křemenný válec", "živcové rošty", "slídový fukar".
"Počkej," přerušila ho nakonec. "Já... Chápu, že je to něco úžasného. Ale, na co to je?"
"Přece na žulu."
"Na žulu?"
"Vždyť jsem ti říkal, že žula do chleba musí být vymlácená."