Historické RPF

Julius Caesar už od srpna terorizuje zemi! Dělá si z naší krásné a mírumilovné země Kemet hřiště pro vojáčky! Náš spolehlivý zdroj, obchodník s koberci, nám navíc sdělil, že se Caesar nevecpal Kleopatře pouze do domu, ale i do lože. Nemáme snad v Alexandrii dost mužů?!
Dle nejnovějších zpráv Caesar dokonce stojí za vypálením Alexandrijské knihovny! Nebyly proti němu podniknuty žádné kroky a obyvatelstvo se právem děsí, co si dovolí příště. Caesar se nechal slyšet, že knihy nahradí, i kdyby je měl někde ukrást. Knihovno v Pergamonu, měj se na pozoru, protežovaný Kleopatřin milenec má možná spadeno právě na tebe!

Nejdřív bylo ticho, jen zatajený dech a srdce tlouklo ukryté v hrudi. Vzduch byl prosycen omamnou vůní, těžkl každým okamžikem a dýchal se špatně. Světla ubývalo, od poloprázdné skleničky se odráželo jen několik svíček a bílý dým stěžoval výhled. Popotáhl z doutníku a zcela nečekaně se rozkašlal. Vyšla z temného koutu, oděná i nahá, nikdo si nebyl jistý. Vlasy měla protkané stovkami perel, obtáčely i její krk, zdobily její ramena, decentně zakrývaly ňadra. Zavlnila se blíž, vydechla a odtančila tak rychle, jak se objevila. A jemu místo tajného dokumentu v kapse zůstala jen svůdná vůně, která ho lechtala v nose.

V jeho ateliéru se jednou objevila dřevěná bedýnka. Stála přímo naproti zátiší, na kterém zrovna pracoval.
„Víš, co to je?“ Objevil se v ateliéru z ničehož nic. Polekala se.
Otevřel poklop a pokynul jí, aby se podívala.
Překvapením se jí zatajil dech. Viděla uvnitř stejnou scénu jako v ateliéru, jenom menší.
„To je camera obscura,“ řekl. „Tady je čočka, která světlem přenáší scénu dovnitř.“
„Ukazuje vám, co malovat?“ zeptala se.
„Ne,“ rozesmál se, „ale pomáhá to s perspektivou. Na papír přenese obraz, který mohu snadno obkreslit.“
Nesměle se usmála a fascinovaně bedýnku pozorovala.
Měla pocit, že hledí na něco kouzelného.

Ví, jaký text chce napsat: radostný i burcující, plný naděje, ale takové, pro kterou se musí bojovat, kterou je nutno si zasloužit. Ale nedaří se, moří se s tím, slova jej neposlouchají.
Je dusno, ani větřík se nepohne, moucha nezabzučí a hlava padá na stůl pokrytý papíry bílými k vzteku, už už se myšlenka zatřepotá, a pak uletí jako motýlek.
Světlo a rána, procitá náhle, s výkřikem.
„To nic,“ přiběhne služka přivolaná hlukem, „to je jen bouřka. Hromy bijí prudce a nad Tatrami se blýská.“
K jejímu velkému úžasu ji po těch slovech Janko Matúška zprudka políbí na obě tváře.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

Vilda podlehl budoucímu názoru 57 akademiků, kteří tvrdili, že na tvorbu nemá dostatečné vzdělání. Převzal řemeslo po otci a žil spokojeně ve Stratfordu.

Alfonz, podroben hormonální léčbě, dosáhl určitého stupně klidu a míru a nemusel si nic kompenzovat psaním úchyláren. A taky ho na jistou dobu zabavila ta prsa.

Neznámý dobrodinec poskytl Karlíkovu otci finanční výpomoc. Ten nemusel do vězení pro dlužníky, Karlík do továrny a nepoznal sociální bahno své doby.

Tajemný lékař, který se zapomněl představit, zachránil život Johančině dceři a tím i její manželství.

Sokrates pohladil modrou budku, poděkoval Doctorovi a byl rád, že v tom není sám.

Diogenes dospával na rohoži pred sudom až do chvíle keď sa psy rozutekali, a jemu priamo pred nosom zastali dve slnkom nedotknuté kuracie nôžky v sandáloch.

Diogenes zasliepňal nahor. „Ty.“

Návštevník nervózne preplietol prstami na nohách a sonickým šróbovákom sa poškrabal pod okrajom (ženského) chitónu. „Tvoja TARDIS je veľmi... malebná.“

Diogenes sa posadil a potľapkal sud. „Čo chceš?“

Hosť naňho pozrel dvojtonovým pohľadom. „Nesmieš dať miestnym viac, než na čo sú pripravení.“

Diogenes pokrčil plecami. „TARDIS sľúbila, že zničí čokoľvek napíšem. Sme obaja starí. Našli sme dobré miesto, kde dožiť. Ostatne, vytáčať Sokrata je univerzálne zábavné.“

Hosť sa rozžiaril. „Allons-y!“

Kee Vosová ovdověla a Vincent si jednoho dne náhle uvědomil, že ji miluje. Nejdřív to nedával najevo, jen si užíval přítomnosti své sestřenice a jejího malého syna. Vincent byl šťastný za čas strávený společně. Kee mu radila při kreslení, podporovala ho.
Ale jakmile překotně vyslovil slova lásky, všechno bylo špatně. Kee ho nechtěla ani vidět. Sledoval její kroky kamkoliv šla, ale odmítala s ním promluvit. Na vině nebylo to, že jsou bratranec a sestřenice, ale že Vincent neuživí ani sám sebe. Byl chudý příbuzný.
Vincenta to zlomilo. Zklamalo. Připadal si tak blízko, na dosah štěstí... a osud mu to pokazil.

Už ani nedovedu brečet. Prázdný pohled upírám na bílý papír. Snažím se z toho všeho ještě vypsat, zachránit se, ale chvěje se mi ruka. Celý se chvěji a vlastní zoufalství halím do filosofických myšlenek o pláči.

I oblaka slzí. A nejspíš jenom tak. Ne kvůli rozbitému světu, ne kvůli smutku kohokoli z nás. Otvírám okno.

K čemu je teplo lidského doteku, k čemu jsou poetická slova. Každý se snaží o své přežití a já jsem zůstal sám. Já, déšť a hlubina pod oknem.

Žádné okno. Žádné verše. Ležím tu bez hnutí a jediné, z čeho mohu vyskočit, je tento život.

„Vždycky jsem měl problém vyznat se v našem římském kalendáři. Zvlášť po té pitomé reformě. Ano, mojí reformě. Rok zmatků a tak, vždyť jste v tom jeli se mnou. Kdyby se mi ti alexandrijští astronomové dostali do rukou… No nic, zatím to funguje, přestupné roky by se nějakou dobu mohly používat a jestli se do toho někomu bude chtít fušovat, tak prosím. Já jsem spokojen.
Akorát teď se trochu ztrácím, jak už jsem řekl. Březnové idy, březnové idy… Byly včera, nebo budou až zítra? Který zatracený den si mám dávat bacha?!“
„Upokoj se, Caesare, byly už včera, třináctého.“
„Díky, Brute.“

Vděčen jsem Bohu, že dal mi dožíti se tohoto truchlivého dne.
Chtěl jsem skutkem i poradou napravovat věci lidské, učit, přednášet a bádat, ale svět zobrazující se bolestí a bídou třicetileté války mi v tom bránil. Ztrácel jsem se v jeho labyrintu a toužil po ráji srdce.
Ten mi však nebyl dopřán. Jako dvojnásobný vdovec daleko od vlasti jsem byl zvyklý stavět svůj život z ničeho, ale požár v Lešně mi v závěti zanechal jen popel a trosky. Tisíce slov, tisíce hodin práce byly pryč.
Nyní, skrytý v hlubině bezpečnosti, provedu vás po cestě světla událostmi tak, jak se sběhly.

Když Elsje vystoupila na tribunu, kterou pro její popravu stloukli, neslyšela hukot davu. Slyšela jen křik umírající herberkářky, jež po ní chtěla tu nejsvatější oběť. Ale nakonec by dala přednost hluku lidu.
Zavřela oči před sluncem pálícím na Dam. V červených skvrnách na víčkách viděla rudou krev prýštící zpod sekyry zaseknuté v té ženské. Nemohla před tím nikam utéct.
„Lituješ svých činů?“ ptal se jí tlumočník. Pohlédla na kněze, hrozivě lamentující svatá slova. Chtěla křičet, dralo se jí to z hrdla, ale nemohla. Mlčela.

Malíř přeplul gracht a pohlédl na její tělo bezvládně visící na sloupu. Smrt dostala přídech nesmrtelnosti.

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Ti dva u rohového stolu hovořili šeptem.
„Co ho to popadlo? Kdo je na ty jeho psí kusy zvědavej?“
„Přesně. Jeho hudba je děsná. A my to máme zpívat? Pch. Říkám ti – a já tomu rozumim – je odepsanej.“
„Naprosto. A jak na mne dneska ječel? Příště, až si zas bude dovolovat mu řeknu, co si myslím!“
„Já mu řeknu, co si tu myslej všichni. Že je netalentovaná nula a ta jeho moderní hudba je směšná.“
„Jasně. Ha... viděls ho, jak dneska dirigoval? Ten se u toho kroutil jak...“
„Pšt!“
„Co?“
„Jde sem!“
„Kruci! Á... jé, Richarde, nenapiješ se s náma?“